Pavla Gajdošíková: Odhodlání
Den jako každý jiný. Pořád to samé. Ráno vypravit děti do školy, ranní šálek kávy, něco uvařit, trochu uklidit. Den uteče... za chvíli přijdou děti ze školy, napsat s nimi úkoly, pak si chvilku povídat, co bylo ve škole. Ale to jen někdy, jelikož učební osnovy mi připadají stále více náročnější, než byly kdy dříve předtím. Takže učení se někdy protáhne až do podvečera. No a už je tu příprava večeře. To přece není možné!! Tolik ideálů jsem měla na škole! Kam se to všechno podělo?! Copak takhle jsem to chtěla?!
Radovan Hájek: Nákupy
U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje. Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo. „Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.
Špinavý hadr
Připouštím hned v úvodu, že téma špinavého hadru v souvislosti s jarní úvahou se zdá být poněkud nepatřičné. Vždyť každý, kdo o jaru píše, ať již douk nebo nedouk, se zabývá podstatně poetičtějšími pojmy. Příroda se obléká do zeleně, stromy a květinky rozkvétají, bílé obláčky jako rozkošní beránci táhnou azurovou oblohou a krajem kráčí láska s velkým L.
Jitka Dolejšová: Záda
Kristýna s manželem Liborem se věkem již blížili k šedesátce, ale svůj vztah si stále ještě s radostí zpestřovali intimními chvilkami. Pravda, už ne tak často, tak bouřlivě a na tak rozmanitých místech, ale to jim tolik nevadilo. Jejich zamčená ložnice se stala dostatečně diskrétním a příjemným ostrůvkem pro něžná slůvka, tiché vzdechy i zrychlený tlukot dvou srdcí. Oba byli poměrně zdraví a fyzicky zdatní, a tak jim nic nebránilo střídat různé polohy. Až jednou…
Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe
Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.
Danuše Markovová: Psí ráj
Od dob, co s námi ještě donedávna sdílel domov náš pes Robin, se nemohu ztotožnit s psími spojeními, která v nás mají evokovat pouze pocity nelibé. Stále mi nejde na rozum, proč se neblahá psí pojmenování tak sveřepě uhnízdila do našich hlav i jazykovědných slovníků. Odkud se vlastně vzala a ustálila natolik, že tyto nepravdy z nás občas bez rozmyslu vypadávají, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad jejich skutečným obsahem?
Jan Jurek: Lenka
V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.
Tomáš Zářecký: Děsivá závislost
Internet je samozřejmá samozřejmost. Celý systém na něm funguje, bez něho nelze nic. Kdo není „online“, neexistuje. Já zůstal „offline“ pouhopouhé jedno dopoledne a k nadělání problémů to bohatě stačilo. Dva termíny vypsané v pozdních nedělních hodinách (kdy jsem si naivně myslel, že můžu nechat odpočinout notebook i sebe a oba jsme se uložili ke spánku) v pondělí po poledni nenabízely už ani místečko volné.
Kamila Urbanová: Kocour mého dědečka
Děda poslechl babičku, strčil kocoura do kabele, nasedl na kolo a jel do lesa, vzdáleného asi deset kilometrů. Když se blížil k lesu, cestou z kopce najel na kámen a spadl z kola. Strašně se polekal, po těle měl z toho pádu spoustu odřenin a ještě ke všemu si rozrhnul kalhoty. Jeho prohnuté kolo nebylo schopno další jízdy. Děda nakouknul do kabele na kocoura. Kocour se nehýbal.
Eva Vlachová: Jen počkej, zajíci!
Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotřesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Děti ho nacházejí v zahradě, někde pod keříčkem, sedícího(!) v ošatce plné čokoládových vajíček. Slepička není tak důležitá, prostě vajíčka „jenom“ snesla a teď rozpačitě přešlapuje kdesi v pozadí.
Josef Blažek: Existuje ostrov (9)
Oči jsem otevřel do naprosté tmy. Hlava mě nebolela. Únava příjemně vyprchávala z unavených údů. Lůžko se se mnou lehce houpalo. Slyšel jsem pleskání vln. Cítil jsem se osvěžen a klidný. Vedle sebe jsem nahmatal svůj nůž. Zároveň jsem zjistil, že můj oděv je poničený, většina kapes utržených a podšívka vesty vypáraná. Peněženka chyběla, ale nějak mi to bylo jedno.
Miloslav Švandrlík: Kriminálnická Lhota
Pakl se opět vrátil z nemocnice, zatímco Stolouš si v nápravném zařízení ještě nějakou dobu pobude. Těžké ublížení na těle není žádná bezvýznamná záležitost. Pro naši malou, leč výstavnou obec to není ovšem nic potěšujícího. Pakl je v jednom kuse ve špitále a ztepilí chasníci putují jeden za druhým do lochu. Už se nám na okrese začalo říkat Kriminálnická Lhota.
Lucie Frejková: Italské kouzlo
Bylo mi čerstvých 18 let a měla jsem sen. Tajně jsem o něm snila před spaním, představovala jsem si život takový, jaký jsem chtěla. Zatím jsem do mého snu nedala žádného muže, protože jsem chtěla být svobodná a rozhodovat se sama. Odložila jsem další výkres do mé složky a šla jsem se umýt od barev a zároveň si i odpočinout od tříhodinové práce. Napustila jsem si vanu plnou horké vody, přidala jsem pěnu a ponořila jsem se do vody. Tak uklidňující.. taková úleva…
Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...
Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.
strana 1 / 137