Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem

Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.

Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský

Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!

QUODLIBET (3)

Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.

Miloslav Švandrlík: Muž s mapou

Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.

Renata Šindelářová: Jako hroch, co se učí lítat / Murphyho zákony strachu

O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.

Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)

Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.

Egon Wiener: Píši Vám, kteří nevidíte

Vám, kterým kdosi ukradl světlo zeleného stvolu, rudého květu máku, který opadává v zeleném moři obilí. Vám, kteří prý hudbu slyšíte jenom v barvách. Těm, kteří teplo světla znáte jen z řeči jiných. Vám, kterým bylo odepřeno malovat si s dětmi, vidět, jak večerní vítr prohání červánky a čechrá vlasy. Vám, kterým nic neříká duha a severní polární záře, záclony z bílé příze, Vám, kterým nikdo pomocnou ruku nepodá. Vám, majitelům očí, co nevidí blízké tváře, zježenou srst jezevčíka, listí padající ze stromů, kde stojí tramvaj, kde je zvonek u branky, fotbalistu, střelce z luku, hokejistu, toho, který pádluje a sjíždí řeku, příbor na stole, voňavou palačinku.

Jitka Krpensky: Kuplířka – aneb Různé jsou cesty osudu

Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli. I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam.

Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka

Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.

Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!

Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)

Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)

Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.

Miroslav Horníček: Dobře naladěné myšlenky

Na záložce společného vydání knih Miroslava Horníčka Dobře utajené housle a Jablko je vinno se dočteme, že „obliba literárních prací Miroslava Horníčka pramení z autorovy schopnosti kultivovaně, neotřele, s laskavým humorem i s vážným zaujetím vyprávět o zdánlivě všedních, obyčejných jevech a věcech našeho života.“ To sedí.

Michal Čagánek: Pole v plamenech

Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.

Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...

Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.