Pozitivní noviny

Je to už jednadvacet let. Nechával jsem auto v garáži v Opletalově ulici a přecházel Václavským náměstím do Činoherního klubu ve Smečkách. Bylo tehdy v těch podzimních dnech kolem Václavovy sochy husto. Postávali tam v hloučcích na chodníku, v průchodech, na nárožích chlapíci v uniformách i bez uniforem, připraveni zasáhnout, kdyby snad chtěl někdo položit kytičku kam neměl.

Dnešní procházka mne zavedla na cestičku vedoucí k blízkým vodopádům. Jsou ukryty pěkně v lese, cesta k nim je plná roztodivných kamínkům a traduje se, že pokud máte bystré oči, můžete najít i prastarou fosílii trilobita. Vykračuji si tedy s očima upřenýma na cestičku. Sem a tam mrknu napravo, vlevo.. je sezóna hub a to mi moje houbařské srdce velí: "Hledej, děvče, hledej!"

Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.

Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kula­tou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klu­sání o třídu zábavnější.

V letních měsících bývají dny, kdy je v kanceláři volněji. Marie s kolegyněmi si tedy může mírně protáhnout polední pauzu a pokračovat v hovoru déle, než jen pár minut, stačících tak na rychlé shltnutí jednoduchého oběda. Anička měla teď mnoho hezkých zážitků z rodinné dovolené, která byla příjemnější tím, že byla poprvé s vnoučkem. S tím nejkrásnějším, jak bývá pro každou babičku ten její milovaný drobeček.

Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké.

I stalo se po letech, že jistá paní, přišedší do země moravské, do města Zlína, zařizovala si na svazích, obrácených k jihu, svůj byteček. V tom stadiu, kdy věci ještě nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještě syrových zdí, zatoužil uplatnit své vlohy.

Rakouský důstojník nespal, tiše ležel a oči měl vyhaslé. „Už nebojuje, ztratil vůli k životu,“ říkal si lékař. Pak vyšel před lazaret. Odtud z alpské průrvy bylo viděl část oblohy, byla dnes plná zářivých hvězd. „Těch se ta válka netýká, jsou lhostejné, jsou tak daleko, jsou věčné,“ pomyslel si lékař. Za ním se ozval hlas mladé sestřičky: „Doktore, přejte si něco, padají hvězdy a dnes je den zázraků,“ řekla tiše.

Karel se ještě ve dveřích trafiky v rychlosti podíval na mince ve své dlani. Dvacka a padesátikoruna, to je... „Slečno, já jsem vám ale dával dvoustovku.“ „Co má jako bejt?“ ozvalo se znuděně přes vehementně zpracovávanou žvýkačku. „Ste měl štyry známky za sedm pade, to sou tři pětky. Sedumdesát zpátky na kilo, ne?“

Kdybychom zjistili vzdálenost, kterou absolvoval Josef Švejk jako svoji proslulou anabázi mezi Táborem a Pískem, včetně cesty přes Protivín a dvakrát Putim, ani zdaleka bychom se nedopočítali tolik kilometrů, kolik jich se mnou absolvovala moje krabice od margarínu. Margarín byl oblíbený pokrmový tuk už v dobách první republiky pro svoji nižší nákupní cenu a mezi lidem se mu říkalo trochu pejorativně „umělé máslo“.

Můj mladší syn Jarka měl druhé narozeniny. Rozhodla jsem se, že udělám malou hostinu pro děti, protože můj šestiletý syn měl hroznou chuť na dobrý dort a chtěla jsem svým dětem a jejich kamarádům dopřát trochu legrace. Odpoledne před tímto slavným dnem jsem šla do města obstarat potřebné věci.

Za devaterými horami a sedmerými lesy byla malá, pěkná země. Lidé tu mohli žít šťastně a spokojeně, nebýt draka. Ten žil ve sluji, chrlil oheň a síru a jako potravu vyžadoval mladé dívky. Když se vlády ujal nový moudrý král ... 

“Matko, bolševikům dozvonilo, v rodný zemi začíná demokracie, musím se ject podívat do rodný země jak jsou na tom jejich policejní orgány,” oznámil jsem radostně ženě, která starostlivě zvedla oči od vaření. “Ivane, pro Bůh, nikam nejezdi, víš že jsou tam orgány zlý, ještě si tam něco nadrobíš a oni tě strčí do lochu,“ zareagovala žena a dodala: “Co si počnu, budeš-li lepit pytlíky na Borech?

Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.

Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....

Pišta bol pevne rozhodnutý, že skončí svoje trápenie. Už ho nebavilo žiť z almužny, ktorá mu pri všetkej skromnosti stačila sotva na pol mesiaca. A robotu nie a nie zohnať. Zostávalo mu už len jediné, siahnuť si na život. Problém však bol, že nevedel, ako na to.

Takto je popisováno štěstí v jednom starém českém filmu. Já se však domnívám, že mám štěstí, že jsem vlastně šťastný člověk. Jako první bod štěstí bych uvedl, že netrpím žádnou těžkou nemocí, která by vyžadovala nepřetržitou péči jiných osob. Schválně neříkám, že jsem zdráv; zdraví lidé víceméně neexistují, obzvlášť ve vyšším věku. Ale pokud člověk dokáže sám sebe obsloužit, je to vlastně dobré.

Pokud se mi podaří dorazit dovnitř bez úhony, považuju to za malý zázrak. Jenže ani tady si nevydechnu. Pořád musím být ve střehu, jako bych se snad nacházel uprostřed závodní dráhy. Kolem mě se míhají lidé se šíleným výrazem v očích.