Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.

Kdybychom zjistili vzdálenost, kterou absolvoval Josef Švejk jako svoji proslulou anabázi mezi Táborem a Pískem, včetně cesty přes Protivín a dvakrát Putim, ani zdaleka bychom se nedopočítali tolik kilometrů, kolik jich se mnou absolvovala moje krabice od margarínu. Margarín byl oblíbený pokrmový tuk už v dobách první republiky pro svoji nižší nákupní cenu a mezi lidem se mu říkalo trochu pejorativně „umělé máslo“.

“Matko, bolševikům dozvonilo, v rodný zemi začíná demokracie, musím se ject podívat do rodný země jak jsou na tom jejich policejní orgány,” oznámil jsem radostně ženě, která starostlivě zvedla oči od vaření. “Ivane, pro Bůh, nikam nejezdi, víš že jsou tam orgány zlý, ještě si tam něco nadrobíš a oni tě strčí do lochu,“ zareagovala žena a dodala: “Co si počnu, budeš-li lepit pytlíky na Borech?

Před více než 40 lety jsem pracoval v útvaru, který měl honosný vědecký název a každý v něm měl svůj odpovědný úkol, ale podnik nás využíval k hašení různých „požárů“, prostě když něco „hořelo“ - ať již ve výrobě nebo v montáži. Neměli jsme prostředky, přístroje, devizy, často ani dost zkušeností, ale je zajímavé, že jsme si obvykle nějak poradili, i když třeba na koleně.

Můj pes má rád DROBEČKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobečky, které vám někdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobečky (Drbečky) z půjčovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještě upřesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi.

Zbyněk, starý mládenec, trávil každé léto na chatě. Tady mu bylo dobře. Polosamota, příroda nadosah, byl nespoutaný jako pták. Nemusel se holit, nikdo mu nenutil racionální stravu ani každý den čistou košili. Nejraději nosil volné oblečení. Za horkých dnů chodil po zahradě pouze v trenýrkách. Dostatečně širokých, aby mu tam „luftovalo“.

V posledních letech se s násilím přímo roztrhl pytel. Nemine takřka den, aby se v černé kronice neobjevil nějaký případ loupežného přepadení nebo i znásilnění. Mělo mi to být varováním, abych nechodila do lesa neozbrojena. Ale nebylo. Zprvu jsem sice s sebou nosila podomácku vyrobenou pistoli ještě po nebožtíkovi, jenže byla těžká a mačkala mi v košíku houby.

Stalin chodil do hospody před obědem také a pak samozřejmě kluci z bushe, kteří byli v Darwinu na dovolené. Ostatní přicházeli až odpoledne podle toho, kdy jim končila práce. Někdy také přišel Jirka z přístavu, který pracoval na šichty. Nejhorší pro něj byla noční, protože musel odejít v nejlepším, kdy jsme buď odcházeli do Knickerbokeru nebo kupovali kartony piv a šli se dodělat někam na skály nad mořem.

„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:

Nikdy nepřestanu být vděčná zvukaři, kterého pohotově napadlo vložit do aparatury CD s náladovou hudbou a vysvobodit mě tím ze strnulosti. Hodila jsem do obecenstva úsměv šťastného dementa a odkráčela do zákulisí. Tam bylo horko. Parťák ležel na zemi s nohama opřenýma o zeď a přikládal si na čelo mokrý hadr.

Mezi vápencovými a klikavcovými skalami se vinul modrojasný potůček. Voněl palůvkou a tyživcem, voda byla chladná jako mračník právě vytáhnutý z ledového žizu. Byl krásný letní den. Makůvky, horské tífky a batužníky pronikavě voněly. Ze zátočiny vyběhlo děvče. Bylo oděno v lehké kmunkové šaty, na hlavě mělo vitínový šátek s bílými kvítky notejlu. Rozhlédlo se kolem.

Trapné fiasco spojené s představením “Tabatěrka” mě odradilo jenom od kouření. Ne však od toho, abych cílevědomě zdokonaloval své herecké umění. Místo toho, abych si hrál s dětmi z ulice “Polívka se vaří, maso na talíři,” jsem dával přednost účinkování v mnoha divadelních hrách inscenovaných pro širší košířskou veřejnost tetičkou Táňou.

Hledám ženu která umí bifteky / té dám přednost před něžnými doteky / Hledám ženu, která umí kulajdu / nedám pokoj, dokud si ji nenajdu / Hledám ženu která umí rizoto / když ji najdu zářím jako izotop // Jedna z mnoha Lolit / přichází mne volit / Lolito, ach Lolito / netvař se jak jelito / Vždyť to děláš pro lid //

Je mi silně proti mysli chodit za cizí ženou. Za vlastní ovšem chodit nemohu, protože ta mi utekla loni až kamsi k Uherskému Hradišti s nějakým Maštalířem. Byl to vdovec a lakýrník. Teď žije s mou ženou na hromádce a jí prý tam říkají gazdina roba.

A tak to jde s našimi návštěvami pořád - jedna nepříjemná nehoda za druhou. A to se raději sáhodlouze nezmiňuji o tom, jak nadšený cyklista Standa píchnul o ježuru, který se mu nachomýtnul na silnici, a jak ješte ke vší smůle mu při zpáteční cestě k nám udělala díru v hlavě agresivní kavka! Zrovna tak nemluvím o Bohoušovi, kterého jsem přemluvil, aby si se mnou šel zahrát golf ....

První pocit strachu na mě přišel, když jsem místo uhlazeného, elegantního pilota s prošedivělými skráněmi a v parádní uniformě, spatřil upoceného tlusťocha v ušmudlané košili a džínsách. Ten se ztěží narval do pilotního sedadla, zatímco podobně vyhlížející letuška roznášela teplou vodu. Na to konto jsem došel k závěru, že tento let nemůže dopadnout dobře.

Jednou jsem přijel na Bronte a byli tam dva kluci z Melbourne, také emigranti z roku 1968. Jeden z nich, tmavý kluk s černým knírkem se nechal v Austrálii přejmenovat na Omar Sharif, ale česky se jmenoval Slávek. Druhý se jmenoval Jarda. V Praze pracoval v karlínském divadle jako kulisák. S tím jsem se skamarádil hned.

Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vplulo cosi, co vypadalo jako zápasník sumo v křiklavě rudých ženských šatech. Ona dáma se rozhlédla po přítomných, rozhodila ruce a zaječela: „Ahój, děcká!“ Udělala pár kroků a najednou se vrhla ke mně. Hlasem operní subrety zvolala: „Pepku, ty jeden kluku, ty vypadáš furt stejně! Tebe bych poznala i po padesáti letech!“

S Táňou to přestalo být pěkné. Dostal jsem se do pozice Franty, když si s Květuškou zoufal, a také jsem si nevěděl rady. Dobře jsem cítil, že mě nemiluje a bolelo mě to. Rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a musíme si spolu o tom promluvit. Jenže já byl ve věcech srdce dost neobratný, zbrklý, ba přímo divoký a začal jsem dost něšťastně. Že to zkrátka nemá cenu.