Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (4)

V řeckém parku za školou jsem si našel svoje místo a kolem mne byl podivný shluk roztodivných existencí. U kamenného stolu, pod sochou Sokrata, sedávala Američanka v černých brýlích. Přinášela dva sendviče a kolu. Její známý, v krátkých sportovních šortkách, v bílých botách a v tričku s nápisem I LOVE N. Y., se zakusoval do sendviče. Měl na uších exklusivní sluchátka, u pasu magnetofon. Podupával nohou a hluboce prožíval hudbu.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (29)

Ta žena ležela na schodech před kostelem sv. Antonína v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Kostel byl postaven v roce 1908, a to byl rok narození mé maminky Boženy v Suchém Vrbně u Českých Budějovic. Maminka měla svůj domov v Nemanicích, nedaleko od „Budějc“. Tam jsem prožíval mnohé prázdniny. Ležící žena na schodech mi připomněla něčím moje dětství.

Josef Fousek: Sčítání kanálů / Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou

Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.

Josef Fousek: Králův Dvůr nedaleko Ameriky / Vzpomínkové boty

Byl jsem kmotrem „cédéčka“ svých kamarádů Vodáků. V sále U Bělohlávků byla správná slavnostní nálada. Country naladila atmosféru směrem na západ. U stolů směsice přátel, oblečeni jak šatník dal, svobodně a každý dle svého. Ať jsem kdekoli, stále mne nutí vzpomínky k srovnávání. Tady se mi líbilo.

Josef Fousek: Eman, a Kornelie, boží lidé (17)

O kufru se už nezmínila. Před půlnocí jsme kufr vzali společně a odnesli jsme ho k zahradě Vitoušovic. Mladej Vitouš se učil sklenářem a ze vzteku, že bude celej život zasklívat okna, tak je prakem rozbíjel, kde se dalo. Nechal si od těch svejch kámošů říkat Skleněnej fantom. Dali jsme kufr s Kornelií těsně před dveře, který se otvíraly ven do ulice.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)

PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (26)

Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.

Josef Fousek: Čtyři miliony králíků / Autobusová siesta / Je hloupost infekční?

Náležím mezi ně. Náležíte k nim i vy – babičko, dědečku, děcka školou povinná, rodičové, mladíci, dívky, invalidé, nezaměstnaní, důchodci i pracující. Našim domovům v sídlištích říkají KRÁLÍKÁRNY. Nejsme občané, nejsme lidé. Jsme králíci, kteří jsou ohroženi dle článku jistého superredaktora rakovinou. Nic proti, třeba ano, ale je to důvod, abychom byli označeni jako králíci?

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (11)

„Musíme koupit skříň, Emane,“ řekla ve čtvrtek Kornelie, „abysme nedávali šaty na skoby.“ Myslel jsem si svý. Když nemáme skříň dvacet let, proč ji kupovat na starý kolena. Za týden jsem jel s károu do vedlejší vsi pro skříň. Kornelie zahlídla inzerát v řeznictví za výlohou. Ani jsem moc neprotestoval. Kornelie je jako jiný ženský.

Josef Fousek: Bez cenzury (12)

Do revoluční šťávy máčím sten / a víru nesu v ranci / vzpomínky tísní / prchám ven / je chvíle pro bilanci / Hippies už nečtou Kerouaca / tulák si hledá práci / s Ginsbergem láká na panáka / ztracenou generaci / Z mládí jsou zkamenělé slzy / a závan čpící síry / hranice drátů mění hrůzy / na mrtvé suvenýry .

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (7)

„Helejte se, osobo kroužkovaná, vy tady hulíte jednu cigaretu za druhou, děláte nám z plic asfaltku a budete nás kárat? Ze smradu ještě nikdo neonemocněl. Ale z těch vašich cigárek, to jo! Zadarmo nám dáváte rakovinku. Jak tak koukám, máte ji už v pokročilým stádiu!“ Paní zbledla a udusila cigáro. Kornelie mi zašeptala: „Emánku, takhle dlouho a pěkně jsem tě už neslyšela mluvit od svatby.“

Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (6)

Bolelo mě všechno, co může v noci bolet. Bolel mě celej člověk, jak říká v hospodě hajný Zajíček. Druhej den napadl sníh. Těšík k nám jít nechtěl, ale Kornelie má sílu. Je narozená ve Štíru a ty se nedaji. Dupla mu na nohu, chytla ho za límec a vedla Těšíka vesnicí jako jezevčíka. Když jsem se na to koukal z okna, musel jsem Kornelii obdivovat, i když jsem jí kolikrát měl pod krk.

Josef Fousek: Nemajetní boháči / Je hloupost infekční?

Vy, kteří tonete v hojnosti a blahobytu, obklopeni domy, zahradami, letními sídly, tenisovými kurty, bazény s vytápěním, s bungalovy u moří a jezer, máte těžký život. Závistivci neví, že dlíte v starostech o své bohatství, že se bojíte revolucí, politických změn, zločinců, že vás budí sny o ztrátě toho, co jste svojí pílí a umem získali.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (21)

Dnes nevím kolikátého je. Venku prší, je noc a čtu si noviny: …chleba, brambůrky a další škodí zdraví a přispívají rakovině… Házím zmuchlané noviny do koše. Strefil jsem se. Můj pokojík je malý. Začínám opět psát tuto knihu, podobnou vzpomínkovému záznamu. Ruka mne bolí, svěšuji ji z postele. Strčil jsem ji do sklenice s pivem. Je dávno bez pěny.

strana 1 / 12

Další strana »