František Mendlík: Trestní rota výpravčího Bernáta

Rubrika: Literatura – Povídky

Výpravčí Lojzík Bernát se projevil jako smírčí soudce. Tento mírný člověk, nevyhledávající konflikty, měl jedinou vadu. Byl huba plechová. Nedával si pozor na pusu a stěny v dopravní kanceláři mívaly uši. Jako každý představený měl i náčelník svoji síť placených informátorů. Hlavní stan byl u králíkárny. Prostořeký výpravčí mnohdy pronesl výrok, který nesprávně vyložen, mohl působit jako narážka. Náčelník jej přímo nepronásledoval. Přiděloval mu ale problémové zaměstnance. Vznikla tak jakási trestní rota, štráfkumpánie.

Zatímco jiné směny byly jakési stroje na práci, Lojzíkova směna byla sbírkou figurek a lidí veskrze zajímavých. Vedoucí posunu Luboš byl cholerik. Když jednou v noci zahodil v prudké hádce hostujícímu vozmistrovi kladívko do kolejiště, vyřešil výpravčí konflikt na úrovni a s noblesou. Celá směna pak putovala nádražím a hledala ztracenou Archu.

Posunovač Lojzek Kučera byl zemědělec tělem i duší. Měl rád koně a také je vlastnil. Obdělával lidem záhumenky, pracoval s koňmi v lese, spával v brázdě. Vyžíval se na žebřiňáku. Do služby chodil odpočívat. Spal ve stoje. Kolikrát se opřel o stěnu vagónu, ten popojel a Lojzek upadnul hubou do štěrku. Nějakými předpisy se nezatěžoval. Vedl zahořklý boj s náčelníkem stanice o nošení přilby. Přilbu odmítal nosit a náčelník mu odmítal dávat prémie. Jeho boj se podobal vzdoru mlynáře Libora v Jiráskově Lucerně. Lojzek prohrál. Nadále pak nosil nenáviděnou přilbu jen tak volně položenou na čepici „zmijovce“.

Vozmistr František Kyjovský, sběrač železného šrotu, vyhazoval zase kusy železa přes bočnici otevřeného vozu bez výstrahy. Jednou málem přizabil kontrolora, který zjišťoval bdělost a ostražitost zaměstnanců. Pán v civilu se toulal po nádraží a očekával, že jej bude někdo jako osobu nepatřičnou legitimovat. Nestalo se tak. Zaměstnankyně by mu dokonce stály při fotografování modelem. Pán se patřičně rozčilil a vydal se do kanceláře náčelníka zapsat zápis o naprosté a do nebe volající ignoraci. Jakmile míjel vagon se železným šrotem, vyletěl přes bočnici kus železa. Přistál deset centimetrů od jeho polobotky. Pán byl v takovém šoku, že netrefil do kanceláře, zapomněl, co tam chtěl, a místo do staniční budovy zamířil do polí!

Posunovač Plachý, bývalý vedoucí party železničních řemeslníků, sledoval výkony pracovní čety. Pronásledoval je anonymními lístky s nápisy: Dnes jste všichni dohromady vykonali práci za šest korun padesát! Černá ruka.

Ke štráfkumpánii patřily i ženy. Tam to bylo ovšem o něčem jiném. Děvčata byla veselá a připravená k různým šprýmům. Krédem výpravčího bylo: Třetinu života člověk prospí a třetinu života je v práci. Je na každém z nás si tu třetinu zpříjemnit a patřičně vylepšit.

Vrchol šprýmů však nastal, když upištěná a rozchechtaná kalkulantka Libuna překvapila vedoucího směny za reléovým pultem svérázným způsobem. Neslyšně se přiblížila a vylila na službu konajícího výpravčího lavor studené vody! Vůbec jí nevadila zcela zmáčená dopravní dokumentace. Postižený pak sušil kalhoty a košili. Zůstal pouze v trenýrkách typu Dynamo. Ušila mu je maminka ze závěsu se slunečnicemi. Jedna slunečnice se nalézala na choulostivém místě. Zmáčený výpravčí vypadal jako vlk z kresleného seriálu Jen počkej, zajíci. Libuna pak místo omluvy běhala po chodbě a zvala všechny službu konající ženy na tu podívanou.

Zdivočelá žínka naštěstí polila služebníka uvnitř. Jak ale byla rozjetá, dokázala by jistě tohle udělat i venkovnímu výpravčímu v plné uniformě. Prostě živel.

Náčelník také Lojzíkovi přiděloval nové mladé zaměstnance. Někteří byli pilní, jiní pohodlní. To pak sloužil starý výpravčí pouze „na věži“. Ti mladí vypravovali vlaky venku.

V obci právě probíhají krojované hody. Uvnitř slouží Lojzík pouze v trenýrkách a tričku. Na nohou má trepky. Venkovním je tentokrát mladý výpravčí Luboš Rajnoch. Je krásná letní neděle, z vesnice se nese až na nádraží zvuk ryčné dechovky. Naprostá pohoda. V devět hodin vjíždí do stanice osobní vlak na Brno. Ve stanici stojí už pět minut. No co, stát se může všechno. Třeba porucha lokomotivy, nebo nevolnost cestujícího. Vlak však stojí už desátou minutu. Najednou se ozve dotěrný hlas zvonku.

Rozčilená osobní pokladní sděluje: „Šéfe, tady není venkovní výpravčí!“

Vedoucí směny si rychle obléká košili a natahuje kalhoty. Polobotky nestačí obout. Utíká ze schodů jen v trepkách. Cestou přes celé nádraží musí překonat „překážkovou dráhu“. Přelézá a podlézá odstavené vozy. Občas trepku ztratí. Z posledních sil se dopotácí do dopravní kanceláře. Uchopí červenou čepici a výpravkou ukončí celé dobrodružství. Vlak odjel.

Najednou se za rohem objevil venkovní výpravčí Luboš. Tváří se spokojeně jako Josef Švejk. V klopě železničářského saka má vetnutou papírovou růži z pouťové střelnice. Na svoji omluvu pravil: „Sorry, šéfe, jenom mne zklamala paměťová stopa!“

Lojzík jen mávl rukou a vydal se pomalým tempem na své stanoviště. Opět zvítězilo bezstarostné mládí nad zapšklým stářím.

V tu neděli byla ve stanici Dobrotín provedena výprava vlaku obvyklým způsobem. Až na to, že službu konající výpravčí byl obut v pantoflích!

Ilustrace: František Mendlík

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2012.