Literatura – Pohlazení

Ruth Hrušková: Paní Holle / Kouzelný dědeček

Ručička času se pomalu ale jistě blížila k jaru. Dny v kalendáři se přehouply do druhé poloviny února, a protože je to krátký měsíc, co nevidět se ujme vlády březen. Jedno lidové přísloví praví: „Březen, za kamna vlezem“. Dnes bychom těžko lezli za ústřední topení, ale taková kamna dovedou pěkně zahřát, mají svou romantiku, voní dřívím a nostalgickou vzpomínkou na časy minulé.

Ruth Hrušková: Blízká setkání jiného druhu

Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.

Jitka Krpensky: Poznámka / Ben

Pomalu se loudal domů. Zdálo se mu, že ta poznámka v notýsku přitahuje jeho ruksak k chodníku. Domů se mu nechtělo, mamka bude smutná a bráška se mu bude smát. Táty se tolik nebál, ten má pro poznámky „pochopení“, ale musí dělat, jako že se taky zlobí. Byla to dlouhá cesta. Ale přece jen došel ke dveřím. Když zazvonil, otevřela mu jeho hezká a usměvavá maminka.

Michal Čagánek: Před sto lety

Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.

Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák

Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.

Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině

Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.

Michal Čagánek: Hledači pokladů

To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi lapky a zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.

Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (4)

„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“ „To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“ Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo.

Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu

Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.

Michal Čagánek: Dar křídel

Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“

Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy

Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Divoká dvojčata

Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.

Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ

Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.

strana 1 / 8

Další strana »