♦ V supermarketech je opravdová spravedlnost. Každý má stejný vůz a ještě mu to, co za něj zaplatil, vrátí nazpět. ♦ Sedím ve Sluneční čajovně. Kolem mne sedí lidé mladší o čtyřicet let. Je to zvláštní pocit vědět, že jednou budou pít stejný čaj jako já. Ale kde je záruka, že budou? ♦ Svou nepoučitelnost mnozí svádějí na neodvratnou dědičnost. ♦ Neustálým nadáváním na nečistou moc peněz skrýváme touhu použít mýdlo na nečisté ruce.

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“

Až na světě zhasne slunce/ a hvězdy v moři utonou/ podívám se co je v dálce/ za neznámou oponou/ Půjdu světem ruce v kapsách/ do krajiny naděje/ snad mě láska co mi zbyde/ na mé pouti zahřeje/ Až v ulicích zhasnou lampy/ a z oken zmizí žlutá zář/ naložím těch svých pár švestek/ plných smutku na trakař/ Něhu domov úsměv slzy/ vyprávění modřínů/ všechny děti opuštěné/ na své srdce přivinu/

Hovory se psy zavádím často. Budu asi k smíchu, ale když vidím pejsánky uvázané u krámů a supermarketů, jak čekají zoufalí, jestli se jejich panička vrátí, uklidňuji je. Někdy mám dojem, že mi rozumí. Také říkám: „Ahoj, Strakulíne, kde jsi běhal, že paťcháš?“ Rozčiluje mne, když spatřím huňáče, který, uštvaný s jazykem u země, běží za kolem na vodítku v třicetistupňovém vedru.

„Mluv rovně, přímo, bez kudrlinek, jasně, zřetelně, bez postranních úmyslů a hlavně – srozumitelně!“ To mně říkávala moje babička Kristýnka z Nemanic. Nevěděla, že její ponaučení budou přinášet potíže. Přišla doba, kdy se muselo mluvit opatrně. Na toto slůvko babička zapomněla.

Artrózové klouby zaskřípaly píseň degenerované chrupavky. Ploténky poskočily na rigolové páteři. Dopisní schránka vydala radostnou zprávu. Ano! Byl to poukaz do Karlových Varů. Vzal jsem připravený kufr s heslem 2001, dva tisíce korun českých a autobusovým expresem se vydal do města odpočinku a zdraví.

Kdybych byl králem, měl bych raději dvořany než přátele. Přátelé nejen neslouží, ale hlavně podvádějí, protože se domnívají, že jim bude s ohledem na staré přátelství odpuštěno. ♦ Pivo je lepidlo společenských vztahů. Hlavy otupí a zapomene se na nadávky v době střízlivosti. ♦ Markety jsou kouzelné zámky, kde se chudák stává na chvíli boháčem. Může si vybrat, co chce, i když si to v kočáře k pokladně nepřiveze.

Když lásku straší samota/ a osud život zamotá/ Postávám v krámě U Rotta/ A hledám skobu bez motta/ Na půdě ji pak zatluču do škvíry někam do trámu/ Jen místo sebe pověsím kilovou šišku salámu/ Z vikýře vidím pastýře/ jak pase hvězdy k nevíře/ Chléb se sádlem má v papíře/ a mlhu pije z talíře/ Kolem něj tisíc beránků si/ chladí kožich ve vánku...

Jak nazvat závěr mé zpovědi? Konec? Nikoli! To zní moc konečně. Mám strach z konců. Vždyť to zní jako rekviem. Poslední slovo? Také tohle odkládám. Nechci říci poslední slovo. Mám toho ještě hodně na srdci, o co bych se chtěl rozdělit s těmi, které mám rád. Z hotelu FONTÁNA v Luhačovicích sejdu tichým parkem podél potoku za dvacet minut do města. Mé vlasy vypadají jako deštník pro bezdomovce

Všichni zaměstnanci veřejnoprávních i komerčních televizí dali výpověď. Zhasly všechny obrazovky a po chvíli naskočil stálý obraz – Televizní vysílání skončeno. V prvních chvílích zůstali diváci bez dechu. Nevěřili, že by mohla skončit neoddělitelná část duchovního života. Seděl jsem u té kouzelné bedýnky, ovladač v ruce, v papučích, s kávou... Co teď?

„Musíme koupit skříň, Emane,“ řekla ve čtvrtek Kornelie, „abysme nedávali šaty na skoby.“ Myslel jsem si svý. Když nemáme skříň dvacet let, proč ji kupovat na starý kolena. Za týden jsem jel s károu do vedlejší vsi pro skříň. Kornelie zahlídla inzerát v řeznictví za výlohou. Ani jsem moc neprotestoval. Kornelie je jako jiný ženský.

Přečetl jsem ten dopis a skočil jsem do postele. Převaloval jsem se a chumlal pod peřinu. Člověk může mít ženskou rád, ale potřebuje občas samotu. Přiložil jsem do kamen a přemejšlel, že ke štěstí stačí trochu jídla v bachoru, rozpálený kamna a ten krásnej pohled z okna na vánici, která připomínala, že se blížeji vánoce. I když ještě nebyly, vzal jsem komeníčka a dal ho na kamna.

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala. Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám.

Ty matesy mojí ženě doporučila spolupacientka z Kladna. Prý to dělala taky. Denně si dávala pět deka matesů a pila na to kyselý mlíko. Sestra musely větrat na pokoji i v noci a jedna mladá sestra si nasazovala masku z druhý světový války. Ta paní za tejden zemřela, ale prej to nebylo matesama, ale steskem, že za ní nikdo nechodil do nemocnice.

Nejhorší bylo, že jim skočila Kornelie na tu nabídku a umluvili jí. V tom kině, kde se hrajou samý střílečky, vraždy a pitomý suprmaní se vytahujou před polonahejma vochechulema, je Kornelie už tejden uvaděčkou a říká, že je to v tom kině lepší, než kdyby dávali jako dřív filmy o partyzánech a soudruzích, jak si dávaji pusy na letišti. Mně to její zaměstnání štve.

S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.

Dávám žebrákům v metru a na další bohulibé akce, a tak si připravuji i bankovky s Janem Ámosem Komenským, abych vlastenecky přispěl na maltu a cement, – mostu na němž se bili Pražané se Švédy, s vojskem generála Windischgratze, kde zpívali dva moji oblíbení minessengři Paleček a Janík, a kde jsem potkal v roce 1968 dva sovětské vojáky, kteří hledali Moulin Rouge.

Ten muž mne zaujal od prvního okamžiku. Seděl na lavičce poblíž bývalého nádraží a ťukal prstem do popraskaného opěradla, ve kterém byl vyryt neslušný obrazec a hákový kříž. „Mohu si k vám přisednout?“ „Proč ne?“ odpověděl a udělal mi místo vedle sebe. Nejlépe lidi sbližují společné starosti. Vyprávění o nemocích a o špatné době je nastartováním rozhovoru. „Sportem ke zdraví,“ pronesl jsem unaveně a zakroutil jsem hrudníkem, abych uvolnil zaseklé plotýnky.

Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“

Jedna moje známá, která umí vykládat z karet osudy, mi řekla: „Když máš pocity, vždy je za tím skutečná osoba! Ta může za tvůj pocit.“ Jsem přesvědčen, že máme ve svém okolí člověka, který nás nenávidí a škodí nám myšlenkami. Je to dílo závisti. Někdy je potlačena a se studem odháněna od vlastních dveří, ale někdy vyjde a zavře za sebou dveře. Je podlá a nízká. Utrousí slova zpochybnění, nevinnou větu, úsměšek nebo narážku.