Publicistika – J+O Suchý

Ondřej Suchý: Evžen Jegorov, hvězda jazzu i filmových komedií

Ačkoliv bylo málokdy vidět jak se směje, měl krásný osobitý humor, v němž si skvěle notoval se svým kamarádem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem. Do Havlíkova semaforského orchestru přišel z divadla Rokoko, kde po několik let vedl tamní kvintet.

Ondřej Suchý: Vzpomínám na Lilly Hodáčovou

5. listopadu 2010 uplyne 100 let od narození herečky, zpěvačky, spisovatelky a malířky PhDr. Lilly Hodáčové-Jirsové. Byla to tichá, noblesní, vlídná, nesmírně inteligentní a kultivovaná dáma, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky! Vidíte – a přitom nebýt její přítelkyně Margit Turkové z Obořiště, která mi minulý týden poslala dopis, asi bych si na významné datum jejího výročí nevzpomněl. Když ono ale bylo těch báječných herců a hereček, které jsem měl tu čest za život osobně poznat, tolik!

Jiří Suchý: OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU (2)

Než se vůbec pustíme do Egypta, řekněme si otevřeně, co jsou to ty dynastie. Nemá cenu, aby nám cizí slova kalila dorozumění. Dynastie je panovnický rod. Ovšem v případě Egypta je to taky zároveň vítaná možnost, jak si rozčlenit jeho historii. Jakýsi pan Manento, kněz egyptský, rozdělil dějiny své země na třicet dynastií, a bylo to.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (14) Grock

Tento seriál mi umožňuje nejen občas ochutnat něco, co jsem ještě nikdy nejedl, ale také si zavzpomínat na umělce, které mám rád, s nimiž (alespoň s některými) jsem měl tu čest se i osobně znát a od kterých mám obvykle něco originálního – fotografie, dopisya, plakáty anebo nějakou jinou veřejnosti obvykle neznámou relikvii. V případě švýcarského klauna Grocka jsem kdysi přišel k jeho autoportrétu. Grock se stal mou láskou už v dětství, kdy jsem byl se svým bratrem na filmu Na shledanou, pane Grocku! Bylo mi tenkrát jedenáct let, takže si z té doby dobře pamatuji, kde jsem který z těch „prvních filmů svého života“ viděl: Na Grockovi jsme byli v Nuslích, v kině Morava.

Ondřej Suchý: Vzpomínka na gentlemana Svatopluka Beneše

15. února 1982 se konala v divadle Semafor premiéra. Světlo v hledišti zhaslo, na scénu vstoupil vrchní hotelového baru, elegantní starší muž v černém, a začal zpívat „Protektorátní blues“. Ve tváři tohoto muže, který zpívaným prologem otevíral příběh o doktoru Faustovi (odehrávající se na večírku německých filmařů v salónku pražského hotelu Alcron, v noci ze 13. na 14. února 1945), bylo možné vyčíst, že není pouhým interpretem této písně.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (12) Jim Carrey

Když jsem se poprvé setkal s drastickou komikou Jima Carreyho, přiznám se, že jsem jí byl trochu zaskočen a trvalo mi chvíli, než jsem si na ni zvykl. Pak jsem uviděl film Miloše Formana Muž na Měsíci ve kterém hrál Jim Carrey hlavní roli. Myslím, že nepatřím k lidem, kteří své emoce musí sdělovat hned stůj co stůj, ale když jsem si doma film Muž na Měsíci přehrál, neuhlídal jsem své nadšení a panu režisérovi jsem o něm v euforii napsal, že se právě stal jedním z mých velkých životních zážitků.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (4)

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Ondřej Suchý: Helga Čočková, hvězda mého života

V květnu letošního roku se objevila v tisku zpráva, že třetí řada seriálu Nemocnice na kraji města má za sebou první záběry. Opět se setkáme na televizních obrazovkách s Irenou, dcerou primáře Štrosmajera, kterého v legendární Nemocnici z roku 1976 hrál Miloš Kopecký a tak se opět setkáme s Helgou Čočkovou, filmovou hvězdou mého mládí.

Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (2)

Tomuto klobouku se říká cylindr a kromě lordů a bankovních poslíčků v Anglii, nosí ho často i blázni, považující se za petrolejku. Pokud nejste žádný z uvedených případů a a přesto nosíte cylindr, stojíte za pozornost. Máte nejspíš potřebu obelhávat sám sebe.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (30) Ruda Sieger

Sám aktivní sportovec-cyklista napsal na 500 sportovních reportáží; vystupoval jako konferenciér i kabaretiér, otextoval téměř 200 písniček, z nichž některé vyšly i na gramofonových deskách. Jeho vzpomínky vycházely začátkem osmdesátých let ve Svobodném Slově. O kom je řeč? O estrádním umělci RUDOVÍ SIEGEROVI (1905-198..), člověku, který uměl rozdávat úsměvy a radost i v době, kdy už byl na zasloužilém odpočinku.

Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (2)

Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.

Ondřej Suchý: Nenápadný osud nápadné Růženy Šlemrové

Když se náš malý psíček, žravý pražský krysařík jménem Lupino, dožaduje své potravy v nepravý čas, oboříme se na něj, já nebo moje žena, kárající větou: „Dyndera, on loudí ?!!“ Větou, kterou pronášela Růžena Šlemrová v roli paní Dynderové na adresu svého ušlápnutého manžela (jímž byl Stanislav Neumann) ve filmu Hostinec U kamenného stolu.

Ondřej Suchý: Kdo byla a kam zmizela Karen Ostrá

Moje žena o mně říká, že jsem mravenec. Nebráním se tomu označení. Opravdu dokážu za něčím jít s urputností mravence celá léta, navzdory tomu, že se výsledek většinou opakuje: rovná se nule. Nechám na čas celou záležitost takříkajíc „u ledu“, ale pak se znovu pustím do přerušeného pátrání.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (28) Jindřich Mošna

Legendární postava českého di­vadla, herec a komik JINDŘICH MOŠNA (1837—1911), ještě u psacího stroje nesedával. Sedával u psacího stolu a své sólové výstupy a kuplety psal inkous­tem a perem. Tiskem začaly vycházet v sedmdesátých letech 19. stole­tí. Kromě několika svazků výstupů a kupletů napsal tento přední herec pražského Národního divadla (byl jeho členem hned od otevření v roce 1883 až do své smrti) knihu svých pamětí „Jak jsem se měl na světě“.

strana 1 / 26

Další strana »