Nastává tedy čas na zlatý hřeb našeho pobytu na Havaji. Ráno v 9 hodin jsme nastoupili do malého klimatizovaného autobusu pro 24 osob. Šofér a průvodce v jedné osobě /chtěl bych vidět, zda by to u nás někdo zvládl!/ byl snad stotřicetikilový Havajan, ohromný pohodář, který po celou cestu téměř nepřetržitě upozorňoval na vše, co lze po cestě vidět. A že toho bylo!

Český Krumlov okouzluje podnes svojí krásou a impozantností tisíce návštěvníků, kteří ročně zavítají do míst, kde nostalgická reminiscence dýchá vůní předešlých časů. Ať se to někomu líbí nebo ne, jsme s naší minulostí i budoucností spojeni pojítkem v prostoru i čase. Dějiny nám zanechaly díla hmatatelná – zámky, kláštery, zdobené freskami, obrazy, gobelíny, ručně vyrobeným a zlatem zdobeným nábytkem, knihovnami…

Pokračujeme jižním směrem po trase Olden-Sognal, podél Sognefjordu. Opět cestou nádherné výhledy, hory se sněhovou pokrývkou, i kopce se zeleným kudrnatým porostem. Projíždíme údolím, které je zcela chráněné před větrem. Hladina všech čtyř jezer je tady opravdu jedinečným zrcadlem. Odráží okolní krajinu tak realisticky, že vytváří dokonale obrácený svět.

Už delší dobu okolní krajina vypadá jak velký talíř, je plochá do nedohledna… najednou je tu vysoký kopec ve formě klobouku; Jako zjevení... Restaurační vagón je teď zavřený, už se žádná hudba nevysílá... blížíme se k thajské hranici... a hele, ještě dva klobouky... a stádo krav; jsou menší, tmavě okrové barvy a zdají se elegantnější než ty "naše"...

Je kousek po Sametu u nás a letíme s manželem do Moskvy. Na Šeremetjevu čekal taxík a odvezl nás do centra, kde se nachází hotel Český dům. Sotva jsem vstoupila na schodiště, zaujal mě lustr. Impozantní skvost našeho sklářského umění a důvtipnosti procházející poschodími. Vystupovala jsem schod za schodem, oči upřené na tu hru světla prostupující a lomící se v každém dílku.

Čeká nás další den putování za Srilandskými záhadami. Předmětem našeho zájmu budou posvátné skály, kameny a jeskyně. Láká nás skalní monolit, který najednou z ničeho nic vyrůstá ze země, velká hranatá skála s výškou 200 m nad okolní krajinou plná přírodních jeskyní a skalních převisů, které po více než 2000 let upravovala a zkrášlovala lidská ruka.

Řekne-li někdo Malta, vybaví se vám maltézští rytíři. Na pohlednicích možno shlédnout většinou hlavní město Vallettu, pevnost St. Elmo nebo nové hotely na plážích Golden Bay či Paradise Bay. Mne ale Malta překvapila svou vyprahlostí, hojností kaktusů a úsporou zeleně. Výhodou ostrova je, že jej můžete procestovat křížem krážem místní dopravou, na kole nebo pěšky, neboť rozloha ostrova je pouze 316 km². Žije zde zhruba 400 000 lidí.

Konečně hranice na dohled. Město Venlo je pár kilometrů a cestou nás zastavuje chodec se žádostí o pomoc. Došel mu benzín, a tak nám dává dvacet euro, jestli bychom nedojeli k hranicím a nekoupili mu něco do kanistru. Aleš, že si dá časovku...prý je to pár kilometrů. Tak jedeme. Jsme za hranicemi. Jenže včera vyprodali kanystry a to je problém.

Ukazuje se, že nejzajímavější část výletu máme za sebou. Cesta dálnicí č. 89 na východ neposkytuje mnoho pozoruhodného. Výjimkou je jen to jediné místo v USA, kde se protínají hranice čtyř států... Nového Mexika, Arizony, Utahu a Colorada. Naše automobily nejeví známky hrozící poruchy. Kocourek Punťa je již zbaven ledového obložení a má se k světu. Po přespání v Pegosa Spring vjíždíme znovu do hor. Colorado Springs, lyžařské středisko, působí v tu dobu smutně a opuštěně.

Staroslavné Lecce je město střední velikosti. Leží na poloostrově Salento v jižní Itálii. Na mapě ho najdete až v samém podpatku tak zvané italské boty. Lecce se může pyšnit mnoha senzačními přízvisky. Říká se jí perla jižní Itálie, barokní Athény nebo nejčastěji Florencie jihu. Centrum města je totiž zastavěné krásnou barokní architekturou. Na rozdíl od turistů jsem ale na tohle všechno při příjezdu do Lecce nemyslela. Přišla jsem do Lecce pracovat.

Letní turistická sezóna se chýlí ke konci. Turisté se postupně vrací domů a dělí se o své poznatky a zážitky. Někdo jen v kruhu rodinném, jiný prostřednictvím médií. Budeme-li vycházet z cíle starých řemeslnických vandrů, měla by být návštěva cizí krajiny spojena s poznáním a následnou domácí aplikací toho, co se jinde dělá lépe. A tady jsme u Lurdského zázraku. Nemyslím tím zjevení panny Marie Bernadetě Souvirous v roce 1858 (i když i o tom si ještě povíme), ale stav současný.

27. července opouštíme Long Beach a po dálnici č.15 ujíždíme přes San Fernando do pouště Mojave k Las Vegas vzdálenému 286 mil. Znovu potkáváme klimatizované automobily se staženými okénky, vozy nedávných ročníků; mají povětšinou čísla losangeleská nebo lasvegasská a mne se občas zmocňuje neklid, způsobený pomyšlením na případný kolaps našich obyčejných, k této pouti nepříliš způsobilých vozidel. Ženě není nejlépe a než se oddává absolutní nehybnosti a zavírá oči, pokládá mi na hlavu kapesník, namočený v zásobách vody, kterou s sebou vezeme v izolované nádobě značky Coleman.

Highway 101 je lemovaná městy s nádhernými jmény. San Mateo, Redwood City, Palo Alto, Santa Clara, San Jose, San Juan Bautista, King City, San Ardo. V Pismo Beach se silnice přimyká k Pacifiku... Santa Maria, Gaviota a pak Santa Barbara, posléze Santa Monica. Místa bohatých a věhlasných. Před námi ujíždí modrý Hugův pontiac, horký vzduch se tetelí nad kapotou automobilu.

Plachetnice zakotvené v přístavu, molo zatínající se daleko do oceánu, Fisherman's Wharf s mnoha krámky, hospodami, restauracemi, z nichž linou se exotické vůně. Pohled na ostrov Alcatraz s věznicí dnes již změněnou jen v turistickou atrakci a nalevo… ano, Golden Gate Bridge, i dnes částečně zahalený do pověstné mlhy. Projíždka lodicí poskytuje mnoho pitoreskních pohledů na strmé ulice města, dosud nám známých jen z televizního seriálu, jimi za zlosyny pádících strážců zákona M. Douglase a K. Moldena.

Ten krásný alberque v Arre jsme opustili, jak se pomalu stalo naším zvykem, brzy ráno těsně po rozednění. Byla středa, jedenáctého dubna, můj pátý den na cestě ze Saint Jean Pied de Port. Všichni tři jsme se shodli na tom, že nám starším jde v první polovině dne všechno lépe a s menší dávkou námahy, a proto je třeba toho času co nejhospodárněji využít. A tak jsme lehce a v pohodě došli do Pamplony. Prohlédli jsme si v tom velkém městě spoustu pamětihodností mohutným opevněním počínaje a tamější katedrálou konče. Tu však jenom zvenčí, jinak pro nás nebyla přístupná.

Časně zrána v úterý pokračujeme dálnici č. 80 k Renu. Slunce je malinko snesitelnější, krajina mírně zvlněná. Svízel dlouhého cestování pro milovníka slunce (dnes je taková záliba nedoporučovaná) spočívá v tom, že jeho svit je po mnoho hodin nedostupný. Jeho milovník chce vystoupit z automobilu, ulehnout k řece nebo jezeru, je ale třeba pokračovat v cestě, nespočet mil je dosud v nedohlednu, program je bohatý a čas omezený benevolencí zaměstnavatele v udělení dovolené. Města více i méně věhlasných jmen lákají a jejich vzdálenost je součástí jejich kouzla a vábení.

Ten den i přesto, že byl trochu deštivý, byl plný jakési vstřícnosti a jemného vedení. Všichni kolem nás spěchali do Pamplony a předbíhali nás, aby si zajistili v tom velkém městě ubytování a taky aby tu chladnou a deštivou etapu měli co nejdříve za sebou. Nás se ten všeobecný chvat ale jaksi netýkal. Obavou, kterou se v nás pokoušeli vyvolat někteří z těch předbíhajících a spěchem schvácených poutníků, že totiž do Pamplony směřuje příliš mnoho lidí a na ty, kteří přijdou poslední, už nezbude ubytování, jsme se zneklidnit nenechali.

Za krásného počasí opustili jsme Billings, odkud už není daleko do Yellowstone Parku s mnoha gejzíry a vysokými cedry roubícími početná jezírka. Příroda tu mnohde připomíná nejkrásnější místa domoviny. Je to nepochybně pozoruhodnost státu Wyoming. Hugo ale, jako by posedlý vytčeným cílem pro tento den, městem Salt Lake City, pobízí k odjezdu z parku. Je organizátorem výletu a není jiné cesty, než uposlechnout. Dorážíme do Idaho Falls a pak městečka se zajímavým jménem Pocatello.

Ten třetí den se během dopoledne přece jenom ještě rozzářil sluncem a mé, ranním deštěm navlhlé svršky, teplým vánkem rychle usušil. Kráčel jsem sám, kochal se krásou krajiny a městeček, kterými jsem procházel, a hned dvakrát toho dne jsem si v praxi ověřil, že na té cestě se snad ani nedá zabloudit. Jak jsem tak na všechno vykuleně hleděl, přestal jsem si hlídat směrovky a dvakrát se mi na křižovatkách podařilo ze správné cesty sejít.