Vaše ohlasy (leden 2007 – červen 2007)

Vážení čtenáři,

tato rubrika je určena pro vaše dopisy, náměty, sdělení či upozornění k obsahu Pozitivních novin, které nemají ambici stát se samostatným autorským článkem.
Vyjadřovat se můžete jak k jednotlivým článkům, nebo k Pozitivním novinám jako takovým. Své příspěvky můžete zasílat na e-mail ohlasy@pozitivni-noviny.cz. Děkujeme za váš zájem a důvěru.

Redakce Pozitivních novin

(212)  Milan Dubský, 27.6.2007
Ohlas určený pro ilustrátora PN Františka Kratochvíla

Vážený a milý Františku Kratochvíle,
Vaše jméno je také symbolické. Když pozorně prohlížím, čtu a ukládám do paměti Vaše kresby, krátím chvíle nudy /ač se nudit neumím/, ale krátím chvíle znechucení, k čemuž je důvodů kolem nás habaděj. Ale Vy umíte svými pracemi i světonázorem nádherně dobíjet baterky, jak se dnes módně říká, odpočinku a zamyšlení. Přeji Vám hodně elánu a síly k další tvorbě. Jen houšť. A poslední měsíc před Vaším mladým jubileem ať se rozletí Váš čas zpátky.
Milan Dubský
(211) Eliška Ročková, 16.6.2007
Ohlas na článek
Josefa Fouska Buďme k sobě vlídní

Vzácný pane Josefe Fousku,
miluji Vás a se mnou dalších 50 seniorů z mého klubu v Liberci. Protože jste mě už mnohokrát zachránil, když jsem nevěděla, o čem vésti v pondělí odpoledne řeč. Vaše texty zabírají se stoprocentní jistotou a navíc jsou báječnou inspirací pro rozvinutí společné debaty.
Dnes mám promluvit na setkání maturantů po 50 letech a ještě před chvílí jsem neměla ponětí o tom, co těm svým spolužákům řeknu. Až jsem našla Vaši výzvu "Buďme k sobě vlídní" - a mám to. Co jiného si přát na sklonku života, který jsme - stejně jako Vy - prožívali tady, za podmínek všeobecně známých. Každý z něj vytěžil něco jiného, mnohým již zdánlivě nic nechybí. Ale vlídnosti není a nebude nikdy dost. Díky za nápovědu!
Vaše
Eliška Ročková (1940)
(210) Jitka Vykopalová, 3.6.2007
Ohlas na článek Antonína Siudy: Je to obrovský zázrak / Můj přítel brávník


Šla jsem se místo obědu projít...venku byl nádherný letní den, sluníčko svítilo a bylo krásně teplo a jelikož jsem šla sama, zaposlouchala jsem se do zvuků v lesoparku. Na chvilinku jsem se zastavila, opřela se o strom a nechala sluníčko šimrat mě na tváři a zaposlouchala se do trylků ptáků... pak jsem na pár sekund pozorovala koupající se sýkorku a pijícího kosa z jedné malé tůňky, než mne zpozorovali a ulétli do "bezpečí"...
Článeček pana Siudy na mne zanechal větší stopy než jsem si myslela... ne že bych nebyla k přírodě vnímavá, otec byl myslivec a můj život byl protknutý mnoha způsoby touto tématikou, ale tak nějak přestěhováním se do hlavního města Švédska, ale hlavně tím uspěchanějším způsobem života jsem nějak přestala vnímat krásu přírody, bohužel. (Ovšem podzimní les a sbírání hub si tady naopak do sytosti vychutnávám a nikdy neopomíjím!)
Z nedostatku času člověk spíše přírodu konzumuje jen vizuálně, povrchně, rychle...a nejlépe v televizi, je to pohodlné... tak jako všechno, co člověk vidí, slyší, zažívá... pořád nás něco nutí žít rychleji a rychleji. A tak snad spíše ze zvědavosti jsem se do článečku začetla... a najednou jsem se v duchu "propadla z momentální reality do minulosti", kdy jsme doma za oknem pozorovali sýkorky a kosy v krmítku v zimě, kdy vrabci zobali zrní spolu se slepicemi před kurníkem, kdy hejno kosů v létě ozobávalo naše třešně, kdy v létě jsme šli mezi poli s uzrálým obilím za zpěvu skřivana a cvrkotu lučních cvrčků se vykoupat do místního potoka, náhle se mi v mysli vybavil můj otec, který v plné myslivecké zbroji ještě před úsvitem vstával, aby ho zastihly první sluneční paprsky na lesní mýtině a na procházce v lese, kde poslouchal to úžasné ticho a lesní ptactvo a já jsem ho málem považovala za podivína...To už je ovšem jen nostalgie, sice krásná, ale ten čas už se nikdy nevrátí... Proto je moc krásné, že existují pořád lidé, kteří si těchto drobných krás stále všímají a ty druhé, méně všímavé nebo více uspěchané lidi, na tyto potěšeníčka života upozorňují.
Velké díky za podnět k zastavení a k zamyšlení…
Jitka Vykopalová, Stockholm, 3.5.2007

(209)  Antonín Siuda, 3.6.2007
Ohlas na článek Sloupky Jiřího Menzela (15)

Rozsah a rovnost, v jakých jsou v této společnosti teď uplatňována stejná práva pro všechny lidi, přičemž zároveň nejsou zohledňovány zásluhy, je docela přirozenou reakcí na poměry, jež tu, pokud se týče práv a svobod člověka, vládly v předchozím násilnickém, samovládném a nesvobodném společenství. Poměry dnešní jsou ve svých krajních podobách svévolným protikladem poměrů někdejších.  Je to věc teze a antiteze, kladu a protikladu a  jejich nezbytného syntetického spojení (negace negace) jako forem historického pohybu a technologie rozhodování.
Pomíjení nezbytné represe za porušování zákonů, je jenom jedním z množiny dějů, jímž se příliš protikladná teze, jako antiteze poměrů předchozích, projevuje.
Málem všechno, co se odbývá ve společnosti, trpí opačnými a krajními reakcemi na předchozí totalitní stav, jenž je už skoro po dvě desetiletí podrobován legálnímu vydatnému odsudku. Potíže s přílišnou tolerancí vůči asociálům, s přílišnou měkkostí vůči lidem, kteří si počínají svévolně v občanském kolektivu a vůči zákonům, jimiž se společnost řídí, je jenom částečkou toho, co je protikladně disproporční a vyvolává tak následné těžkosti. 
Je možno uvést řadu tradičních společenských hodnot, principů, kodexů a zvyklostí, které k velké a všeobecné škodě vzaly za své v radikálně se měnícím světě.
Uvedu jen jeden příklad: stud. Pan Menzel bude vědět, o čem mluvím, všechny jeho filmy jsou cudné a v době, kdy vyrůstal (já též)  rituální stydlivé tanečky kolem dívek a chlapců a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních, byly tak obvyklé. Dnes ze všech sdělovacích košů se na nás sypou nahotinky, a to co bylo a jistě mělo by být nadále obsahem cudných dohadů, je  rés públika. Porno se stalo všedností. Intimní partie člověka jsou málem k vidění a mání stejně, jako obnažený palec na chodidle. Dívky jako by zcela zapomněly být stále ještě stydlivě cudné a dráždivé.
Čapek, panem Menzelem tolikrát citovaný, ve kterémsi ze svých moralistních článků z dvacátých let minulého století pobouřeně píše, že kdesi v reklamách na cigarety zahlédl dívky v kombiné. Musel jsem se pousmát. Dnes by se nad tím, co se děje, vzňalo jeho cigárko ve višňové špičce plamenem.
Vztahy mezi pohlavími, reprodukce lidského rodu, intimní hygiena, to jsou tak důležité a frekventované pojmy z oblasti etiky, že je nelze bez  vážného nebezpečenství pohodit do prachu dějin. A nebylo kněžourským suchopárstvím vedení člověka k pohlavně spořádanému životu. Rozličné společenské pohromy bývaly vždy spojené s poklesem sexuální morálky. Hospodin přece dštíl síru na Sodomu a Gomoru hlavně proto, že byly nesnesitelně eroticky výstřední.
Tak jsem přispěl k paně Menzelovému pobouření nad krajností,  krajností jinou a úplně odjinud, ale rovněž škodící. Svět se mění v čase střetem protikladů.  Ony angažované pokusy, rovnat je, jakého jsme tu byli svědky u pana Menzela, jsou cestou k rozumu a jakés také harmonií. Čím širší a přemýšlivější účast řadového občana na těchto konfliktech, tím větší je naděje dosíci lepších poměrů ve společnosti.
Antonín Siuda

(208) Jana Haasova, 3.6.2007
Ohlas na článek Antonína Siudy: Je to obrovský zázrak / Můj přítel brávník


Ráda bych touto cestou podekovala panu Antoninu Siudovi za krasny clanek, venovany ptackum a prirode vubec - z clanku vyrazuje velika pokora a laska autora k prirode nejen slovem, ale i ciny. Zaujala me pece pana Antonina  o male zpevacky - vytvari jim ve svem sousedstvi takove podminky, aby zde mohli nerusene zit a hnizdit. Vytvoril tak maly ptaci raj. Bravnika jsem jeste nikdy ve volne prirode nevidela. Clanek by mohl byt pobidkou pro lidi, zijici v bezprostredni blizkosti prirody,  k nasledovani.... V díle nechybí  ani filozoficke zamysleni nad clovekem, ktery se povazuje za nadrazeneho vsem ostatnim tvorum, tim, ze je mu dáno mysleni, tedy i rozhodovani -  moznost konat na Zemi svobodne  podle sve vule, nespoutan zadnymi zakony.Tento clanek, stejne jako predchozi -  venovany motylum, by si zaslouzily knizni vydani nebo alespon uverejneni v nekterem casopise ci novinach, aby si je precetlo co nejvic lidi...
Jana Haasova

(207) Blanka Kubešová, 3.6.2007
Ohlas na článek Josefa Fouska Žebrákem na můstku / Cestou na operační sál

Milý Pepo,
nedostanu se k Pozitivním novinám pravidelně, ale Tvoje písně, příběhy a fejetonky čtu pokaždé. Mám nad nimi neopakovatelný pocit radosti čistě z toho, že se setkáváme, že vím, že žiješ, i když tady tlačí a tam zase píchá.
Je to už pár let… Měla jsem před jakýmsi křtem knížky a Ty před koncertem. Potkali jsme se v Domě knihy v Praze, pes Ti krátce předtím při vaší líbačce ze samé lásky „ukous“ zuby, příšerně jsi šišlal, vzpomínáš? Byla jsem tam s mužem a všichni tři jsme měli obrovskou radost, že vidíme jeden druhého, že mezi námi nejsou ty mosty, které se tak často položí i mezi nejlepší přátele. Ty jsi byl (jako obyčejně) tak plný poezie, že jsi přímo tam, na chodbičce mezi knihami, na mne vybalil svou nejčerstvější píseň. Byla dlouhá, lidé se otáčeli, a jak říkám, chyběly Ti ty zuby, spousta slov mi unikalo… Ale bylo to báječné, úžasné setkání. Konečně se mě nikdo neptal, proč, kdy a jestli se vrátím a kde jsem vlastně doma - zda tady, anebo tam, jako by moh být český autor doma někde jinde než DOMA. A jakoby k tomu, že je jinde, neměl prostě vážné důvody.
Ten pocit radosti, nenarušené odcizením, prožívám nad Tvými řádky pokaždé. A taky lítosti, že všechno tak rychle utíká… Proč Ti to píšu? Máme nového pejska, dlouhosrstého jezevčíka Ferdu. Dnes se s mužem mazlil, divočil a dováděl, no a - jak Ti to mám povědět? Zuby nevzaly za své jen proto, že je Ferda ještě štěně. A tak jsme si s mužem tak trochu zavzpomínali…
Představuju si Tě prosit na tom Můstku, s hlavou svěšenou, čepici pokorně před sebou. Mně se totiž nedávno stalo něco podobného. Na Národní třídě žebral vpodřepu mladík. No, vpodřepu, spíš vleže. Přešla jsem ho, ale nebylo mi dobře u srdce a tak jsem se vrátila a hodila mu do koflíku poslední dvacetikorunu.
Co se vám stalo? Proč jste tady, tak mladý člověk, zeptala jsem se v představě, že potřebuje třeba něco jiného než právě prachy. Na co to potřebujete? ...Přece na život, ty krávo, dostalo se mi odpovědi.
Tak vida, je v životně těžké situaci, nedala jsem se zastrašit a vyzvídala dál. Na život? Co je to? ...Přece na pívo, krávo... zněla opět lapidární odpověď. Sehnula jsem se a vylovila z koflíku tu svoji dvacetikorunu. Přece jen si raděj koupím jízdenku do Vršovic, rozhodla jsem se.
Blanka Kubešová

(206) Ivana Lena Němcová, 1.6.2007
Ohlas na článek Antonína Siudy: Je to obrovský zázrak / Můj přítel brávník


Dovoluji si přidat pár slov k poutavému vyprávění o kousku živé přírody, o opeřencích naší přírody. Pane Antoníne, z vašich slov vyvěrá láska k přírodě, její čistotě a zvlášť k ptáčkům, kteří tak hojně obydlují vaši zahradu.  V naší rodině je takovou milovnicí ptáčků naše drahá maminka, krmí je celoročně na zahradě ve spoustě krmítek. Oni se jí většinou ani nebojí, odlétnou pouze při příchodu někoho z nás. Napsal jste své vyprávění moc poutavě, vaše slova jsou jak kapky medu z plástve, chladivý balzám na duši v krutém a necitlivém světě. Děkuji za krásné počtení, jen víc takových článků!!! Píšete citlivě a zajímavě.     
Ivana Lena Němcová
(205) Jana Stuchlíková, 1.6.2007
Ohlas na článek Antonína Siudy: Je to obrovský zázrak / Můj přítel brávník


Milý pane Siudo,
ani netušíte, jakou radost jste mi udělal poznáním, že něčí myšlenky se ubírají obdobnými cestičkami jako ty moje. Pozorovat přírodu a nechat se vést jejími zákonitostmi a souvislostmi mě často přivádí k úžasu, a někdy mě až dojímá. Při pomyšlení na lidskou zpupnost a nadřazenost se ptám proč? Proč člověk někdy ztrácí tu velikou pokoru a připravuje se tak o svoji odvěkou moudrost? Jen proto, že dokáže myslet? Svoji schopnost přemýšlet může sobecky a bezohledně využívat jen ve vlastní prospěch, a v konečném důsledku velmi ztrácí. Ale víme, že ji může využít i jinak.
Děkuji Vám a přeji nám všem ty prosté chvilky zastavení s vědomím klíčící radosti a naděje.  
Jana Stuchlíková
(204) Eva Rydrychová, 31.5.2007
Ohlas na článek Pavla Loužeckého: Malé archivní zamyšlení nad Českou televizí


Drahý pane Loužecký,
není jediného slova, jenž by v tomto článku nemluvilo i za mne. Televize, jako taková, mi nic moc neříká. Je tomu právě proto, že veškeré pořady nejsou nic moc. Ovšem trpím nespavostí, tudíž spoustu, právě takovýchto pořadů shlédnu. Jakmile však pořad skončí, uvědomím si, že jsem byla jen jedna z mála, kteří jej viděli. Uvědomím si také, že ve dne je plno černých zpravodajství, seriálů, filmů a různých nesmyslů, kterými zahlcují mozek všeho národa a přitom nám nic nedají. Žádné poznání, žádné poučení. Nemůžeme se divit, že tady v Čechách dnešní
mladí lidé netuší kdo to je, ať již jmenuji kohokoliv, a co umí. Že si dnes lidé neváží umění, umělců, nechodí do divadel a kin. Jejich hlavy jsou plné telenovel, seriálů, reality show a jiných komerčních nesmyslů. Bohužel! Televize přeci vleze do každé, i té nejchudší domácnosti, kde může lidem dát něco užitečného, něco co jejich život trochu obohatí, alespoň na duši. Jako právě pořad o panu Suchém. Já jej ovšem také viděla. Byl moc fajn, pohladil na mozkových závitech a dobře se usínalo. A ještě k tomu se mi pak o panu Ondřeji zdálo. Takže pro mě, byl ten vysílací čas, TENTOKRÁT docela príma.
Eva Rydrychová
(203) Zuzka Halušková, 28.5.2007

Dobrý den,
chápu že pan Menzel má jistě svých starostí dost, přesto se zkusím zeptat. Velice se mi líbí jeho filmy, velice se mi líbí knihy Bohumila Hrabala, a proto by mě velice zajímalo, jak to bylo s natáčením filmu Ostře sledované vlaky. Proč na konci není scéna s umírajícím německým vojákem. Samozřejmě jsem se zkoušela dopídit se toho sama, ale bohužel mi nezbývá jiná možnost, než se někoho zkrátka zeptat. Pokud to ví někdo u vás v redakci, popř. pokud si pan Menzel najde čas na odpověď, budu mít ohromnou radost. Děkuji s pozdravem
Zuzka Halušková
Milá paní či slečno Halušková,
přeposlal jsem Jiřímu Menzelovi Vás dotaz a dostal jsem od něj právě zprávu, z níž vyjímám:

"Bohužel pořád ještě nejsem v Praze. Zkouším teď v Krumlově na točně Goldoniho. (...)
Paní Haluškové řekněte, že jsme se chtěli vyhnout depresivnímu konci, který by zrušil pozitivní katarzi filmu."


Tož tak.
Přeji Vám hezké dny!
Ondřej Suchý
 
(202) Otakar Štorch, Stockholm, 25.5.2007
Ohlas na článek Ohlas na článek
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (2/2)

Přečíst si "Zralé úvahy o životě" musí být přispěním snad pro každého, jenž ví "že nejen chlebem člověk je živ". Jitka Vykopalová už dřívě o sobě prozradila, že její otázky mají jádro a často jádro pozitivně nestandartní, jež nejen intelektuálně překvapí, ale pousměje jak čtenáře, tak dotázaného a vyptávajícího se zároveň. Myslím si, že tato trojjedinnost mluví o kvalitě interview navíc.
Lustigovy moudré "imperativy" mají formu bohorovnosti, což ale vůbec, domnívám se, neznamená jeho               
  n e p o r o z u m ě n í   pro opačné postoje, pokud v něm nerozeznává faleš nebo zlou iracionalitu. Jeho "ženský optimizmus" musí být pořádným kopancem pro ty muže, které zkušenost na tomto podstatném úseku existence vrhla na opačný pól...
Že Pozitivní noviny se vyhýbají politickým aspektům, neboť dobře vědí, že by to vedlo k opaku jejich předsevzetí, byť pozitivní, se pochopitelně odráží i ve zmíněné výborné reportáži, jež zásluhou obou, tedy Jitky a Arnošta, i mně poskytla výborný zážitek.
Otakar Štorch
(201) Jitka Vykopalová, 25.5.2007
Ohlas na článek V.Kulíčka Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Když vězeň musel hlídat stráže …(2)

Vážený a milý pane Vladimíre,
již vícekrát jsem se chystala Vám napsat ohlas, tedy mou spontánní reakci na Vaše, bez výjimky vždy milé, veselé a zajímavé příběhy publikované v Pozitivních novinách. Dokonce jsem Vám i začala psát dopis…, ale nedopsala… Ale teď se „ucho utrhlo“… ?)
Vždy jsem totiž s napětím a velkým zájmem poslouchala vyprávění všech chlapíků v mé blízkosti - o vojně - ať to byl můj otec, skvělý vypravěč, jeho kamarád nejvěrnější František Menšík či jejich společní kamarádi-myslivci, nebo strýc Luboš a jeho kamarádi-fotbalisté, nebo co jsem se dozvěděla od mého bratra Květoslava a jeho kamarádů, když se při sklence (spíše sklenkách…) vína či piva stočila debata na vojnu a vojenské příběhy… Co vše jsem se dozvěděla, co vše vyšlo najevo..! Jaké příběhy, jaké zážitky, oj! Drtivá většina z nich byla zcela určitě pravdivá, ale myslím si, že značná část i lehce „přibájená“ – k většímu účinku na nás, posluchače… Ale to nevadí, to tomu vyprávění dodávalo zvláštní kouzlo.
Málokdo to měl na vojně lehké, spíše naopak, ale všichni ti, kteří vojnou prošli, byli na ni nějakým způsobem hrdi a se slzami v očích (po tom alkoholu…) na ni s láskou vzpomínali…
Každopádně pro všechny dřívější vojíny, svobodníky, desátníky, četaře, rotné, rotmistry, nadrotmistry… to byla neocenitelná škola života, kterou ženská část obyvatelstva svým způsobem vítala, jelikož si vždy myslela, že „vojna dělá z kluků chlapy“!
Nevím, zda je to pravda, ale myslím si, že ti pánové, kteří na vojně nebyli, svým způsobem „o hodně přišli“… Dovedu si však i živě představit okamžité námitky těch pánů, kteří tam nebyli, a rádi nebyli, protože to nebyly jen veselé příběhy, které se na vojně zažívaly, ba naopak, byla to, vyjádřeno slovy vojenskými, „pořádná buzerace“…, ale „díky“ ní vznikly tak nádherné literární skvosty jako „Osudy dobrého vojáka Švejka“ či „Černí baroni“ atd., ale v neposlední řadě i Váš příběh na pokračování „Jak sloužili jsme za Čepičky…“
Díky Vám za milé příběhy, za Váš jemný humor, moudrá slova. Píšete krásnou češtinou, Vaše článečky dýchají pohodou a životní rozvahou. Očima vždy „hltám“ řádky, a na konci každého řádku se těším, co přináší ten další…
Naše nedávné letmé společné setkání v Praze ve mně zanechalo nesmazatelné stopy přátelství, pohody, optimismu a obdivu k Vám.
Mějte se krásně, milý Vladimíre, přeji Vám hodně zdraví, zdravou mysl a ať Vám neutuchá ten Váš velký zájem o veškeré dění, které s sebou život přináší!

S úctou Vaše Jitka Vykopalová, Stockholm dne 25. května 2007
(200) Miroslav Sígl, 25.5.2007

Dne 26. dubna jsme přinesli v Pozitivních novinách článek o  91letém Karlu Štollovi, celoživotním divadelním  novináři,  fotografovi a autorovi několika půvabných knížek. Chystal se vydat ještě knížku s fotografiemi o našich baletních umělcích. Než se sešel  měsíc s měsícem, přišla smutná zpráva od jeho ženy Mileny    -  ve středu 23. května  2007 odešel navždy. Pozitivním novinám se tak podařilo  prosvětlit poslední chvíle  života  tohoto mimořádně vzácného a milovaného člověka, jehož znali  lidé z několika uměleckých generací.   Děkoval s dojetím autorovi a jeho prostřednictvím i redakci Pozitivních novin. Patřil k  těm často zapomínaným  pozoruhodným  lidem  v jejich vysokém věku. Čest jeho památce!  
Miroslav Sígl
(199) František FrK Kratochvíl , 21.5.2007
Ohlas na článek  
Sloupky Jiřího Menzela (14)
 


       

Vážený pane Menzele,
velice rád si pročítám Vaše Sloupky v Pozitivních novinách. A protože se věnuji kreslenému humoru a ilustraci, při přečtení každého sloupku mně naskakují černobílé a barevné obrázky, které bych k jednotlivým obrázkům nakreslil.
Články jsou totiž tak výstižné,tak barevné a velice dobře vypointované, že je pročítám "jedním dechem" a opakovaně.
To samé jsem prožíval při čtení sloupků pana Tomáše Hanáka v páteční příloze LN. Mám radost, že po všech Vašich velice úspěšných filmech, se s námi čtenáři dělíte o Vaše postřehy ze života běžného občana. Ještě jednou dík.

František FrK Kratochvíl
(198) Daniela Marešová, 21.5.2007
Ohlas na článek:  Nina Divíšková - Renata Šindelářová: Pro mě je Domov s velkým D!

Děkuji za krásné pohlazení po dušičce, paní Divíšková je skvělá a musím říct, že dlouho jsem nečetla něco tak hezkého. Pani Šindelářové se nedivím, že se jí nechtělo odcházet.
Daniela Marešová
(197) Eva Rydrychová, 18.5.2007
Ohlas na článek Evy Vlachové: Prázdninová putovní

Milá paní Evičko,
...já nemám jiných slov, než ta, která říkají vše o kráse. Na mysli mi vytanuly mé vzpomínky na dětská léta, právě tak jako ta louka, ty květy, vůně, slunce, teplá zářivá zem a nad ní se tetelící vzduch. Právě tak i to, kterak se mi nechtělo s babičkou ráno na trávu, s rodiči na výlety za kulturou a historií, otravovaly mě návštěvy příbuzných a snaha rodičů vyštvat mě ven, hned brzy ráno. A hle! Je to vše dnes mým pokladem, o kterém jste psala. Nezapomenutelné vracející se okamžiky. Váš krásně napsaný článek mě dnes ráno velice kladně naladil. Nemohu říci nic jiného, než nádhera, úžasné a děkuji, za tak nádherné čtení. Kéž je Vám dáno psát jich co nejvíc!!!
Eva Rydrychová
(196) Blanka Kubešová, 13.5.2007
Ohlas na článek Favorité paní Mařenky

Vážená a milá paní Mařenko,
když jsem tak opět jednou „listovala“ Pozitivními novinami, všimla jsem si rubriky Favorité, ke které se obyčejně nedostanu. V listopadu minulého roku jste do ní přispěla i Vy. Zaujala mě Vaše usměvavá fotografie, jste na ní totiž strašně podobná mojí babičce z Podřipska, a k babičkám, jak známo, má člověk celoživotní vztah, dokonce i když sám zestárne a má vnoučata, jako je tomu v mém případě. Navíc jsem si přečetla, že jste nejstarší čtenářkou Pozitivních novin a zajímalo mě, co se člověku ve Vašem věku nejvíc líbí, co nejvíc hodnotí?
Vaši favorité se kupodivu kryjí s mými, i já obdivuji Petru Nachtmannovou, Janu Stuchlíkovou nebo Ondřeje Suchého, a nad všechny pak laskavý humor Pepy Fouska.
Co mi přineslo obrovskou radost, byla Vaše zmínka o „Romanci pro Žoržínu“, která vycházela na pokračování a na kterou - jak píšete - jste se už vždycky těšila. Romance je takové moje exilové dítě, psala jsem ji, když mi zemřela matka, byla jsem daleko od domova a cítila jsem se velmi, ale velmi osamělá...
Z odstupu času se mi zdá, že všechno, dokonce i to trápení, které nám osud občas posílá, má nějaký další smysl. V případě „Romance pro Žoržínu“ jsem vyprávěním, které ze mne z bolesti vytrysklo, potěšila a vyvedla z trápení mnohé, kteří se octli v podobné situaci. Jestliže moje drobná knížka potěšila i Vás, pak splnila svůj smysl a jsem za to vděčná.
Přeji Vám hodně zdraví a hodně radosti nad našimi Pozitivními novinami, snad se nad jejich stránkami zase někdy setkáme!
Srdečně Vaše
Blanka Kubešová
(195) Dr. Jan Žampach, Skövde, Švédsko, 12.5.2007
Ohlas na článek
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (2/2)

Není zapotřebí mnoho slov. Jitko, co mám více říct ? Vaší žurnalistickou rutinou jste se výborně zhostila náročného úkolu: přiblížit nám Arnošta Lustiga nejen jako člověka, ale  i literáta. A to se Vám opravdu podařilo.
Jméno Arnošt Lustig - to je kus dlouhé plodné práce: reportér - rozhlasový režisér - filmový scénárista - spisovatel.Šíří i hloubkou svých kulturních zájmů se řadí k významným kulturním osobnostem.
Mazov tov!  (hebrejsky "přání dobré pohody a štěstí") 
Dr. Jan Žampach
(194) Ivan Kolarik, 10.5.2007
Ohlas na článek
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (2/2)

Mila pani Jitko,
dekuji Vam za krasny rozhovor s panem Lustigem. Diky Vasemu umeni spravne, taktne a inteligentne polozit otazky, pan Lustig nam odhalil svou jemnou dusi. Neni to krasne, ze ve svych osmdesati letech si pan Lustig zachoval nejen svezi mysl, ale predevsim smyslne "filosofovani" o vas, zenach. A musim rict, ze jsem nadsene se vsim, co o vas rekl, souhlasil. Jak moudry clovek! Jak krasny clovek je pan Lustig. Nemam poneti jak siroka je ctenarska obec mladych lidi, kteri ctou Pozitivni noviny. Mohli by se totiz ledacemu priucit. Hlavne tomu, ze je mozne krasne, hrave a poeticky popsat zenu a sex. Zadne uchylovani se k vulgarnostem na ktere je soucasny svet tolik zvykly! Pan Lustig take velice dobre nastinil potize, se kterymi se musi utkat kazdy autor. Zkratka...vynikajici rozhovor, za ktery moc diky.
Pan Lustig se se svym uzasnym zivotnim elanem jiste uspesne utka s nemoci. Nejenom, ze jsem si jisty, ze zvitezi, ale ze bude jeste dlouha leta psat a rozdavat radost svym ctenarum!
Brzke uzdraveni, pane Lustig!
Ivan Kolarik, OAM (Order of Australia Medal) 
Melbourne, Australia   
(193) Hanka Pálková, 10.5.2007
Ohlas na článek
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (2/2)


Děkuji za zralé úvahy o životě, děkuji za krásné fotky, děkuji za myšlenky, děkuji..... Postupně se mi podařilo sesbírat všechny knihy Pana Lustiga, některé mám i několikrát, různá vydání. Někdy si v nich jen tak listuji, některé pasáže znám nazpaměť. Pan Lustig je velmi charismatický CHLAP a jeho knihy i jeho vyprávění mi mnohdy dodávají velmi pozitivní energii. O jeho nemoci vím již od loňského roku a moc a moc věřím, že si s tou mrchou poradí stejně dobře, jako se vším špatným v jeho dlouhém životě. Ano, jeho plamínky v očích by mi moc chyběly. Arnošte, držte se!!!!
Hanka Pálková, Plzeň
(192) Marie Zieglarová, 9.5.2007 
Ohlas na článek
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (1/2)

Když jsem v 60.letech minulého století ukončila studium a začala učit můj milovaný předmět, vstoupila na literární scénu řada výjimečných spisovatelských osobností, které nenechaly nikoho na pochybách, že jejich díly se česká literatura posouvá zase o hodný kus kupředu. Bylo mezi nimi i jméno Arnošta Lustiga, při čtení jehož povídek a novel mi běhal mráz po těle.
V pondělí 7.května 2007 jsem si v Pozitivních novinách přečetla první část rozhovoru paní Jitky Vykopalové s Arnoštem Lustigem. Krásného rozhovoru, který mne potěšil svým obsahem, moudrostí dotazovaného a jeho úžasnou chutí k životu a všemu, co k životu patří, i když je člověku 80 let. Veselý, přímý, s plamínky v očích ...tak jej viděla paní Jitka při svém rozhovoru.
Dnes jsem si přečetla v jiných novinách, že do jeho života zasáhla těžká nemoc, rakovina lymfatických uzlin, že je hospitalizován a podstupuje chemoterapii. Zasáhla mne ta zpráva stejnou silou, jakou mne před lety zasáhly jeho povídky. A nebyl by to Arnošt Lustig, životem tak těžce zkoušený člověk, kdyby jej v této chvíli opustila jeho životní síla a vitalita, které mu v současné těžké nemoci pomáhají bojovat ze všech sil. Věřím s ním, že i tuto zkoušku osudu překoná a my se budeme moci opět potěšit jeho moudrými slovy...nemůže přece odejít, ještě nám chybí druhá část toho krásného rozhovoru.
Pane Lustigu, určitě nejsem sama, kdo Vám v těchto chvílích drží pěsti pro štěstí a pevně věří ve Vaše uzdravení. Chyběly by nám ty Vaše plamínky v očích...
Marie Zieglerová, Zlín/Březnice
(191) Eva Rydrychová, 9.5.2007
Ohlas na článek
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (1/2)

Jak jsem dočetla rozhovor, jsem se slzami v očích, rozesmátá......ta energie, která z těch pár vět září, ta bezprostřednost celého toho rozhovoru...a i když je cítit trochu toho bolu, je jasný, že kladný pohled na světokouli každopádně vyhrál. Je to taková úžasná věc, že si můžu počíst něco mimořádného, něco co zahřeje. Něco, co si myslí třeba právě pan Lustig a přitom si to myslím i já a je to veselé, ačkoliv nikomu z nás třeba zrovna do veselosti není..... Je kouzelné, kterak z tohoto rozhovoru je cítit hlavně ta bezprostřednost, lidskost, upřímnost a krása. Jasně, jsem žena a kterákoliv žena bude pana Lustiga milovat za to, jak nás ženy vnímá a vidí. Je to však prosté... málo je mužů jako on. Osobně znám ovšem pár mužů, kteří mají takový náhled na svět jako on, jen se vymlouvají, že nemají ten dar to vyslovit... Ale žena to vycítí.
Ovšem takové hovory, jako je právě tento, takové by měli povinně vydávat ve všech novinách na první stránce, protože by očividně ubylo darebáků a lumpů, protože hodně lidí by ráno odešlo z domu do práce naladěno na jinou strunu, než po prvních stránkách dnešních bulvárů, ale i obyčejných novin, plných černokronických povídaček, mnohdy plných polopravd. Ale já vím, že u Vás na PN se takhle s důvěrou můžu začíst. A když dočtu, je mi pokaždé moc hezky.
Eva Rydrychová
(190) Jarmila Alvindi, Uppsala, Švédsko, 8.5.2007 

Chtěla bych přispět alespoň malým příspěvkem do Pozitivních novin, které si ráda přečtu jako oddechovou četbu.
Jsem příznivcem Českého kulturního centra při České ambasádě ve Stockholmu. Jsem vděčná, že já, i celá naše rodina, můžeme navštívit tento koutek našeho bývalého domova.
Informaci o Pozitivních novinách jsem dostala od pracovnice ambasády p. Jitky Vykopalové, která je aktivně zapojená do vydávání, za což jí vděčí spousta našich krajanů.
Já s rodinou žiji už od roku 1979 v městě Uppsala ve Švédsku. Jak čas běží! Když jsme sem přijeli, tak naše reakce byla, tady přece nemůžeme zůstat. Vždyť tu umrzneme, a i ta povaha zdejšího lidu je studená. Domů jsme se vrátit nemohli, no, a čas běžel... já už pomalu půjdu do důchodu, děti tu vyrostly, mají své zázemí a já s manželem uvažujeme opět se vrátit do Prahy, alespoň na delší dobu, ne jako turisté. Čas změnil situaci i vlády.
Pracuji v Biologickém muzeu v Uppsale. Tato budova byla postavena v roce 1910. Bohatý obchodník Liljewalch ji daroval Uppsalské komuně. Bylo to první Biologické muzeum ve Švédsku. Rekonstrukce muzea měla být hotova nyní v květnu t.r. - na počest 300-letých narozenin slavného švédského Carl von Linné, který se proslavil v botanickém učení a výzkumnictví. Původně vystudoval jako lékař, ale jeho životní dráha se zabývala rostlinami – křížením, nacházením nových druhů a jejich pojmenováváním. Je známý po celém světě.
Sám Linné hodně cestoval, ale vysílal do celého světa i své žáky za účelem přivážení exotických rostlin do Švédska. Křížením získával nové druhy. Zemřel v roce 1783 v Uppsale. Jeho největší dílo „Herbář rostlin“ bylo jeho potomky prodáno do Anglie. Dostatečně oceněn byl až po smrti. Všimla jsem si, že v Botanické zahradě v Praze se koná výstava na jeho počest.
V blízkosti mého bydliště je nově postavená oblast domů. Její ulice jsou pojmenovány po cestách švédskými kraji, kterými Linné projížděl a získával poznatky o přírodě těchto krajů.
Tento měsíc se očekává vzácná návštěva - japonského císaře, který je uctívatelem Carl von Linné.
Jen zcela náhodou jsem se dozvěděla o jednom českém krajanovi, který bydlí a spravuje místo zvané Hammarby, což bylo bydliště rodiny Linné, dnes se zde nachází jeho muzeum.

Českých krajanů v Uppsale moc není. Žije zde ale spousta obyvatel z jiných národů. Hlavně je to studentské město, čtvrté největší ve Švédsku. Přijeďte se k nám do Uppsaly někdy podívat! Máme tu v univerzitní knihovně Caroline Rediviva unikátní „Stříbrnou bibli“, s kterou se Švédi chlubí, a která patřila původně nám. Její historie je zase jiná kapitola...
Tím končím krátkou toulku po Uppsale.

Jarmila Alvindi, Uppsala, Švédsko
(190a) Jan Maruška, 5.5.2007
Ohlas na článek Ivo Šmoldase
Ó dvě ó

Pana dr. Iva Šmoldase mám rád. On se to ovšem nesmí dozvědět. Je mi 57 let, jsem sexu mužského a jsem ještě opelichanější než - jak napsal - on.  Můj kladný vztah k tomuto muži je prostince čitelný: má nádherný humor a krásný hlas. Mluví pomalu (zřejmě ne příliš kvalitní rodinné zázemí, znám to), artikuluje (týž důvod plus častá jednání s úřady) a má krásnou češtinu (jeho obavy o mateřštinu jsou popsány v příspěvku). Rád bych se na něho šel podívat. Tedy poslechnout. Má nějaké pořady? Prosím odpovězte. 
Jinak musím poděkovat za článek, byl vtipný, jemně ironický - prostě skvělý. Trpím stějně jako pan Šmoldas (což je mimochodem taky divná složenina ŠMOLD, a.s.) různými složeninami a novotvary. Taky vím, že firma Boleslav Hnipírdo, s.r.o. si ani nevrzne, ale firma GO TO HELL, a.s. udělá dojem. Ještě v době raného kapitalismu v Čechách jsem viděl v Metru vývěsku SLOVAK TUR. Žádal jsem kilo na bifteky, dostal jsem brožůrku o Turecku. 
Moc Vás zdravím a prosím napište ještě něco.
Váš
Jan Maruška            
(189) Aleš Šůstek, 4.5.2007
Ohlas na článek  Sloupky Jiřího Menzela (13)

Půvab historky není…
Milý pane Menzele, tato historka je vskutku rozkošná; mě pobavila dvojnásob, neboť mně se skutečně přihodila. Někdy kolem roku 1979 jsem byl ještě mlád a dálkově jsem studoval a dojížděl do Brna na konsultace. S kolegy jsme vyběhli na oběd do chvalně známého, dnes již snad neexistujícího, bufet Petrov na hlavní Masarykově třídě (tehdy ovšem Třídě Vítězství). Nechal jsem si naložit na tác vepřo-knedlo-zelo, odnesl ke stolu a vzpomněl si na pivo. Po několika minutách jsem přišel ke svému stolu a zjistil, že mou dobrotu konzumuje „oranžová vesta“ – dáma neurčitého věku, jejímž pracovním nástrojem bylo koště. Sedl jsem si tedy proti ní, popřál dobré chuti a upíjel ze svého piva. Baba nereagovala, načež jsem poněkud přitvrdil – a ten výlev, jenž následoval, byl excelentní, navíc podaný krásným brněnským „hantecem“. Pak se ozval hurónský smích o dva stoly dál, kam se usadili mí kamarádi, kteří přenesli i tác s mým jídlem, o čemž jsem ovšem neměl ani potuchy. Nezbylo, než zamumlat nějakou omluvu a, rudý až na zadku, si přesednout ke svému blafu.
Přeji Vám hezký den.
Aleš Šůstek
(188) Dobromila Lebrová, 4.5.2007
Ohlas na článek Ivo Šmoldase Ó dvě ó

Vážený pane doktore,
byla jsem velice potěšená Vaším popisem současného způsobu komunikace v naší zemi. Mluvíte mi z duše. Když jedu tramvají po Vinohradské třídě v Praze, sleduju, jednou napravo, jednou nalevo, jaké vlastně to jsou firmy, jejichž nápisy čtu. Někdy je to i detektivka, zjistit to. Kdybych nebyla líná a stálo mi to za to, poznamenala bych si názvy, abych se mohla doma podívat do slovníku. Kdybych šla pěšky, pak bych to asi zjistila bližším ohledáním, ale z tramvaje je to tajuplnější a ty nápisy lépe viditelné. Mohu si pod tím představovat cokoli a vlastně je docela dobrodružství tomu nerozumět a s nadhledem si říkat, koho chtějí ty firmy vlastně oslovit, co nám chtějí říci. Nejvíce mě potěšilo ve Vašem článku "spelování" slova "česky". Dalo mi to dost práci, přehodit se na češtinu a zjistit, o co se jedná; tím větší pak byl můj smích.
Děkuju za něj. Mějte se hezky!
Dobromila Lebrová
(187) Vladislav Drahoš, 1.5.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové
Děkovný dopis

Kdo má za sebou pár desítek let ouředničení, nepovažuje tuto humoresku za až tak absurdní. V podstatě je to - s příslušnou autorskou licencí této literární formy - věrné vystižení vztahů a postupů v typickém národním podniku oněch dob. A že asi se z toho něco zachovalo dodnes, o tom by mohla svědčit mladistvost autorky.
Dík za úsměvné počtení!
Vladislav Drahoš, 1.5.2007 
(186) Dalibor Pták, 30.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové
Artěk

Článek paní Dolejšové o jejích zážitcích v Artěku jsem si přečetl s velkým zájmem a její výsměšný tón při líčení tamních poměrů mne nijak nepohoršil. Pochopil jsem článek tak, že to, čemu se paní Dolejšová vysmívá, není ruský člověk a jeho duše, ale tehdejší sovětský politický systém s jeho zrůdnou polovojenskou mašinerií a lživou propagandou líčící Sovětský Svaz jako ráj na zemi, kde "ještě tato generace bude žít v komunismu", jak se tehdy říkalo vedle mnoha jiných pyšných tvrzeních o sovětské společnosti a  jejím mesiášském významu pro lidskou civilizaci. I já jsem kdysi prošel podobnou názorovou proměnou, jakou popisuje pan Vlastník, a odnesl jsem si z ní poznání, že sovětský komunistický režim ublížil především ruskému národu, a to nejen jeho
zotročením s mnoha miliony nevinných obětí, ale též falešnou glorifikací vyvolávající svojí nabubřelostí odpor u jiných národů. Odpovídajícím reakcím se pak nelze divit.
Dalibor Pták
(185) Ivan Kolarik, 27.4.2007
Ohlas na článek Josefa Fouska  Jaro v Praze / Polypy

Ve svem clanku "Jaro v Praze", Josef Fousek humorne vylicil neobvykly zpusob, jak se zbavil boleni bricha pod lesenim na jedne z rusnych prazskych ulici. Zjistil jsem, ze v podobnych krajne neprijemnych situacich je nejlepsi zavrit oci, aby vas nikdo nevidel a dat volani prirody volny probeh. Nemam v umyslu se s dobrym panem Fouskem predhanet v historkach tykajicich se telesnych potreb, ale nemohu se nezminit o tom, co se stalo mne pred mnoha, mnoha lety, kdyz jeste v Praze jezdily stare elektricky. Jako mladik jsem casto chodil na vecery poezie do slavne vinarny Viola. Tam jsem nejenom nabozne poslouchal recitovani nasich prednich umelcu, ale rovnez pil jako duha, milovany vermoutecek. Po jednom velice vydarenem poradu jsem se v silne vesele nalade a praskajicim mocovym mechyrem vydal tramvaji domu do Kosir. Mrzlo az prastelo, cestujici se choulili uvnitr vagonu, zatimco zadni plosinka zela prazdnotou. Volani prirody bylo tak kriticke, ze kdybych si okamzite neulevil, tak bych zemrel hanebne na praskly mocovy mechyr, jako pry slavny astronom Tycho de Brahe. A tak nezbyvalo nic jineho, nez proste zavrit oci, aby mne nikdo nevidel a ulevit si do piskoveho nasypniku, ktery ridici tramvaji pouzivali pri brzdeni. Bohuzel se nestalo, aby mne nikdo nevidel. Me hanebne konani prozradila tezka para, ktera se v te nehorazne zime behem ukonu okamzite vytvorila a naplnila zadni plosinku. Toho si samozrejme vsimli jak cestujici, tak pruvodci ve vlecnaku, ktery zurivym cinkanim primel ridice mezi stanicemi tramvaj zastavit. Nic nepomohly moje chabe vymluvy doprovazene pripitomelym usmevem. Nejenom jsem byl obdaren skalou hroznych nadavek, ale ridic na mne vzal zeleznou tyc na prehazovani koleji a tou me doslova vyrazil z tramvaje! Od te doby jsem jiz nikdy verejne necural v prostredcich hromadne dopravy a jsem moc rad, ze to panu Fouskovi proslo! A pri psani teto odezvy me napadlo, ze by PN mohly treba vyhlasit soutez o literarnim zpracovani "of the most embarassing situations" (situace, ktere se lidem prihodily a za které se museli cervenat).
Ivan Kolarik, Melbourne, Australia             
(184)  Zita Mudráková, 19.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové
Ze slovníku teenagerů

Milá paní Dolejšová,
doplňuji slovník -mám doma dva takové kousky v pubertě:
cívka = cigareta, to je hrubé = to je skvělé, krásné (patří do kategorie jak tam máte "to je hustý").
Zdravím.  Zita Mudráková
(183)  Jiří Soupal, 19.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové
Ze slovníku teenagerů

Nesmírně mne baví číst ve vašich novinách. Po přečtení slovníků a povídání o mluvě naší mládeže se nemůže ale zapomenout na hrdý titul, který používají i mladé dívky - a to je VOLE!!!
Jiří Soupal
(182)  Ondřej Suchý17.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové Ze slovníku teenagerů


Milá paní Dolejšová,
jelikož se domnívám, že napsat do Ohlasů negativní reakci je snadnější, než zareagovat opačně (a protože jsem minule reagoval na jeden Váš článek negativně) píšu Vám, že tenhle slovníček, který jste sestavila, je úžasný! Hned se mi vybavilo pár dalších výrazů a možná, že se k Vám časem pod tento článek ještě vrátím s nějakým doplňkem. A bylo by pěkné, kdyby sem s dalšími výrazy přispívali i další čtenáři. Konečně bychom se s tou mladou generací mohli lépe dorozumívat.
Mějte se moc pěkně, přeji Vám hodně úspěchů!
Ondřej Suchý
(181)  Eva Rydrychová 17.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové Ze slovníku teenagerů
Milá paní Jitko,
pročítám Váš slovník již poněkolikáté, a usuzuji, že i já se mohu řadit mezi tenagery. Moje bedra sice už mají tři křížky za sebou, ovšem pokud naše pubescentní spoluobyvatelstvo mluví takto, nedivím se, že mě před měsícem na návštěvě školy zahnali kantoři bezostyšně do třídy. Spoustu těchto výrazů používám stále. Je to možná pro někoho těžko pochopitelné, ba dokonce nepřístojné, ale je to tak. V mém bytě nacházejí se totiž dvě osoby ženského pohlaví a právě v teenagerském věku. Mohu nejen Vás ale i ostatní uklidnit, jejich slovník zcela a úplně přesahuje Váš seznam. Jsem zcela unešena kreativitou jejich výraziva. Kombinace anglicko-česká doplněna místy komickými komoleninami ruštiny, pro zpestření jistá slova německého původu dobarvují naprosté nesmysly jasně českého rázu. Abychom se zde vyhnuli nevhodnému slovníku, uvedu příklad, kdy jsem dceru fyzicky napadla, když na nové tričko reagovala: Mamí....ty kráááá......(padl pohlavek) ...so! To je boží, gdes ten vohoz splašila, já se z toho picnu a holky budou hustě namíchnutý!- A to zatím mluvíme jen o slovech, která užívají před autoritami, pokud se tak vůbec mohou rodiče nazývat. Dostanete-li se do sociálu, a frndíte někam do kšá, doslechnete se, že v kerfu maj vostrý cooperky, v kaufu uchvancancující kabelku za pár šlupek, a mrtě kluků včera na dýze bylo bruťácky božích. No a když se zaposloucháme do slovníku starších a někdy i mladších, nestačíme žasnout nad pestrostí slov a nabýváme pocitu, že jsme byli nějakým, nám naprosto nepochopitelným způsobem, přes noc přemístěni do země tatarského jazyka. Z těch slov:....to je hegeš,(krásný) je to haluz,(dost dobrý), zhrotit se(opít se), kopni do sebe štěně(dej si panáka)....nejsme ani trochu moudří, a ledaskdy to vyzní dost vulgárně,přičemž jejich význam vulgárně myšlen není.No ovšem, když se zaposlouchám do slovníku mých miminek, nejsem na tom o moc lépe. Ačkoliv jim vštěpuji správnou výslovnost, artikulaci a přesné pojmenování předmětů a lidí, neudělám nic s tím, že můj syn říká slanému pečivu jako brambůrky a podobně bugigi, a mé nejmladší dceři Pitá, i když se jmenuje Helena, nejstarší Katce prostě říká Koda, letadlo je ójé a mě občas k mému zděšení oslovuje babí . Prostě se naše potomstvo rodí už s tím, že se chtějí od svých staromódních rodičů odlišovat.Jedna moje teta takovému jazyku říká: svojemština.Tedy, nechť žije kreativita a tvůrčí schopnosti našich potomků......a doufejme, že trochu z rodného jazyka v nich zůstane aspoň malilinkato zakořeněn!
Eva Rydrychová
(180)  Josef Malý, 17.4.2007

Přeji příjemný den!
Právě jsem si přečetl na této web. adrese
http://zpravy.idnes.cz/cesti-genetici-chteji-najit-potomky-rodu-premyslovcu-pf4-/domaci.asp?c=A070416_151957_domaci_anv

Hned po přečtení titulku mi v hlavě naskočil titul mých oblíbených novin, ve kterých si jako novinář "na penzi" rád čítávám. Přemyslovci jsou především vaše velké téma. Mám pocit, že dodnes krutě doplácíme na "české popřevratové revolucionáře" a jejich zrušení šlechty i všeho, co s tímto nesmyslným aktem bylo tehdy spojeno. Také proto jsem rád, že existuje redakce Pozitivních novin, která se věnuje něčemu, co by mělo napomáhat nápravě věcí i hodnot minulých.
Je mi současně nedobře z neinformovanosti aktivních novinářů v denících, kteří - píší-li o něčem - měli by předem vědět a znát. Potom by se nemohlo stát, že napíší článek a jejich text má "libidozní nádech" a pro ně samotné je téměř kolumbovským objevem.
Možná nejsem sám, kdo vás na článek upozorňuje, ale přesto jsem to nemohl neudělat.
S pozdravem
Josef Malý
(179)  Jana Sochová16.4.2007

Milý pane Loužecký,
ač počítačový analfabet, s rozkoší se proklikávám články vašich Pozitivních novin. Co, proklikávám, čtu, ba hltám! Na existenci Pozitivních novin mě museli upozornit chytřejší a informovanější. (Ne, opravdu nejsem tak šikovná, abych na Pozitivní noviny někde narazila svépomocí, takříkajíc "bez držení". Jsa blondýna, potřebuji "držení" zhruba o tloušťce lodního lana. Ale nevzdávám se. Pravda, trochu s přískokem, leč krotím oře internetu, seč mi síly stačí! Až stačit přestanou, opatřím si ostruhy.)
Kdybych měla jmenovat všechny články vašich novin, které mne oslovily, seděla bych u PC do zítřka, ačkoli v mém případě možná do pozítří. Takže jen krátce: pan Stanislav Moc mě na pokračování baví svou Austrálií, v dílech pana Suchého velmi oceňuji objektivitu a korektnost, s jakou nás seznamuje s osobnostmi L.Baarové a J.Werichové, i jeho jemný smysl pro humor, vystrkující růžky mezi řádky. Ocenila jsem též příspěvek pana Motla, ukázal mi Židy za druhé světové války v rolích, o nichž většina národa nemá ani ponětí. (Já také ne - tolik zajímavého kolem a tak málo, ach málo, času.)
Všiml jste si také, že největším kouzlem osobnosti oplývá člověk, jemuž je dáno dělat si legraci z vlastních kiksů a nectností? Slov "je dáno" není použito omylem, ono totiž umět si udělat švandu, psinu, bžundu, prču či dokonce pr.el (doplňte libozvučné české slůvko) sám ze sebe, to umí jen opravdový frajer. Frajer, jakým je bezesporu i pan Menzel. Na pomyslném žebříčku mé oblíbenosti postoupil tak vysoko, že mu většina smrtelníků nedohlédne na paty. No vida, oháněje se vesele osobní neschopností ve styku s technikou, nějak jsem se zapomněla a rozpovídala. Omlouvám se za ztrátu času. Vašeho, samozřejmě, ten můj se jevil být kratší lusknutí prsty.
A ještě jednou. Chvála vám! (všem) a také Chvála Vám!
Jana Sochová
(178) Kamila Laudová, 16.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové Chvála jazyka českého

Milá paní Dolejšová,
ohlašuji se Vám, že jste mi nadělila radost. Jsem doma s půlroční dcerou, třetí mateřském pečovatelském pobytu  / dovolená to není :) / A strádám od užití slova českého v jeho malebnosti. Byla jsem mimo jiné zaměstnána v Českém národním korpusu a  s tímto pozdravným dopisem Vám na jeho stránky píši odkaz. http://ucnk.ff.cuni.cz/ Kéž  tam namátkou  či cílevědomým záběrem najdete další potěšení z češtiny.
Se srdečným pozdravem
Kamila Laudová
(177)  Jaroslav Zaviačič, 12.4.2007
Ohlas na článek Miroslava Sígla  Náš světový velmistr připravuje Intersteno 2007

Byl jsem hodně potěšen, kolik informací na stránce Pozitivních novin bylo shromážděno. Mezitím jsem se stal hostujícím profesorem Akademie Shenyangu a doporučil bych i novou internetovou stránku www.intersteno.cz. Mile mne překvapila existence Pozitivních novin, mám radost, že takové fórum přece jen dává prostor také nám dědkům, (v duchu hřímání Miloše Zemana před pár lety) se někde taky prezentovat. Byť si tím penzi nikdo nevylepší. Pozitivní noviny budu propagovat dál...
Jaroslav Zaviačič
(176)  Dobromila Lebrová, 12.4.2007
Ohlas na článek Jitky Dolejšové Chvála jazyka českého

Milá paní Dolejšová,
Váš článek mě pohladil. Někdy si taky jen tak hraju se slovy a čím dál víc se udivuji nad genialitou naší řeči. Nádherné je naše slovo "odpouštět". To je přece něco tak úžasně praktického, že když odpustím, tak vinu někoho jiného i odpovědnost za jeho trest ze sebe "vypustím" a přestane mi to dělat problém.
Moje babička citovala vždy svoji maminku při válení placky na nudle (což se dnes již nedělá, protože těstovin dostaneme koupit množství druhů). Říkala, že prababička užívala slova: "Neteň se s tím." Je to takové nádherně vystižné, nikde jsem neslyšela, že by ráda, aby placka nebyla zbytečně tenká, mohla znít takto.
A ještě jedno: Stejná prababička používala prý v případě, že byl ze vzdálenějšího města slyšet vlak, což bylo pouze před deštěm, slovo "průslyšno". Říkala doslova: "Bude pršet, je průslyšno."
Děkuju a přeju hodně radosti z Vašich "speciálních" sbírek slov a názvů.
Dobromila Lebrová
(175)  Alena Heinová, 10.4.2007
Ohlas na článek Blanky Kubešové Máte rádi Viewegha?

KOUZLO NECHTĚNÉHO…?


Říká se tomu kouzlo nechtěného. Četla jsem slova Blanky Kubeschové na téma Viewegh a najednou jsem si uvědomila, že displej počítače je zarámován do velké obrazovky okna, za kterým se tyčí letitá bříza, a ta se právě obléká do nového listoví. Takhle se každý rok rodí nový, vždycky první a zase znovu první ZELENÁ. Vlastně – zlatozelená. Protože každý lístek protahující se z puku má v sobě něco ze slunečního světla, které bude vzývat. Starý strom je v tu chvíli mladým stromem, protože nás oslovuje ze všech sil dobývaných z kořenů, které rozjasní jeho hlavu něčím novým, protože tak velice vytouženým. Nikoho ani nenapadne cokoli jiného, než radost z nového života, který tak nádherně patří k tomu starému tělu. Díváme se a vidíme: je krásné. Přitažlivé. Možná právě pro ten zdánlivý paradox souznění nově narozeného, které navazuje na to, co už pevně stojí. Možná proto čteme i dnes některé velmi staré knihy, které mají myšlenky dosud schopné opřít se o své kořeny, protože se nenarodily jen ze zaujetí pro téma, ale také z bytostně poctivého postoje k němu. Možná proto nějak podvědomě nedůvěřujeme těm efektním, zručně a chytře psaným knížkám, které jakoby rostly ze závažných témat, aby je nikdy skutečně neprožily ani prožít nelákaly…Možná proto je dodnes Mácha básníkem lásky k životu, protože dohlédl ke kořenům jeho zmaru a dal prožít bolest hledání a úchvat pochopení – a neznáme tehdy adorovaného krasoducha Chmelenského… V.B.Nebeský měl podobný, nebo vlastně jestě horší osud. Adorován, dnes o něm neví nikdo.

Vzpomínám i na jiný den, asi před deseti lety, kdy můj tehdy jedenáctiletý syn byl dekorován Cenou v literární soutěži vyhlášené Škvoreckého gymnáziem. Odměnou pro dekorované dětské vítěze bylo i autorské čtení Michala Viewegha z jeho nového románu. Zatímco autor četl, plně pohroužen do textu, auditorium sestávající z maminek, otců a dalších rodinných příslušníků začínajících literátů prožívalo šok. Autor totiž četl ze svého rukopisu popis velmi sugestivního zážitku hrdiny – orálního sexu. Opravdu sugestivního, bez ohledu na věkové složení shluku stále ohromených účastníků slavnosti, odkud zazněl dotaz vyslovený pronikavým hláskem asi čtyřleté dívenky sedící na babiččině klíně : Babičko, co je penis…? Babička také realizovala kouzlo nechtěného tím, že do zvědavé hubinky své vnučky zasunula kus plněné hořické trubičky, která v tu chvíli vyřešila vše.
Plně soustředěného autora nevyrušila a publikum téměř symbolicky umlčela. Při všech otvorech na pomníku bratří Čapků v parku před Vinohradským divadlem, kam mě syn po zakončení slavnosti dotáhl rychlostí nevídanou, musela jsem přísahat, že zajistím, aby už do žádné literární soutěže nebyly plody synova ducha žádnou školou, přítomnou ani budoucí, zasílány. Stud, který tenkrát jedenáctiletého zasáhl, nepramenil z autorského čtení o orálním sexu a zavádění penisu do úst aktérky scény, ale z trapnosti scény odehrávající se ve skvostném sále, která trvala a rostla… Autor vydával svědectví o svém díle – a publikum naslouchalo. A neměli si co říci.

Ano, dost možná je to právě zaujetí pro sugestivitu tématu, skýtajícího možnosti stejně sugestivní formy, aby byl efekt tak dokonalý, tak dlouhodobě slibně čtivý, tak odvážně nezávazný, že je možno na první pohled dokonce ztotožnit ho se svobodou.

A možná, že jen staré stromy spolehlivě poznají, kde se bere ten opravdu nový život a my čteme jejich vzkaz o souvislostech kořenů, které nevidíme a podob, které vidíme. A nepochybujeme o nich.
Alena Heinová
(174 a)  Ing.Samuel Laurenc, 6.4.2007  8:24 hod.
Ohlas na článek Vladimíra Kulíčka Navštívila mě anglická královna aneb ufo nad Prahou

Pan Kulíček si myslí, že když on sám je v 21. století, tak že na té úrovni ustrnou všichni mimozemšťané. A že jsme asi tady na vrcholu vývoje a že tedy mimozemštany budeme hledat my, a ne oni nás. A že se bude navždycky lítat na chemické palivo, atd. atd. Zkrátka je to jeden velkej blábol.
S. Laurenc

174 b)  Ing.Samuel Laurenc, 6.4.2007  10:33 hod.
Ohlas na článek Vladimíra Kulíčka Tajemství břitvy pana Occama

No to jsem zase narazil na „pozitivní noviny“, nevím v čem pozitivní.

Samozřejmě se opět vychází z toho, že všechno čeho pan Kulíček za svůj (podle fotky) dlouhý život dosáhl, je vrchol všeho a po něm bude potopa. Samozřejmě se mu proto líbí pan Occam, který si totéž myslel ve 13. století.

Ono to totiž s onou břitvou není tak jednoduché. Vylučuje totiž další pokrok – malý příklad. Pokud v nějakém časovém období se narazí na problém, jev, který se chápání vymyká, Occamova břitva ho odřízne a ignoruje ho. Jak v době Occamově se zabývat elektřinou? Prostě nijak – jevy, se kterými se lidé dozajista setkávali, byly reálné a dnes o jejich podstatě víme a dovedeme ji využívat, se podle břitvy měly vysvětlit nejjednodušším vysvětlením – no jaké to asi bylo ? Zkrátka se vylučuje pokrok v poznání, které tím „nejjednodušším vysvětlením“ se obrací do minulosti poznání, které v žádném případě není úplné. A samozřejmě nikdy nebude.

Více v článku pana doc. RNDr. K. Fialy, CSc., „Ke zneužívání Occamovy břitvy, (Vesmír někdy 2002)

Pan Kulíček, by se měl věnovat něčemu "pozitivnějšímu". Setrvávat v dávno opuštěných zákopech moc pozitivní není.
S. Laurenc

(174 c)  Pavel Loužecký, 6.4.2007

Vážený pane Laurenci,
jsem rád, že Vás z více než dvou set autorů Pozitivních novin "zaujal" právě Vladimír Kulíček, byť v nich publikuje tolik zajímavých osobností, že je - podle mého názoru - opravdu z čeho vybírat.
Chápu Vaše svaté rozhořčení nad určitými názory pana Kulíčka, ale rozhodně bych se rozpakoval označit je za "jeden velkej blábol". 
Určitě jste si sám všiml, že svět se dnes přímo hemží samými kritiky. Každý rozumí všemu nejlíp, a proto se také ke všemu vyjadřuje, všechno kritizuje a má dojem, že pouze jeho názor je ten jediný správný.
Jsem pokaždé fascinován schopností těchto lidí postavit se na kopec, přehlédnout dav "blahoslavených chudých duchem" a pronést svůj nesmiřitelný soud nad tím či oním, vykřičet co  jim se nelíbí, co oni neuznávají, čemu oni nerozumí nebo proti čemu bojují.  Ale od toho nám přeci byla konečně dopřána demokracie s výsadou plurality názorů....!
Nechápu, proč Vás tolik pobuřují naprosto autonomní názory pana Kulíčka, které vyjadřuje svobodně a otevřeně pod vlastním jménem. Můžete s nimi zcela jistě nesouhlasit (to je Vaše svaté právo), ale rozhodně by bylo správnější a efektnější, kdybyste jako vysokoškolsky vzdělaný člověk zaujal seriózní fundované stanovisko k dané problematice a odhalil tak čtenářům SVŮJ VLASTNÍ POHLED NA VĚC (nikoli jen pouhý levný odsudek).
Určitě k tomu dostanete v našich novinách stejný prostor, jako má pan Kulíček, a věřte, že mě osobně bude Váš názor zajímat o to více, že s tím páně Kulíčkovým naprosto souhlasím. Proto však rozhodně nehodlám označovat Vaše slova (budou-li ovšem jaká...) za blábol. 
Ptáte se v čem jsou tyto noviny pozitivní? No třeba právě v tom, že i když si nemusíme právě rozumět nebo se chápavě plácat po ramenou, dokážeme být prostě jen obyčejně slušní a tolerantní k jinému názoru a jsme schopni a ochotni respektovat svébytnou lidskou osobnost v celé její šíři i složitosti. 
Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin
(174 d) Zdenek Rich, 7.4.2007
Ohlas na článek Vladimíra Kulíčka
Navštívila mě anglická královna aneb ufo nad Prahou

Člověčenstvo můžeme v podstatě rozdělit do mnoha kategorií, zařadit do různých přihrádek, barvou pleti počínaje a bujností vlasového porostu konče. Učiňme tedy malý, snadno proveditelný průzkum dvou, snadno identifikovatelných kategorií.
Zajděme si do některého parku, vybaveného pískovištěm a sledujme tu drobotinu, jak si počíná. Snadno zjistíme, že již v útlém věku je můžeme rozdělit do dvou naprosto rozdílných kategorií. Jedni v potu tváře vytvářejí pomocí formiček bábovičky, výtvory mnohdy nepříliš povedené, kde ani suchý písek, představující ve fantasii tvůrce posypání sladkým cukrem, nedokáže zakrýt nedokonalost vytvořeného díla. Potom se obvykle dostaví děťátko patřící do naprosto odlišné kategorie a s neobyčejnou chutí šlape na bábovičky, případně zboří hrady, první kategorií pracně vybudované.
Jsem si naprosto jist, že malý Samuel L., dříve než získal hrdý akademický titul, patřil na pískovišti do kategorie druhé. Jen škoda, že mu radost z destrukce práce jiných zůstala dodnes.
Zdenek Rich
(173)  Anastázie Mahovská, 3.4.2007

Otevřený dopis noblesnímu komikovi:

Vážený a velmi vzácný pane Milane Lasico,
mám ve své knihovně jednu velmi drahocennou knížku s názvem „Jenže já jsem jen komik…“ a chci Vám říct, že i když nic „nepýta, nebreše a ani ma pri príchode domov radostne nevíta“ tak vězte, že mi často dělá velmi příjemnou společnost.

Pokaždé, když mě čeká důležité rozhodnutí, tak si ji jdu pohladit pro štěstí, vždyť mi radí „Nepátraj, čo bude potom, nehľaď na svet s nechuťou, kto sa zmieril so životom, zmieri sa aj so smrťou“, a když mě potká něco výjimečně příjemné, tak se jí jdu pochlubit a poděkovat jí za užitečné rady, ale také občas se stane, že na mne dolehne smutek, a to si jdu k ní pro útěchu, neboť mi prozradila, jak pobýt v dobré společnosti.
„Už neviem, ktorý to bol rok, viedli sme spolu dialog pred zvedavými ľuďmi. Zrazu sa ozval prvý smiech a prešli sme na druhý breh - tam - kde sa rodia klauni“.

       

…předmluva Jána Štrassera….

Dotyky s Milanem Lasicou
a podzim roku 2004 jsem se zeptal Milana Lasici, zda by byl ochotný strávit nějakou dobu se mnou a mým magnetofonem a odpovídat na moje otázky. Ty otázky by se dotýkaly jeho života, práce, rodiny, přátel, zálib a názorů. Prostě všeho, čeho se Milan Lasica dotýkal, a co se dotýkalo a dotýká jeho. Zeptal se mě, co si od toho slibuji, a já jsem odpověděl, že se to ukáže, až se domluvíme. Pokud to vyjde tak, že by to mohlo být zajímavé i pro někoho jiného, mohla by z toho vzniknout kniha rozhovorů.
Milan Lasica souhlasil. A tak jsme se v zimě a na jaře roku 2005 téměř čtyři měsíce jednou až dvakrát týdně potkávali u něj doma nebo v jeho divadelní šatně ve Štúdiu L+ S a povídali jsme si.
Na každý rozhovor jsem se pečlivě připravil téma a řadu otázek, ale skoro vždycky se to nějak zvrtlo: drobná vedlejší otázka otevřela jiný motiv, jiné téma a Lasicovo vyprávění se vydalo vlastní cestou. Bylo to velmi zajímavé, řekl bych vzrušující. Milan Lasica umí vyprávět a má o čem vyprávět – domnívám se, že tato kniha je o tom důkazem. Jen mi je líto, že písmena a papír nedokážou zprostředkovat zvukovou podobu rozhovorů a hlavně smích.
Přemýšlím nad tím, co mě vedlo k tomu, abych s Milanem Lasicou tuto knihu udělal. Vlastně jsem to už řekl: Umí vyprávět a má o čem, ale kupodivu nikdo toho dosud nevyužil. V době, kdy se pulty knihkupectví prohýbají pod haldami biografických knih o nejrůznějších celebritách a „celebritách“, taková osobnost jako Milan Lasica žádnou knihu, v níž by byl hlavní postavou, nemá.
Tak jsem to zkusil napravit.
Ján Štrasser
básník, textař, publicista, překladatel

Tady bych chtěla poděkovat panu Jánovi Štrasserovi za vynikající nápad vzkázat mu, že ten pokus o nápravu zvládl na výtečnou.

Vždyť snad právě díky panu Štrasserovi mám doma jedinečnou knížku, kterou jste mi podepsal 5.října 2006 po divadelním představení „Ilusionisti“ v Mladé Boleslavi. Vstupenky na představení byly od samého počátku oznámení „6. ročníku divadelního festivalu“ vyprodány a Váš divadelní soubor sklidil neutuchající aplaus.

Také jste mi ochotně podepsal album písniček „Bolo nás jedenásť“, které vydal Supraphon v roce 1969. Jsou to písně vskutku nadčasové, které nezestárnou ani v dalších stoletích.

A do třetice mám založenou (také s Vaším podpisem) povídku, kterou jste publikoval v Pozitivních novinách „Človek nad zlato“. Měla jsem se sebou všechny Vaše povídky z PN ( v té době jich bylo celkem pět), ale nakonec jsem k podpisu vybrala tu, která mě oslovila nejvíce, snad i proto, že se nejspíše vztahovala ke ztrátě Vašeho dlouholetého přítele a partnera na divadelní scéně Júliuse Satinského.

Chci Vám ještě jednou poděkovat za nevšední zážitek z divadelního představení a nezapomenutelného setkání po představení, a také Vám chci popřát pevné zdraví, vrchovatě štěstí v osobním životě a mnoho úspěchů a uznání ve Vaší umělecké tvorbě.

Anastázia Mahovská
Mladá Boleslav
(172)  Václav Stehlík, 3.4.2007
ohlas na článek Vladimíra Kulíčka Navštívila mě anglická královna aneb ufo nad Prahou

Dobrý den,
rád bych reagoval napsanému "pozitivnímu"  článku. Chápu že se někomu může zdát z určitého pohledu a možnosti vnímání mnoho nepochopitelného. Ale nechápu, že svůj  "pohled" předkládá jako správný, zaručený, "změřený". Jsem rád, že tzv. pavědy mohou dnes publikovat a lidé jiného názoru, nežli vědeckého, mohou v klidu žít a i předávat svoje zkušenosti lidem hledajím Pravdu. Věřím, že každý najde to správné pro svůj život, a oddělí zrno od plev, a  že pochopí co skutečně je mezi nebem a zemí.
Panu Kulíčkovi přeji hodně zdaru a pochopení pro svět takový jaký je. S pozdravem
Václav Stehlík
(171)  Mgr. Ladislav Přitasil, 3.4.2007
ohlas na článek Ivana Kotta  Legenda českého swingu

Vážení přátelé,
asi před šesti lety jsem si na jedné „party“ v kanadském Edmontonu  přisedl k jednomu staršímu hostu. Brzy jsme se dali spolu do hovoru a já jsem k svému velikému překvapení zjistil, že onen soused je velikou hvězdou a ikonou naší předválečné a chvíli i poválečné  svingové taneční hudby, kterou jsem znal až dosud jen z poslechu radia. Na toto téma jsme dokázali spolu mluvit několik hodin až do konce „party“ a přítomnost ostatních účastníků nám vůbec nevadila. Probrali jsme toho spolu opravdu mnoho. Mimo jiné se mi také svěřil, že v současné době žije u své dcery v Edmontonu a že před časem musel opustit Montreal, protože už dost dobře nesnášel ten tamní fracouzský šovinismus. Už tehdy jsem obdivoval jeho úžasnou vitalitu a paměť. Dodnes mám na toto setkání velmi milé vzpomínky. Nedávno jsem byl od svých přátel informován o tomto večírku u příležitosti jeho 95tých narozenin a všichni byli nadšeni jeho průběhem.  Zdraví Vás 
Mgr. Ladislav Přitasil
(170) David Placzek, 31.3.2007 

Přiznávám se, že ačkoliv článek Stanislava Motla “Židé v boji”, pro mne nebyl novinkou, přesto ve mě vzbudil určitou dávku zadostiučinění. Hlavně pak byl podnětem, abych se pokusil připomenout širší veřejnosti dvě další, méně známé, kapitoly československých vojenských dějin.

Tou první kapitolou jsou akce Československé samostatné obrněné brigády v prostoru Dunkirkského přístavu, kam se uchýlilo přibližně 11 000 příslušníků různých německých vojenských jednotek, které pod velením kontra-admirála Frisiuse odolávaly všem pokusům donucení ke kapitulaci - nejprve Kanadské Jiho-Saskatchewanské brigády, a poté 154. Kanadské pěší brigády.

Britské velitelství pak rozhodlo předat úkol obléhání Dunkirku Čs.brigádě pod velením generála Aloise Lišky. Tento bojový úkol plnila brigáda od 6.října 1944 až do konce války.
O tom, zda si Čs.brigáda zasloužila hrát aktivnější úlohu při porážce Hitlerovských vojsk raději než dřepět sedm měsíců kolem Dunkirku, se dá polemizovat. Skutečností však zůstává, že ze stavu přibližně 3500 mužů padlo za sedm měsíců v akci 167 vojáků, 461 jich bylo zraněných a 40 prohlášeno za nezvěstné.

S jakými pocity poslouchali vojáci této brigády, stále ještě v ubikacích kolem Dunkirku, zoufalé volání rozhlasu o pomoc při Pražském povstání proti vojskům polního maršála Schornera, mohu podat osobní svědectví. Byl jsem totiž jedním z nich. Tak jako se za komunistů nevytrubovalo jakou roli hráli ve Svobodově armádě židovští příslušníci, ještě méně se mluvilo o nějaké akci Československých vojsk na západní frontě.

Druhá, méně známá, a po dlouhou dobu rádoby zapomenutá kapitola československých vojenských dějin, je z let 1948.

Nedávno se konala v pražském Vojenském muzeu výstava dokumentující vojenskou pomoc, kterou poskytla Československá republika v roce 1948 o existenci bojujícímu státu Israel.
O tom, proč Stalin pověřil své věrné nohsledy v Československu tímto úkolem, lze mít různé dohady. Zřejmě se v té době ještě domníval, že levičácká vláda Bena Guriona mu bude v budoucnu více nakloněna, než feudální arabské země podporované USA a západní Evropou.

Golda Meir ve své autobiografii “My Life” přiznává: ”Nebýt zbraní, které nám prodala československá vláda v temných dnech na začátku války o nezávislost, nevím jestli bychom byli vydrželi.”

Shimon Peres ve svých memoárech píše: ”Sovětský Svaz a jeho satelitní státy se připojily k mezinárodnímu bojkotu zbraní pro Israel, ale Československo bylo vyjímkou. Českosloven-ská vláda nám přislíbila za náležitou sumu dolarů dodávku velkého množství různých zbraní, od Messerschmitt stíhačů až po pěchotní pušky. Samozřejmě, že nám umožnila také výcvik parašutistů, tankových posádek a hlavně pilotů v jejich vojenských prostorech.”

Celkem dodalo Československo 50 000 pušek, 6000 kulometů a potřebnou munici, dále 25 stíhaček typu Avia C 210, neboli v Československu vyrobený Messerschmitt ME 109, a 58 britských stíhaček Spitfire, se kterými kdysi létali českoslovenští piloti na západní frontě.
I to vím z vlastní zkušenosti, protože můj bratr Pepík byl jedním z těch, kteří prodělali pilotní výcvik na vojenském letišti v Olomouci. Později pak s těmi letadly v Israeli odrážel útoky arabských vojsk.

Nepatří to sice k československým dějinám, ale události, které se tam odehrály, měly nepřímý následek, že Aluf-Mishne (brig.generál) Pepík, který přijal nové jméno Joe Alon, se stal slavným hrdinou israelského letectva a na konci své kariéry, kdy sloužil jako letecký attaché ve Washingtonu, byl “neznámými” pachateli zavražděn.

Nebýt toho, že následkem Mnichovského diktátu musela naše rodina uprchnout ze Sudet, a že se našim rodičům podařilo v poslední chvíli zařadit Pepíka a mě do dětského transportu do Anglie, byli bychom nejspíše sdíleli osud rodičů v plynových komorách v Oswieczimi.

Nebýt toho, že se Pepík pak vrátil domů do osvobozeného Československa, a nebýt toho, že se tam seznámil se skupinou mladých Židů, nebyl by se ve chvíli alkoholického opojení přihlásil do pilotského kursu israelského letectva. A nebýt skutečností, že v Československu mezitím převzala moc komunistická krutovláda, nebyl by Pepík tak odhodlaný jít bojovat za Zionistický ideál, který pro něj tehdy mnoho neznamenal.

Osudy národů jsou úzce spjaty s osudy jednotlivců a jen stěží se dá předvídat, jak se kdo v dané situaci zachová. Můžeme to ocenit, anebo odsoudit jen s odstupem času, a i tehdy pouze z hlediska nabytých zkušeností a vědomostí. Doufám, že tyto řádky přispějí k rozšíření těchto vědomostí.

David Placzek, Austrálie
(169) Hana Hyxová,  25.3.2007

Vážení,
s velkou chutí a radostí jsem si přečetla Váš článek autora Ondřeje Suchého, ze dne 6.3.2007 o panu Antonínu Hančlovi a jeho knize "Ejhle cirkusy a varieté".
Vím, že jste jen organizace, která nemá nic společného s lidmi, o kterých se píše. Ale přesto jste jediní, u kterých hledám pomoc nebo radu, na koho se obrátit. Právě od zmíněného autora sháním ke koupi uvedenou knihu. Velmi mi na tom záleží, jelikož pomáhám ve sbírce knih o cirkusech jednomu pánovi, který se celý svůj život pohybuje v cirkuse. Po přečtení Vámi uveřejněného článku si posteskl, že tuto knihu nemá a rád by si jí přečetl. Chtěla bych mu udělat radost, ale nevím, na koho se obrátit, kniha vyšla již dávno a pochybuji, že by byla v knihkupectví ke koupi. Prosím Vás touto cestou, zda byste mi nemohli poradit a pomoc. Budu velmi vděčná za jakoukoliv odpověď. Děkuji Vám a přeji hodně úspěchů Vaším novinám.
Hana Hyxová, Most
(168) Ing. Michal Medvis,  24.3.2007

Zdravím!
Narazil jsem díky vyhledávači na článek Psychorachejtle a nějak nechápu, co je na něm pozitivního. A vzhledem k tomu, že to není mé první setkání s touto adresou a pokaždé šlo o něco negativního, marně přemýšlím, jak vlastně tu pozitivnost PN vnímáte. Pro mě jsou bohužel zatím spíše ukázkou toho, jak lze být pozitivním díky názvu. No nic - i v poučení je něco pozitivního - a já se poučil. :)
M.M.
Vážený pane Medvisi,
děkuji za Váš ohlas, který byl přidán do OHLASŮ.
Jsem vážně rád, že má někdo opět po delší době negativní názor na Pozitivní noviny a je ochoten nám ho navíc veřejně sdělit.
Vnímání pozitivity je velmi složitá věc. Řekl bych, že je to spíše záležitostí osobního postoje každého člověka ke společnosti, k obecně platným hodnotám a nesporně i jakémukoli veřejně prezentovanému názoru či myšlence.
Mám rád lidi, kteří se nebojí své názory veřejně prezentovat, neschovávají se zbaběle za anonymy a nejsou exhibicionisté. I z tohoto důvodu bych byl velmi rád, kdybyste nám zaslal k otištění skutečně pozitivní článek, který je pozitivní podle Vašeho gusta.
Neberte má slova jako opozici k Vašemu názoru, mě to skutečně zajímá. Víte, už mockrát jsem se setkal s lidmi, kteří dokáží cokoli zkritizovat (neboť není nic lehčího, než cokoli zkritizovat). Ale když pak měli sami ukázat onu správnou stranu mince, vyjít se svým dílem, názorem, myšlenkou, povídkou .... čímkoli na trh a podepsat se pod to, bylo náhle "velké ticho po pěšině". 
Takže Vám dávám - stejně jako těm několika nespokojeným před Vámi - šanci státi se autorem Pozitivních novin a přesvědčit mě i naše čtenáře, že skutečná pozitivita je vlastně o něčem úplně jiném ....
Díky za pochopení a těším se na Vaši odpověď.
Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin
---------------

Zdravím!
Pěkná odpověď, smekám!
Dobře, sice by se nabízela jednoduchá odpověď (nejsem ten, kdo o sobě mluví s adjektivem pozitivní, takže mám právo být čistě negativistický), ale bylo to poněkud demagogické, vím. Odpovím tedy opravdu pozitivně, jen co se dostanu z časové tísně.
 
Děkuji za Vaši reakci - opravdu mě přesvědčila o pozitivnosti víc, než jakýkoliv název. Mějte se zatím dobře, určitě se ozvu.
ing. Michal Medvis,  26.3.2007
Odpověď autora článku PSYCHORACHEJTLE na ohlas ing.Medvise

Vážený pane inženýre,
snad Vás částečně usmíří fakt, že již nejsem autorem Pozitivních novin. Jedním z důvodů byla i nízká míra pozitivity, obsažená v některých mých textech. Ta provokativní "úvaha", která Vás pobouřila, má zajímavou statistiku z hlediska reakcí čtenářů. Překvapilo mne, že jednoznačně negativní posudky napsali spíše muži, než ženy. To jsem opravdu nečekal. Říká se, že smysl pro humor (připouštím, že v tomto případě poněkud sarkastický), je doménou spíše mužské části populace. Že se spíše zasmějí nad jim nastaveným křivým zrcadlem než ženy. V tomto případě došlo k pravému opaku, přestože mé jízlivosti nesměřovaly proti mužům. Na závěr si  dovolím uvést několik čísel. Obdržel jsem celkem 96 reakcí a názorů (včetně Vašeho). Z nich jednoznačně negativních bylo 17. Podíl rozčilených žen činil pouhých 5. Nevím, o čem to  vypovídá. Možná jen o tom, že pokřivené vnímání světa a mezilidských vztahů převládá. I proto  jsou projekty jako "Pozitivní noviny" potřebné. Ne vždy se vše podaří. Jako v případě zmíněného  článku. Mám na mysli ochotu redakce jej uveřejnit. Já ve své pomýlenosti nemám, co bych na něm měnil. Dokonce jsem měl rozepsané volné pokračování "Diagnóza: Ženáč". Pokud text dokončím, nenabídnu jej k uveřejnění Pozitivním novinám.  Už proto, že je mám rád... :-)
Zdraví Vás
Teo Adamy alias aTeo
(167) Ivan Kolarik, Melbourne, Australie, 21.3.2007

Pozitivni noviny jsou velice obohaceny inteligentnimi a moudrymi uvahami Jiriho Menzla. Co jineho by ale ctenar ocekaval od cloveka, ktery natocil skvosty ceske kinematografie, ke kterym se stale rad vracim. Navzdory veskere slave, ktera jiste za jeho zivota pana Menzla potkala, vse nasvedcuje tomu, ze zustal clovekem skromnym, ktery si plne uvedomuje prave zivotni hodnoty.
Ivan Kolarik
(166) Eva Sipek, 21.3.2007

Smyslny senior - ani jsem netusila ze vubec jeste zijou, diky moc za bezva clanek."
Mily Australane, je to pekne cteni o te Australii, zvlaste 12 hodin od Vas. Rada si to vychutnam - tu emigraci, i kdyz vsude je neco, my jsme meli vice pomoci od Svedu, byli na nas pripraveni.
Eva Sipek Stockholm
(165) Libor Pavlata, 16.3.2007

Je příjemné číst názory, které dokazují, že ne všichni a ne všechno se pohybuje na dráze – konzum – neduchovno – likvidace „hodnotných hodnot“. Proto chci vyjádřit souhlas a podporu panu Dubskému, zvláště v článku o V.Komárkovi a jeho „Pěstění ducha“.
S jednou věcí však ne zcela souhlasím a sice s větou: „Myšlení je vrcholem poznávacího procesu“. Myšlení se jeví jako spíše začátek poznávacího procesu, jeho pokračováním je prvotní a jednoduchá meditace a vrcholem tohoto procesu u člověka si myslím, jsou hluboké meditační stavy a některé stavy změněného vědomí, kdy se člověk setkává s realitou o níž si v běžném procesu myšlení, který je taky jen materiálním procesem, může nechat zdát. O vrcholech poznání nám mohou vyprávět nejvyspělejší duchovní buddhismu, hinduismu a snad i křesťanství.
V této souvislosti považuji za velikou škodu, že doposud nedošlo ke kombinaci těchto dvou silně rozlišných světů – tedy hluboce duchovní a meditující vrcholný vědec se západním poznáním a nebo naopak od mala duchovně žijící láma se vzděláním a schopnostmi západních špičkových vědců (fyziků, matematiků, neurofyziologů apod…).
Pak totiž dojde k podpoře víry jako takové i ze strany lidí, kteří žijí a přemýšlejí způsobem -„co nevidím, to není“. Což neodsuzuji, ale přijde mi to ke škodě lidstva a jeho dalších stupňů poznání, možnosti, že se mystické záležitosti a věci víry přestanou jevit jako pověrčivosti nebo něco podobného, ale Bůh a jeho projevy ve vesmíru začneme brát jako další dimenze nepoznaných zákonů veškerého světa, které jednou poznáme. A pak začnou i mnozí vědci pochybovat o tom, že znají skoro všechno a s jejich pokorou zmizí dogmata našich společností.
Libor Pavlata
(164) František Kopal, Olomouc, 11.3.2007

Vážený pane Kulíčku,
kdybyste měl cestu moravskou metropolí, Olomoucí, jistě byste potkal mě, Frantu, jak vycházím z hospody v jedné zaprášené uličce. Nemám sice matematické nadání jako pan Vincek, ale v hlavě se mi čísla také točí…
Podle našich a zahraničních ekonomů musíme mít neustále přírůstek. Jakmile ekonomie vzroste o 1%, nebo nedej bože přírůstek zůstává na 0, nazývá se to stagnace, a je na čase propouštět lidi z práce a ještě více utahovat opasek. Noviny píší, že musíme neustále stavět nové domy (větší a větší města), nové silnice, obchodní domy a parkoviště, nejlépe na zelené louce, aby náklady na stavbu byly co nejmenší, a tedy co nejefektivněji využít každou investovanou korunu. Lidí, (rozuměj konzumentů), by mělo přibývat co nejvíce, a když to nejde přirozenou cestou, tak problém řešit přistěhovalectvím. Zároveň bychom měli myslet globálně, rozumějte pracovat rychleji a více a za méně peněz, abychom si uchovali konkurenční výhody. Kapitál by měl dostat křídla, aby se co nejrychleji přeléval z jedné země do druhé, aby se co nejrychleji znásoboval.
Jenže není naším bohatstvím neporušená příroda? Zelené lesy? Život ve městech, kde není stres a dopravní zácpy, na venkově, kde jsou pole, která produkují zdravé plodiny pro naše další generace? Žít v prostředí, kde nejsou opotřebovaní lidé, kteří nestačí dalším novým a novým nárokům společnosti (neustále se zvyšujícímu pracovnímu tempu a duševního a fyzického vypětí)?
Jak tak klopýtám naší zaprášenou uličkou, mozek pořád mírně ještě omámený dobrým pivem, v pocitu ztracené naděje přemýšlím, jaký plán mají pro nás naši arogantní, a možná i zkorumpovaní politici. Voleni námi, aby nám ”sloužili”, slouží však jen sobě a mamonu.
Promiňte, možná jsem vypil více piva než snesu. Ale stejně bych si rozuměl s Vinckem, i když jsem už dávno zapomněl, co znamená přímá a nepřímá úměra a trojčlenku bych ztěží vyřešil...
František Kopal, Olomouc
(163) Jaroslav Bindr, 8.3.2007

Bude-li to možné doporučoval bych aby články ve vašich novinách byly upraveny tak aby je bylo možné snadno na počítači vytisknout. Články na mnoha jiných portálech mají vždy na konci možnost vytisknout článek a po stisknutí této volby se příslušný článek naformátuje k tisku a vytiskne se. Tak bezvadné a hluboce lidské věci které píše např. pan Menzel bych rád vytiskl a dal své ženě a mamince, které u počítače nesedávají. Moc krvavých a prostě hloupých filmů a zpráv v televizi člověka deprimuje a vaše noviny mu navozují důvěru že není vše tak negativní jak to zobrazuje televize a 95% tištěných medií honících se především za skandalizováním a traumatizováním lidí.
Děkuji Jaroslav Bindr

Děkujeme za upozornění, máte naprostou pravdu, že nám u článků chybí možnost jejich vytištění. Už na tom pracujeme a tato funkce by měla být doprogramována co nejdříve.
Velmi si vážím Vašeho názoru na Pozitivní noviny i na negativnost našich médií. Plně s Vámi souhlasím. S přáním krásného dne
Pavel Loužecký, vydavatel PN
(162) Jiří Wlasák, 6.3.2007

Ano, vážení vydavatelé, díky za to, co děláte. Náhoda tomu chtěla, že jsem tyto stránky našel a libuji si v pěkném počteníčku. Abych se představil: Jsem důchodce, ročník 1926, a s počítačem se kamarádím již sedm let. Sepsal jsem pro rodinné účely své paměti, píšu rodinnou kroniku a rád bych napsal i do PN něco ze svého mládí, ale nevím, dokáži-li to. Snad bych to mohl zkusit. Přeji Vám hodně úspěchů a pěkné dny po celý rok a dále... Jiří Wlasák
(161) Dobromila Lebrová, 5.3.2007

Vážený pane Suchý,
nadchlo mě Vaše vzpomínání o dětské literatuře 50. let. Narodila jsem se taky v pětačtyřicátém roce, a tak mám podobné literární vzpomínky.
Zrovna se snažím zmenšit knihovnu a stále mám navrchu Odvážnou školačku, kterou si asi ponechám. Z ní velice často používáme se sestrami kapitolku o výkladu, jak se mají kolečka rozložit po dvou. Pokud někdo něco v naší přítomnosti opravdu nechápe a stojí si, jak se říká, na vedení, zcela určitě jedna z nás prosloví: "Po dvou, Anno Ivanovno," a druhé dvě se rozesmějí na celé kolo, popřípadě se ozve: "Tenhle to má asi po čtyřech." Ani nevím, jak se to stalo jakýmsi naším rodinným idiomem či narážkou.
Děkuju Vám za hezkou připomínku a přeju hodně zdraví.
Dobromila Lebrová
(160) Zdeněk Rich, 4.3.2007

Článek paní Jitky Dolejšové mi připomněl vyprávění mého spolužáka z večerní průmyslovky, který byl, stejně jako jeho snoubenka, zaměstnancem technického oddělení jistého, nepříliš populárního ministerstva. Navzdory svému zaměstnání, nebyl v žádném případě „práskač“ a musím přiznat, že od nás, ostatních studentů, vzhledem k svému povolání dosti vytrpěl. Já jsem ho doučoval matematiku a mechaniku, předměty, které byly jeho slabou stránkou a v rámci výuky jsem ho také pěkně „politicky“ vzdělával.
Když se na ministerstvu roznesla zpráva, že dva z jejich zaměstnanců hodlají vstoupit do manželství, byla jim, jako jakýsi, jak se později ukázalo ne příliš hodnotný svatební dar, zprostředkována svatební cesta do věhlasného tábor mládeže na Krymu. Tedy jak jsem napsal, zprostředkována, zaplatit si jí museli sami.
A jaká to byla výtečná svatební cesta. On sdílel pokoj s několika jinými muži, jeho žena zase bydlela v oddělení pro ženy. Přes den se pořádaly různé radovánky, ne nepodobné tomu, na co vzpomíná Jitka Dolejšová. Ovšem večer, večer si to vynahradili. V parku se totiž konala každého večera hodina „romantiky“, molodci na garmošky zagráli a mládež se bujně veselila. Potom ovšem zazvonil zvonec a pohádky, promiňte „romantiky“ byl konec.
Také nám vyprávěl, že tam byli mladí lidé z USA, mezi nimi i několik černých Američanů a že byl přítomen veřejné diskusi, kdy názory i těch černých Američanů se značně lišily od toho, co chtěli uvědomělí komsomolci slyšet a diskuse byla velice rázně a rezolutně ukončena.
No spolužák se vrátil a jeho názory, do značné míry již nahlodané mojí „instruktáží“, doznaly další úhony.
Byla to však ta poslední, opravdu tragická událost, která ho potom patrně dokonale zbavila jeho někdejšího stranického uvědomění. Po delší dobu se snažili mladí manželé mít rodinu, a když se konečně jeho manželce podařilo přijít do jiného stavu, bylo její těhotenství dosti obtížné. Krize nastala právě v den, kdy spřátelené armády, v čele s hrdinnou Rudou armádou přispěchaly do naší vlasti, aby nám poskytly bratrskou pomoc. Žena potřebovala rychlý převoz do nemocnice, aby se tam pokusili plod zachránit. Díky omezení nočního provozu, který na  Prahu okupační vojska uvalila, nemohla sanitka převézt pacientku do nemocnice a ta dítě doma potratila.
Je nutno ocenit to, že v České republice existují lidé, jako je paní Jitka Dolejšová, kteří nejsou ochotni zapomenout na poměrně nedávnou minulost a připomenout jí dnešní mladé generaci. I když její článek není v žádném případě bez humoru, vykresluje zcela přesně jednu kostičku v neblahé mozaice systému, na který by mnozí z dnešních politiků rádi zapomněli a vesele se bratří se zprofanovanou KSČM. 
Zdeněk Rich
(159)  Jan Maruška, 3.3.2007 

Pan Menzel dokazuje, že mu to dobře myslí a navíc i to, co jde ven, má smysl. Je dobře, že PN otiskují jeho sloupky. Chci se P.T. čtenáře zeptat, zda někde neleží ladem jeho kniha Tak nevím... Rád bych si ji přečetl, čerpal z ní, měl ji na očích vedle Wericha, Lustiga a Ebena.
Mám rád všechny moudré lidi pohromadě. Knihovna spočívá v přítmí pokoje, a tak stačí sáhnout, a o krásný večer je postaráno. Pan Jiří Menzel...
Jeho poslední sloupek začíná úvahou o soutěžích Miss. Jak pravdivé! Taky se divím těm dívenkám, které se ve svých c. v. chlubí jednou vyšší školou jak druhou, množstvím jazykových dovedností a koníčků. Když ale otevřou smyslná ústa, pak člověk slyší věci... Nesleduji tyto pořady s vytrvalostí zasmušilého mládence, který se nechá zlákat masivní reklamou a nejsem povolaný hodnotit ani „Missí“ ani jiný pořad podobného ražení. Jakmile z umělé dívenky na pódiu vyjde první věta s dokonalým, (t.j. utahaným) pražským nebo jiným akcentem, odcházím.
Nevím jak vám, ale mně nedělá dobře jeden pořad. Nemluvím o obsahu, kvalitě či poučení. Ani jedno z toho nemá. Ale ten ohavný a urážející název: Česko hledá superstar!!! Co slovo, to perla. Snad nejnestravitelnější je "hledá". Česko-anglické rouby mi lezou dokonale krkem.
Řeknu to slovy mého kolegy: Dříve jsme lezli do pr... Rusům, a teď Západu! Všechny ty převzaté soutěže jsou pitvořením, musímetomíttaky, opisováním a napodobováním přihlouplých pořadů, do kterých se namontuje smích a tím se z pitomosti stane ještě větší. Někdo by řekl, že je lepší lézt do zadku Západu než Rusům. Pardon, řitní teplo Made in....(dosaď podle libosti) má stejnou kvalitu a koncentraci. Děkuji, n e c h c i...
Všimli jste si ukazováčku? Ten je tím prstem, který to všechno řídí a je v hlavní roli. Dámy a pánové, sledujte na Nově... a ukazováček to zdůrazní. Dámy a pánové, dovolte, abych přivítal .... (zařvat jméno).... a ukazováček opět zasahuje.
Jak je všechno krásně americké! V Rifkinově Evropském snu je vysvětlení. Všichni máte šanci vyhrát, stát na pódiu, zažít opojení, otevřít své nitro, aby vše bylo hodně dojemné, pro minutu slávy udělej vše. Co bude s tebou zítra není rozhodující, dnes se na tebe dívají ti, kteří zde nemohou stát, jsi jejich reprezentant a plníš jim jejich sen. Jak pomíjivé! A zatímco na pódiu poskakují ...náctiletí a zalykají se štěstím, někde na jiném místě tisíce anonymních zdravotních sester zachraňují za pár šupek životy. No, je to bláznivý svět, a my tomu všemu asistujeme. Pane Menzele, buďte dlouho zdráv.
Jan Maruška, 3.3.2007 
(158)  ? Vilém Kubeš, 3.3.2007

Jsem docela zkušený uživatel internetu. Je mně 67 let a s internetem a počítačem jsem se seznámil v Městské knihovně ve Frýdku-Místku. Pak jsem se zúčastnil třitýdeního kursu (tři hodiny týdně v jednom dni), kde jsem se naučil některé finesy na internetu. Počítač jsem si pořídil starší za zhruba 3 000,- Kč. Doma jsem internet měl až po třech létech. V současnosti mám notebook a novou tiskárnu
multifunkční HP deskjet f 370. Doporučují všem, kteří chodí do hospody a zjišťují, že jim už peníze přestávají stačit. Věřte, že ušetříte. Navíc jsem přestal před více než pěti léty kouřit. Pro kontakt s lidmi použiji mimo internetu také svůj koníček, sborový zpěv. Tak vzhůru na internet a přestaňte stárnout.
S pozdravem Vilém Kubeš.
(158a)  Rudi Procházka, 3.2.2007

Již po několikáté jsem navštívil zahrady kvetoucí krásy z rukou Mileny Mrugové, která je aranžuje v různých galeriích středních Čech. Já sám jsem člověk, který se umí vyjadřovat tóny a slovy, ale na barvy moje schopnosti nikdy nestačily. Proto jsem při každém shlédnutí i malé části jejího obsáhlého díla vždy znovu fascinován vyzrálou kompozicí motivů, ohňostrojem barev a realistickým podáním, ve kerém je ale ono "něco", čemu se kdysi říkávalo Dar od Boha. Toto pojmenování sice již dávno vyšlo z módy, ale v pastelech této kumštýřky je i dnes očividné. Paní Mrugová, děkuji Vám!
Rudi Procházka, novinář, Passau
(157)  Irena Novotná, 26.2.2007

Vážený pane Menzele,
přečetla jsem si Vaše sloupky a dávám Vám za pravdu, že se lidé a umělci někdy míjejí.  
Sleduji Vaše filmy, mám je všechny ve své sbírce a ráda se na ně dívám, protože Váš pohled (potažmo svět pana Hrabala) je mi velmi blízký a vnitřně v něm potřebuji být.  
Přemýšlela jsem, po tom, co zemřel pan Svoboda a já jsem si začala číst na Internetu články o životech a pocitech žijících umělců, odkud se bere tolik úzkosti, strachu a poctitů beznaděje a myslím, si, že je to proto, že konzumní způsob života převážil ten citlivý duchovní pohled na svět (který máte Vy a mnozí jiní Vám podobní), a že jsou ti nadaní a talentovaní lidé nuceni se přizpůsobit stále klesajícímu požadavku na kvalitu a umělecké vyjádření. proto umělci trpí. 
Jsou pryč doby, kdy člověk si vystál frontu na dobrou knížku a pak ji jako svátost nesl domů. Dnes mohu číst cokoliv a ačkoliv jsem velký čtenář a divák (velmi vděčný), mám z mála literárních věcí opravdovou vnitřní radost. Dřív jsem si myslela, že vydám sbírku básní nebo povídek a nyní zase píšu do šuplíku, jako dřív, protože se bojím, že nejsem in a akční natolik, aby si mne čtenář stačil přečíst mezi dvěma zastávkami tramvaje. 
A asi nebudu jediná, kdo to pociťuje  jako stav úzkosti s vnitřního nenaplnění a pocitu marnosti a všednosti. 
Přeji Vám hodně zdraví a tvůrčích úspěchů
Irena Novotná
(156)  Jiří Vlasák, 22.2.2007

Milé Pozitivní noviny,
souhlasím s Ondřejem, že vydání knihy je záslužný a jistě zajímavý počin. Rovněž souhlasím, že by si kniha zasloužila větší pozornosti korektora. Jako první musí všechny čtenáře zarazit text pod fotografií na str. 45: "Slavná dvojice v Praze před Voskovcovým odchodem do druhého exilu". Každý soudný čtenář si jistě všimne věkového rozdílu, zvlášť když o několik stran dále (str.57) vidí J.Voskovce právě na začátku druhého exilu, kdy byl internován na Ellis Islandu. Srdečně zdraví
Jiří Vlasák
(155)  Mirka Havlová, 21.2.2007
Váš handicap, pane Suchý, je jistě nevýhodný a nemilý pro Vás, v žádném případě Vám ho nepřeju, ale sobecky dodávám, že je výhodný a milý pro nás diváky, posluchače, čtenáře…, nám ho přeju. Bývá někdy řádná „fuška“ i pouhé pasivní sledování Vaší tvorby, což není výčitka, ale velký dík, protože je to „fuška“ krásná. Tak se, prosím, z toho workoholismu neléčte. (To se mi to radí, když si v klidu sedím a poslouchám Vaše písničky!)
Děkuju a vše dobré přeju.
Mirka Havlová
(154)  Jitka Vykopalova, 19.2.2007

Mily Pavle,
jak vis, nachazim se prave na dovolene na druhe strane zemekoule, v Mexiku. Jake bylo me velke prekvapeni, ze jsou zde internetove kavarny doslova na kazdem kroku. Ne ze bych vymenila poznani historie a exotickeho prostredi za vysedavani u PC, ale poslat e-mail nekomu blizkemu a prejet ocima zpravy je v daleke cizine obzvlaste prijemne. A podivat se co je noveho na webu Pozitivek clovek take prece nemuze minout!
A proto Ti hned pisi - s jakou radosti a nostalgii jsem si precetla Tvuj clanek o Mladem svete! To byl nas casopis c.1! A cetli jsme ho opravdu od zacatku az do konce! Ja jsem si odjakziva vystrihavala zajimavosti z casopisu a novin. Je zcela mozne, ze bych doma v nejake zapomenute krabici na pude neco jeste i z MS nasla...rada po tom popatram. Ale co mam urcite - to jsou dve velmi ctive knizky - Peta varic a Namlouvani, ktere vysly dle prispevku v MS. Ano, mas pravdu, urcite by stalo za to, s odstupem casu neco z "Mladaku" znovu zverejnit!
A pan Krestan byl mym favoritem - je fajn, ze prispiva do Pozitivek, vzdy si rada od nej neco prectu. Jsem presvedcena, ze az se Tvuj novy projekt ujme (...jakou Ty mas obdivuhodnou fantazii s temi Tvymi projekty!?), ze to panu Krestanovi neda a ze se do toho take pusti...
Diky za ctenare za hezky namet.
Mej se krasne, mnoho pozdravu zasila

Jitka Vykopalova, t.c. Playa del Carmen, Cancun, Mexiko; 19.unora 2007
(153)  Petr Adler, Kanada, 19.2.2007

Mily a vazeny pane Louzecky,
Proboha Vas prosim, neroztrusujte o mne, ze jsem legendarni. Nejen, ze si to nemyslim, ale (a to je mnohem horsi moznost) mohl bych to taky vzit vazne. A pak uz by se mnou nebylo vubec k vydrzeni. Ostatne, pokud jde o legendy Mladeho sveta, jmenoval bych v prvni rade Arnosta Lustiga, Jiriho Cerneho, Ladislava Smoljaka, Karla Hvizdalu, Edu Kriseovou a Jiriho Janouska. O takovych kralich jako jsou Jaroslav Weigel ci Miroslav Hucek ani nemluve. A to se zminuju pouze o tech, u nichz si jsem vice ci mene jist, ze jsou jeste mezi nami.
Taky bych rad uvedomil jednu z Vasich dopisovatelek, ze Peta Varic skutecne byl (a je) opravdicka osoba. Jmenoval a jmenuje se Petr Horejs. On se nejak znelibil - proc, to netusim, a taky to tenkrat nebylo moc podstatne, dulezita byla sama okolnost - takze si ku psani odskakoval mezi praci pro nejruznejsi geologicke pruzkumy a podobne. Ostatne, ten nadherny vytvor o ceskych dejinach, ktery nesl podpis Petr Hora, ten byl taky z jeho psaciho stroje.
A ted k Vasemu napadu: Chapu pomerne dobre nazor Rudolfa Krestana. Uz nam neni 17, a chteli bychom toho jeste dost stihnout ... takze nemame moc casu na vzpominani. Ja jsem tenkrat v rozhovoru s Ondrejem Suchym vzpominal POUZE proto, ze to je Ondrej Suchy, vynikajici kamarad ze spolecne nezodpovednyho mladi, a ne proto, ze bych se tesil, jak to zverejni.
Vsiml jsem si take, jak jednotliva pokoleni vnimaji ruzne ruzna pokoleni casopisu Mlady svet. (Mimochodem, kdyz tam nekdo zminoval Danu Emingerovou, proc ne Nastu Kudrnovou? Obe byly skvele.)
Jak to vzpominani na Mlady svet vyresit, to opravdu netusim. Tusim jenom, ze by se melo nest v duchu porovnavani: jak je mozne, ze v dobe, kdy to bylo mnohem tezsi, si tolik lidi udrzelo rovnou pater?
Ale treba se pletu.
Petr Adler
(152)  Milan Richtermoc, 18.2.2007

Po tři léta jsem měl možnost díky pozvání Ondřeje Suchého a jeho choti pravidelně jezdit na natáčení a na kus řeči do šemánovické Nostalgie, později přejmenované na Nostalgická myš. Mohu jen potvrdit to, co naznačuje šéfredaktor Václav Žídek.
V Šemánovicích v Nostalgické myši vždy panovala jedinečná atmosféra, která se tehdy ani dnes už nezažívá. Přijížděl jsem tam rád, fotografoval a odjížděl s pocitem zvláštního naplnění. Vše bylo umocněno nádhernou přírodní scenérii Kokořínska, které je magicky krásné v každé roční době.
Přeji panu Suchému, novým majitelům a všem, kteří se o znovurozjetí Nostalgické myši zaslouží hodně zdaru a navázání na onu neskutečnou zlatou nit radosti, dobré zábavy a člověčího porozumění.
Rád si do svého diáře opět zapíši termíny nových setkání. S pozdravem
Milan Richtermoc
(151)  Josef Vondryska, 17.2.2007

Paní Dolejšová, chtěl bych Vám poděkovat za zcela lidský příběh, který je balzámem na témata výše. Já mám s játrovými knedlíčky zkušenost jinou. Jako mladíkovi se mně přihodilo, že při porcování knedlíčku lžicí, knedlíček vyskočil z talíře na ubrus a zapříčinil bujaré veselí spolustolovníků. Od té doby vždy, když je v menu polévka s játrovými knedlíčky, volám číšníka a dotazuji se jej, jakého tvaru jsou jejich knedlíčky. Samozřejmě u toho dotazování musí být známí, nejlépe pak dívčiny. Já pak projevím přání, aby polévka byla s játrovými knedlíčky ve tvaru krychle. Vždy jsem s tímto přáním sklízel úspěchy a byl považován za neodolatelného vtipálka. Až jednou.
V jednom lepším penzionu, kde jsme se stavěli poobědvat, jsem takto projevil polévkové přání. Číšník nehnul brvou, polévku jsem dostal později než kolektiv, ale byla mně přinesena polévka s krychlovými knedlíčky.
Na závěr bych chtěl dodat, že kamenná tvář číšníkova mě úplně uzemnila a při odchodu z restaurace jsme se rozloučili ruky podáním. Takhle si představuji Saturnina.
Josef Vondryska
(150)  Eva Geffcken, 16.2.2007

Cteni tohoto clanku je jako balzam na unavenou dusi. Mladi lide  v Ceske Republice  by meli cist tyto vzpominky, aby se zamysleli nad zivotem v dnesni dobe. Kolik mladych lidi zna kvetiny ktere pan Frantisek Schwarzenberg popisuje? Kdy maji cas se zamyslet nad krajinou a historii.
Zajimave  je tento clanek cist u meho stolu, s pohledem na celou Santa Barbaru v Californii, ocean,  a mit pocit ze jsem nikdy nemela odejit. Krasa ceskeho jazyka, malebny  popis krajiny. Skoda, ze se  ta doba, kterou popisuje, nevrati, nahrazena Casinem,  Internetem,  penezmi  a  lidskou povrchnosti.
Dekuji za hezke cteni.
Eva Geffcken, USA
(149)  Alena Heinová, 2.2.2007

Bude půlnoc, ještě je 1. února. Půlnoc a čas po ní bývá "můj čas", kdy konečně mohu číst, co chci číst tak, abychom já a čtená slova byly co nejvíce spolu. Bůhví, proč je mi ten popůlnoční čas tak blízký, možná proto, že jsem s v něm kdysi narodila...
Četla jsem několik knih spisovatelky paní Blanky Kubešové a měla jsem i štěstí setkat se s ní. Kupodivu poprvé tehdy, když nezištně podala pomocnou ruku, aby v záznamu rozhlasového pořadu z Valdštejnského paláce, jako příznivkyně Nadace na ochranu zvířat, pomohla tam, kde to bylo nejvíce potřeba.
Čtu její postřehy Od dívčího deníčku k divadelní premiéře...a jsem zase doma! Doma v divadle. Léta, kdy mě divadlo smočilo do své živé vody, čas dětství , dívčí věk a dospívání...bidýlko v Národním i přístavky v Semaforu, uhrančivá představení Komorního divadla v Hybernské ulici, které už neexistuje...ochotnické divadlo Máj a spolehlivě přátelská parta "mladých všeho věku", kteří divadlo milovali, milují, milovat budou, protože ono je opravdu zrcadlem a trestí své doby...
I dnes, ve skromnosti těch nenápadných, ale o to životnějších příběhů, které nehledají nic formálně nadměrečného, uhrančivě bizarního nebo prostě jen komerčně exhibicionostického, co srší z tolika scén tak oslnivě.I v této všehochutí a pachuti a nových rozměrech hledaného i jen hledání předstírajícího je to zase a jen obraz světa kolem nás a v nás, v celé roztříštěnosti, těkání, strachu z bídy duchovní i fyzické, která se může přihodit kdekomu, protože jsme součástí zástupu, který směřuje, kam se síla napře.A ona váží, aniž rozvažuje - jak to u síly bývá...
Ale o tom teď nechci psát svých pár řádek. Skončilo by to stejně zase u života, jak nás inspiruje k bědování nebo pokoře nebo marnosti nebo lásce...jak jsme kdo uhněten na duchu i těle. To, co mě oslovilo v řádcích Blanky Kubešové v tuhle půlnoční chvíli promítání obrazů na tmavé nebe za okny, je její vztah k domovu, k Praze. O té Lásce, kterou si nese v sobě především jako otevřený pohled na lidi, jejich příběhy, na město, které je pořád tak živoucí, přes všechny utržené rány, křivdy,neporozumění její kráse a nezdolné duši. Dělí svůj čas mezi rodinu v Lucernu a Prahu, tuší, že mohou dojít síly k tomu věčnému cestování a touží udržet ty návraty ještě dlouho, dlouho...
Milá paní Blanko, myslím, že Vaše návraty nepřestanou nikdy - i když jednou nebudou měřeny kilometry, ale jenom Vaší věrností domovu. A věrností sobě, umělecké poctivosti a skromné urputnosti nic z toho, co píšete a proč to píšete, nezradit a nesnížit ani v tom podivném reji kolem psaní a umění vůbec.
Jsme obě ve věku, kdy fyzické síly ubývají, ale duše, kupodivu, tím netrpí. Její paměť je spolehlivá a žádný Alzheimer ji patrně nepřemůže, i když o tom nejsou vydána svědectví.
Je-li naplněna skutečnou, neproklamativní a bytostnou láskou, přesahuje všechna naše omezení, obavy, nedůvěru. Vidíte - v tom je možná lidská duše tak podobná té naší milované Praze, kterou nezdolaly nájezdy vojsk, nezničila obklíčení stavbami, které hrozily ji umlčet, neztratila svou tvář pod nánosy letité špíny, zakrývané falší nápisů a drzých plakátů, nezošklivil ji strach před minulostí, která žádala zodpovědnost do budoucnosti...
A žije, mluví s námi, je s námi ve své kráse, rozjitřenosti, klidném spočinutí i ujištění, že její otisk je v nás, protože i my jsme jednou provždy v ní. Takový je zkrátka úděl krásy, která v nás vyvolává schopnost milovat.

Zdravím Vás, ať jste v Lucernu nebo v Praze!
Vaše
Alena Heinová
(148)  Helena Jarešová, 27.1.2006

Poděkování Pozitivním novinám za skvostný nápad zařazení Galerie IN na jejich stránky a Jitce Stošické zvlášť za citlivý přístup k básním i obrazům. S netrpělivostí čekám na další básně s krásnými obrázky které pohladí duši a potěší srdce i oči. Přeji VŠEM hodně trpělivosti, vytrvalosti a stále dobré nápady.
Vaše oddaná čtenářka
Helena Jarešová
(147)  Jana Haasová, 18.1.2006

Ráda bych poděkovala Antonínu Siudovi za krásný článek "Život s motýly", který mě velice zaujal a je pro nás k zamyšlení. Autor tu vyznává svoji lásku k těmto něžným barevným skvostům naší přírody nejen slovy, ale i činy - péčí o ně .... Lidé si často neuvědomují, že svými stále stoupajícími nároky na bydlení a vůbec na život ničí životní podmínky jiných tvorů .... Zvelebujeme svoje okolí, betonujeme, asfaltujeme, zbavujeme plevelu, ale často je ochuzujeme o přírodní rozmanitost. Babočkám stačí i koutek zarostlý kopřivami, na něž by mohli naklást vajíčka, a vylíhnuté housenky by našly potravu. Ještě jednou díky nejen za sebe, ale i za všechny motýly.
Jana Haasová
(146) Marie Zieglerová, 16.1.2007

Vážený pane Loužecký,
      
není to tak dávno, co jsem prostřednictvím svojí mladší a mnohem energičtější přítelkyně z Literu objevila Vaše Pozitivní noviny. Napřed jsem si přečetla část věnovanou seniorům, ke kterým vlastně už taky patřím, a pak začala brouzdat po ostatních stránkách a číst si. Přiznávám se , že je od té doby pravidelně navštěvuji, abych se "nadýchla" čistého vzduchu radosti a pobyla ve světě, který je mi blízký, a tak zneutralizovala všechno negativní, co se na mne nezváno valí z médií.
Před deseti lety jsem odcházela do důchodu s ulehčením, že mne už "nepostihne" nutnost naučit se pracovat s počítačem, který se tehdy začal zavádět do škol. Ale stačily jen dva roky odpočinku a už jsem před tou plechovou bedýnkou velmi ráda vysedávala a do písmenek skládala svoje vzpomínky na rušné dětství v partě kamarádů, na chlupaté psí společníky naší rodiny, a když se po dlouhém čekání konečně na svět vyklubala poslední vnučka, z přemíry radosti a štěstí pak vznikl soubor pohádek "pro Vendulku". Nejsou to tradiční pohádky o princeznách, kouzelnících nebo ježibabách. Možná by se ani pohádkami neměly nazývat, protože jsou vlastně jen trochu zpoetizovanou realitou, jak ji malá Vendulka od prvních krůčků poznávala v krásném prostředí svého domova.
Dovoluji si Vám poslat dvě na ukázku a ponechávám na Vašem posouzení, jestli jsou či nejsou vhodné pro uveřejnění va Vašich novinách.
Ať už bude Vaše rozhodnutí jakékoliv, budu ráda, když mi je sdělíte.  
Přeji Vám  i PN hezký den.
Marie Zieglerová
(145) ? Zoja Šedivá, 3.1.2007

Dobrý den, paní Vykopalová,
jsem moc ráda, že jsem našla v Pozitivních novinách Váš ohlas na Vaškovu návštěvu ve Stockholmu. Hledala jsem ji původně v Severských listech, odkud byla také ta česká pozvánka s kontaktem na Vás. Patřím k zakládajícím členům  fanklubu , s Vaškem se znám přes 37 let a strašně si vážím jeho přátelství. Souhlasím se vším, co jste uváděla ve Vašem hezkém a obsáhlém článku, stejně jako s reakcí  Jindry. Vybavila jsem si i ono zmiňované „spartakiádní“ vystoupení na Staroměstském náměstí v červnu 75 - tak jako po nedávné  vážné nemoci v něm tehdy ukázal velkou vnitřní sílu a profesionalitu, v té době totiž umírala Vaškovi a Honzovi maminka…Jsem moc ráda, že kluci měli při vystoupení ve Stockholmu takový úspěch a připojuji se k Honzovi s pozváním na klubové setkání. To letní se koná tradičně v Doksech u Máchova jezera od 5. 8. 07, pokud byste Vy nebo Vaši přátelé byli v té době v Čechách, rádi bychom se s Vámi setkali.
Přeju hodně zdraví do nového roku, s pozdravem
Zoja Šedivá