Literatura – Pohlazení
Jaroslav Janečka: Módní salón
Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy. Krátce nato volala Kateřina. Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek.
Radka Jurkovičová: Černá hodinka / Strýček Jiskra
Sedím v zahradě, poslouchám zpěv ptáků vracejících se na noc do korun vysokých stromů a vnímám kouzlo večerního soumraku. Je v něm něco tajemného a zklidňujícího. Takové zvláštní ticho. Ticho naplněné smířením, pokojem a sounáležitostí. Ticho, jemuž se dá naslouchat. A ve kterém se dá naslouchat sobě. Ticho, které není prázdné. Sedím v zahradě a naslouchám tichu.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (4)
„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“ „To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“ Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo.
Michal Čagánek: Zrnka a zrníčka
Potřetí vychází děda na verandu, aby si zastínil oči dlaní a díval se daleko daleko, přes zahrady až k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru.
Jana Stuchlíková: Kočičí vzpomínání
Člověčí neláska má všelijaké podoby. Jedna z nich mne potkala a stala se mi osudnou. Přesto že Ty i kočičí páni doktoři jste udělali úplně všechno, co jste mohli, co jste uměli a co bylo ve vašich možnostech a silách. Seběhlo se to všechno tak rychle, že nám nebylo dopřáno se rozloučit. Vím, že jsi pro mne plakala, asi Ti teď chybím.
Elena Paclová: Příběh veskrze pozitivní
"Mladší bratr dospěl, odešel z domova a nedával o sobě vědět. Starší se po čase oženil s dívkou, která vyrostla v dětském domově, takže to, že nemají žádnou rodinu ho nepřestávalo trápit, ba trápilo ho dvojnásob. Jak míjely dny, měsíce a roky, Jindřich se rozhodl, že to tak nenechá, že to přece není možné...
Milan Lasica: Blížia sa Vianoce
Blížia sa Vianoce. A, predstavte si, začalo snežiť. To nie je normálne, pomyslel som si, na Vianoce má predsa pršať, snežilo keď som bol malý chlapec. Aj to možno len raz, dva razy za celé detstvo, ale v spomienkach sa mi to znásobilo a keď sa blížia Vianoce vždy hovorím svojim deťom „Vianoce, keď som bol malý, tak vždy na Vianoce snežilo, a teraz prší“. Deti ma zbožne počúvajú a rozmýšľajú o tom, aké to muselo byť krásne, keď na Vianoce snežilo.
Ruth Hrušková: Paní Holle / Kouzelný dědeček
Ručička času se pomalu ale jistě blížila k jaru. Dny v kalendáři se přehouply do druhé poloviny února, a protože je to krátký měsíc, co nevidět se ujme vlády březen. Jedno lidové přísloví praví: „Březen, za kamna vlezem“. Dnes bychom těžko lezli za ústřední topení, ale taková kamna dovedou pěkně zahřát, mají svou romantiku, voní dřívím a nostalgickou vzpomínkou na časy minulé.
Ruth Hrušková: Blízká setkání jiného druhu
Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.
Jitka Krpensky: Poznámka / Ben
Pomalu se loudal domů. Zdálo se mu, že ta poznámka v notýsku přitahuje jeho ruksak k chodníku. Domů se mu nechtělo, mamka bude smutná a bráška se mu bude smát. Táty se tolik nebál, ten má pro poznámky „pochopení“, ale musí dělat, jako že se taky zlobí. Byla to dlouhá cesta. Ale přece jen došel ke dveřím. Když zazvonil, otevřela mu jeho hezká a usměvavá maminka.
Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině
Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.
Michal Čagánek: Hledači pokladů
To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi lapky a zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.
Michal Čagánek: Dar křídel
Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“