Literatura – Fejetony
Stanislav Rudolf: Čeština pro ženy
Jistě jste, milí čtenáři, zejména vy, kteří máte dítě školou povinné, zaznamenali, že v našem školství probíhají velice radikální změny. Dodržuje se pitný režim, učitelka se bojí dát drzounovi facku, rodiči nejvíce respektovanými předměty jsou především angličtina a informatika. Neklade se už tolik důraz na předměty, které bývaly dříve postrachem žáků a studentů, a jejich užití v praxi později prakticky zanebatelné.
Milan Markovič: Naozaj sme ako ony?
So zvieratami žijeme na tomto svete už poriadne dlho a určite ich tu pár bolo aj skôr ako my. Určite, lebo podľa Darwina... Ale nie o tom som chcel. Sme my ľudia často namyslenejší ako sa sluší a patrí. Aspoň čo sa vzťahu k našim zvieracím spolupútnikom týka. Vyvyšujeme sa nad nich, ponižujúce prirovnania pre nich vymýšľame a pritom sa odpradávna od nich učíme.
Návštěva chrámu
Současný člověk je zaplétán do jemných, rafinovaně spřádaných sítí, uměle vytvářených pseudopotřeb a přání. Nelze žít bez tamtoho a už vůbec ne bez tohoto. Tamto nás činí komunikativnějšími, ono zas mobilnějšími.
Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!
Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.
Helena Dohnalová: Do trepek!
Na přezouvání si stěžují převážně cizinci ze západu. Ještě jsem neslyšela, že by přezouvání kritizoval například nějaký ukrajinský dělník, čínský kuchař nebo vietnamský trhovec. Po příchodu do české domácnosti se údajně našinci vrhají návštěvníkům k nohám, sundávají jim boty a vnucují k nazutí nějaký druh domácí obuvi. Neváhají prý servat váženému hostu z nohou elegantní polobotky, které se tak úžasně hodí k šik obleku, a nazout mu pantofle z vietnamského tržiště
Ivan Kraus: Já a velký třesk
Otázka, co dělal Bůh před stvořením světa, zajímala filosofy už od pradávna. Mne zaujal názor svatého Augustina ze čtvrtého století: prý před stvořením světa nebyl čas. Dobře, řekl jsem si, nebyl čas a nebylo tedy předtím. Jinak řečeno, nebylo předtím a nebylo potom. Z čehož plyne, že někdy nebylo zřejmě ani někdy.
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Renata Šindelářová: Jako hroch, co se učí lítat / Murphyho zákony strachu
O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.
Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...
Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.
Vladimír Vondráček: Jak se nám zachtělo borůvkového koláče
Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody. Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak ženská polovina rodiny přes protesty části mužské, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!
Milan Markovič: Pán hlavný, platím!
S technickými novinkami sa už dávnejšie vrece roztrhlo a stále ho ešte nikto nezaplátal. Jeden vynález strieda druhý, ľudia obdivujú a kupujú. A akou rýchlosťou sa to na nás valí! Kým sa kedysi čierno-biely televízor zmenil na farebný, prešli roky. Dnes stačí pár týždňov a obrazovku môžete mať nielen plochú, ale čo nevidieť aj plastickú či ohybnú. A keď sa vám nepozdáva veľkoplošná, stačí si nasadiť akési zvláštne okuliare, alebo vytiahnuť telefón.
Milan Markovič: Pestujete svoju škodoradosť?
Veľmi dobre viem, čo je to škodoradosť, ale i tak nie celkom chápem, ako sa ľudia môžu smiať až sa za bruchá chytajú, keď v televízii púšťajú „roztomilé“ domáce videá, v ktorých detičky havarujú na trojkolke, topia sa v bazéniku, v kotrmelcoch sa rútia do potoka, padajú dozadu na chrbát až im na betóne hlavička nadskočí. Vlastne ani nekarhám tých v štúdiu prítomných divákov, ktorí reagujú spontánne a od smiechu sa v pase prehýbajú...
Egon Wiener: Stránka z cestopisu Severočecha po Rakousku… | Byl jsem v Severočeském muzeu | Vratislavice nad Nisou
Kdybych si měl vybrat, tak haardeckou hraběnkou by byla průvodkyně na barokním zámku pár kilometrů hned vedle. Po celém našem pomezí s Rakouskem i za ním by byly při silnici cedule: „Navštivte hrad Haardegg.“ Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci…
Ivan Kraus: Vzpoura
Bývalý starosta seděl u rybníka. Od chvíle, kdy se vrátil z nemocnice, chodil k vodě často. Když ležel na intenzivní stanici a díval se na světélkující přístroj, který ve dne v noci ukazoval rytmus jeho srdce, sliboval si, že pokud se vrátí, nebude už ryby šidit. Potom, co byl revolučním fórem odsouzen jako reprezentant minulého režimu, přestal chodit do místní hospody a většinu času trávil u vody. Ryby mu byly sympatické už svou mlčenlivostí. Když zaslechl vrzavý zvuk, uviděl mechanika, jak slézá ze svého starého kola.