Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké.

Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....

Pišta bol pevne rozhodnutý, že skončí svoje trápenie. Už ho nebavilo žiť z almužny, ktorá mu pri všetkej skromnosti stačila sotva na pol mesiaca. A robotu nie a nie zohnať. Zostávalo mu už len jediné, siahnuť si na život. Problém však bol, že nevedel, ako na to.

Eugene byl starý, žil sám, neměl rodinu a dostal mozkovou mrtvici. Dost se z toho vylízal silou vůle, ale na půl těla byl ochrnutý, tahal za sebou nohu a velice špatně mluvil. Když ho dostala na starost má žena, bydlel na svém pozemku v překrásném prostředí Yarramandi pod Modrými Horami. Ten pozemek, jak jsem zjistil později, byla vlastně farma o sto padesáti akrech s kilometrem říčního břehu.

Už dál nemohl. Vzal do ruky tašku, naházel do ní pár svršků rozhodnutý zase vypadnout. Hned ve voze se mu udělalo líp. Cucal větrové bonbóny, pil pramenitou vodu a zpoza svých slunečních brýlí se díval do jarem pučící krajiny. Rozkvetlé stromy, zelená tráva, modrá obloha, slunce… tohle potřeboval. Zase mu bylo trochu dobře, třeba věděl, že to přeletí jako vteřina.

Stávala a dosud stojí Pavlovská hájenka na svahu Pavlíkovského polesí směrem k Ledči. Budova obytná, dvůr, stodola a vedle rybníček-prameňáček. Nad ním vysoké třešně a vrby. Vládcem zde byl strejček Uhlířů, hajný jak má být. Na co sáhl, to se mu dařilo, v dudáku na něj nikdo neměl a to raděj nemluvím o té trošce rumu, který jsme občas u Mařenky ve Vilémovicích vypili. Člověk to byl veskrze veselý, nedokázal promluvit bez vtipné nadsázky. Do jeho rudlu patřila baculatá, milá a starostlivá mamina, které závidět nemohl nikdo. Žít po boku takového hajného nebyla žádná legrace. Dále tu byl synek Fanda, moc hezká černovlasá dcerka Jaruška a pak výškrabeček Pavlík.

V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.

Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovině padesátých let, nebyl ještě stabilizován, a tak sídlil v nejrůznějších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddělení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárně, dokonce nápis byl ještě nad vstupními dveřmi.

Stala se mi asi před deseti lety taková příhoda, za niž se sice trochu stydím, ale do jisté míry i mohu pochlubit, jak jsem ji vyřešil. Vyjel jsem si se synem na Farský rybník v Broumově, asi čtyři kilometry od naší chalupy v Chodovské huti. Je to taková sportovní voda, kde je možno si za příslušný poplatek hezky zarybařit a který tehdy spadal pod Státní rybářství v Mariánských lázních.

Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé.

Po sydnejské olympiádě v roce 2000 jsme se vrátili s ženou do Sydney. Já vím, zní to divně, že jsme na olympiádu nezůstali, ale tou dobou jsme už měli náš sydnejský dům prodaný a já jsem nechtěl zažívat dopravní zmatek, který musel s návštěvníky olympiády přijít. Přišli jsme tak nejen o nádherné sportovní výkony, ale hlavně o přátelské vztahy, které se prý za olympiády objevily.

Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.

To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!

A tak po nějaký čas sledovali tlupu chytrých opic, ale drželi se od nich v bezpečné vzdálenosti. Každé ráno si pochutnávali na zbytcích jídla, které nacházeli u opuštěných ohnišť. Bylo to pohodlné i příjemné. Zkušený Haf vždy nabádal mladšího Vufa: „Na lidi si musíme dávat pozor, jak tak studuji ty kosti, co po sobě nechávají, shledávám, že sežerou ledaco.

Vůz rozvážně pokračoval v cestě, horní chlapci si za hořkého nářku vzájemně pomáhali na nohy. Čert se zvedl sám a zamyšlen. Věděl, že jeho pozice je značně otřesená a pověst pána lesů ohrožena, chápal, že musí neprodleně učinit radikální kroky. Příčinu katastrofálního neúspěchu určil docela přesně a z posledních sil se vydrápal k jeskyni.

Nebýt mého neznámého ctitele, asi bych se už dávno zbláznila. Jako malá holka jsem mívala často pocit, že žiju jenom jako, jenom na zkoušku, pouze jakýsi provizorní život, že ten pravý život teprve přijde, a těšila jsem se, že jednoho dne se objeví pomyslný princ na bílém koni a odveze si mě do svého báječného světa.

„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.

První parašutista je venku, a druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“ Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskočili ven.

Kde bolo, tam bolo, kde sa podniky tunelovali a nebankové subjekty krachovali, žila jedna železná lady. Keďže okreKde bolo, tam bolo, kde sa podniky tunelovali a nebankové subjekty krachovali, žila jedna železná lady. Keďže okrem peňazí jej najviac záležalo na imidži, často navštevovala plastického chirurga a www bodka stránky, aby sa z nich dozvedela, či ešte stále patrí k špičke svetového modelingu.