Publicistika – Komentáře

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (4)

Karel Čapek: Kam jde Československo? Této otázce lze rozumět dvojím způsobem: buď do jaké budoucnosti jde náš stát s námi všemi, nebo za čím jde a jaký cíl klade sobě i nám všem. Na tu první otázku nemohu odpovídat, nejsa prorokem z povolání; ale odpověď na otázku, za čím jdeme, zahrnuje do jisté míry také odpověď na otázku, co s námi bude.

Adela Muchová: Skutečně nevěřící?

Jsme prý Češi národ bezbožný, praví statistiky. Ale mně se to nějak nezdá. Během posledních týdnů jsem se setkala s tolika náboženskými (přesněji křesťanskými) projevy, až se mi hlava zatočila. A to jsem jen brázdila ulice hlavního, údajně tak nevěřícího, města. Koneckonců, posuďte sami.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (3)

Nové, skutečně nové ve světě je jen to, v čem pokračuje dál ten starý a neustálý vývoj; co se staví proti němu, není nové; je to jen anachronismus, úchylka a dočasné zvrhnutí. Nevíme ještě, bude-li to vůbec k něčemu dobré; ale pokud se opravdu ptáme, kam směřuje vývoj, najdeme v tom, co se dnes nejvíce snaží vtisknout svět a dějinám svou značku, horečnou aktuálnost něčeho, co je předem odsouzeno být jenom episodou, kterou dřív nebo později vezme čert.

Eva Rydrychová: Zlá matka cenzorka

Je sobota odpoledne. Po dobrém obědě se celá rodinka sejde na gauči před televizním přijímačem. Tupě zíráme do svítícího obdélníku a sotva vnímáme děj. Když tu nás na veřejnoprávním kanále vytrhne z myšlenkového vzduchoprázdna reklama. Reklama na zvýšení erotického prožitku pomocí jakýchsi pilulek. Spadne mi čelist v údivu na prsa, která si podle následující reklamy mám potírat přípravkem na zpevnění.

Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek

Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.

Vlastimil Marek: O jiných

Kritizovat, hodnotit, srovnávat, komentovat, to jsou naprosto běžné a při našem způsobu vnímání reality nepostradatelné a jaksi nenahraditelné metody mysli – zvláště v rámci vizuálního (očního) programu našeho mozku. Když člověk otevře oči a podívá se na něco, nebo na někoho (či na výsledky něčí aktivity), automaticky kritizuje.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (15)

Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního.

Eliška Peroutková: O jednom stoletém divadle (ohlas)

Dovolte prosím, abych Vám při příležitosti významného 100. výročí napsala pár slov, protože toto divadlo skutečně leží v mém srdci hluboko uložené. Známe se už příliš dlouho na to, abychom se vzájemně nemuseli přesvědčovat o tom, že divadlo je naše vášeň, pro kterou - i když ji tisíckrát zatracujeme a říkáme „nikdy už“ - jsme schopni vrátit se, třeba po kolenou.

Vlastímil Marek: Mediální gramotnost

Znáte to. Prolistujete noviny, a odložíte je. Pak je ve snaze najít nějaký přece jen rozumný a příjemný článek dokonce pečlivě pročtete, ale právě tak jako při stále marnějším sledování televize (co kdyby nějaký ten pořad byl přece jen alespoň ucházející?) zjistíte, že to vše byly jen neustále opakovaná, a navíc stále povrchněji a odbytěji zpracovaná témata.

Milan Dubský: První srážka satelitů

Kolem naší planety Země obíhá v blízkém vesmírném prostoru již více jak 17.000 objektů větších jak 10 cm. Jejich váha je od několika kg až po tunové hmotnosti. A stále přibývají další. Kosmická dálnice kolem Země se zahušťuje. O nebezpečí srážky těchto předmětů se vědělo, ale bylo bráno jako příliš teoretické a málo pravděpodobné. Poprvé v historii se srazily 12. února 2009 dva satelity.

Vlastimil Marek: Média po kapkách!

Ačkoliv přesněji bych měl napsat, protože zprávy v novinách nepůsobí tak efektivně a hlubinně“ - „televizní zprávy po kapkách!“ Vždycky nám říkali, že jed v malém množství je lék. Pivaři a konzumenti slivovice tvrdí totéž o alkoholu. Mají pravdu. Bylinkářství, čínská medicína, očkování i homeopatie jsou dalšími důkazy, že to funguje. V jistém smyslu škodí cokoliv, čeho je příliš.

Vlastimil Marek: Pozitivní filtr

Jak se tak všeobecně a po celém světě nezvladatelně rozmáhá vulgární negativismus a s ním související nárůst agrese a násilí (a co se divíme, průměrný školák v USA, ale domnívám se, že podobné je tomu i u nás ...

Luděk Kocourek: Jak jsem odhalil tajemství soch na Velikonočních ostrovech

Lidí, co plují po mořích, je asi málo. Míň než řidičů. Proto si na nás „veledůležití“ troufli. Národ tvrdých českých námořníků to začal řešit po svém. Po „česku“. Jsme přece národ švejků! Na nějakém kroku nám přeci nezáleží! Všechno se dá obejít! Vždyť umíme ohnout záda! A dělat kompromisy. A to už od Bílé hory.

Ivana Kríglová: Jak televize ovlivňuje naše děti

Myslím, že my rodiče bychom si měli udělat alespoň pár minut času, abychom poznali, co naše děti sledují a měli tak představu o tom, čím je tvůrci dětských filmů „krmí“. Za okamžik sledování pořadu zjistíme, že kromě laserových zbraní, tanků, useknutých hlav, prostřílených postaviček záporných i „kladných“ hrdinů, nepočítaných vulgarismů, honění se za majetkem, penězi a územím neuvidíme nic, co by na naše děti mohlo působit tak, jak bychom očekávali.