Literatura – Povídky
Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.
Zdislav Wegner: Odvaha
„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.
Luděk Ťopka: Astrální síly
Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.
František Mendlík: Soumrak Casanovy
V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik.
František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.
Barbora Kozáková: Dřevěná loďka
Dřevěná loďka se pohupovala v mírném zářijovém větru. Slizké, tmavě zelené řasy, jimiž byla omotaná, prozrazovaly, že je tu, u kamenné zdi dlouhého kanálu vedoucího do moře, ukotvená již hodně dlouho. S každým rozbouřením vody, když kolem projela nějaká jiná loď, divoce narážela svým bokem do tvrdé stěny a v ozvěně se rozplýval zvuk drhnoucího, rezavého řetězu, jímž byla loďka upevněna.
Luděk Ťopka: Sázka na desítky
Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Jaroslav Volf: Srnec
Letní a již dospěle placená brigáda v Krkonoších byla pro studenty průmyslovky vítaným výdělkem. Navíc to byl krásný pobyt v divoké přírodě za Harrachovem. Lesní správa jim přistavila maringotku, kde se jejich osma na noc ukládala ke spánku, obědy měli zajištěné v objektu Lesní správy jako zaměstnanci, večeře pak v nedalekém dětském táboře, počasí bylo krásné a mládí 16 let bylo s nimi - co více si lze přát?!
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (1) Z trampa námořníkem
Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž. Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)
František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (3/4)
Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné. Chlapci stáli u oken. „Co się dzieje?” řekl Mirek. František se protlačil k oknu. Vůni z polí překryl puch spálené nafty. „Vždyť vidíš, ne?“ řekl. „Odjeżdżamy,” dodal polsky. „Do jasnej cholery!“ zašeptal Mirek. Doprdele!
Jan Jurek: Vižule
Jednoho dne, bylo léto a prázdniny na dosah, si ho Vižule pozvala na kobereček. Dělala to pravidelně, když ji někdo jakýmkoliv způsobem vyvedl z míry. Jemu se to dařilo celkem pravidelně. Tentokrát jí řekl, ať si strčí své poznámky, jimiž útočila na jeho údajně chabý intelekt, do prdele. Řekl jí to bez obalu, dívaje se jí přímo do očí.
Jitka Dolejšová: Záda
Kristýna s manželem Liborem se věkem již blížili k šedesátce, ale svůj vztah si stále ještě s radostí zpestřovali intimními chvilkami. Pravda, už ne tak často, tak bouřlivě a na tak rozmanitých místech, ale to jim tolik nevadilo. Jejich zamčená ložnice se stala dostatečně diskrétním a příjemným ostrůvkem pro něžná slůvka, tiché vzdechy i zrychlený tlukot dvou srdcí. Oba byli poměrně zdraví a fyzicky zdatní, a tak jim nic nebránilo střídat různé polohy. Až jednou…
strana 1 / 26