Literatura – Fejetony

Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady

Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.

Vladimír Vondráček: Bajka o báječné manželce

Dva dávní spolužáci čtyřicátníci se náhodně setkali asi po dvaceti letech ve městě, kde jeden z nich celou dobu žil i pracoval. Druhý sem přijel na nějakou služební cestu a měl zamluvený pokoj v místním hotelu. Setkání bylo opravdu srdečné a znalec místních osvěžoven pozval přítele do jedné z nich, aby se při různých tekutinách lépe vzpomínalo. Jejich curricilum vitae bylo totiž naprosto rozličné. Zatímco host byl čerstvě potřetí rozvedený, domorodý hostitel byl čerstvý ženáč, který se teprve nedávno oženil poprvé. A tak samozřejmě bylo o čem povídat!

Ivan Kraus: Francouzština pro cizince

Francouzština bývala vždy jazykem diplomatů, tedy těch, kteří řeknou vše, co mohou, aniž řeknou něco, co nesmějí. Tato tradice pronikla i do dnešního jazyka. Ne vše, co je řečeno, je tak míněno. Díky svým mnohaletým zkušenostem mohu zde uvést řadu příkladů. Génial – znamená v běžné řeči slušné. Génial, génial – dobré. Génial, génial, génial – velmi dobré.

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (2)

Byl máj, lásky čas. V parcích vibrovaly lavičky a Mánička se třásla vzteky. Rozrazila dveře, aktovkou mrštila do kouta, sebou na gauč a kvílela: „Mám kouli!“ „Proč?“ chytla se za srdce bábinka a klesla vedle ní. „Protože jsem nebyla schopna koncentrace, když ke mně Hurvínek vysílal své signály,“ zapýřila se dívenka. „Jenže s účou není možný konsensus. Vytáhla mě k tabuli, a i když jsem artikulovala docela dobře, dala mi sardel!

Vladimír Vondráček: Bajka o jednom venkovském dvorku a výjimečném kuřeti

Byl jednou jeden venkovský dvorek a na něm se to hemžilo domácími zvířátky i drůbeží, tak jak to na správném venkovském dvorečku má být. Dvě velké kravky se zde samozřejmě hemžily jen velmi sporadicky, pouze v případě, že byly vyháněny na pastvu, takže o nějakém hemžení vlastně hanba mluvit. Také dva čuníci využívali čerstvého vzduchu na dvorku jen občas, většinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek. Černý chundelatý psík-hlídač před svou boudou nakonec také spíše hlídal vleže a dvě domácí kočky měly na starosti jinačí věci, než se jen tak mírnix-dýrnix bezcílně hemžit.

Egon Wiener: Před 33 lety | Polívka

Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.

Milan Markovič: Proměny fotografie

Důkazem toho, že kdysi plynul čas mnohem komótněji, je fakt, že ta prapůvodní camera obscura Araba Alhazena zanedlouho oslaví tisící narozeniny. V jedenáctém století ještě ledacos chybělo, ale o zvěčňování viděného už lidé začínali cosi vědět. A že právě Slovák Petzval zdokonalil pozdější daguerotypii a jeho výpočty umožnily zhotovit tříčočkový objektiv s velkou světelností, to už nás tady pod Tatrami ani nemá proč vzrušovat.

Eva Vlachová: Prosím neštěkat

Dobrá nálada mi přetrvala do chvíle, než jsem udělala zásadní chybu. Ne, že bych měla jít nakoupit jinam. Obchod, který každý všední den ráno navštěvuji, abych si pořídila denní příjem kalorií, je úpravný, čistý a prostorný. Ale – šla jsem zaplatit k pokladně, ve které slečna, které toto povídání připisuji, právě seděla.

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (1)

Cosi se děje. Hurvínek si češe čupřinku na pěšinku a pan Spejbl velkopansky kyne kolemjdoucím rukou v ušmudlané rukavičce. Paní Kateřině to nedá spát, tak alibisticky upeče bábovku s rozinkami s prošlou expirační dobou a spolu s Máničkou zazvoní u Spejblů. „Mám známku,“ hlásí Hurvínek. „Kouli,“ zkonstatuje Mánička, která ví své.

Libuše Čiháková: Copak ty dva nedokážeš ohlídat? / Jak jsem si vylepšila prospěch

Mne v páté třídě také zasáhla pětka z písemné práce z češtiny jako blesk. Pomyšlení jak bych tím rodiče ranila způsobilo, že se mi guma ocitla v ruce a díra v žákovské knížce dřív, než nastoupil rozum. „Jedničkářka a podvodnice!“, zpanikařila jsem a rozběhla se za tatínkem. Ten se na mne jen dlouze podíval, povzdychl a pod tu pohromu napsal: „Omlouvám se za gumování, ukáplo mi pero...“

Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud

S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.

Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?

Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Ivan Kraus: Dopis

Když nedokážu říct, co bych chtěl, napíšu jí dopis. Psaní dám do obálky a pošlu jí ho. Nebo ho nechám ve škole ležet na její lavici. Napsat dopis je určitě lehčí, než mluvit, už proto, že si mohu rozmyslet, co chci napsat. Na papíře se nekoktá. Tuhle část plánu jsem měl hned, zbývalo jenom napsat dopis, tak aby na Janu opravdu zapůsobil, aby po jeho přečtení neměla oči pro nikoho jiného, než pro mě. Měl jsem dokonce chuť si trochu představit, co ten okouzlující dopis s ní udělá, až ho bude číst. Ale včas jsem se zarazil a zakázal jsem si na to myslet, protože vím, že bych to psaní nikdy nenapsal. Nejdřív práce a pak zábava – řekl jsem si - a pustil jsem se do toho.