Publicistika – Postřehy
Zdeněk Reich: Pašerákem proti své vůli
Tak jako tažní ptáci se vracejí rok co rok do svých rodných hnízd, i moje manželka a já se periodicky vracíme do míst, kde jsme se narodili, jen na rozdíl od těch okřídlených opeřenců tak činíme jen tak jednou za čtyři nebo pět let. Zdá se až neuvěřitelné, jak těch pár krátkých týdnů s dávnými přáteli rychle uběhne a už se dostaví doba, připravovat se na dlouhou zpáteční cestu.
Antonín Siuda: O jednom zločinu
Po první válce bylo zdejší Slezsko a Louky v něm anektováno Čechy, kteří se tu potom usadili na všech významných místech a pro domorodé neměli porozumění. Skončilo to tak, že nejdříve vytrávili všechno živé v opěvané řece a tím i v rybnících, jak bez zábran do ní pouštěli jedy z třineckých hutí na horním toku, potom nádherné mohutné starožitné duby vykáceli (ke stovce jich bylo).
Pavel Pávek: „Ježíši, voni mi to zase všechno sežrali…"
Jako mnohé další pokrmy je dršťkovka nejlepší druhý den; propojí se a vyváží všechny jemné proporce, polévka získá vyrovnanou harmonii a tu nejideálnější příchuť. Je ale na zemi málo lidí, kteří ji mohli okusit až druhý den. Ne, že by si kuchtík dělal starosti jako představitelé Evropské unie a chvěl se hrůzou, že dva dny uleželá polévka či dokonce guláš vyvolají po celém kontinentu epidemii.
Milan Dubský: Mocenské menšiny a různé pakultury
Stále agresivnější propaganda, propagace a marketing je vynořujícím se důkazem strachu o zisky, pozice, vliv a moc. Současný systém uspořádání společnosti nenachází další nové nástroje, aby mohl existovat v přijatelné a většinou společnosti akceptovatelné formě. Častěji se vynořují problémy, které současnými obvyklými metodami a opatřeními, jež používají státní aparáty, vlády a politika velkých firem, nadnárodních seskupení a monopolů, jejichž součásti mají různá jména, nejsou s to uspokojivě řešit...
Ivan Kolařík: Chlapi mají právo plakat aneb povodně v Queenslandu
Říká se, že chlapi nepláčou. Avšak i nejdrsnějším mužům se zakalí zrak a zadrhne hlas, když mluví o přírodní katastrofě vskutku biblických proporcí, která právě postihla Austrálii. Austrálie je obyčejně označovaná jako nejsušší kontinent na světě. Ano, do minulého týdne to byla pravda. Po dlouhých deset let byla Austrálie sužována neuvěřitelným suchem. Hlavně obrovský stát Queensland a Nový Jižní Wales.
Na výstavě obrazů / Dort k narozeninám
Výstavní síň Valdštejnské jízdárny byla poměrně plná. Nebylo se co divit – vždyť to byla nadlouho poslední příležitost zhlédnout v Praze vzácná díla světoznámého malíře. Lidé si šeptali své dojmy z vystavených obrazů. Jinak bylo slyšet jen tlumené kroky návštěvníků a občasné zakašlání hlídajícího zaměstnance galerie, který tak upozorňoval, že se někdo přiblížil k obrazům nebezpečně blízko.
Čí je můj zub?
Řeknete si: „Ta ženská se zbláznila! No čí by byl? To ví přece každé malé dítě, že můj zub je můj zub, ne?!“ Malé dítě možná, nikoliv však moje zubní lékařka. Začalo to tak, že jsem se objednala na zubní s tím, že mám v puse zub, který chce ven.
Jitka Dolejšová: A zase to chrápání…
Včera jsem v jedné z horních poliček objevila knížku „Nemoc jako symbol“ od německého psychoterapeuta Rüdigera Dahlkeho, a nestačila se divit. U pojmu CHRÁPÁNÍ bylo uvedeno, že „chrápání se vyskytuje u lidí, kteří se vědomě jen málo zabývají nevědomím a každou noc pracují proti odporům. Jsou neschopní zjednat si ve dne prostor a respekt nebo udávat tón. Jejich tvrdá a neuhlazená komunikace vychází v noci najevo.
STARVOICE – LATERNA MAGICA
Příležitost navštívit koncert japonské pěvkyně rozhodně nepatří mezi ty každodenní. Už sám tento fakt naladí člověka do gala, když se chystá strávit výjimečný večer ve výjimečném prostředí proslulého divadla Laterna Magica ...
Jitka Dolejšová: Pojednání o životě psavce
Psavec na úrovni, zvaný též psavec ušlechtilý, neřeší své slavné jméno ani profesionalitu. Píše, protože to umí, protože mu to jde a protože má co sdělit. Klobouk dolů před tímto vzácným druhem. A zvlášť, pokud za své honoráře dokáže uživit svoji rodinu. Psavec na úrovni bývá skromný a zamlklý. Umí naslouchat. Jde o druh ohrožený, a tudíž chráněný.
Karel Bůna: Blízké a přece neznámé
Když nám konečně po roce 1989 bylo umožněno volně cestovat, většina z nás směřovala někam na jih, za sluncem a teplým mořem. Kdo si dnes ještě vzpomene na oblíbené italské Bibioni, přeplněné našinci a s nápisy v obchodech „Prosíme Čechy, aby nám zde nekradli“.
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (12)
Snad se mi to jenom zdá; ale mám silně ten dojem, že nastalo jakési ticho. Zdá se, že se před několika léty křepčeji a mohutněji mávalo perem, že bývalo hlásáno víc rozmanitých kulturních programů a duchovních cest a že vůbec bylo víc ochoty stavět se duchovně v čelo lidí a vyvádět je, jak se říká, ze zmatku doby. Kupodivu bylo to v době (jak vidíme) poměrného blahobytu a nemalého životního bezpečí.
Janina Svobodová: O čtení
Jak to mají dnešní čtenáři? Čte se ještě vůbec? Nekonkurují počítače a DVD knihám? To víte, že ano! Ale? S počítačem si do postele nevlezete, za to s dobrou knížkou v ruce si navodíte tu správnou atmosféru pro dobrý spánek. Jedu ve vlaku nebo v tramvaji a vidím kolem sebe čtenáře. Jsem knihovnicí v malé obci, a i tam lidé čtou.
Antonín Siuda: O zvyklostech a jejich proměnách
Uvedu jen jeden okrajový příklad: sexuální morálku a s ní související stud. Moje generace si ještě potrpěla na platonické lásky, na rituální stydlivé tanečky kolem opačného pohlaví, a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních. Být stydlivý a zdrženlivý bylo tak obvyklé a za poetický status quo pokládané.