Půvabná septimánka Zdeňka Chalupová do níž je zamilován spolužák Jan Vaněk (Rudolf Hrušínský) v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), Milada Švarcová, kamarádka Karly (Adiny Mandlové) v Pacientce dr. Hegla (1940) anebo Kordula, žena muzikanta Kalafuny (Ladislava Peška) v Strakonickém dudákovi (1955), to jsou tři z deseti postav, které vytvořila herečka JANA EBERTOVÁ v českých filmech. Narodila se 7. května roku 1920 a tak se právě dnes dožívá úctyhodného životního jubilea – 90 let.

Ingmar Bergman občas vystoupí v úvodu svého filmu před kameru a z plátna vysvětlí divákům, jak to myslel. Tak tohleto kdybych udělal já, nechci vidět, co by se stalo. Ode mne se čeká, že film bude sdělný sám od sebe. A při tom tak rád vysvětluju! Bergmana zkrátka jeho autorita opravňuje takřka k čemukoliv.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Po mnoha týdnech korespondence a telefonátů jsme se konečně s paní Olgou-Olinkou-Schoberovou-Berovou sešli v nejmenované malé pražské kavárničce. Když jsem přišel, už tam byla ve společnosti svého advokáta, u nohou ležel její pes. Přestože mi bylo hned na úvod řečeno, že můj návrh životopisné knihy akceptován nebude, nelitoval jsem ani minuty, kterou jsem mohl strávit ve společnosti této herečky!

S Vlastou Burianem se Roda Rada setkal nejednou. Přímo i nepřímo. Upravoval dialogy německé verze zfilmovaného „C. a k. polního maršálka“ a sám si v tomto filmu z roku 1930 zahrál roli pravého maršálka. Německá verze této první české zvukové filmové veselohry získala Burianovi rázem velké sympatie u německých a rakouských filmových diváků a je jisté, že nemalý podíl na tom měla právě také spolupráce Rody Rody.

Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.

Muž mnoha profesí – zpěvák, skladatel, dirigent, klavírista, hudební vydavatel a filmový herec R. A. Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín, se narodil v roce 1899 ve Dvoře Králové (odtud jeho pseudonym) a z tohoto světa odešel v roce 1966. Bylo to pouhý rok poté, co se oženil s Annou Johnovou, někdejší pracovnicí svého nakladatelství, která se o něj a o jeho domácnost starala v nejhorších dobách, a navíc jej léta i finančně podporovala.

Jestliže jsem se rozhodl sepsat tuto rukověť, která by měla provázet zájemce repertoárem mé kontroverzní společnosti, vedly mě k tomu hluboké důvody - tak hluboké, že je vlastně ani sám pořádně nechápu. Jedním z nich je potřeba usnadnit laické veřejnosti vstup do tvůrčí oblasti, která není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví.

Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj.

V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče.

Kořením divadla jsou brepty, nedo­rozumění a jiné trapasy. Obíhají v nejrůznější podobě; škodolibý herec­ký národ je přizdobí, rozkošatí a ony pak nabudou obřích rozměrů. Stávají se součástí tradice, přenášené z ge­nerace na generaci. Ale nejsou vy­myšlené, kdepak, všechno se to opravdu přihodilo. Také jsem u zro­du mnoha trapasů spoluúčinkoval, ji­né jsem sám přivedl na svět, nebo   byl jejich uznávaným či vysmívaným hrdinou.

Tentokrát sedával u psacího stroje novinář a publicista Jiří Tvrzník, zatímco FRANTIŠEK FILIPOVSKÝ (1907-1993) vyprávěl. Ovšem nemohla by z toho být tak pěkná knížka, kdyby nebyl František Filipovský tak skvělým vypravěčem. Jistě víte o jaké knize je řeč - "Šest dýmek Františka Filipovského“, vydalo vydavatelství a nakladatelství Novinář v roce 1981 v úctyhodném nákladu 60 000 výtisků.

Střízlivý klobouček s mašlí značí, že jeho nositelka jako by utekla z románku, jaké se psávaly před mnoha léty pro mravné dívky. Nevíte nic o životě, a až se dovíte, počítejte s tím, že to s vámi důkladně zamává. Zatím se držte maminky — stejně jste klobouček zdědila po ni — ale zvolna pomýšlejte na to, že háčkování deček nemůže být jednou provždy skutečnou náplní vašeho života.

Za prvé tři dny pobytu v Londýně jsem dostal 73 000 dopisů a lístků, a z nich bylo přes 28 000 dopisů žebrových... Zvěděl jsem z korespodence, že mám v Anglii 671 příbuzných, o nichž jsem nic nevěděl. Většinou to byli bratranci a podávali mi velmi podrobný rodokmen na důkaz svého tvrzení. Všichni chtěli, abych jim zařídil obchod nebo je vzal k filmu.

Přepilovat lano se mu však podařilo teprve v okamžiku, kdy kabina bezpečně přistála v přízemí. Polovina lana dopadla na její střechu, na druhé polovině pak zůstal viset nešťastný voják, jemuž pojednou pětipatrová propast počala nahánět hrůzu. Ostatní ozbrojenci, kteří byli svědky jeho neúspěchu, ponechali ho osudu a rozběhli se dolů za Bondem.

Ač jsou všechny pozice v celkovém výsledku v cirkuse stejně důležité, je třeba se také v českých podmínkách poklonit jedné, přece výsadní, kdy je za krále manéže, jindy za duši cirkusu označován klaun, který je nejzobrazovanějším cirkusovým symbolem a určitě jedním z nejžádanějších očekávání nejen dětských diváků, mnohdy indikátorem úspěšnosti celého podniku.

Předmluva k dávným historickým úvahám mého sourozence Jiřího:Mám před sebou neveliký štů sek zažloutlých novin. Jmenovaly se ZÍTŘEK, byl to „týdeník pro politiku, ekonomiku, vědu a kulturu“, 1.číslo I. ročníku vyšlo 9. října 1968. Už samo toto datum dává tušit, jak to se ZÍTŘKEM muselo tehdy zanedlouho dopadnout.

„Když mě něco rozčílí nebo je mi z něčeho smutno, vezmu krabici s nápisem KARLOVY VARY, a hrabu se v jejím obsahu. Je v ní všechno to, co mě před nedávnem přivedlo k psaní tohoto seriálku pro Pozitivní noviny – vzpomínky na filmové festivaly, prožité v krátkých kalhotách…“

Vážení čtenáři! Je mi ctí uvést mezi stálé autory POZITIVNÍCH NOVIN další slavné jméno a osobnost nad jiné povolanou, která svým dílem a činy přesvědčivě prokázala, že i kdyby už ode dneška nic nového pozitivního nenapsala, nevymyslela a neudělala, tak má bohatě "vystaráno" na desítky životů dopředu.