Můj tatínek byl ze tří synů mojí babičky nejmladší, a tudíž i nejmenší. V útlém mládí bydlíval s maminkou (válečnou vdovou) a dvěma bratry v plzeňských Lobzích. Matka coby samoživitelka měla co dělat, aby tři hladové kluky uživila, a tak si brala hodně práce navíc. Domů se tedy vracela až pozdě večer. Kluci proto měli pré.

Nemýlila jsem se. Budík na stole řádil jako tornádo, ačkoli při pohledu z okna mi připadalo, že je něco málo přes půlnoc. Bylo načase vstávat. Žádné teplé letní paprsky, žádné švitoření ptáčků, a při pohledu do zrcadla jsem spatřila něco jako vlnitý plech (a stejně tak to na mojí straně nešlo nijak narovnat).

Každá rodina má své zažité zvyky i zlozvyky. Nejinak je to i v rodině naší. Blížily se velikonoční svátky a to se, jako každý rok, musí uklízet. Někdy mně to připadá jako posedlost vdaných žen. Nemám rád generální uklízení a spontánní mytí oken. Jistě stejně jako většina ženatých mužů. Přetrpěl jsem úklid před vánočními svátky, pokusil jsem se přetrpět i tento předem prohraný boj.

Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.

Vnučku miluji bezmezně, i když si to vlastně ani nijak nezaslouží. Je to prostě taková malá ženská, která si mě omotala kolem prstu jako kdysi její babička. Její babičku samozřejmě miluji také, ale už dávno ji nenosím všude v náručí, jak se o tom zpívávalo v jedné z našich národních písní. Ne, že bych ji už neunesl! Věkem mně sice síly ubylo a babička navíc trochu přibrala, ale i tak bych ji unesl, i když faktem zůstává, že už ne tak daleko, jako kdysi.

Zase nám trochu popršelo, zem se napila a začalo rašit zaseté semeno. Vzniklo zvláštní klíma, pro klíčení a rychlý růst všeho možného. Každý rok se nedaří, to je jako s bramborami. Některý rok jsou malé, druhý zase moc pohnilé, třetí je žere mandelinka. Ale když je dobrý rok, daří se všemu tak dokonale, že dovede vykvést i blbost.

Zamyšlen seděl krátce po západu slunce před chýší a snažil se vymyslet čím to asi bude, že proudy zbožných poutníků, směřující k jeho poustevně, nějak prořídly. No, prořídly. Docela přestaly proudit a to není pro poustevníka nic příjemného. Večer byl sice jako popsaný v turistickém průvodci, ale poustevník Řehoř neměl nějak na romantiku náladu. Zalezl do příbytku z větví a velkých kusů vyschlé kůry, přikryl se starou houní a usnul.

Nezáleží na tom, jak mnoho máš knih, ale jaké jsou. Nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Pro činného člověka není žádný den dlouhý. Učit se pro život, ne pro školu. Žádný moudrý člověk netrestá proto, že se stala chyba, nýbrž proto, aby se nestala.

Duesseldorf má velice ojedinělou výsadu, jejíž sláva a ohlas proběhl už dávno celým světem: na pobřeží říčky Duessel nalezli archeologové doposud NEJSTARŠÍ LEBKU NEANDRTÁLCE. Nedostali jsme se zatím k hlubším informacím o vývinu zdejší populace, ale zdá se, že není nutno dále kopati, neb živoucí neandrtálci vesele pobíhají po ulicích tohoto velkoměsta. Pokud nepobíhají, nesprejují, či nekřepčí v diskotékách, shromažďují se většinou v organizaci zvané TELECOM.

Prohlížel jsem si nějaký odložený časopis a můj zrak padl na slovo HOROSKOP. Obvykle této, podle mě přihlouplé rubrice, nevěnuji nejmenší pozornost. Proč někteří lidé horoskopy čtou, nebo se dokonce podle těchto rad řídí, jsem nechápal. Po tom, jak tohle slovo vzniklo, jsem nikdy nepátral. Nevím proč, ale jen tak ze zvědavosti jsem si v kapesním slovníku cizích slov našel definici: horoskop = astrologická předpověď budoucnosti.

….Dala jsem kamarádce k narozeninám mimo jiné los. Pečlivě jsem vybírala mezi desítkou jiných losů, se snahou vybrat ten s největší výhrou. Najednou jsem se přistihla, že se mé myšlenky začínají ubírat jinou cestou. Netušila jsem, kolik úvah taková obyčejná koupě losu vyvolá. Takový los je jako ďáblův lupínek. Vystrčí růžky a začne našeptávat: A co když ten los vyhraje ten milion?

Naštvali jsme se strašlivě! Kdo? No přece Ferda Ajnfach, jeho příbuzní, všichni Ferdové, já a naši kamarádi. Proč? Zjistili jsme, že je nás přesně tolik, jako členských států NATO, včetně těch nových! A přitom nás nikdo nepozval do Independence ve státě Missouri, kde se konala velká vstupní sláva. Dobrá, říkáme si, pozvání přijde na slavnostní ples na Hradě, také ke stejné příležitosti.

Inženýr Leopold Mlsný, jednatel nepříliš významné pražské obchodní společnosti, zařadil pátý rychlostní stupeň a rozladěně pohlédl na svou spolujezdkyni. Vraceli se z Hradce Králové zpět do Prahy. Sliboval si mnohé od této dvoudenní služební cesty, jejíhož účelu mohl snadno dosáhnout i prostřednictvím telefonu.

Bylo před Vánocemi a já se poprvé pustil do pečení vanilkových rohlíčků. Nemohl jsem už poslouchat, jak si kolegyně v práci stěžují na to, jak je to obtížné. Teď uvidíte, co dokáže chlap – řekl jsem si. Za spolupráce mých dospívajících dcer, které připravily těsto, jsem láskyplně tvaroval malé žížalky a formoval je do požadovaného tvaru. Kolem desáté hodiny večerní už mě dcery nechaly napospas všem záludnostem kuchyně.

Čerstvé České myšlenky | Nejprve pečlivě ale opatrně | Propláchneme vlažnou vodou |  Abychom je rozhodně zbavili  | Pachuti planého nadšení  | Abychom z nich rázně odstranili  | Nánosy optimismu  | Necháme je pro jistotu uležet  | Pár dnů v nálevu z kompromisů  | Okořeněné špetkou zabedněnosti  | Vaříme je dlouho až změknou  | Podléváme zároveň důsledně  | Strachem z trapnosti

Za devatero horami, devatero řekami… kdo to počítal, bůhví… žila jedna koza se třemi kůzlaty. Bydlely chudě a skromně v malé chaloupce, která svou stavbou připomínala spíše chlívek než Karlštejn. Byly dočista samy, starý kozel totiž v jednom jarním odpoledni odešel „středem“ za mladou rozvedenou kozou.

„Táto, kup chleba, víš, jak bývá voňavý a dobrý,“ žadonil malý Martínek, když se vraceli od venkovské babičky. Nemuseli zajíždět, a když zastavili, do otevřených dveří proniknul zvláštní duch, praštil je do nosu a už zůstal v autě. „Ten voní, neukousneme si kousek?“ žadonil malý, když se táta vrátil s teplým a voňavým pecnem v ruce.