Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku

„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“ Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou. Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství.

Vladimír Kulíček: "Tak nám zvolili prezidenta, pane Švejku!"

„A to se divíš, ty vozembouchu? Státem kráčej dějiny a nic! Žádná sláva, žádné hurá, žádné vivat! To já, dyš sem byl mladej a za První republiky se volil prezident, to bylo slávy! Sokolové v krojích, Vltavani v krojích, Baráčníci v krojích, DTJ v úboru, průvody, prapory, trikolory, kapely, hrály se pochody a taky Castaldo, každej se usmíval, tiskli sme si ruce a teď? Nic.

Šetři s dechem!

Tu neděli se náš dětský pěvecký sbor sešel před karlínským nahrávacím studiem hned po obědě. Úkol byl jasný. Nazpívat asi deset rozhlasových písniček pro děti. První písnička byla sborová, a nedalo nám ani moc práce ji nazpívat, jak se říká, ku prospěchu všech zúčastněných. Problém nastal před další písničkou, která v první části vyžadovala dětského sólového zpěváka.

Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Senecy (3)

Nezáleží na tom, jak mnoho máš knih, ale jaké jsou. Nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Pro činného člověka není žádný den dlouhý. Učit se pro život, ne pro školu. Žádný moudrý člověk netrestá proto, že se stala chyba, nýbrž proto, aby se nestala.

Milan Prokš: Tučňák ve fraku

Protialkoholická poradna, poliklinika na nábřeží Klementa Gottwalda, někdy uprostřed sedmdesátých let minulého století. "Tak, pane Novák, dáme si takový test." Schoulená postava na rozvrzané židli si poposedne."Budu vám říkat různá slova a vy hned odpovíte, co vás první napadne. Bez rozmýšlení." "Ale pane doktore..."

Sloupky Jiřího Menzela (29)

Když jsme slavili sto padesát let železnice v Čechách a sto dvacet let pražských tramvají, posadily se ty staré mašinky na chvilku znovu do kolejí a sdělovacími prostředky proběhla vlna nostalgie. A tak jsme mohli znovu vidět, a někteří z nás dokonce zblízka osahat, tyhle staré rachotící elektriky a kouřící parní hračičky.

Sloupky Jiřího Menzela (1)

Naše klikaté životní cesty ustavičně protínají nezrušitelné pravdy, které jsou tak zřejmé a průzračné, že si je ani neuvědomujeme, ale které jsou nicméně stejně nezpochybnitelné jako je třeba gravitační zákon, nebo Pythagorova věta. Jsme k těm pravdám slepí, nicméně ony existují. Jednu z nich mi kdysi zjevil pan Musil, můj instruktor jízdy autem.

Naděžda Munzarová: Zpráva o tom, proč jsme z Duesseldorfu nemohli poslat vánoční pozdravy a PéeFky

Duesseldorf má velice ojedinělou výsadu, jejíž sláva a ohlas proběhl už dávno celým světem: na pobřeží říčky Duessel nalezli archeologové doposud NEJSTARŠÍ LEBKU NEANDRTÁLCE. Nedostali jsme se zatím k hlubším informacím o vývinu zdejší populace, ale zdá se, že není nutno dále kopati, neb živoucí neandrtálci vesele pobíhají po ulicích tohoto velkoměsta. Pokud nepobíhají, nesprejují, či nekřepčí v diskotékách, shromažďují se většinou v organizaci zvané TELECOM.

Petr Pučelík: Otec mi vyčítá, že už na ryby nemám čas

STRAKONICE - Druhá kniha poutavých rybářských povídek od strakonického autora Stanislava Kováře se v těchto dnech objevila na pultech knihkupectví. Jmenuje se Pytláci na rybách, a jak název napovídá, osmnáct různých příběhů ze Strakonicka spojuje ústřední téma: pytlácká vášeň.

Danuše Markovová: Otevřenost nadevše

Člověk může být otevřený všemu a všem, ale musí být připraven také otevřeně čelit případným nepříjemnostem. Čím je otevřenější, tím podstupuje většímu riziku. Tuto přímou úměru mohu doložit živě. Dnes jsem dorazila do školy téměř na poslední chvíli. Ve snaze zachránit každou drahocennou minutu jsem už cestou po schodech do své pracovny lovila na dně tašky svazek klíčů.

Emília Molčaniová: Najlacnejšia smrť / Poctivý zlodej

Pišta bol pevne rozhodnutý, že skončí svoje trápenie. Už ho nebavilo žiť z almužny, ktorá mu pri všetkej skromnosti stačila sotva na pol mesiaca. A robotu nie a nie zohnať. Zostávalo mu už len jediné, siahnuť si na život. Problém však bol, že nevedel, ako na to.

František Mendlík: Médium

Frantík Rendlů sedí nad stolem s hlavou ve dlaních. Jako čerstvý předseda Osvětové besedy při radě MNV v Podboří má problémy. Místní kulturák otevřeli v únoru 1983. Ve velkém sále už bylo kdeco. Každý měsíc vystoupení profesionálních umělců, v roce 1984 natáčela v sále televize celostátní program k MDŽ. Frantík pokecal s Menšíkem, režisérem Noskem i s Gustavem Bromem.

Pavel Vrána: O Kubovi

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...

Pavel Veselý: Kniha Tóny duše

Tóny duše, tak se jmenuje nová knížka autorské dvojce Pavel Veselý a Lucie Pojerová (Procházková). Tak jako u předchozí i zde texty-tentokrát nejen básničky, ale i povídky, jsou dílem Pavla Veselého, fotografie pak Lucie Pojerové.

strana 1 / 137

Další strana »