Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (12)

Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (11)

♦ Oplzlé texty jsou upozorněním, že se chce zviditelnit někdo, kdo se v budoucnosti bude pokládat za ušlechtilého. ♦ Každé hovno najde svoji podrážku! ♦ Byl by to významný vynález, kdyby v každé porodnici byl přístroj, který by signalizoval: Pozor, na svět přichází ambiciózní blbec! ♦ Šoubyznys, folkbyznys, čmoudbyznys mají společnou ochrannou známku: Made in Prachy.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (8)

Nerad o tom píši, ale je lépe vyřknout to, co člověka pronásleduje. Totiž vědomí, že se něco stalo a přesto, že se to asi událo, zůstaly pochyby, zda tomu opravdu tak bylo. V roce 1982, jsme vyjeli – tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera Ivanka – na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (33)

Jak nazvat závěr mé zpovědi? Konec? Nikoli! To zní moc konečně. Mám strach z konců. Vždyť to zní jako rekviem. Poslední slovo? Také tohle odkládám. Nechci říci poslední slovo. Mám toho ještě hodně na srdci, o co bych se chtěl rozdělit s těmi, které mám rád. Z hotelu FONTÁNA v Luhačovicích sejdu tichým parkem podél potoku za dvacet minut do města. Mé vlasy vypadají jako deštník pro bezdomovce

Josef Fousek: Beze smyslů do nesmyslů / Zeď

Již nyní, před volbami, mohu naznačit, jaké bude spektrum našeho politického života. Dlouhými studiemi vnímaného SMYSLUPLNA vidím budoucnost velmi pozitivně. Současná strana Levopravého středu se inverzně (převráceně) vymění za Pravolevý střed za předpokladu, že Levá alternativa anarchisticko-zmateného charakteru se přikloní k Solidnímu socialisticko-středovému levicovému totalismu.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (26)

Netušil jsem, že umí takhle mluvit. Vzpomněl jsem si na to jak jsem takový slova říkal já. Měl jsem mokrou tvář a nepršelo. Ani kapka. Ozvala se rána, jako když padl cement na prkennou podlahu. Byl to můj nevlastní brácha. Padl na dveře a ty se otevřely. Zuzana ho zvedla za mojí pomoci a dali jsme ho na gauč. Tý vodky bylo moc.

Josef Fousek: Nerovné věty / Dary jsou pouta

„Mluv rovně, přímo, bez kudrlinek, jasně, zřetelně, bez postranních úmyslů a hlavně – srozumitelně!“ To mně říkávala moje babička Kristýnka z Nemanic. Nevěděla, že její ponaučení budou přinášet potíže. Přišla doba, kdy se muselo mluvit opatrně. Na toto slůvko babička zapomněla.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (18)

Ty matesy mojí ženě doporučila spolupacientka z Kladna. Prý to dělala taky. Denně si dávala pět deka matesů a pila na to kyselý mlíko. Sestra musely větrat na pokoji i v noci a jedna mladá sestra si nasazovala masku z druhý světový války. Ta paní za tejden zemřela, ale prej to nebylo matesama, ale steskem, že za ní nikdo nechodil do nemocnice.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)

PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (2)

♦ V supermarketech je opravdová spravedlnost. Každý má stejný vůz a ještě mu to, co za něj zaplatil, vrátí nazpět. ♦ Sedím ve Sluneční čajovně. Kolem mne sedí lidé mladší o čtyřicet let. Je to zvláštní pocit vědět, že jednou budou pít stejný čaj jako já. Ale kde je záruka, že budou? ♦ Svou nepoučitelnost mnozí svádějí na neodvratnou dědičnost. ♦ Neustálým nadáváním na nečistou moc peněz skrýváme touhu použít mýdlo na nečisté ruce.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (26)

Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (10)

Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej.

Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (6)

Bolelo mě všechno, co může v noci bolet. Bolel mě celej člověk, jak říká v hospodě hajný Zajíček. Druhej den napadl sníh. Těšík k nám jít nechtěl, ale Kornelie má sílu. Je narozená ve Štíru a ty se nedaji. Dupla mu na nohu, chytla ho za límec a vedla Těšíka vesnicí jako jezevčíka. Když jsem se na to koukal z okna, musel jsem Kornelii obdivovat, i když jsem jí kolikrát měl pod krk.

Josef Fousek: Buďme k sobě vlídní

Odpuštění! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejtěžších a nejušlechtilejších vlastností, která si vyžaduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – překonat sama sebe a potlačit vlastní sobectví. Nevím, zda jsem dokázal někdy zcela odpustit podraz, ponížení, výsměch nebo nespravedlivé rozhodnutí.

strana 1 / 12

Další strana »