Literatura – Pohlazení

Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině

Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.

Michal Čagánek: Hledači pokladů

To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi lapky a zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.

Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (4)

„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“ „To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“ Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo.

Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu

Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.

Michal Čagánek: Dar křídel

Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“

Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy

Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Divoká dvojčata

Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.

Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ

Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.

Můj dědeček

Děda stál u dlouhého vlnitého modrého plotu, porostlého břečťanem, ve kterém se tak rády schovávají ještěrky, jen v trenkách, a s cigaretou v ruce se rozhlížel po vesnici. Jeho bílé pivní bříško kontrastovalo s modrou plotu ...

Michal Čagánek: Něco pro nožky / Prazvláštní tvor

Spím moc rád. A nemám teď na mysli ani tak spánek samotný, jako spíš sladké usínání po náročném dni, či naopak omamné probouzení, například o víkendu, kdy člověk nikam zvlášť nemusí, a proto může kamkoliv a cokoliv a, dřív než vstane z postele, o všech těch možnostech ještě chvíli sní a ještě chvíli...

Jitka Dolejšová: U moře

Letadlo hladce přistálo. Taxikář naložil zavazadla do modrého kabrioletu, pak úslužně otevřel přední dveře auta a Sandra se pohodlně usadila na místo spolujezdce. Chvilku se proplétali uličkami malebného města, až zastavili před nádherným hotelem „Tropical Beach“. Třípokojové hotelové apartmá s velkou terasou vypadalo pohádkově.

Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka

„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.

Michal Čagánek: Pošli tátu

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.

strana 1 / 8

Další strana »