Za devaterými horami a sedmerými lesy byla malá, pěkná země. Lidé tu mohli žít šťastně a spokojeně, nebýt draka. Ten žil ve sluji, chrlil oheň a síru a jako potravu vyžadoval mladé dívky. Když se vlády ujal nový moudrý král ... 

Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.

Pokud se mi podaří dorazit dovnitř bez úhony, považuju to za malý zázrak. Jenže ani tady si nevydechnu. Pořád musím být ve střehu, jako bych se snad nacházel uprostřed závodní dráhy. Kolem mě se míhají lidé se šíleným výrazem v očích.

Když jsem se nyní na penzi a na stará kolena probíral svými šuplíky, uvědomil jsem si sice pozdě, ale přece, že jsem asi grafoman, tedy člověk, trpící chorobnou psavostí! Jistěže to není příliš příjemné zjištění, a tak jsem se rozhodl proti grafomanii bojovat. Samozřejmě ne tím, že bych psát přestal, ale naopak.

Rozkážeme vetru, dažďu! – takto pyšne znel populárny slogan za sovietskej éry a celému „táboru mieru“ bolo jasné, že veru určite skôr či neskôr naozaj rozkážeme, lebo Sovietsky zväz – náš vzor - sa už tak rozhodol. Samozrejme, zo sovietskej techniky sme si pritom mohutne uťahovali, lebo napríklad hodinky značky Pobeda, Zarja či Luč sme síce ochotne označovali ako najrýchlejšie na svete, ale iné pozitíva nevykazovali.

Jdu rušnou ulicí našeho města, když nechtěně odposlechnu rozhovor, pravděpodobně babičky, odhadem s tak pětiletým chlapcem: „Už jsi velký kluk a už se musíš chovat, jako babička.“ Ač se mě rozhovor netýkal, zastavil jsem se a čekal, jak chlapec zareaguje. Udělal totéž co já. Zastavil se. Stáhl si čepici skoro až po oči a dlouze, dlouze se díval vzhůru.

Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.

Vždy som si vravel: keby už neplatila nijaká stará pravda, tak sa vždy ešte môžeme spoľahnúť na biblické sväté písmo, ktoré nám naši cirkevníci tlmočia od nepamäti. A tu zrazu závan neistoty: priamo z rezidencie zástupcov stvoriteľa na Zemi vychádza vyhlásenie, ktoré radikálne mení postoj Vatikánu voči evolučnej teórii: Čujte maloverní, dvestoročný pán Darwin má pravdu.

Tak jako hrdinové v bajkách se občas ukrýváme pod křídla skřivánčí anebo soví.To podle toho, jak moc s jedním nebo druhým opeřencem sympatizujeme pro jeho daný časový harmonogram, kterým jsou si oba ptáci na sto honů vzdáleni. Zdá se však, že nám roucho skřivánčí nebo soví bylo nekompromisně shůry naděleno.

Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou. On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví.

Čekat se dá kdekoli, kdykoli, na cokoli či kohokoli; čekat se dá v krátkém časovém horizontu, ale i v dlouhodobém časovém rozmezí; čekat se dá trpělivě i netrpělivě, láskyplně i nenávistně, s úsměvem i zachmuřeně. Čekat můžeme úplně všechno, ale také vůbec nic. Podle všeho se dá čekat také žádoucně nebo nežádoucně.

V době, kdy si sousedé pořídili několik fenček, začal se nám náš maltézáček toulat. Cítit to jejich okouzlující aroma a nepokoušet se za nimi utéci, to by snad bylo proti přírodě. A tak se začal podhrabávat pod plotem. Většinou jsme ho lapli včas, jenže párkrát se nám to nepovedlo. Jak jednou pes (a nejen pes) přičichne ke kouzlu čubky, stane se z něho roztoulaný sexuální dravec.

Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.

Ústřední topení také nebylo a místnost se vytápěla pouze kamny, která stála v rohu třídy. K nim vysloužilý pan řídící donášel nasekané dřevo a uhlák naplněný briketami. Zmíněný pan řídící nás nevyučoval. Byl v penzi a obýval první patro stařičké školy. Mnoho jsme jej nevídali, ale občas plnil funkci školníka, poněvadž prováděl drobnou údržbu závad v budově a připravoval na zátop „aby soudružka učitelka nemusela“.

Dlouho jsem přemýšlela, jakpak asi toto úsloví vzniklo. Pes je přece přítel člověka a přátelé se nevyhánějí ven do nepohody! Nedávno se mi na facebooku objevila fotografie, kterou vám musím popsat, protože byla legrační a zároveň mne z ní přeběhl mráz po zádech. Na této zdánlivě legrační fotce byla louka, a na té louce stál jediný krásný košatý strom. U toho, nebo spíš na ten strom, čůral pes.

„Vrátit knížku, kterou jsem mu půjčil. On se však nehýbal, jenom zabručel: ,Co to bylo?‘ ,Voltairův Filosofický slovník,‘ řekl jsem. ,Velmi dobrá knížka,‘ podotkl. Čekal jsem, že ji začne hledat, místo toho však otevřel přihrádku psacího stolu, položil na stůl nějaké pouzdro, chvíli si hrál s jeho zámkem – a pak vyndal dalekohled. Co to má znamenat? říkal jsem si.

Do naší rodiny se narodil nový, nejmladší příslušník – Jáchym. O měsíc dřív, zřejmě už to nemohl vydržet, aby se kouknul, co se to tu, proboha, na tom světě kolem děje. Porodní váha dvě kila osmdesát. Míra nezjištěna, neboť podle nejnovějších vědeckých výzkumů už v pokrokových porodnicích novorozenečky neměří.

Že vraj vedci vymysleli, ako by sa človek mohol dožiť aj tisíc rokov. A to v zdraví a dobrej forme. To je dosť alarmujúca správa, pretože spôsobí zmätok. Isteže sa budeme všetci zaujímať predovšetkým o to, kde, v ktorej krajine, v ktorej spoločenskej vrstve, za akých podmienok sa s predlžovaním života začne. Lebo niekto začať musí. Niekto sa skrátka bude musieť v mene vedy obetovať a podstúpiť tú kúru večného, alebo takmer večného života.