Navigace: Hlavní strana / Publicistika / Zbývá dodat

Vladimiír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrza po sklerózu (71)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 31. 01. 2012 | rubrika: Zbývá dodat...

Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat dlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (70)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 14. 01. 2012 | rubrika: Zbývá dodat...

I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.

Josef Krám: Josef Škvorecký

Krám Josef PhDr. | 12. 01. 2012 | rubrika: Zbývá dodat...

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (69)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 24. 11. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.

Jiří Stanislav: Opustil nás plk. Ing. Jan Horal

Stanislav Jiří Bc. | 10. 11. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Plk. Ing. Jan Horal byl mezi válečnými veterány znám svou obrovskou podporou těm, kteří obětovali pro svou vlast to nejcennější, zdraví, svobodu i životy. Pocházel z rodiny legionáře a lékaře a jak říkal, doma měl velice tvrdý režim, proto byl zvyklý na disciplínu. Jako dítě chodil do Sokola a ve třinácti letech přešel do Masarykovy letecké ligy. Po okupaci Československa utekl jižní cestou do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie a poté nastoupil do tvořící se čs. zahraniční jednotky ve Francii. Prošel se západními spojenci zpět až do osvobozené vlasti, ač byl v průběhu války těžce zraněn.

Vladimír Vondráček: Střípky, paměti aneb od embrya po sklerózu (68)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 14. 10. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (67)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 26. 09. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Na jaře 1957 byli pozváni vrchlabští volejbalisté – tehdy přeborníci kraje - na svůj první zahraniční sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Bylo to v rámci malého pohraničního styku, tedy bez pasu. Hned po překročení hranic v Harrachově jsme samozřejmě zjistili, že druhá strana Krkonoš se od té naší příliš neliší, a protože mi bylo už téměř dvaadvacet, mnohem zajímavější bylo sledovat polské klima společenské než to přírodní.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb Od embrya po sklerózu (66)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 11. 09. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

K těm radostnějším a snad i smysluplnějším životním vzpomínkám určitě patří ty z různých cest a dovolených. Nemohu si zde odpustit to moderní slovo smysluplný, které jak se zdá, bohužel už v současné dnešní realitě pouze šustí papírem a skutek utek‘! Když člověka na stará kolena napadne, že by mohl něco vydolovat ze zapadlých koutů své paměti, je to vždy na pováženou.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb Od embrya po sklerózu (65)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 19. 08. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

O návštěvách pražských tanečních i poslechových kaváren už také víte, ale koncem padesátých let jsme velmi fandili novému Studiu 5 Luďka Hulana a Karla Velebného, které hrávalo v kavárně starého Zimního stadionu na Štvanici a dokonce zde pořádalo poznávací soutěže a různé hudební kvízy pro posluchače. Z té doby si dodnes pamatuji nádhernou skladbu Django, rekviem za báječného levorukého kytaristu Reinhardta.

Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile

Vlastník Jiří | 12. 08. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 03. 08. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (63)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 20. 07. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména Česká beseda se snad nedala vydržet. Pak ale po maturitě jsme chodili na zimní odpolední čaje každou neděli, a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (62)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 27. 06. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta avizovaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si v následujících několika Střípkách uvést něco, co by se dalo snad nazvat – střípky „umělecké“. Uvozovky jsou zde zcela na místě a slovo samo je třeba chápat ve velmi širokém slova smyslu. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (61)

Vondráček Vladimír, RNDr. | 07. 06. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…

Ivo Fencl: Před sto lety zemřel skvělý autor Sandokana a Černého korzára

Fencl Ivo | 24. 05. 2011 | rubrika: Zbývá dodat...

Zatímco Jaroslav Foglar, který přišel na svět čtyři roky před Emiliovou smrtí, vzpomínal, nakolik ho uhranula Salgariho Královna zlatých polí (1905, česky 1906) vydaná česky rok před jeho narozením, Umberto Eco nám v pozoruhodném románu Tajemný plamen královny Loany (2004, Argo 2005, viz i obrázek) přiblížil hned čtyři secesní obálky původních Salgariho výtvorů a nostalgicky vzpomíná právě na Černého korzára, ale i Malajské piráty (1896) a Dva tygry (1904), a jak je louskal. „O Salgarim se v Itálii dodnes a pořád mluví,“ konstatuje autor Jména růže, „a přemoudřelí kritici mu věnují užvaněné články přetékající nostalgií. Taky mí vnoučci si prozpěvovali Sandokán, Sandokán a viděli Sandokana v televizi. I já bych uměl o Salgarim napsat heslo do malé encyklopedie…

Strana | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 |