Literatura – Pohlazení
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)
„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.
Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka
„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.
Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu
„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.
Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú
Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“
Radka Jurkovičová: Doteky
Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.
Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině
Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.
Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Vyznání
Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.
Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.
Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře
V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.
Cecilka Věra Pexová: Náš děda Pašák
Jednou jsem ho doprovázela do antikvariátu, kde sháněl kuchařku Magdaleny Dobromily. Mladinká prodavačka se dívala překvapeně, zřejmě přemýšlela, co mají všechno na skladě, nicméně děda zcela vážně pravil: "Jak se tak na vás dívám, slečno, vám vaření nic neříká, nemohla byste mi zavolat nějakou služebně starší kolegyni?"
Vladislav Neužil: Pomsta
To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“.
QUODLIBET (4)
Potřebovala by poradit. Kulantně řečeno šéfredaktor Střepa není její krevní skupina. Před ocásky před a za jmény panáčkuje jako cvičený zajíc. Kdyby tu práci tak nepotřebovala, nedělá ji. Lucie si nesmírně váží moudrosti a zdravého rozumu.
strana 1 / 8