Karolína pochází z Blatné u Strakonic. Studovat začala na ZUŠ u Marka Ruperta a pokračuje na konzervatoři v Plzni u prof. Ozrena Mutaka, přičemž se rozvíjí v mistrovských třídách četných světových kytaristů (Pavel Steidl, Milan Zelenka, Marcin Dylla, Paolo Pegoraro, Thomas Fellow, József Eötvös, Thomas Offerman, Rolf Lislevand a další).

Už na ZUŠ získávala ocenění při interpretačních soutěžích ve hře na kytaru. Věnuje se především sólové hře a v repertoáru má klasické kytarové skladby od renesance až po modernu i španělskou a latinskoamerickou hudbu.

Karolínu můžete slyšet často na různých vernisážích a ráda doplňuje literární večery a festivaly. Spolupracuje na hudebně- literárních pořadech a na podzim 2010 poprvé zahájila Festival hispánské kultury v Plzni. Hrála pro Arnošta Lustiga, Juraje Jakubiska, Miloše Zemana či kardinála Vlka na místech jako Staroměstská radnice či Měšťanská beseda v Plzni, ale koncertuje v celých Čechách i v zahraničí. Natáčela také pro televizi a rozhlas. Od roku 2010 se věnuje i pedagogice hry na kytaru, a to v ZUŠ v Blovicích. Úspěchy však sbírá i v literární tvorbě. Od čtrnácti uveřejňuje poezii i prózu, roku 2011 získala 2. cenu v celostátní literární soutěži Daniel a letos 1.cenu v tomtéž klání.

Jak sis začala s hudbou?
Do hudební školy jsem začala chodit na přání maminky, která mi vybrala i nástroj. Přála si prý původně, abych uměla hrát písničky u táboráku. Nikdy jsem to moc neprožívala a když jsem v deváté třídě dělala přijímačky na gymnázium do Písku, tak jsem vážně doufala, že se budu věnovat medicíně, ale za rok mi došlo, že ze mě lékařka nebude - totiž přírodní vědy jako takové nebyly nic pro mě, nešly mi přirozeně do hlavy a uvědomila jsem si, že by se člověk měl věnovat tomu, co mu jde a čemu se říká nadání nebo talent – a předávat to i dál. Bavila mne kytara a psaní, jemuž jsem se věnovala v místních novinách, vše mě vedlo na konzervatoř a říkala jsem si: Pokud mě vezmou, všechno má smysl. A oni mě vzali.

Píšeš vlastní písničky?
Věčná otázka spousty lidí: Proč nepíšeš vlastní songy? Psaní hudby je úžasná věc, ale na to musí být také talent. A ten jestli mám? Nevím. Nezkoušela jsem. Zatím to vidím tak, že se mám stále co učit o interpretaci hudby, pochopení nástroje, a to jak z psychické, tak i fyzické stránky. Píši texty. Tam člověk může dát své myšlenky, do hudby pocity.

Jak bude, Karolíno, s největší pravděpodobností probíhat další tvé studium?
Když Bůh dá, budu studovat hudbu celý život. Ráda bych v příštích letech kytaru dále studovala na vysoké škole.

Je i ve vážné hudbě důležitá image?
Je, a občas v legraci říkám, že hudba je jako divadlo.

Tam i tam se hraje, ne?
Ano. A jakmile si uvědomíme, že je to právě jen hraní si, začne všechno fungovat.

Až tehdy?
Možná? Člověk se namaluje, vleze do kostýmu, hraje – a posluchačům je příjemnější koukat na upraveného a hezkého (nebo aspoň vizuálně zajímavého) člověka. Ne?

Kdy jsi vůbec poprvé zabrnkala na kytaru?
To mi bylo asi pět, vzala jsem si starou máminu, sedla si na postel a hrála přes prázdné struny vymyšlenou písničku o otevřeném okně. Tenkrát. Já si pořád vymýšlela písničky a tvrdila jsem už předem, že vím, jak se na tu kytaru hraje a jak se drží, ale hned na první hodině mě pan učitel vyvedl z omylu.

Jak se jmenoval?
Marek Rupert – naučil mě milovat hudbu a že nejde jen o techniku.

Co další učitelé?
Velice si vážím svého profesora hry na kytaru Ozrena Mutaka. Je výborný kytarista, pedagog i člověk. Zmínila bych ale ráda i PaedDr. Blanku Hejtmánkovou, bez které by spousta lidí také nebyla tam, kde jsou. Ona je neuvěřitelný tahoun konzervatoře. A do třetice vzpomenu učitelku dějin hudby a harmonie Mgr. Lenku Bočanovou, což je mj. neuvěřitelně chytrá dáma.

Ale co ty sama jako učitelka hudby? Nenarážíš i na problémy?
Učím v ZUŠ druhý rok, ale soukromě už déle, a zjišťuji, že také v pedagogice se člověk musí stále vyvíjet. Já s tím ale nemám takový problém, protože stále studuji a zůstávám v centru kytarového dění. Jezdím i na kytarové kurzy a semináře a snažím se dělat práci zodpovědně a předávat dětem vše, co znám. Vidím v učení velký smysl. Má pro mne docela stejnou váhu jako koncertování. Nakonec - cokoliv člověk dělá, by asi mělo být pro něj nějakým způsobem důležité.

Konkrétně?
Učím děti doprovody k písním, rozvíjím jejich znalost hudebních žánrů i pojmů a vůbec různých zajímavostí. A zda to má smysl? Určitě. Snažím se v dětech nalézt to, co je baví, a jeden je přitom klasický kytarista, druhý je jazzman a třetí spíš folkařka. Pro mne osobně je to opravdu úžasná zkušenost a neustálé uvědomování si, o čem hudba je. A vůbec mne to táhne k většímu přemýšlení o smyslu toho všeho.

A žáci? Snaživí?
Nakonec je to asi na každém pedagogovi, jak se k pracovitosti žáků postaví, a nejde jen o kytaru a to, kam dát jaký prst. Záleží i na mezilidských vztazích, na přátelství a na vzájemném porozumění. Na konci školního roku přišel 14letý žák na poslední hodinu kytary a povídal mi: „Paní učitelko, já mám radost.“ Udiveně jsem se ptala proč a on na to: „Já nevím…protože jsem v hudebce.“ A to je pro mne ta nejvyšší možná odměna. Že to ty děti prostě baví. A o tom hudba je – aby bavila, barvila city lidí a hladila po duši.

To je stále hraní, ale co zpěv?
Je krásný. Jde o nejpřirozenější nástroj. Moc ráda mám operu a sama si s chutí zazpívám u táboráku, ale vystupuji i na přání literátům, což vy máte tak rádi. (Směje se.) Když byl v čele Obce spisovatelů ještě pan Křivánek, vystupovala jsem i pro ni, ale nejsem dobrá zpěvačka, tak to radši nechávám na té kytaře a prstících.

Navždycky?
Člověk nikdy neví a hlas je také nástroj, tak třeba jednou začnu i víc zpívat.

Nechme však hlasu. Jaký máš vztah k obvyklým, a tedy neživým hudebním nástrojům?
Beru je jako motivační a inspirační prostředky. Často poslouchám klavíry a cembala, když studuji J. S. Bacha, a klávesoví hráči to celé vidí trochu jinak a mají i jiné možnosti. To chápu. Hodně poslouchám i loutny, theorby... a mám moc ráda housle, violoncello. Vyhledávám orchestry a různé ansábly a stále se snažím rozšiřovat si přehled v kytarové hudbě, a to nejen klasické, ale i latinoamerické a španělské, a jednoduše hledám všecko, co jde zahrát na španělskou kytaru. A objevuji pro mě neobjevené ve vážné hudbě i jazzu a zjišťuji, že to všechno stejně do konce života nestihnu. (Zrovna teď poslouchám sedmou symfonii od Antona Brucknera, poslechněte si, je úžasná).

Není ostatně příliš i věčného cvičení? Kolik hodin nejvíc jsi kdy cvičila?
Asi devět. Málokdy. Při reálném životě toto nelze praktikovat denně. Člověk musí také stíhat žít. Je to různé, ale mám rozvržené volné dny v týdnu, kdy cvičím od rána do večera – kolikrát se doma zavřu na několik dní a ponořím se do studií – to je paráda. Asi bych to přirovnala k vědcům – také zkoumám různé detaily a nuance ve skladbách, porovnávám různé vydání not, prstokladů, nahrávky atd. Prostě vše, co se týká interpretace, zkoumání proč a jak a nakonec je v tom stejně láska a muzika. Jazzman by se mi ale nejspíše vysmál.

A jak je to s tvým psaním?
Skládala jsem poezii v takovém tom plodném pubertálním období, ale jen tomu Rimbaudovi to ale prošlo. Teď si občas také pár veršů napíši, ale spíš prózu – třeba do literárních soutěží, v poslední době i různé hospodské bohémské povídky a bohužel i nekrology, protože mě znepokojuje, jak důležití lidé umírají. Jak jsem již psala, je to pro mne kompenzace toho, co v hudbě nenacházím

Máš nějaký oblíbený časopis?
Respekt… a teď jsem objevila i časopis Voice.

Vzpomněla by sis na nějakou svou oblíbenou knížku z dětství?
Jejej, těch je. Určitě Gabra a Málinka od Amálie Kutinové – příběhy dvou holčiček z valašského kraje. Dokonce maminka se jmenuje podle té knihy. A jako úplně malá jsem měla ráda knížku Juraje Michajloviče Družkova Lupiči a Čárytužka. Je o plechovém panáčkovi a tužce, a je kouzelná.

A dnes?
Jmenovala bych Ivana Martina Jirouse i Václava Havla. Taky Franze Kafku - a po nocích k tomu moc ráda čtu i Remarqua nebo Bukowského.

Máš i nějaký oblíbený hudební film?
Určitě je to Formanův ceněný Amadeus. I hudba je tu perfektní - a hrají špičkové ansábly. Mám ráda i francouzský film Slavíci v kleci (2004) od Christophe Barratiera, hudbu složil Bruno Coulais, ale děj vám neprozradím, podívejte se sami.

Co soudíš o zdravém sebevědomí, o (případném) narcismu či o různých komplexech?
Zdravé sebevědomí je určitě důležité. Horší už je, že nikdy nepoznáte, kdy je to zdravé – a kdy ne. Záleží na lidech, které máte kolem. Velmi důležitá je pokora, ale zároveň by se to nemělo dostat do fáze, kdy si nepřiznáme nic než negativa.

Co soudíš o příslovečné české závisti?
Hodně si všímám, že spousta opravdových kapacit a umělců ji vnímá a setkává se s ní. Zrovna nedávno jsem viděla dokument o Karlovi Gottovi, kde o tom taky povídal. Ale já závist nikdy nevnímala a nepřemýšlela o tom, že by mi mohl někdo něco závidět. Nakonec, když o tom přemýšlíte, jde závidět úplně všechno a občas mi je z toho smutno. Ale nejsem soutěživý typ - a závist je tak trochu o soutěžení.

Opravdu vystupuješ i v zahraničí?
Letos, tedy v létě 2012, jsme zkusili zahrát pár písniček v Zürichu, paráda, ale jinak jsem většinou doma a hrála jsem i v domově důchodců nebo v hospici. Je to fajn. Zahrajete pár skladeb, zazpíváte pár písniček - a smějí se na vás i lidé, kteří vědí, že umírají. I tam si člověk uvědomí, o čem hudba také je.

Připomněla bys ještě některá další vystoupení z poslední doby i něco ze svého dalšího programu?
Asi nejzajímavějšími koncerty bylo nahrávání do internetové Balcony TV a živé nahrávání hudebně-literárního pořadu do rádia Applaus. Během příštího školního roku bych také ráda uspořádala několik koncertů – dvojrecitálů různě po Čechách, ale snad i za hranicemi. Čeká mě i hudebně-literární pořad s tebou, Ivo, jak víš (25. 9. v Západočeské galerii), a také s Hannah Čermákovou v Měšťanské besedě v Praze. Informace jsou i zde: www.frubava.cz a zde www.facebook.com/frubava.

Děkuji za rozhovor.