Literatura – Na pokračování

Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)

Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.

Sloupky Jiřího Menzela (37)

Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spoustu nedopsaných vyjádření k těm scénářům, řada těch věcí čeká na dokončení už několik měsíců a já nejsem s to překonat svoji lenost, zadupat a umět si zakázat tu proklatou větu, větu která mne už od domácích školních úloh provází celý život.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (32)

Ta tři slova zvládnu to sama!, která jsem jen tak nezávazně k Simoně ve Slávii prohodila, jsem si ve dnech a týdnech, které potom přicházely, musela připomínat častokrát. Zdánlivě mi začal běžný, nijak nevzrušený život. Jako obvykle jsem ráno vypravila děti do školy, trochu poklidila ten jejich úděsný binec v dětském pokoji, a pak se věnovala pochůzkám po městě. V souvislosti s Lubošovou smrtí bylo třeba zařídit spoustu věcí

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (9) O náhodách a jejich neomezených možnostech

Dnes odpoledne se ochladilo, obloha náhle poklesla a zčernala, chaoticky ji křižuje blesk za bleskem a leje. Je tady první jarní bouřka. Ještě, že máme možnost rozdělat si oheň v kamnech a ty skokové změny teploty a vlhkosti si místně eliminovat. Ale přes všechny ty výkyvy počasí je dnešek dnem pěkným a příjemným. I taková jarní bouřka má své kouzlo. Sedět si pěkně v suchu na lavičce na zápraží se sklenkou piva v dlaních a pozorovat ohnivé klikyháky blesků, na okamžik zažehnutých na černém pozadí zatažené oblohy, to vnímám jako zážitek opravdu pěkný.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)

Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (5)

Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku. Připletl se k tomu navíc i vous. Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří. Probral jsem se.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (3)

Na loďce by to trvalo krátce. Po řece byla vesnice vzdálená sotva pět mílí. V sedle Bělky jsem se však plahočil k pohanům celý den, protože jízda podél břehu byla nemožná. Musel jsem objíždět dlouhé ostrohy, ztrácel styk s hlavním tokem a brodil se potoky. Překonával jsem rokliny i vršky v neprůchodném lese s nesčetnými padlými stromy. Vzal jsem s sebou obě klisny, aby se jim nestýskalo, i když Lilka jako soumar na hřbetě téměř nic nenesla.

Iveta Kollertová: Obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít

Vzpomínám na večer, kdy mne poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná. Večer jsem si šla jako pokaždé zakouřit do kuřárny. Celý den nestál za nic a moje poslední cigareta byla posledním spojením se světem těch venku. Můžu kouřit, tedy mi nic není. Jak je človíček ve své velikosti maličký.

Sloupky Jiřího Menzela (16)

Existují chlapci, kteří zcela ignorují své půvabné vrstevnice a nejraději si prohlížejí obrázky v Playboyi, nebo v podobných časopisech. A jsou zase dívky, které ze všeho nejvíc vzrušuje fotografie s Einsteinovou bílou hřívou, nebo s Picassovým mořem vrásek či s Hemingwayovou šedivou bradou.

Michal Čagánek: Malá (2)

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (23)

Podnikání, i když zatím v malém, nás všechny bavilo. Jako obvykle jsme otevírali své stánky po deváté hodině. To už jsme s Lubošem přivezli od známého řezníka v naší ladě pytle s rohlíky a lorny s čerstvými párky. Zanedlouho potom se přiřítil ke svému alkoholickému zátiší v autě i rozespalý Viktor.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (18) Ukradený talisman

Na začátku 20. století žil na Novém Zélandu starý maorský náčelník Rewa. Pamatoval si ze svého dětství podivuhodný příběh, který v požehnaném věku přesahujícím jedno století vyprávěl své pravnučce Weke. Rewa zažil dobu, kdy na Coromandelském poloostrově stála ještě řada domorodých vesnic, kdy Maorové vedli války mezi sebou i s bílými osadníky a pořádali kanibalské hostiny.

Josef Blažek: Existuje ostrov (10)

„Jsem ze srdce rád, pane,“ oslovil mne kapitán, „že jste neopomněl nalodit našeho navigátora.“ Vedle kapitána stál urostlý muž v plátěných kalhotách a v zástěře. Pod paží pevně držel živou kachničku a v dlani žmoulal žlutou voskovici. Ano, pamatuji se na něj. Tento muž platil kusem filmového pásu zabaleného do stránky knihy. Tu jsem si nemusel ani prohlížet.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)

Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.

strana 1 / 20

Další strana »