Literatura – Pohlazení

Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení

Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.

Libuše Čiháková: Bertík

"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření.

Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka

„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.

Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu

„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.

Jitka Dolejšová: Nic nanic?

Bylo jednou jedno nešťastné NIC. Trápilo se: „Jsem k ničemu, vůbec nic neznamenám. Lidé o mně mluví často, ale jen proto, aby se vyhnuli odpovědi. To je pořád: „Co ti je?“ „Nic.“ „Co dávají v televizi?“ „Nic.“ „Co jste dnes dělali ve škole?“ „Ále, nic.“ NIC si připadalo opuštěné a zbytečné. Bloumalo po světě, až potkalo NULU.

Milena Buriánková: Schválnosti života

Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...

Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.

Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.

Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák

Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.

Zdislav Wegner: Velká malá paní

Naše uklízečka zaklepala a hned vešla. „Budu uklízet,“ prohlásila, a začala na podlaze mého kabinetu rozkládat nádobíčko. „Nevidíte, že tady mám zrovna poradu?“ odpověděl jsem navztekaně. „Tak kdy to mám dělat?“ pronesla stejným tónem. Ale méně spisovně. Špatně je platí, tyhle dělnice z Anatolie, pracovní dobu mají rozdělenou na dvě půle. Ale co já s tím? Já taky musím pracovat.

Dárek / Zimní čarování

Moje máma čeká miminko. Jak se to pozná? Celá rozkvetla a oči jí tak krásně září. Přestala pít kávu. A kupuje džusy a pomeranče a zeleninu. Že prý je tam hodně vitamínů a miminko je potřebuje. Máma má čím dál větší bříško.

Divoká dvojčata

Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.

Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše

Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.

Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není

Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.

Iveta Kollertová: Půlnoční koncert

Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?

strana 1 / 8

Další strana »