V letních měsících bývají dny, kdy je v kanceláři volněji. Marie s kolegyněmi si tedy může mírně protáhnout polední pauzu a pokračovat v hovoru déle, než jen pár minut, stačících tak na rychlé shltnutí jednoduchého oběda. Anička měla teď mnoho hezkých zážitků z rodinné dovolené, která byla příjemnější tím, že byla poprvé s vnoučkem. S tím nejkrásnějším, jak bývá pro každou babičku ten její milovaný drobeček.

I stalo se po letech, že jistá paní, přišedší do země moravské, do města Zlína, zařizovala si na svazích, obrácených k jihu, svůj byteček. V tom stadiu, kdy věci ještě nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještě syrových zdí, zatoužil uplatnit své vlohy.

Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky,  v níž měl rozečtený časopis, chvílemi  však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.

Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.

„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.

Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.

Před druhou světovou válkou patřil do skupiny mladých talentovaných básníků spolu s Ivanem Blatným, Pavlem Javorem a Robertem Vlachem, kteří publikovali své první verše ve Studentském časopise v Brně. Po komunistickém puči v únoru 1948 všichni odešli do exilu. Karel Šindelář připlul do Sydney v r. 1949. Jako většina emigrantů, zvláště v té době, ani on neměl v novém domově lehké začátky.

Tak. Vše je připraveno, sbaleno, může se jet. Rozloučila jsem se svými dospělými syny, kteří na příštích čtrnáct dnů odjíždějí velet skautskému táboru. Vzhledem ke skutečnosti, že oněch padesát kilometrů jeden zvládal autem a druhý na kole, oběma se dostalo nezbytných rodičovských rad jako: „Jeď opatrně, dávej na sebe pozor a když dorazíš, dej vědět, že jsi v pořádku.“ Hoši se rozloučili šibalským úsměvem a větou: „Neboj, a bohatým budeme brát a chudým dávat.“

Byla jednou jedna docela obyčejná rodina. Muž, žena a tři děti. Muž rád fotografoval a ještě raději chodil s dětmi do přírody. Děti ho učily pozorovat svět jejich očima. A muž se díval – a fotil. Na jaře vyfotil zimomřivé sněženky a první včelku na třešňovém květu. V létě zachytil muchomůrku s krajkovou sukní, tulící se ke ztrouchnivělému pařezu, a spěchajícího mravence s nákladem z jehličí.

Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám.

Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?

Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.

Po čase se ukázalo, že Pepíček z neznámých důvodů vůbec nechce létat. Ne, že by to neuměl, ne že by nemohl, nechtělo se mu. Patrně usoudil, že když chodí jeho zachránci, nebude se nad ně vyvyšovat, bude chodit jako oni, po zemi. Dospělí se naučili dívat se pozorně pod nohy, v obavě, aby ho nezašlápli, protože se svižně přemisťoval a objevoval se v nečekané chvíli na nečekaných místech.

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...

Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů.

Tak jako každá žena, i já jsem zatoužila stát se mámou. Na žádného „prince na bílém koni“ jsem nenarazila a začínala jsem si dělat vrásky. Třicítka na krku a já vlastně neměla „nic“. Říká se, že láska je mocná čarodějka, ale v mém případě se tím čarodějem stal mocný internet. Svého současného přítele jsem si našla přes věhlasný Facebook. Docela sranda!

Co vidíš? Našel si to? Ne? Jakto? Máš asi před něčím uzamčené srdce. Před sebou samým? Ale no tak. Věř mu. Kdo tě zná lépe? Tak co? Už mě poznáváš? Už mě tam alespoň trochu vidíš? Nebuď tak smutný. Vždyť já jsem tady pořád s tebou. No co? Nediv se... a podívej se ještě jednou. To je ONO! Už se začínáme vidět oba dva.

Blížia sa Vianoce. A, predstavte si, začalo snežiť. To nie je normálne, pomyslel som si, na Vianoce má predsa pršať, snežilo keď som bol malý chlapec. Aj to možno len raz, dva razy za celé detstvo, ale v spomienkach sa mi to znásobilo a keď sa blížia Vianoce vždy hovorím svojim deťom „Vianoce, keď som bol malý, tak vždy na Vianoce snežilo, a teraz prší“. Deti ma zbožne počúvajú a rozmýšľajú o tom, aké to muselo byť krásne, keď na Vianoce snežilo.

Na stéblech trávy se jiskřivě lesknou kapičky rosy. Zelená je prostříbřena drobnými, jemnými perličkami, na jejichž povrchu se zrcadlí paprsky slunce a sedmikrásky vítají den svými žlutými terčíky s krajkovím okvětních lístků. Oči, ve chvíli, kdy zvolna míjejí rozkvétající fialové zvonky, zpozorují cosi neobvyklého.

To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat.