Literatura – Povídky

Ivan Kraus: Kdo má pravdu

Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.

Luděk Ťopka: Drama při sokolím lovu

Byl to Ahmad, jehož jsme odpoledne nenašli doma. Přijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína a s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upřímného pozvání na zítřejší exhibici, kterou uspořádá výhradně na mou počest. Vyslovil jsem patřičné poděkování alespoň částečně v arabštině a pak jsme ještě společně „setrvali v delším a srdečném rozhovoru“, jak říkají diplomaté, dokud ten dobrodinec neodklusal zase na svém plnokrevníku domů.

Michal Čagánek: Sumec v trenýrkách

Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo živé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozuměli. Původně jsme se s dědečkem vypravili k Olšavě nachytat drobné rybky, abychom mohli políčit na štiku. Jednou kdosi dědovi řekl, že čas strávený u vody se nepočítá, snad proto tak rád chodil na ryby.

Luděk Ťopka: Divokým Kurdistánem

Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají, až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří dostali na můj úlovek chuť.

František Mendlík: Trestní rota výpravčího Bernáta

Výpravčí Lojzík Bernát se projevil jako smírčí soudce. Tento mírný člověk, nevyhledávající konflikty, měl jedinou vadu. Byl huba plechová. Nedával si pozor na pusu a stěny v dopravní kanceláři mívaly uši. Jako každý představený měl i náčelník svoji síť placených informátorů. Hlavní stan byl u králíkárny. Prostořeký výpravčí mnohdy pronesl výrok, který nesprávně vyložen, mohl působit jako narážka. Náčelník jej přímo nepronásledoval. Přiděloval mu ale problémové zaměstnance.

Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (1/3) - Když ještě nebyly mobily

Hanka zrovna stála v u tramvajových dveří a chystala se vystupovat. Už přijížděli do stanice a tramvaj začala prudce brzdit. Ačkoli pevně semknula prsty kolem tyče, jen tak tak se udržela a nespadla na ženu sedící poblíž. Ale kdosi za ní neměl stejné štěstí a plnou vahou jí vrazil těžkým zavazadlem do zad.

Kamila Urbanová: Jak strýček Bedřich vyhrál v tombole králíka Ferdinanda

Strýček asi usoudil, že jako anonymní dárce do tomboly se svého přerostlého králíka s tuhým a nestravitelným masem zbaví pod záminkou štědrého dárcovství. Dost ubohé! Potrestal se sám, když Ferdinanda vyhrál zpět na své číslo 13. Musel všem přihlížejícím předstírat nebývalou radost z výhry, aby podpořil plesovou atmosféru plnou euforie a závisti nevyhrávajících, kteří za losy utráceli každoročně velkou sumu peněz.

Ivan Kraus: Tajná znamení

Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.

Antonín Suk: Srnec (2/3)

A zase pršelo. Tentokrát nenapršelo jen na Zelené aleji, ale i na vnitřní výstelku mého žaludku. A nebyla to voda, bylo to něco hutnějšího – nejspíše Becherovka. Skončila totiž nějaká velká sláva na lesním závodě. Maminka vrčela, tak jsem vzal kulovnici a hajdy ven. Šlo o čerstvý vzduch a hlavně o klid! Takový urputný ženský proslov dokáže zacloumat s daleko silnějšími jedinci, než jsem já.

Jan Jurek: Neděle

Děti se šly koupat k řece, s kamarády mají program na celé dopoledne. Jejich synové jsou už velcí, a tak mají teď více času sami pro sebe. Jakoby ale po patnácti letech manželství nevěděli, jak s ním správně naložit. Sleduje Kláru, jak strká špinavé oblečení do pračky. Do oken se opírá ostré letní slunce. Cítí vůni z čerstvě vypraného prádla. Zvenčí slyší halekání z mikrofonu. Každou neděli přijede před jejich dům vůz s nabídkou čerstvých vajec.

Antonín Suk: Doba honů

Byla doba honů. Soboty, které tehdá vyšly jako klouzavé, tedy volné, a neděle jsme s Danem věnovali myslivosti v okolí Červených Janovic až po Tupadly. Nějaká ta stovka zajíců nebo bažantů – to nebyl žádný problém. Bývaly to prelimináře, tedy počty byly předem určené. Byl jsem pozván právě k sousedům do Červených Janovic. Parta myslivecká to byla výborná.

Antonín Suk: Vosy

Pod okny ložnice šéfa Vickovického polesí se usadila pěkně početná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice často některá z nich vlítla do místnosti a budila hrůzu. Pan fořt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, žil v představě, že vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem. Když už drzost žlutočerných slídilek přesahovala všechny meze jeho tolerance, vydal příkaz: „Pane technik, udělají s těma potvorama něco!“

Bohumír Herout: Slaměný vdovec aneb „Pracovní výkaz“

V pátek v poledne jsem vyprovodil svoji ženu na autobus. Jak jsem tam tak stál a dával pozor, jestli ještě náhodou nevystoupí, sledoval jsem tabuli s různými strašně důležitými informacemi, třeba jak se jmenuje ta skupina, co dělala randál minulou sobotu v noci a nebo kdo přijede produkovat další hluk příští týden.

Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách

Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!