Literatura – Fejetony
Eva Vlachová: Prosím neštěkat
Dobrá nálada mi přetrvala do chvíle, než jsem udělala zásadní chybu. Ne, že bych měla jít nakoupit jinam. Obchod, který každý všední den ráno navštěvuji, abych si pořídila denní příjem kalorií, je úpravný, čistý a prostorný. Ale – šla jsem zaplatit k pokladně, ve které slečna, které toto povídání připisuji, právě seděla.
Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (1)
Cosi se děje. Hurvínek si češe čupřinku na pěšinku a pan Spejbl velkopansky kyne kolemjdoucím rukou v ušmudlané rukavičce. Paní Kateřině to nedá spát, tak alibisticky upeče bábovku s rozinkami s prošlou expirační dobou a spolu s Máničkou zazvoní u Spejblů. „Mám známku,“ hlásí Hurvínek. „Kouli,“ zkonstatuje Mánička, která ví své.
Libuše Čiháková: Copak ty dva nedokážeš ohlídat? / Jak jsem si vylepšila prospěch
Mne v páté třídě také zasáhla pětka z písemné práce z češtiny jako blesk. Pomyšlení jak bych tím rodiče ranila způsobilo, že se mi guma ocitla v ruce a díra v žákovské knížce dřív, než nastoupil rozum. „Jedničkářka a podvodnice!“, zpanikařila jsem a rozběhla se za tatínkem. Ten se na mne jen dlouze podíval, povzdychl a pod tu pohromu napsal: „Omlouvám se za gumování, ukáplo mi pero...“
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?
Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!
Milan Čechura: Pusáč a ti druzí
„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.
Ivan Kraus: Dopis
Když nedokážu říct, co bych chtěl, napíšu jí dopis. Psaní dám do obálky a pošlu jí ho. Nebo ho nechám ve škole ležet na její lavici. Napsat dopis je určitě lehčí, než mluvit, už proto, že si mohu rozmyslet, co chci napsat. Na papíře se nekoktá. Tuhle část plánu jsem měl hned, zbývalo jenom napsat dopis, tak aby na Janu opravdu zapůsobil, aby po jeho přečtení neměla oči pro nikoho jiného, než pro mě. Měl jsem dokonce chuť si trochu představit, co ten okouzlující dopis s ní udělá, až ho bude číst. Ale včas jsem se zarazil a zakázal jsem si na to myslet, protože vím, že bych to psaní nikdy nenapsal. Nejdřív práce a pak zábava – řekl jsem si - a pustil jsem se do toho.
Tomáš Zářecký: Nevolat!
„Dobrý den, máte chviličku?“ Když zvednu telefon a na druhém konci uslyším podobnou zahajovací větičku, ihned tuším, kolik udeřilo. Buďto dostanu nějakou skvělou super mega výhodnou nabídku na jakýsi produkt, otázku do mně neznámého průzkumu či se rovnou dozvím, že jsem vyhrál soutěž, které jsem se nikdy neúčastnil.
Danuše Markovová: Ptačí bajka
Tak jako hrdinové v bajkách se občas ukrýváme pod křídla skřivánčí anebo soví.To podle toho, jak moc s jedním nebo druhým opeřencem sympatizujeme pro jeho daný časový harmonogram, kterým jsou si oba ptáci na sto honů vzdáleni. Zdá se však, že nám roucho skřivánčí nebo soví bylo nekompromisně shůry naděleno.
Egon Wiener: Jak jsem k pytlům peněz přišel | I kolo je součást jara | Domácí práce
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Milan Markovič: Důvody
Říká se, že důvod se vždy najde. Už kdysi pradávno, když kdosi napsal, že kdo chce psa bít, hůl si najde, se zřejmě vědělo všechno o tom, jak to zaonačit, aby to vypadalo jako opravdové. No a při tom je ještě možnost vyškolit se na skutečného mistra výmluv. Ono – mezi námi – až takové mistrovství to zase není, ale zvyk je železná košile a my jsme si už takhle zvykli na ledacos.
Stanislav Rudolf: A to si říkám vlastenec...!
Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimmermann, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům, či fotbalistům… Prostě jsem stoprocentní vlastenec!
Někdo má rád vdolky, jiný holky…
Někdo sbírá známky, jiný pivní tácky, další zase obrázky nahatých slečen. Já sbírám kalhoty. Svoje kalhoty. Ty, které jsem nosil před pěti, deseti i více lety. Není to tak podivný koníček, jak se na první pohled zdá. Naopak, troufám si tvrdit, že je to koníček ušlechtilý a na výsost praktický! Pánská móda, a zvláště kalhot, nejde do příliš velkých extrémů a navíc se periodicky vrací.