Ľudia milujú senzácie. A prečo nie? To, čo sa opakuje, stáva sa všedným. Treba to revitalizovať. Teraz boli noviny plné otvorenia filmového festivalu v Cannes. Prečo? Najmä preto, že tam na úvod premietali film ...

Vypůjčený titulek (citát K. H. Máchy, v současné době vzpomínaný) mne připomněl nejprve předválečného profesora Miloslava Hýska (1885-1957), jehož jsem poznal v dobách nelehkých, okupačních a válečných. Zvláště v těch pohnutých letech to neměl snadné: byl profesorem dějin české literatury, literárním kritikem a historikem. Byl mužem činu, typický pozitivista, u něhož bylo samozřejmostí maximálně vyčerpat o předsevzatém tématu všechny dosažitelné prameny a zdroje.

Je docela zajímavé, že ačkoliv sociální prostředí obou mých rodičů bylo velmi různé, kultura na mne útočila už od útlého dětství z obou stran. Samozřejmě více ze strany maminčiny, zejména zásluhou dědy - kantora, který mě vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé vísce se kultuře dařilo, že byste žasli. Takže si nyní dovolím zařadit něco z kulturního soudku.

Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...

Počul som, že ktosi v parlamente chcel presadiť zákon, alebo nariadenie, alebo čojaviemčo o uľahčovaní rozvodov. Asi v rámci absolútnej liberalizácie, ktovie. Aby účastníci skrachovaného manželstva sa hádam ani nemuseli unúvať na súdne pojednávanie. Aby stačilo, keď si doma jedného dňa povedia že dosť a tým by bolo manželstvo anulované.

Naše Cvičná škola měla pouze pět tříd asi jen po dvaceti žácích a nazývala se tak proto, že se na nás v jednotlivých třídách občas - na tak zvaných pokusech - učili učit studenti Raisova učitelského ústavu, jakéhosi předchůdce pedagogických gymnázií. I nás učili dva vynikající, jeden průměrný a jeden velmi nepříjemný učitel, ze kterého se vyklubal kolaborant.

Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“.

Stovky vyhozených miliónů podle čelných představitelů strany a vlády prý zviditelní Českou republiku, přilákají návštěvníky. Podle normálně uvažujících lidí ale zase není tolik co zviditelňovat a potencionální návštěvníci si již místo peněženek kupují přenosné příruční trezory a do aut, která budou parkovat na všech třech parkovištích místo zabezpečovacích zařízení shání spolehlivější hady škrtiče.

Často se nás lidé ptají, zda máme na jevišti trému. Odpověď není jednoduchá... Máme. Intenzita trémy je totiž závislá na velikosti zatížení umělce, na stupni jeho připravenosti k výkonu, na jeho momentálním zdravotním stavu ...

Když navštíví takoví školní výletníci kupříkladu naši galerii, v prvních okamžicích těkají z místa na místo, běhají a hledají, k jakému pro ně známému akčnímu hrdinovi či výjevu by se mohli obrátit a zaměřit svoji pozornost. Teprve po chvíli se ztišují a začínají vnímat a přijímat obrazy a objekty z krystalů, které je obklopují.

Co může být povznášejícího pro ctitele hudby Bedřicha Smetany, než slyšet jeho zpěvy v místech, kde se zrodily!? Stalo se tak minulou sobotu (15. května 2010) za přítomnosti velkého množství návštěvníků, a to nejen obyvatel obce Obříství, ale přijeli hudbymilovníci a turisté také z Prahy a mnoha okolních obcí, aby zde na Lamberku byli uvítáni starostkou obce Jitkou Zimovou.

To už ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy normálního společenského života, Sokola i skautingu. Marně dnes přemýšlím proč tyto dvě organizace na sebe žárlily, my kluci byli samozřejmě jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty.

Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.

Celý den nám přednášela, obsluhovala přitom svůj diaprojektor, psala a ukazovátkem vysvětlovala na velkém plátně diagramy, tabulky a memogramy, žonglovala s míčky, testovala schopnosti účastníků kursu, aby v samotném závěru odpovídala na desítky zvídavých otázek. A neváhala – ač viditelně unavená v pozdním odpoledni - a na požádání nás vyzvala, abychom jí nadiktovali 30 dvojciferných čísel.

Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí.

Plevel a býlí bují, jak známo, v místech nezušlechtěných, na skládkách, lidmi opomenutých místech, nekultivovaných bývalých polích a lukách. Občas se vyskytnou též na obdělávaných místech a plochách, avšak v míře vcelku zanedbatelné, která skýtá možnost v době brzké vše napraviti. Nejinak je tomu v mluvě mateřské, neboť i zde je třeba dbáti s úsilím nemalým na to, aby se nám jazykový plevel nerozmnožil natolik, že by pokryl v míře nebývalé pole zorané.

Když jsem spatřil světlo světa, chybělo do skončení 2. světové války několik týdnů. Shodou okolností se v ten samý den – i když o nějaký ten rok dříve – narodil i český filozof a myslitel Jan A. Komenský. Jako místo, kde jsem měl přijít na tento svět, mi byla vyšší mocí určena pražská porodnice na Vinohradech "U Apolináře", která je dodnes více známá jako záchytná stanice pro opilce než jako vstupní brána novorozenců do života.

Myslím, že všechna dnešní párková nedorozumění způsobil párek v rohlíku. Prosím vás, opravdu si myslíte, že v rohlíku máte párek? Omyl, jen půl párku. Pokud by se do rohlíku dával celý párek, výsledný výrobek by trochu připomínal cep, protože i do největšího rohlíku nacpete jen půl párku. Ale napsat na ceduli „Půl párku v rohlíku“ by asi nebyl nejlepší marketingový tah.

V dalších letech jsem se snažil něco napsat a udat „někam“ vždy před volbami a po nich, ale už bezúspěšně. Většinou jsem upozorňoval na to, že náš volební systém je velmi nedokonalý, a naivně jsem navrhoval optimálnější varianty. V nich šlo o to, jak to zařídit, aby se lidé nebáli volit malé strany, protože nepřekročí pětiprocentní hranici. Nabízel jsem řešení, že by na volebních lístcích bylo možné označit nějakou alternativu, aby se ani jeden hlas „propadlé“ strany nedostal straně, s níž volič naprosto nesouhlasí.

A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.