Publicistika – J+O Suchý

Ondřej Suchý - Jiří Vlastník: MAGICKÁ LATERNA (a slepá kamera pana Wericha) (3)

Černé tatry přivážely více a více mužů, jejichž jména jsem znal z novin a rádia, ale jejichž tváře jsem viděl poprvé. Vzpomínám si, že přišli různí záhadní hosté jako například ministr dopravy nebo ministr těžkého průmyslu. Místopředseda vlády Kopecký a jeho fámulus Štoll nakráčeli neohroženě do první řady.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (40) Jan Werich II.

30. května 1987 jsem následující povídku uváděl takto: Jeho knihy za výlohou neuvidíte; ty se v knihkupectví neohřejí ani na pultě. Pravidelní čtenáři našeho seriálku na jeho jméno jistě již netrpělivě čekají. Dnes se tedy dočkali: národní umělec JAN WERICH (1905—1980). Od roku 1978 až do své smrti publikoval nejčastěji právě v Kvítku; vedle několika pohádek a bajek „ze šuplíku",napsal pro Kvítko i pár anekdot a úvah.

Ondřej Suchý: Evžen Jegorov, hvězda jazzu i filmových komedií

Ačkoliv bylo málokdy vidět jak se směje, měl krásný osobitý humor, v němž si skvěle notoval se svým kamarádem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem. Do Havlíkova semaforského orchestru přišel z divadla Rokoko, kde po několik let vedl tamní kvintet.

Ondřej Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (1)

Z pohádky do pohádky s Annekatrin Bürgerovou - přihodilo se mi něco, co prý se časem přihodí každému stárnoucímu mužskému: Rozhodl jsem se psát vzpomínky, alespoň z toho úseku života, který mi dnes připadá velmi přehlížený a při tom ne nezajímavý – z padesátých let. Chtěl bych zaznamenat něco, čeho jsem začal být svědkem v období po svém desátém roce života, kdy jsem byl lapen biografem, filmy a prázdninami trávenými na pozadí karlovarských mezinárodních filmových festivalů.

Ondřej Suchý: Lída Baarová (3/3)

28. října 2000 večer vydala ČTK zprávu: „Ve věku 86 let zemřela v pátek večer v Salcburku herečka Lída Baarová, která se proslavila ve filmech ze 30. a 40. let. Oznámil to režisér Otakar Vávra a potvrdila její nevlastní matka Marie Babková. Salcburský policista Hans Sommerauer vídeňskému zpravodaji ČTK řekl, že Baarovou našla v jejím bytě mrtvou pečovatelská služba. Podle policie jde o přirozenou smrt, nejspíše selhání srdce.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (38) Vlasta Burian II.

Geniálního kabaretního, divadelního a filmového komika Vlastu Buriana, křtěného Josef Vlastimil (1891—1962), jsme si v tomto seriálu už jednou připomínali. Byl autorem (nebo spoluautorem) několika knížek, řady kabaretních skečů a divadelních her. Na celostátním semináři „Filmový smích Vlasty Buriana“, který se konal v roce 1986 v Rychnově nad Kněžnou, vzpomínal Jaromír Trejbal, kuchař, který u Buriana sedm let pracoval, že slavného komika také vídával psát doma „různé příspěvky do časopisů“.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (14) Grock

Tento seriál mi umožňuje nejen občas ochutnat něco, co jsem ještě nikdy nejedl, ale také si zavzpomínat na umělce, které mám rád, s nimiž (alespoň s některými) jsem měl tu čest se i osobně znát a od kterých mám obvykle něco originálního – fotografie, dopisya, plakáty anebo nějakou jinou veřejnosti obvykle neznámou relikvii. V případě švýcarského klauna Grocka jsem kdysi přišel k jeho autoportrétu. Grock se stal mou láskou už v dětství, kdy jsem byl se svým bratrem na filmu Na shledanou, pane Grocku! Bylo mi tenkrát jedenáct let, takže si z té doby dobře pamatuji, kde jsem který z těch „prvních filmů svého života“ viděl: Na Grockovi jsme byli v Nuslích, v kině Morava.

Ondřej Suchý: O Lídě Baarové (1/3)

Na jedné z kazet, které mi Josef Škvorecký věnoval k práci na knížce, mě zaujala jedna malá zajímavůstka… LB: „Taky jsem na zahradě měla růži Lída Baarová. Vypěstovali ji v Blatné a byla kouzelná! Když byla zavřená, byla růžová, a když se otvírala, tak ty kraje lístků byly červené. Byla moc krásná, když se rozvíjela… Tak to v tý Blatný udělali právě pro mě…“

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (4)

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (2)

Tomuto klobouku se říká cylindr a kromě lordů a bankovních poslíčků v Anglii, nosí ho často i blázni, považující se za petrolejku. Pokud nejste žádný z uvedených případů a a přesto nosíte cylindr, stojíte za pozornost. Máte nejspíš potřebu obelhávat sám sebe.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (3)

Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu.

Ondřej Suchý: Klobouk dolů před panem Síglem!

Když se mi dostala do rukou nová kniha Miroslava Sígla, encyklopedie KDO BYL A JE KDO: MĚLNICKO – KRALUPSKO – NERATOVICKO (vydalo ji pražské nakladatelství Libri), okamžitě mě napadlo, že článek, jímž ji budu doporučovat čtenářům, začnu větou: Kéž by mně bylo dopřáno tolik síly a zdravé mysli, abych dokázal v jednaosmdesáti letech (tolika let se právě M. Sígl dožívá) vydat podobně obsáhlou a zasvěcenou knihu!

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (31) František Kovářík

„Marečku, podejte mi pero!“ S vyslovením téhle věty, která také tvoří název jedné české filmové komedie, se snad každému okamžitě vybaví dobrácká, usměvavá tvář toho, kdo ji na plátně pronášel. Ano, dnes si připomeneme skromného a dobrého člověka a herce, kterému chyběly pouhé dva roky k tomu, aby oslavil 100. narozeniny. FRANTIŠKA KOVAŘÍKA (1886-1984) milovali jak diváci, tak i všichni jeho kolegové.

Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (2)

Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.

strana 1 / 26

Další strana »