"Poslyš, nechtěla bys k nám chodit do rozhlasového souboru?" oslovil mě předseda poroty recitační soutěže v Českém Krumlově poté,co jsem jsem se stala její absolutní vítězkou. "Ale já už tam stejně v pondělí jdu," odpověděla jsem sebevědomě z výšky svých 10 let. Rozesmál se upřímným, nakažlivým, klukovským smíchem. Takové bylo moje první setkání s vynikajícím hokejovým komentátorem, spisovatelem, rozhlasovým režisérem a ornitologem Ludvíkem Mühlsteinem.

Druhá česká rodina odcházela v noci přes zasněžené lesy nedaleko Chebu dokonce s třemi malými dětmi. Dokázali to i když přišli prakticky o všechna zavazadla podvodnými převaděči. Začínali těžce, ale dokázali všechno překonat. Byli to manželé Šamánkovi. Jejich děti jsou již babičkami a dědečky a stále mluví česky. 

Vůbec mi nevadí sádroví trpaslíci na zahradách. Jsou to absurdní, stupidní a tím krásné bytosti. Pohádkové bytosti, které se líbí dětem, aniž by pokazily jejich vývoj a charakter. Jsou kýčem dávno z módy vyšlým a už jejich stáří je úctyhodné. A stářím získávají věci na hodnotě. Ovšemže je obrovskou pitomostí mít na zahradě trpaslíka na zahradě padesát let - dávno už vyšel z módy.

František Kmoch byl jedním ze skladatelů, kteří proslavili českou hudbu po celém světě. Narodil se 1.srpna 1848 v Zásmukách a podstatnou část života prožil V Kolíně. Založil tam hudební školu, dirigoval Sokolský dechový orchestr, později i Kolínskou městskou kapelu. Přes nabídky vedení dechových orchestrů v jiných městech zůstává věrný své kapele, se kterou hostoval ve Vídni, Budapešti, Krakově a podnikl dokonce tříměsíční turné po Rusku. 

Petr Bezruč je již více než sto let ze základních hodnot národního českého kulturního povědomí. Vybrané verše a strofy z nejslavnějších básní Slezských Písní znají i ti, pro něž poezie jsou jenom neužitečné povídačky. Lidé, co mají jen trochu kulturního ponětí, vnímají už hodně přes století vzpurný výkřik člověka v nerovném světě bohatých a chudých a v nerovnám světě utlačovaných a utlačujících národů.

Checomacoco sdružení vzniklo před třemi lety. Jeho zakládajícími členy jsou Pavel Frič, vnuk cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, s manželkou Yvonnou. Smyslem činnosti je podpora indiánských potomků cestovatele Friče, kteří žijí ve zmíněné paraguayské vesnici Puerto Esperanza. O tom, že zde český cestovatel zanechal dceru jménem Herminia Ferreira Fric, kterou zplodil se svou indiánskou ženou, se donedávna u nás nevědělo.

V případě herečky Heleny Růžičkové není pravda, že každý člověk je nahraditelný. Ona byla takový originál, že ji pořád nikdo nenahradil, i když v lednu uplyne už šest let od její smrti. Pořád na ni vzpomínáme, pořád se nám vybavuje její smích, její tvář, její energie. Jako by tady pořád někde byla. Ovšem Helena měla své zázemí, měla své dva Jirky, kteří tvořili její svět, její zázemí a byli oba tak trochu v jejím stínu. Manžel ještě o mnoho víc než syn. A protože jsem je oba dlouho znala, ráda na ně zavzpomínám.

V roce 2009 uplynulo sto šedesát let od smrti a dvě stě let od narození vynálezce detektivky a básníka Edgara Allana Poea. Toto výročí až do 13. června 2010 připomíná výstava v pražské Galerii Novoměstské radnice a spatříte zde knihy, a to mistrně umělecky zpracované, ale základem expozice se staly spíše originály knižních ilustrací a různé samostatné výtvarné práce inspirované dílem nešťastného, avšak bezpochyby geniálního tvůrce.

První cirkus dnešního typu vytvořil v roce 1768 v Londýně poblíž Westminsterského mostu Angličan Filip Astley. Tento bývalý seržant jízdy využil působení odstředivé síly, pomáhající jezdci stát na hřbetech koně, a díky tomu se kulatá aréna stala základem cirkusu. Postavil též první cirkusový stan s celtovou střechou.

Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko. Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?

Čtvrtek není jen čtvrtý den v týdnu (a v Anglii ten pátý), je to i příjmení možná nejslavnějšího českého spisovatele pro děti. Pravda, dnes bývá i poukazováno, že Čtvrtek (vlastním jménem Cafourek) vyšel při psaní Rumcajse z klišé o "zlé" šlechtě a zlých Rakušácích. Ještě jiní jsou zase ochotni postavu řáholeckého (Řáholec byl ovšem imaginární les u Jičína) loupežníka brát až co symbol "českého přikrádání vprostřed komunistické rezervace", ale víte, já bych se na to koukl pozitivněji...

Zeptali se jej: "Copak říkáš, soudruhu, vstupu sovětských vojsk?" Josef Hlinomaz se zamyslel a posléze přímo haškovským stylem odvětil: "Víte, já mám všechny lidi rád. Dokonce kdekoho doma rád uvítám. Akorát kdyby mi někdo bez ohlášení a bez zaklepání vstoupil do bytu, dostal by pár přes držku."

Váš táta býval velký podnikatel. Přes noc jste po osmačtyřicátém o všechno přišli. Nezbláznil se, necítil se pokořený? Můj táta v onom roce seknul na stranických pohovorech s legitimací a celý život pak dělal podřadnou práci pod vedením idiotů, kteří s tou legitimací nepráskli. Muselo to být opravdu špatný... Těžko si to představit. Ale zatrpklý nikdy nebyl. Nedávno mi Petr Hapka ukázal nádhernou věc, co našel někde v antikvariátu.

Každý den potkáváme na ulici, v parku, při nákupech různé typy lidí, o kterých vlastně nic nevíme. Můžeme je soudit podle vzhledu, chování či mluvy. Ale ne každý den máme možnost setkat se s osobností, která v nás zanechá krásný hřejivý pocit

Jednou večer nám na chalupě do kuchyně otevřeným oknem vletěl netopýr. Já jsem seděla nahoře na peci, dívala jsem se na televizi. Ten netopýr zmateně poletoval po kuchyni, bylo to úplně jako nálety . Já jsem řvala téměř ultrazvukem a táta mě okřikoval: „Neřvi, ať ho nevyplašíš, já si ho chci prohlédnout“.

Milánek byl opravdový gentleman. Samozřejmě chováním k nám ženám. Navíc byl vždy dobře oblečený, vymydlený a krásně voněl. V době, kdy tady v kosmetice žádný výběr nebyl, Milan užíval světoznámou značku Old Spice. Touto vůní byl známý všude a byl na to hrdý! Jak jsme ucítili Old Spice, bylo jasné, že Milan je na blízku.

Kdyby byla mezi mladými lidmi uskutečnina anketa na téma „Karel Hašler“, málokdo by asi věděl, kdo vlastně Karel Hašler byl, jaká je jeho tvorba a za jakých okolností jeho bohatý život tragicky skončil. Většinou bychom se zřejmě setkali s odpovědí: „Nevím“. Je velmi smutné, že dnešní mladí lidé nemají vážný zájem seznámit se s osudy lidí, kteří pro českou zemi obětovali vše, co kdy měli, dokonce i svůj vlastní život.

Stejně jako Robinsona četl Gulliverovy cesty (1726) asi každý. Přinejmenším v dětství - a přinejmenším neúplnou verzi. Ne každý si ovšem, pravda, zapamatoval zdejší "odvážná" zjištění o vesmíru. Možná to nevadí. Ona zas tak odvážná nejsou. Slovo jsem umístil do uvozovek asi právem a Swiftova (1667-1745) tvrzení totiž k žalu všech záhadologů nebyla nikterak vizionářská.

Můj táta říkával, že u písničky jsou slova moc důležitá. Měla by emotivně podpořit melodii, aby vznikla ta správná atmosféra. A hlavně celá skladba by nám měla něco říkat a dávat. Písně o ničem neměl rád. Špatně se učily a člověka to nebavilo. K tomu všemu má být text, jak se říká, zpívatelný.