Pozitivní noviny

Podle něj už dávno jsou pryč ty doby, kdy naše babičky a maminky připravovaly svíčkovou s prošpikovaným hovězím, naloženým se zeleninou do octového nálevu a odpočívajícího několik dnů v chladu sklepa či ledničky. A při podávání musela být použita ještě kopa šlehačky nebo smetany. To pak naši dědečkové či ještě také naši otcové odcházeli v lepším případě po obědě na gauč, nebo druhý den k lékaři s kolikou.

Jana Rychterová je šansonierka, Edita Adlerová operní pěvkyně. Zpěvačka vlastních písní potkala mezzosopranistku, která zpívala v české opeře Carmen jako nejmladší. Hlasy naprosto odlišné, zprvu by se zdálo, a pokud bychom řekli, že nesourodé, nebyli bychom daleko od pravdy. Leč, pouze na první pohled, leč, pouze z předpojatosti takový názor.

A proč nečíst? Protože to je ztráta času? To by bylo trochu laciné, že? Lepší důvod proč nečíst knihy lze vidět v tom, že přece každý jsme knihou, zpočátku nepopsanou a každý si svůj příběh do velké míry píše sám. A výhoda je, že si ve svém románu můžeme i zalistovat nazpátek, můžeme se i zastavit na poslední stránce, tedy té, kterou máme zrovna rozepsanou.

Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.

Spory kolem nových slabikářů, a zároveň ohledně „rovnosti“ mezi muži a ženami (z nichž některé protestují proti způsobu, jakým jsou prvňáčci „vychováváni“ k názoru, že „máma má maso, vaří a uklízí, zatímco otec sedí na gauči a čte si noviny“) vyprovokovaly bývalého politika a úspěšného podnikatele M. Macka k sarkastickému fejetonu, ve kterém navrhuje slabikáře (s obrázky Milana Knížáka) ještě více „zesoučasnit“: „Máma má auto. Táta má kroužek v nose. Sestra točí porno. Bratr prodává extázi. Teta je tetovaná. Děda je estébák.“

Já měl totiž na starosti vztahy mezi přistěhovalci a policií. Protože je v Austrálii tolik menšin přicházejících z opresivních režimů, mají jejich příslušníci většinou z policie oprávněný strach. Uniforma by tento strach ještě umocnila a dosažení spolupráce mezi menšinami a policií by se podstatně zpomalilo.

Jsme prý Češi národ bezbožný, praví statistiky. Ale mně se to nějak nezdá. Během posledních týdnů jsem se setkala s tolika náboženskými (přesněji křesťanskými) projevy, až se mi hlava zatočila. A to jsem jen brázdila ulice hlavního, údajně tak nevěřícího, města. Koneckonců, posuďte sami.

Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.

Foresta Umbra neboli Les stínů, či také prales, se rozprostírá v centru poloostrova Gargano. Jde o pozůstatek původního zalesnění Apulie. Rozsáhlá oblast s rozlohou přes deset tisíc hektarů byla vyhlášena národním parkem a přírodní rezervací. Bohatý lesní porost borovic, jedlí, dubů, buků, tisů, jilmů, javorů a lip se stal domovem pro rozmanité druhy zvěře, především pro srnce, lišky, jezevce, divoká prasata, kuny a divoké kočky.

Na začátku všeho vznikl projekt „Psí osud“, jenž si kladl za cíl pomáhat ztraceným a odloženým zvířatům v útulcích. Otcem této myšlenky a později hlavním autorem knihy „Kolja…to neznáte mého psa!“ je Václav Židek, žijící trvale v Kolíně nad Rýnem. Nabídku ke spolupráci přijala čechošvýcarská spisovatelka Blanka Kubešová, která chápala možnost aktivně se podílet na této publikaci jako příležitost splatit část dluhu nás lidí ostatním živým bytostem na Zemi.

Když jsem projížděla v Londýně Richmondem a spatřila jsem tu stověžatou nádheru, okamžitě jsem věděla, že se k ní vrátím. Že si musím prohlédnout její krásu a dopátrat se jejího vzniku. Řekli mi, že je to původní královský palác. Jakmile jsem stanula před vstupní branou, nebo posléze před hodinovou věží mezi vnitřní a vnější částí, jako bych se vrátila do dob jeho největší slávy, do počátku 16. století.

Každoroční pozdrav přichází v předstihu do našich domovů poštovní zásilkou od handicapovaných, tělesně postižených umělců z celého světa. Jejich obrázky malované nohama nebo ústy vydává u nás nakladatelství UMÚN (umělci malující ústy a nohama) v Liberci. Letošní bohatá kolekce obsahuje vánoční přání, aršíky jmenovek na dárky, nástěnné a kapesní kalendáře a k tomu navíc – přehled svátků České republiky, které nás očekávají v příštím roce.

Náš pobyt na východě ostrova končí, respektive my jsme se rozhodli, že je čas jej ukončit, protože naše toulavé boty se zase začaly nedočkavě vrtět. Těšíme se do Kandy, do města v horách, kam si obyvatelé Šri Lanky jezdí odpočinout od dusného horka. Už jsme v něm byli loni, dobře se pamatuji na osvěžující spánek bez větráku i bez klimatizace, ale tenkrát jsme si nestihli prohlédnout nejdůležitější památku města a pro buddhisty i celé Šri Lanky, Dalada Maligawa - Chrám Buddhova zubu.

Před pár dny byly spuštěny nové stránky o divadle Semafor a všeobecně i o práci Jiřího Suchého. Najdete je na adrese www.semafor.wdr.cz.  Vytvořil jsem je poté, co jsem zjistil, že na internetu prakticky není web, který by tuto legendu nějak podrobněji zpracoval. Dosud existovaly jen oficiální stránky divadla, ale tam lze najít prakticky jen aktuální program divadla a profily současných herců.

Uvidět na vlastní oči v lese brouka roháče se dnes již podaří málokomu. Důvodem je likvidace starých stromů v lesích i v parcích, v nichž nacházejí tito krásní dřevní brouci útočiště k rozmnožování. Jedním ze způsobů ochrany ohrožených dřevních brouků, vedle roháče obecného např. páchník hnědý, zlatohlávek skvostný, tesaříci, nosorožík kapucínek, lesák rumělkový, zdobenec zelenavý…, jsou tzv. loggery. Taková „zařízení“ jsou běžná např. ve Velké Británii.

Papež Jan Pavel II. 3.října 2004 v bazilice svatého Petra ve Vatikánu blahořečil posledního rakouského císaře, uherského a českého krále Karla I. Habsburského. Blahoslaveného císaře označil papež ve svém projevu za "příklad pro dnešní evropské politiky" pro jeho snahu o mír v době války. Obřadu v bazilice bylo přítomno také na 300 příslušníků habsburského rodu, mezi nimi i žijící synové císaře, včetně v Čechách nejznámějšího Otty Habsburského, současné hlavy rodu.

Pak papež schází ze schodů, prochází kolem první řady postižených a míří k nám. Tiskne čtveřici rukou. Je klidnější než před rokem, je vlídnější než si pamatuji, působí vskutku jako slunce světa. Dívá se nám do očí, slyší, jak nás velvyslanec při Vatikánu F. X. Halas představuje. Jsme v poli jeho aury, která údajně, podle senzibilů, dosahuje okruhu pěti metrů.

Dne 4. srpna 1306 byl v Olomouci zavražděn český, polský a - už jen velmi částečně uznávaný - uherský král Václav III. Přemyslovec. Vraždou vymřel v mužské linii jeden z nejvýznamnějších vládnoucích rodů střední Evropy.