Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (5)

Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku. Připletl se k tomu navíc i vous. Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří. Probral jsem se.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (3)

Na loďce by to trvalo krátce. Po řece byla vesnice vzdálená sotva pět mílí. V sedle Bělky jsem se však plahočil k pohanům celý den, protože jízda podél břehu byla nemožná. Musel jsem objíždět dlouhé ostrohy, ztrácel styk s hlavním tokem a brodil se potoky. Překonával jsem rokliny i vršky v neprůchodném lese s nesčetnými padlými stromy. Vzal jsem s sebou obě klisny, aby se jim nestýskalo, i když Lilka jako soumar na hřbetě téměř nic nenesla.

Iveta Kollertová: Obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít

Vzpomínám na večer, kdy mne poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná. Večer jsem si šla jako pokaždé zakouřit do kuřárny. Celý den nestál za nic a moje poslední cigareta byla posledním spojením se světem těch venku. Můžu kouřit, tedy mi nic není. Jak je človíček ve své velikosti maličký.

Sloupky Jiřího Menzela (16)

Existují chlapci, kteří zcela ignorují své půvabné vrstevnice a nejraději si prohlížejí obrázky v Playboyi, nebo v podobných časopisech. A jsou zase dívky, které ze všeho nejvíc vzrušuje fotografie s Einsteinovou bílou hřívou, nebo s Picassovým mořem vrásek či s Hemingwayovou šedivou bradou.

Michal Čagánek: Malá (2)

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (23)

Podnikání, i když zatím v malém, nás všechny bavilo. Jako obvykle jsme otevírali své stánky po deváté hodině. To už jsme s Lubošem přivezli od známého řezníka v naší ladě pytle s rohlíky a lorny s čerstvými párky. Zanedlouho potom se přiřítil ke svému alkoholickému zátiší v autě i rozespalý Viktor.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (18) Ukradený talisman

Na začátku 20. století žil na Novém Zélandu starý maorský náčelník Rewa. Pamatoval si ze svého dětství podivuhodný příběh, který v požehnaném věku přesahujícím jedno století vyprávěl své pravnučce Weke. Rewa zažil dobu, kdy na Coromandelském poloostrově stála ještě řada domorodých vesnic, kdy Maorové vedli války mezi sebou i s bílými osadníky a pořádali kanibalské hostiny.

Josef Blažek: Existuje ostrov (10)

„Jsem ze srdce rád, pane,“ oslovil mne kapitán, „že jste neopomněl nalodit našeho navigátora.“ Vedle kapitána stál urostlý muž v plátěných kalhotách a v zástěře. Pod paží pevně držel živou kachničku a v dlani žmoulal žlutou voskovici. Ano, pamatuji se na něj. Tento muž platil kusem filmového pásu zabaleného do stránky knihy. Tu jsem si nemusel ani prohlížet.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)

Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (19)

A hotovo! V sobotu, brzy ráno, jsme odjeli ve škodovce na hrad. Než přijel první zájezd, měli jsme ve stánku všechno připravené. Voda v hrnci vřela, jehla ohřívače byla nažhavená, v dřevěné krabici na peníze leželo, možná pro štěstí, pár drobných mincí. Za půl hodiny už vycházeli z brány naši potenciální zákazníci, nabaženi sice historie a kultury, leč hladoví.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (3)

Když se Vilibald z honby domů navrátil, divil se a litoval, že jeho vzácný host tak brzo odešel, prve než mu slušně poděkovati mohl. Byl ale ten den předce dobré vůle a veselil se s tovaryši, že jeho hrad před loupežníky ochráněn jest. Olivie však byla stále roztržitá a večer celá zamyšlená a smutná. Když se jí Vilibald ptal, co by jí chybělo, dala mu odpověď smyšlenou, a položíc se na lůžko, pravila, že ráno Bůh dá lepšího zdraví, a veselejší mysli býti doufá.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (14)

Vrata komory se zavřela, Kovalčík ještě jednou překontroloval situaci na vodě a dal rukou signál zahájit zdýmání. Podél komory byly známé tváře z oddílu a několik lidé mně zcela neznámých. Voda v komoře začala s duněním pomalu klesat. Odkryté stěny ukazovaly zajímavě zbarvené kameny se škálou odstínů žluté a zelené.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)

Nedaleko od toho města, kdež rytíř Vilibald bydlel, stál starý hrad na skále vysoké a černé, kterýž již letitému rytíři náležel. Jednou Vilibald přijda k tomu rytíři, mluvil s ním, chtěl-li by ten hrad prodati, že ho koupí. Starý rytíř svolil k tomu, a když Vilibald peníze vysázel, shrnul je rytíř a putoval do Jeruzaléma, kdež se za křesťany až do smrti modlil. Toho času na břehu řeky Reyna málo kdes víno rostlo, z velké části byla tato krajina lesem porostlá a v těch toliko místech uhledali jsme zdělená pole, kdež rytíři a jiní páni své hrady a pevnosti měli.

Luděk Ťopka: Příběh prvního myslivce Ladi – Falešné peníze

Já vám chci, kamarádi, povědět, jak začala moje lovecká kariéra a současně tu Jožkovu zkušenost s trestem za špatný skutek potvrdit. Jenže v mém případě nepřišla odplata od žádné vyšší moci, ale od mého strýca Martina. Bydlel v chalupě jen kousek od našich a já, dvanáctiletý synek, jsem rád chodil na jeho malý vinohrádek střílet vrabce a špačky, co mu kradli víno.