Literatura – Povídky
Jan Jurek: Neděle
Děti se šly koupat k řece, s kamarády mají program na celé dopoledne. Jejich synové jsou už velcí, a tak mají teď více času sami pro sebe. Jakoby ale po patnácti letech manželství nevěděli, jak s ním správně naložit. Sleduje Kláru, jak strká špinavé oblečení do pračky. Do oken se opírá ostré letní slunce. Cítí vůni z čerstvě vypraného prádla. Zvenčí slyší halekání z mikrofonu. Každou neděli přijede před jejich dům vůz s nabídkou čerstvých vajec.
Antonín Suk: Doba honů
Byla doba honů. Soboty, které tehdá vyšly jako klouzavé, tedy volné, a neděle jsme s Danem věnovali myslivosti v okolí Červených Janovic až po Tupadly. Nějaká ta stovka zajíců nebo bažantů – to nebyl žádný problém. Bývaly to prelimináře, tedy počty byly předem určené. Byl jsem pozván právě k sousedům do Červených Janovic. Parta myslivecká to byla výborná.
Antonín Suk: Vosy
Pod okny ložnice šéfa Vickovického polesí se usadila pěkně početná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice často některá z nich vlítla do místnosti a budila hrůzu. Pan fořt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, žil v představě, že vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem. Když už drzost žlutočerných slídilek přesahovala všechny meze jeho tolerance, vydal příkaz: „Pane technik, udělají s těma potvorama něco!“
Bohumír Herout: Slaměný vdovec aneb „Pracovní výkaz“
V pátek v poledne jsem vyprovodil svoji ženu na autobus. Jak jsem tam tak stál a dával pozor, jestli ještě náhodou nevystoupí, sledoval jsem tabuli s různými strašně důležitými informacemi, třeba jak se jmenuje ta skupina, co dělala randál minulou sobotu v noci a nebo kdo přijede produkovat další hluk příští týden.
Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!
Luděk Ťopka: Střelba na Střele
Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.
Stanislav Moc: Pekárna
Mr. Brown nejen, že bránu hlídal, ale chleba, lépe řečeno jeho provážené množství, kontroloval. Neexistovalo, aby vzal úplatek. Měl dobrou pozici, mnohem lépe placenou než my řidiči a nechtěl o ni přijít. Ovšem tak úplně si tím jist být nemohu, protože jsem maďarsky nerozuměl a chvíli mně vzalo, než jsem pochopil a naučil se v tom chodit.
Antonín Suk: Psí maturita
Problémy na nás s Danem dolehly, když jsem měli splnit to, proč jsem to psisko vlastně dostal. V každém mysliveckém sdružení musel být předepsaný počet lovecky upotřebitelných psů. Dan se měl stát jedním z nich. Ale jak, to už nikoho nezajímalo! Zajíce, srnčí nebo kocoura bral a aportoval i dohledával docela dobře.
Luděk Ťopka: Kňour jako kráva a Hubertův zázrak
„Jednou mě zavolali do kanceláře, kde mi vrchní vyřídil befél Jeho Jasnosti, že Na Poustkách řáděj prasata, zválely tam už lán kukuřice a rejou brambory. Ukládá se mi zjednat tam pořádek a zatnou jim tipec. Tak holt jsem večer naládoval kulovnici a vypravil se na Poustka. Byla taková teplá noc, měsíc vejral jako rybí voko a já seděl na posedu, kterej tam loni postavil hajnej Kořán s chlapama z pily.
Stanislav Moc: Healthy diesel knock
Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!
Ivan Kraus: Má drahá
Má drahá, nedovedeš si představit, jak mi chybíš. Čím víc na Tebe myslím, tím rychleji se smršťuje mé srdce (dutý sval v osrdečníku, který vytlačuje krev do cévního řečiště asi sedmdesátkrát za minutu). Stačí abych zavřel svá víčka a pomocí vzruchů, které se vedou zrakovým nervem do mozku (tam kde vzniká zrakový vjem) Tě vidím před sebou. V tu chvíli jsem vděčný své nervové soustavě za to, že umožňuje vnější vnímání světa a že uchovává informace v paměti. Musím myslet na to, jak je dobré, že jsme oba lidé, protože tím se lišíme od ostatních savců, a sice tím, že můžeme myslet, tvořit a pracovat.
Luděk Ťopka: Rypouš vodní
Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil co vidím.
František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.
Jan Jurek: Nezbedný Tomáš
Ten kluk to vážně neměl jednoduché. A možná právě proto se choval, jako by mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho, že by mu někdo ublížil, že by zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.