Literatura – Pohlazení
Kroužkování (2/2)
Osudová setkání – vesmírné předivo pestrého krajkoví vzácných obrazů. Obrazů, které dosud svět neviděl. Pozvolna se ztrácí stesk ze starých zranění a zůstávají pouze obnažená já. Já, která zakoušejí poznat, kam až je dovedou zoufalé cesty, jež ustavičně míjejí ten správný cíl. Básník svoji cestu zná. Jde s hlavou hrdě vztyčenou, byť jednou nohou bosý. Kamila dál skládá slova v rýmy, rýmy vplétá do veršů, z veršů váže kytice čerstvých básní.
Soucit
Vlak je poloprázdný a jako by v sobě vezl něco z mrazivé průzračnosti předchozích dnů. Vlastně až do Popradu nejede, nesmím tedy zapomenout včas vystoupit. Ten v přestupní stanici má docela jinou atmosféru. Jako by přijížděl z teplých krajů. Volných míst je v něm jen pár. Vedle mne velmi živě rozmlouvá, jak bývá jejich zvykem, skupinka Rómů.
Kateřina Mojžíšová: Chlupatý potápník
To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat.
Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Mé dny s vlaštovkami
Letos na jaře si u sousedů nad námi postavily vlaštovky hnízdo. Postavily si ho na místě starého, které vloni po velkých deštích spadlo. Od synovce ornitologa jsem se dozvěděla, že hnízdo z hlíny, která obsahuje mnoho solí a chemikálií ...
Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ
Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.
Elena Paclová: Návrat
Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“
Michal Čagánek: Dárek z nebe
„Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy.
Pavel Vrána: O krásách zimy
Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů.
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Jaroslav Janečka: Módní salón
Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy. Krátce nato volala Kateřina. Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek.
Radka Jurkovičová: Černá hodinka / Strýček Jiskra
Sedím v zahradě, poslouchám zpěv ptáků vracejících se na noc do korun vysokých stromů a vnímám kouzlo večerního soumraku. Je v něm něco tajemného a zklidňujícího. Takové zvláštní ticho. Ticho naplněné smířením, pokojem a sounáležitostí. Ticho, jemuž se dá naslouchat. A ve kterém se dá naslouchat sobě. Ticho, které není prázdné. Sedím v zahradě a naslouchám tichu.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (4)
„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“ „To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“ Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo.
Michal Čagánek: Zrnka a zrníčka
Potřetí vychází děda na verandu, aby si zastínil oči dlaní a díval se daleko daleko, přes zahrady až k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru.