Než přijdou, zmocní se mé ženy náhle nepopsatelný neklid a ona se bez bližšího varování pustí do úklidu. Připraví si přístroje, nářadí, nejrůznější chemické přípravky a dá se do práce.
Běhá s velice silným vysavačem po bytě a vysává vše, co se jí nezdá. Pak naleští linoleum a pustí se do čištění koberců. K tomu účelu má jiný přístroj, který po sobě zanechává jakousi vlhkou stopu. Po této stopě se tak žena vydá, aby ji přečistila jakousi pěnou, která je k tomuto účelu určena. Nějaký čas se po stopě vydával i pes, ale brzy zjistil, že jde o stopu zcela bezvýznamnou a ztratil o ni zájem.
Po kobercích se žena pustí do čištění oken, která otevře dokořán, bez ohledu na to, jaké je venku počasí a zda je zima, či jaro. Cídí okna a zpívá si jakousi zvláštní píseň beze slov. Myslel jsem si, že je to jakési zaklínadlo čističů oken, nebo nějaká hymna a pozoroval jsem proto muže, kteří tuto činnost provozují, ale žádný z nich si nezpíval.
Když vyčistí okna, pustí se do klik a všeho kovového.
Jednou se dokonce zmocnila mých klíčů od bytu a začala je leštit. Když jsem jí je, pod záminkou, že musím jít pryč, vzal, pustila se do čištění nůžek a kladívka.
Při čištění kovových věcí si žena nezpívá. Viděl jsem ji, když polévala jakousi tekutinou plechový budík, neboť na něm nalezla otisky prstů, a sledoval jsem ji, když kartáčovala ledničku, ale pokaždé tak činila, jsouc potichu.
Dříve než přijdou, pustí se má žena také do dveří, stolů, knihovny a židlí. Po nich přijdou na řadu lampy, lustry, ale také gauče, postele a všecky záclony, včetně přikrývek a ubrusů.
Když je hotova, přikáže nám obvykle, abychom ji s dcerou, ukázali své kapesníky.
Pak se dá do obrazů, otírá prach na květinách i kaktusech, profukuje telefonní sluchátko, protřepává brožované knihy.
Někdy se nám podaří utéci ven, ale stává se také, že nám žena odřízne cestu tím, že zmáčí koberce a řekne nám, že nesmíme opouštět pokoj.
Někdy sedíme všichni tři, já, dcera i pes na gauči a čekáme na rozkaz, kam se máme přesunout, neboť gauč je také třeba očistit, protože, jak tvrdí žena, vypadá hrozně a není možno nechat na něj sednout hosty.
Čím více se blíží okamžik, kdy mají přijít, tím více je zákazů.
„Nechoďte do ledničky,“ řekne žena.
Pak nám zakáže vstoupit do kuchyně, do druhého pokoje a nakonec i do koupelny.
„Nadělali byste mi tam!“ řekne na vysvětlenou.
Jindy nebereme telefon, protože bychom ho ohmatali.
Kdysi jsme ještě kladli odpor a hájili jsme se, ale dnes už nemáme ani odvahu vzít si hrníček a udělat si kávu.
Důvody jsou zcela jasné: nadělali bychom cukr po stole, rozsypali bychom kávu, ohnuli bychom lžičku. To vše jsou ovšem jen maličkosti, vezmeme-li v úvahu, že bychom kvůli tomu všemu šlapali po čerstvě vyčištěném koberci a brali za kliku, nebo že bychom si dokonce pak sedli na židli a dotkli se ubrusu.
Víme dobře, jak je v těchto chvílích žena citlivá, a dáváme si pozor. Dnes už nás ani nenapadne něco jíst, protože víme, co by s ženou udělal pohled na několik drobečků.
Nepijeme, máme-li žízeň, protože víme, že skleničky, ba i psí miska, že to vše je naleštěno, vicíděno a do sucha otřeno.
Pokud jde o psí misku, činí tak žena proto, že by mohla přijít návštěva se psem a cizí pes by se prostě misky našeho psa nedotkl.
Nečteme noviny, ani knihy, protože to všecko vyžaduje pohyb a přemítané listy víří neviditelný prach v bytě.
Nepouštíme ani rádio, protože knoflíčky jsou naleštěny a předem připraveny tak, jak je to, dle ženy, vhodné.
A samozřejmě nekouřím, protože bych znečistil jeden ze zcela nablýskaných popelníků, které jsou připraveny pro ty, co přijdou.
Někdy, když žena zrovna pobíhá po bytě a rozprašuje v pokojích citrónovou, či lesní vůni a jahodovou na toaletě, aby udělala na návštěvníky ten nejlepší dojem, sedím a představuju si, proč tohle všecko žena dělá, co ji k tomu vede, a nakonec dospívám k takovýmto scénám:

SCÉNA 1

Zvoní zvonek,
žena otvírá.
Známí vcházejí do bytu. Usedají v pokoji. Muž si zapálí cigaretu, ale náhle si všimne popelníku a začne si ho zblízka prohlížet.
Jeho žena si toho všimne, vezme mu popelník z ruky, čichne k němu a řekne: FUJ!
Pak se na sebe oba podívají pod záminkou, že musí ještě rychle do speciální čistírny, kde mají domluvenou schůzku kvůli ubrusu, odcházejí.

SCÉNA 2

Jiná návštěva, muž, žena a dítě.
Sedí v pokoji a baví se s námi.
Náhle vyletí z gauče malý mol.
Žena: Co je to?
Muž chytí mola.
Žena: Co je to?
Muž: Taková můrka …
Má žena padá do mdlob.
Žena: Chci to vidět.
Muž otevře ruku.
Žena: MoL!!!
Dítě: MoJ!
Všichni tři prchají z bytu, dítě neustále křičí, tak aby to slyšeli i sousedi: Mají doma moji! Mají doma moji!...

SCÉNA 3

Žena otevírá ranní poštu velmi čistým nožem na čistém stole, na němž je sněhobílý ubrus.
Z jedné obálky vyndá telegram tohoto znění:
MILA NADO STOP JE NAM STRASLIVE LITO STOP ZE JSME SE NEZASTAVILI STOP JAK DOHODNUTO STOP ALE STAV VASI KLIKY TO NEDOVOLIL STOP STOP STOP…

SCÉNA 4:

Návštěva příbuzných.
Strýc a teta.
Strýc odkládá kabát na věšák.
Strýc: Čímpak jsi to čistila, děvenko?
Žena: Takovým tím přípravkem, jaksetohonemjmenuje…
Strýc si prohlíží zblízka věšák, teta také.
Teta: Jakého si použila textilu?
Žena: Takovýho hadru…
Teta: Hadru?
Strýc: Hadru? Copak nevíš, že na věšáky je nejlepší flanel???
Žena se slzami v očích: Flanel, strýčku?
Strýc: Ale jistě. Když jsem byl v roce 1917 na ruské frontě… (strýc vypráví zbytek večera velice poutavě o tom, jak byl vyznamenán za chrabrost a čistotu u pluku horských myslivců za to, že čistil štábní věšáky flanelem).

Potom konečně přijdou a my všichni utíkáme honem na záchod, do pokojů, sháníme cigarety a běžíme se konečně napít, nebo telefonovat.
A když se na zemi objeví první kousek dortu a host ho rozšlápne a přenese na podrážce do chodby a na terasu, září žena štěstím, usmívá se a říká, že to vůbec nevadí, protože není problém to zase uklidit.
Malé děti smějí sahat ručičkami od šlehačky po ledničce a rozlévat koka-kolu, tatínek je uklidněn, když se dozví, že popel na koberci nikomu nevadí, a mamince se dostane ujištění, že trocha rozlitého vína ubrusu neuškodí, že máme ještě jiný...

V tu chvíli se všichni uklidníme a chováme se zcela svobodně, neboť víme, že toho musíme využít, alespoň do té doby, NEŽ ODEJDOU.