Literatura – Pohlazení
Milena Buriánková: Schválnosti života
Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák
Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.
Zdislav Wegner: Velká malá paní
Naše uklízečka zaklepala a hned vešla. „Budu uklízet,“ prohlásila, a začala na podlaze mého kabinetu rozkládat nádobíčko. „Nevidíte, že tady mám zrovna poradu?“ odpověděl jsem navztekaně. „Tak kdy to mám dělat?“ pronesla stejným tónem. Ale méně spisovně. Špatně je platí, tyhle dělnice z Anatolie, pracovní dobu mají rozdělenou na dvě půle. Ale co já s tím? Já taky musím pracovat.
Dárek / Zimní čarování
Moje máma čeká miminko. Jak se to pozná? Celá rozkvetla a oči jí tak krásně září. Přestala pít kávu. A kupuje džusy a pomeranče a zeleninu. Že prý je tam hodně vitamínů a miminko je potřebuje. Máma má čím dál větší bříško.
Divoká dvojčata
Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.
Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše
Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.
Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není
Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Iveta Kollertová: Já vím, mamčo, já vím!
Slovíčko "žít" nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen slovo podstatné. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze pták právě vypuštěný z klece? Možná ho venku uklovou silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci, jsou rázem zapomenuty.
Baťůžek II.
Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh ...
Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“
Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.
Radka Jurkovičová: Doteky
Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.
Michal Čagánek: Pošli tátu
Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.