Půvabná septimánka Zdeňka Chalupová do níž je zamilován spolužák Jan Vaněk (Rudolf Hrušínský) v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), Milada Švarcová, kamarádka Karly (Adiny Mandlové) v Pacientce dr. Hegla (1940) anebo Kordula, žena muzikanta Kalafuny (Ladislava Peška) v Strakonickém dudákovi (1955), to jsou tři z deseti postav, které vytvořila herečka JANA EBERTOVÁ v českých filmech. Narodila se 7. května roku 1920 a tak se právě dnes dožívá úctyhodného životního jubilea – 90 let.

Po mnoha týdnech korespondence a telefonátů jsme se konečně s paní Olgou-Olinkou-Schoberovou-Berovou sešli v nejmenované malé pražské kavárničce. Když jsem přišel, už tam byla ve společnosti svého advokáta, u nohou ležel její pes. Přestože mi bylo hned na úvod řečeno, že můj návrh životopisné knihy akceptován nebude, nelitoval jsem ani minuty, kterou jsem mohl strávit ve společnosti této herečky!

S Vlastou Burianem se Roda Rada setkal nejednou. Přímo i nepřímo. Upravoval dialogy německé verze zfilmovaného „C. a k. polního maršálka“ a sám si v tomto filmu z roku 1930 zahrál roli pravého maršálka. Německá verze této první české zvukové filmové veselohry získala Burianovi rázem velké sympatie u německých a rakouských filmových diváků a je jisté, že nemalý podíl na tom měla právě také spolupráce Rody Rody.

Muž mnoha profesí – zpěvák, skladatel, dirigent, klavírista, hudební vydavatel a filmový herec R. A. Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín, se narodil v roce 1899 ve Dvoře Králové (odtud jeho pseudonym) a z tohoto světa odešel v roce 1966. Bylo to pouhý rok poté, co se oženil s Annou Johnovou, někdejší pracovnicí svého nakladatelství, která se o něj a o jeho domácnost starala v nejhorších dobách, a navíc jej léta i finančně podporovala.

Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj.

Kořením divadla jsou brepty, nedo­rozumění a jiné trapasy. Obíhají v nejrůznější podobě; škodolibý herec­ký národ je přizdobí, rozkošatí a ony pak nabudou obřích rozměrů. Stávají se součástí tradice, přenášené z ge­nerace na generaci. Ale nejsou vy­myšlené, kdepak, všechno se to opravdu přihodilo. Také jsem u zro­du mnoha trapasů spoluúčinkoval, ji­né jsem sám přivedl na svět, nebo   byl jejich uznávaným či vysmívaným hrdinou.

Tentokrát sedával u psacího stroje novinář a publicista Jiří Tvrzník, zatímco FRANTIŠEK FILIPOVSKÝ (1907-1993) vyprávěl. Ovšem nemohla by z toho být tak pěkná knížka, kdyby nebyl František Filipovský tak skvělým vypravěčem. Jistě víte o jaké knize je řeč - "Šest dýmek Františka Filipovského“, vydalo vydavatelství a nakladatelství Novinář v roce 1981 v úctyhodném nákladu 60 000 výtisků.

Za prvé tři dny pobytu v Londýně jsem dostal 73 000 dopisů a lístků, a z nich bylo přes 28 000 dopisů žebrových... Zvěděl jsem z korespodence, že mám v Anglii 671 příbuzných, o nichž jsem nic nevěděl. Většinou to byli bratranci a podávali mi velmi podrobný rodokmen na důkaz svého tvrzení. Všichni chtěli, abych jim zařídil obchod nebo je vzal k filmu.

Ač jsou všechny pozice v celkovém výsledku v cirkuse stejně důležité, je třeba se také v českých podmínkách poklonit jedné, přece výsadní, kdy je za krále manéže, jindy za duši cirkusu označován klaun, který je nejzobrazovanějším cirkusovým symbolem a určitě jedním z nejžádanějších očekávání nejen dětských diváků, mnohdy indikátorem úspěšnosti celého podniku.

„Když mě něco rozčílí nebo je mi z něčeho smutno, vezmu krabici s nápisem KARLOVY VARY, a hrabu se v jejím obsahu. Je v ní všechno to, co mě před nedávnem přivedlo k psaní tohoto seriálku pro Pozitivní noviny – vzpomínky na filmové festivaly, prožité v krátkých kalhotách…“

Vážení čtenáři! Je mi ctí uvést mezi stálé autory POZITIVNÍCH NOVIN další slavné jméno a osobnost nad jiné povolanou, která svým dílem a činy přesvědčivě prokázala, že i kdyby už ode dneška nic nového pozitivního nenapsala, nevymyslela a neudělala, tak má bohatě "vystaráno" na desítky životů dopředu.

Jeho rodiče pocházeli z Maďarska, on se narodil v Nových Zámcích na Slovensku, v devatenácti odešel do Ameriky, kde prožil dlouhá léta svého života a když se vrátil, zůstal už nadobro v Čechách. Před časem mu zavolala jedna redaktorka ze Slovenska a povídá: „Já bych s vámi ráda udělala rozhovor, ale vím, že se necítíte být Slovák.“

Před pětatřiceti lety jsem měl v tehdejším humoristickém časopise Dikobraz seriálek OTÁZKA PRO… A ta otázka začínala pokaždé slovy KTERAK LZE… Blížil se konec roku 1974 a tak jsem se obrátil na Jiřího Sováka, zda by mi neodpověděl na otázku Kterak lze trávit Silvestra? Pan Sovák mě příjemně překvapil, protože souhlasil. A hned mi nadiktoval své rady pro blížící se silvestrovskou oslavu. Takže: Kterak lze trávit Silvestra, pane Sováku?

Posledním z komiků (asi lépe řečeno bavičů), kterého v tomto seriálu představuji, byl Vladimír Dvořák, přes tři desítky let jeden z nejlepších tvůrců televizní zábavy. Za svého života vydal tři knížky: Začínáme od Adama (1960), Všechny náhody mého života (1991) a S Vladimírem Dvořákem o chutích a jídlech (1999), na které autorsky pracoval Pavel Lukeš. A právě z té poslední jmenované knihy je i následující recept.

„Vstávám denně ve stejnou dobu, v osm začnu psát, pak hraju na klarinet, potřebuji vést klidný a spořádaný život, abych odvedl svou práci. Jsem velmi klidný, naprogramovaný člověk,“ říká o sobě plachý, subtilní muž v brýlích s černými obroučky, který patří od konce šedesátých let ve světě mezi nejznámější komiky a humoristy. Je mistrem bonmotů – jeden za všechny: Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že neumřu!

Jaký byl Bohuš Záhorský v soukromí? Nad touto otázkou se mi kdysi rozpovídala jeho paní, Vlasta Fabianová: „Bohoušek byl strašně málomluvný, což u herce bylo s podivem. Bujaře veselý on nikdy nebyl. Měl smysl pro tichý, nehalasný anglický humor. Svoji málomluvnost vysvětloval asi takhle: ‚Mně na stará léta stačí, kolik jsem toho namluvil na jevišti, ve filmu a na estrádách. Dnes už mi stačí jen zapálit si dýmku a mlčet.‘ Nejraději vzpomínal na dobu strávenou v Osvobozeném divadle, nikdy ovšem nemluvil o sobě.“

Slavný francouzský herec Jean Gabin, známý mimo jiné ztělesněním postavy proslulého detektiva Maigreta, se nebránil komediálním rolím. Vzpomeňme si např. na film s Louisem de Funésem Tetovaný, anebo na kriminální komedii Svatý rok, v níž si zahrál falešného biskupa. Slavný francouzský herec Jean Gabin, známý mimo jiné ztělesněním postavy proslulého detektiva Maigreta, se nebránil komediálním rolím. Vzpomeňme si např. na film s Louisem de Funésem Tetovaný, anebo na kriminální komedii Svatý rok, v níž si zahrál falešného biskupa.

Je toho stále ještě mnoho, co není známo o Adině Mandlové. Víte například, že Jarmila Anna Františka Marie Mandlová – známá jako Adina a pak také pod jménem Titina, které jí dal Hugo Haas – měla ještě řadu jiných přezdívek? Například Dáďa, Greta, Ada nebo Saša. Provozovala spoustu sportů: Tenis, cyklistiku, plavání, jízdu na koni – a dobový tisk na ni ještě prozrazoval sporty další: „Lyžuje, velmi ráda řídí auto, zejména svůj černý kabriolet Praga Lady, a střílí, přesněji řečeno holduje lověně. Střílí dobře a těší se již, jak vyzkouší svou novou brokovnici, Fauknerovu dvacítku, kterou dostala k vánocům.“

Byla doba, kdy se u nás doma celé dny hrály stále dokolečka dvě slovenské CD – Spievanie vo vani a U veselého chlapíka. Měla to na svědomí kapela „veselých chlapíků“ Funny Fellows a nápadů jejich vůdčího ducha jménem Roman Féder. Více si o tomto originálním hudebním tělese a hlavně o jeho zakladateli, herci, muzikantovi a zpěvákovi, přečtěte posléze, pod receptem jeho oblíbeného jídla.

Řekněte sami, co bych to byl za příbuzného, kdybych v téhle půlstovce komiků vynechal Jiřího Suchého? Zadržte – odpovím si sám: Byl bych špatným příbuzným! Můj bratr Jiří nemá nikdy na nic čas. Přesto se však dostává do situací, kdy jej přepadne velký hlad a je náhle nezbytné si v tu chvíli něco rychle uvařit. A tak jsem léty vypozoroval, že si kromě kakaa dovede bravurně uvařit následující...

Německé komiky zde zastupuje legendární lidový komik Karl Valentin. V povídce Vše pro zdraví dával kdysi návod, jak se udržovat v kondici. Vybírám z ní alespoň pár jeho podnětů: „Když tak o tom člověk uvažuje, je jízda na kole velká hloupost. Pokud se mě týče, nikdy bych na kolo nesedl, předepsal mi to však doktor. ‚Musíte mít pohyb, jinak budete otylý‘, řekl mi a rukama nakreslil do vzduchu nejspíš sud. Smutně se přitom usmíval, jako by byl na pohřbu blízkého příbuzného. Začal jsem tedy jezdit na kole, abych mu udělal radost.

Jirka Burian byl můj dobrý kamarád, recesista, se kterým jsem napsal pár písniček. Jedna z nich – Dopis z Piešťan – vyšla svého času na desce: Moje milá Marie / tak ti píšu perličku / z nemocného zdravý je / odhodil jsem berličku. / Symbolicky přes koleno venku jsem ji zlomil / na důkaz jak skvělé máme zdravotníky-lékaře / avšak smůla, o berličku nohu jsem si zchromil / takže domů, je mi líto, přijedu až na jaře…

Komik se šíleným výrazem v obličeji za volantem auta, řítícího se po silnici v americké crazy komedii To je ale bláznivý svět! – tak jsem jednou jedinkrát uviděl v pražském kině v nepodstatné epizodě Jerryho Lewise, v té době už jinde ve světě známou komediální hvězdu první velikosti! (Ostatně – nebýt přijatelně politicky laděné komedie Na černé listině, nepoznali bychom v sedmdesátých letech ani Woodyho Allena. Dnes už víme, kdo je Woody Allen, a naši filmoví fanoušci vědí, i kdo je Jerry Lewis.)

Dovolte mi trochu si zavzpomínat… Přibližně od svých dvanácti let jsem se vnucoval do různých novin a časopisů coby „začínající novinář“. Nemohl jsem jinak: Sourozenec Jiří psal první texty a bratranec Ivan Soeldner, tehdy student FAMU, ale též začínající filmový novinář a budoucí dramaturg, bydlel v dobách studií jeden čas přímo u nás doma, a tak jsem především právě u něj měl možnost pozorovat, jak se píše „do novin“. Když jsem naťukal jeden z příspěvků pro tehdejší Pionýrské noviny, přišla mi odpověď, která mě tenkrát spíš rozlítostnila, než potěšila.

„No, řekněte, jak bych mohla opomenout umění kulinářské, když knihkupci a nakladatelé přes celou tu obrovskou záplavu nejrůznějších kuchařek a knih o jídle i nadále prahnou po tom, aby se k vaření, pečení, smažení (a posléze ke stolování) znovu a znovu vyjadřovali známí lidé různých profesí. Jsi-li zpěvák či herec, tím líp!“ zdůvodňovala kdysi Ljuba Hermanová, proč v knížce jejích vzpomínek nesmí chybět také kapitola o umění kulinářském. Několik jejích receptů nebude chybět ani zde. Zdůvodnění mám prosté – o jídle jsem si s Ljubou poprvé povídal už v roce 1968, kdy jsem ji zpovídal coby „mladý novinář“ pro zvláštní tiskovinu – Pionýrské noviny!

Vaření, jídlo a víno (Cooking, Food & Wine) – tak se jmenuje knížka kuchařských receptů, kterou vydal v roce 2011 americký herec a hvězda i u nás populárního televizního seriálu M*A*S*H. Alan Alda ve spolupráci se Silvií Lehrer. Svého času prý prohlásil, že ho při jeho návštěvě České republiky nadchla naše kuchyně a že prý zatím nic lepšího než naši pečenou kachnu se zelím a knedlíky, zapíjenou naším pivem, ve světě dosud nejedl.

Bránil se označení komik. „Komik,“ říkal, „je herec s přirozeným darem či talentem vzbuzovat u lidí výbuchy smíchu – já byl šťastný, když se při mých výstupech diváci alespoň usmívali.“ Byla to nemístná skromnost, to všichni víme. Kdo však poznal pana Oldřicha Nového osobně, věděl, že mu v některých názorech nelze odporovat. Úzkostlivě dbal o svůj obraz, který si přál, aby o něm v paměti lidí zůstal. Na každou ohlášenou návštěvu (neohlášené u něho, zvláště v pozdním věku, nepřicházely v úvahu!) byl pečlivě připraven.

Výstřední komici bratři Marxové snad nejvíc ze všech zasáhli do vývoje americké filmové komedie. Na počátku jich bylo pět: Chico, Harpo, Groucho, Zeppo a Gummo. Poslední dva však v průběhu let „odpadli“, takže pod pojmem „Bratři Marxové“ se většině filmových diváků vybaví jen tři tváře, ty, které vidíte na snímku. Pět kluků začínalo společně pod dohledem rodičů jako hudební klauni. V roce 1925 poprvé vystoupili na Broadwayi, kde jejich divadelní kariéra vrcho­lila. Zanedlouho dostali první nabídky k filmu.

12. září 2007 jsem dostal mailovou poštou dopis. Dostávám hodně dopisů, které začínají velmi podobně a končívají obvykle žádostí o nějakou informaci. Tenhle dopis měl však pro mě překvapivý a radostný závěr – ostatně, přečtěte si ho: „Vážený pane Suchý, ačkoliv Vás neznám osobně, dovolte, abych Vás nejprve velmi uctivě pozdravil, a to z toho důvodu, že píšete hodně a velmi o Leonidu Jengibarovi, a to takovým způsobem, že je jasné, že jste se s ním osobně znal a že Vás jeho umění hodně oslovovalo.

Českému filmu-nemluvněti byla ještě do kočárku půjčena na hraní krásná hračka: živá panenka barbie, vlastním jménem Anny. Sotva si filmové nemluvně z Prahy poprvé s panenkou zahrálo, nadšeně zatleskalo. „To je ta nejhezčí a nejveselejší panenka, jakou jsem kdy mohlo na hraní dostat!“ pomyslelo si tenkrát, v roce 1919, kdy ještě neumělo nahlas říci ani á, ani bé. Toto vše uvidělo sousední nemluvně-německý film a párkrát si panenku z Prahy půjčilo. I u sousedů, když se jim panenka Anny předvedla, všichni nadšeně zatleskali: „Tak půvabnou barbie, s tak mimořádným komediálním talentem navíc – to se v Evropě hned tak nevidí!“

S Júliem Satinským jsem se setkal osobně tváří v tvář jen třikrát a pokaždé byl obklopen malou společností, v níž dominoval v roli Velkého vypravěče. Nestalo se mi mnohokrát v životě, že jsem se před někým smál jeho vyprávění tak, až mne z toho rozbolelo břicho; vybavuje se mi v tuto chvíli jen jeden dlouhý a překrásný večer u pana Wericha a pak mé poslední, neméně dlouhé setkání s panem Satinským na rozhlasovém festivalu Radio Prix Bohemia v Poděbradech. Věděl jsem tehdy, že tento skvělý herec a glosátor událostí nás obklopujících na tom není zdravotně dobře a že se musí šetřit, jenomže on byl toho večera k nezastavení.

Ivan Kraus, známý spisovatel, kabaretiér, světoběžník. Když jsem zvažoval, koho se zeptat na recept Krausova oblíbeného jídla, zda přímo jeho, anebo radši jeho manželky, zvolil jsem druhou variantu. A udělal jsem dobře. Ještě předtím, než mi paní Naďa poslala následující recept, přetlumočila mi od svého muže vzkaz. Prý na můj dotaz stran receptu odpověděl přibližně takto: „Vezmu jeden či více prášků (může být i tableta) proti čemukoliv, vezmu sklenici, pospíším k vodovodu, naplním zpola sklenici, prášek či tabletu nerozkousanou položím na jazyk – dozadu, až kam dosáhnu – nakloněním sklenice zaplavím nejdříve ústní dutinu a pomalými doušky dopravím vložené do útrob.

Za celý tento medailonek Gérarda Depardieua i jeden z jeho receptů může tentokrát pouze internet a pak skutečnost, že první, co mně v něm padlo do oka, byla obálka knihy Moje kuchařka, jejímž autorem byl právě tento významný francouzský herec a komik se svým osobním kuchařem Laurentem Audiotem. V anonci jsem se dočetl, že v šesti kapitolách na 207 stranách této knížky Depardieu prý znovu objevuje francouzskou domácí kuchyni – od salátů, polévek, přes ryby, maso, drůbež, až po dezerty – a vše doplňuje osobním komentářem k nákupu, výběru surovin a přípravě pokrmů.

K následujícímu jednomu z mnoha receptů Jiřiny Bohdalové mám pěkné vzpomínky na to, jak jsem se s paní Bohdalovou přímo i nepřímo v minulosti setkával. V roce 1960 jsem se učil truhlářem v podniku zvaném Výtvarná řemesla. Mým mistrem byl nemluvný a nerudný dědeček jménem Pařízek, který byl sice mistrem ve svém oboru, ale v žádném případě nestál o to mít na krku nějakého učně. Nu a bác ho – vyfasoval zrovna mě! Nad výsledky mého truhlářského snažení se zlobil osobitým klením „krucaj pinďaj!“ a raději než u ponku mě viděl třeba vařit klih.

Řekl jsem si, že když se rozhlížím po světě s takovým rozmachem, že bych se měl pokusit získat také recept nějakého komika třeba z daleké Austrálie, tím spíš, že jednoho takového u nás dobře známe: Jmenuje se Paul Hogan, ale pro nás je to v první řadě Krokodýl Dundee. A tak s dotazem na to, jaké je nejoblíbenější jídlo Krokodýla Dundeeho, jsem se obrátil na kamaráda, bývalého redaktora a moderátora rádia ABC, hudebního experta i znalce filmů, Johna Peara-Václava Hrušku z australské Manilly.

Přestože byla o téměř 11 let starší, nabídla mi hned během prvního rozhovoru, který jsem s ní v šedesátých letech psal, tykání. Helena Růžičková byla živel, nezkrotný temperament, ale také srdce na dlani, plná pochopení pro smutky a problémy druhých. Ovšem běda tomu, kdo by jí něčím ublížil či urazil! Její slovník byl na takové okamžiky vždy nachystán a útlocitný svědek její slovní obrany a následného protiútoku by nad ním nejspíš omdlel.

Každý den jsem viděl dva staré řecké filmy, jejichž obsah jsem se mohl pouze domýšlet, což mi ale nevadilo. Tehdy jsem poznal herečku Renu Vlachopulu, která mě okouzlila svým komediálním talentem. Naštěstí s ní tou dobou vysílali více filmů a tak jsem si ji mohl „vychutnat“ víckrát. Pojmenoval jsem ji „řecká Jiřina Bohdalová“ a také jsem se rozhodl, že i když je tahle herečka u nás zcela neznámá, budu-li mít příležitost, určitě se o ní někde zmíním.

Poprvé jsem se s Bolkem Polívkou setkal v roce 1993 na jubilejním X. Filmovém smíchu v Rychnově nad Kněžnou, který byl věnován jeho filmové a televizní tvorbě. Když jsem byl na besedě vyzván, abych o tomto mimořádném klaunovi řekl pár slov, zmohl jsem se pouze na to, že z úcty a obdivu k tomuto našemu velmistru srandy se mně chce vyslovovat jeho příjmení spisovně – Polévka.

„Tobě přijede na natáčení jako host Lilian Malkina? Tak to jí musíš na závěr požádat, aby vám zahvízdala a zahrála na zapalovač Montiho Čardáš! To budete zírat! A neboj se jí o to říct, to ona ráda předvede!“, tohle mi radil kamarád Karel Spurný, vedoucí dramaturg ostravské televize, když jsem připravoval v roce 2005 další díl svého rozhlasového Nostalgického muzea zábavy. A radil mi dobře! Paní Malkina přijela, odpovídala na vše s úžasným vtipem a na závěr na mé přání opravdu zahvízdala a zahrála Čardáš na zapalovač!

Jednoho květnového dne roku 1972 jsem měl odpoledne schůzku s paní Věrou Ferbasovou v restauraci U Nováků, ve Vodičkově ulici v Praze. Vzpomínám si, jak jsem si doma předtím pozorně prohlížel ve starých ročnících Kinorevue její tvář, k čemuž se přiznávám bez uzardění, neboť jsem si ji z pozdějších let nemohl upamatovat. Nebylo divu, po mnohaleté odmlce se na plátna kin vrátila až na přelomu padesátých a šedesátých let a to v epizodkách tak nevýznamných, že její současná podoba byla (alespoň pro mne) k nezapamatování.

Jednou v noci jsem na facebooku objevil tento výkřik Magdy Vašáryové: „Je po 22.00 a chcem sa opýtať – kto z vás ešte teraz varí na zajtra obed okrem mňa? Alebo som ja jediná chudinka a všetci ostatní už ležia v posteli alebo vo vani?“ A právě tehdy mně napadlo, že budu-li chtít recept oblíbeného jídla Milana Lasici, udělám nejlépe, když o něj požádám právě jeho manželku, slovenskou herečku, diplomatku a političku Magdu Vašáryovou.

Přiznám se, že trvalo hodně dlouho než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu.

Kdysi – někdy v sedmdesátých letech – mi spisovatel Vladimír Thiele, sběratel veselých historek ze světa filmu, vyprávěl o filmové herečce známé v té době stále ještě spíš z rolí komediálních, než dramatických – Sophii Lorenové: „Sophia je známá mimo jiné tím, že nosí s sebou kromě klenotů (které jí sem tam ukradnou) i kufr s poživatinami potřebnými například pro přípravu pravých italských špaget (ty její zatím neukradli). Před časem prozradila při jednom rozhovoru s novináři něco ze svého soukromí.

Bedřich Zelenka, komik, humorista a někdejší rozhlasový a televizní dramaturg. V roce 1990 byl mým hostem v televizní Kavárničce dříve narozených a v roce 1997 v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy. Vzpomínám na něj jako na vstřícného člověka, velkého dobráka a upřímného kamaráda, jehož humor jsem miloval už v šedesátých létech, kdy jsem slyšel poprvé jeho rozhlasové silvestrovské monology.

Pro poslední večer letošního roku si můžeme připravit speciální nápoje podle receptu slovenského humoristy Milana Markoviče anebo podle receptu spisovatele Jaroslava Haška (z knihy Radka Pytlíka, Život Jaroslava Haška, autora Osudů dobrého vojáka Švejka).

Dnes budeme vánoční dobroty chystat s bývalou zpěvačkou a herečkou z divadélka PARAVAN, Zuzanou Princovou (dnes žijící v Dánsku jako Zuzana Vasa) a s vynikajícím slovenským hercem Jozefem Kronerem (jehož příjmení se často psalo a píše nesprávně Króner).

Dočetl jsem se, že křestní jméno dostala Shirley MacLaineová po Shirley Templeové. Stejně tak jako ona se proslavila, ovšem hereckému povolání - na rozdíl od bývalé americké velvyslankyně v Československu - zůstala věrná po celý život. Svým přístu­pem k životu prý okouzluje okolí a pro rady a pochopení si k ní chodí i mladší kolegyně Sharon Stoneová, Meryl Streepová anebo Diana Keatonová.

„Sotva který chlap se může chlubit tím, že ležel s Jitkou Molavcovou na Karláku. Troufám si tvrdit, že jsem byl v roce 1978 jediný, kdo s ní měl možnost prožít několik dlouhých dnů a nocí plných vzájemného pochopení a citů. Prožili jsme společně bolest i sladké usínání, ve světlých chvilkách jsme se jimi zoufale prochechtávali až k slzám, na několik dnů a nocí pro nás přestal tehdy svět existovat. Ten společný zážitek už nám nikdy nikdo z paměti nevymaže. V oněch dnech bohapustého nicnedělání nám oběma totiž přibyla nová zkušenost. Jitka při ní přišla o slepé střevo a já o žlučník.“

Věřte–nevěřte, ale s populární polskou herečkou Barbarou Polomskou si dopisuji od svých jedenácti let! Adresu jsem na ní vyloudil na karlovarském filmovém festivalu v roce 1956 a v roce 1965 jsem za ní přijel do Lodže jako novopečený novinář, abych s ní napsal první interview. V roce 1992 už jsem pak mohl paní Barbaru pozvat do svého televizního pořadu Kavárnička dříve narozených a přichystat jí tam překvapení – setkání s hercem, se kterým hrála hlavní roli v česko–polské veselohře Co řekne žena. Tím hercem byl Josef Bek, který od první chvíle paní Barbaru-Bášenku rozesmával svými vzpomínkami na natáčení.

Recept oblíbeného a jednoduchého jídla herce, komika a direktora z někdejšího Divadla ROKOKO, Darka Vostřela, mi prozradila jeho bývalá kolegyně a blízká přítelkyně Saša Vebrová: „V posledních letech žil Darek sám. A to podle hesla, sám si vařím, sám si peru. A protože jako každý chlap neměl rád dlouhé čekání, složité recepty a hlavně spoustu nádobí, tak se snažil vymýšlet si recepty nové, pokud možno do jednoho hrncea. Pamatuji si, jak byl blažený, když se mu povedl takový eintopf - Bašta starého mládence.“

Jeho popularita přesáhla nejen hranice Arménie, ale celého někdejšího Sovětského svazu – byl oblíbený například také v Indii. Jmenoval se Frunze Mkrtčjan, kterému se familiérně říkalo Frunzik. I já mu tak mohl říkat. Osobně jsem se s ním poznal v Jerevanu, v roce 1979. Byl uznávaným hercem i dramatických rolí, mě ovšem zajímal jako komik. Když jsem o něm později psal, charakterizoval jsem ho jako „komika se smutnýma očima“ anebo jako „Friga z Jerevanu“ – výraz jeho tváře mi totiž připomínal hvězdu amerických filmových grotesek Frigo Bustera Keatona.

Poznali jsme se v době, kdy jsem měl každý týden ve Svobodném Slově kreslené vtipy s myší tématikou. Měla je ráda, a tak mne od počátku začala oslovovat Myšáčku. Dokonce se naučila kreslit myši podle těch mých! Paní Zita Kabátová – což se neví – byla totiž kdysi zručnou malířkou porcelánu! Chodila dokonce do kursů, kde se před válkou učilo na porcelán malovat.

Tento seriál mi umožňuje nejen občas ochutnat něco, co jsem ještě nikdy nejedl, ale také si zavzpomínat na umělce, které mám rád, s nimiž (alespoň s některými) jsem měl tu čest se i osobně znát a od kterých mám obvykle něco originálního – fotografie, dopisya, plakáty anebo nějakou jinou veřejnosti obvykle neznámou relikvii. V případě švýcarského klauna Grocka jsem kdysi přišel k jeho autoportrétu. Grock se stal mou láskou už v dětství, kdy jsem byl se svým bratrem na filmu Na shledanou, pane Grocku! Bylo mi tenkrát jedenáct let, takže si z té doby dobře pamatuji, kde jsem který z těch „prvních filmů svého života“ viděl: Na Grockovi jsme byli v Nuslích, v kině Morava.

Několikrát jsem měl příležitost v osmdesátých a devadesátých letech zpovídat před televizní kamerou ostravského herce a divadelního režiséra Josefa Kobra. Na každé natáčení přišel se skvělou náladou a okamžitě začal to své: A tuhle znáte? Sypal anekdoty z rukávu tak, že jsem ho musel poprosit, aby toho před natáčením nechal, protože až se pojede „naostro“ nebudu vědět na co všechno se ho chci zeptat. Pak jsem četl jeho knížku Smějeme se s Josef Kobrem, která vyšla v ostravském Profilu, a zjistil jsem, že i tam každá kapitola jeho vzpomínek končí větou: A tuhle znáte? – a za ní hned následuje anekdota.

Mnoho společného s crazy komedií má také fraška (odrůda situační veselohry, jejímž cílem je jen a jen pobavit) podobně jako klasická groteska. Gagy, absurdní vtipy, jsou typické jak pro Friga Bustera Keatona (v němé podobě), tak pro Vlastu Buriana, pro bratry Marxe i pro členy legendární liverpoolské skupiny Beatles, nebo pro skupinu mladých francouzských komiků Les Charlots či pro Luďka Sobotu.

"Začneme-li přemýšlet o tom, co estetika shrnuje pod titulem ,Komedie a její odnože‘, nebo ,Komedie a její druhy‘, objeví se před našima očima naráz les problémů,“ napsal ve své teoretické studii 0 komedii Jaroslav Boček. „Les problémů prorostlý houštinami pověr, iluzí a nesplnitelných požadavků. Třeba jen současné zaměňování humoru se satirou. Ztotožňování základních kategorií komična. Celá řada mylných výkladů podstaty smíchu. A účelu komedie. Nedorozumění kolem intelektuálnosti a lidovosti komedie. Podceňování komedie ve srovnání s vážnými žánry...“

Do nového roku se má vstoupit zvesela. To věděl i Vlasta Burian, který přesně před sedmdesáti lety uveřejnil v jednom rodokapsu následující článek, který pro vás našel a vybral Ondřej Suchý.
A abychom podtrhli zažloutlý nádech historie, rozhodli jsme se nepřepisovat tento text, ale nabídnout vám ho výjimečně v přesně takové podobě, v jaké ho mohli číst čtenáři dne 1. ledna roku 1941.

28. října 2000 večer vydala ČTK zprávu: „Ve věku 86 let zemřela v pátek večer v Salcburku herečka Lída Baarová, která se proslavila ve filmech ze 30. a 40. let. Oznámil to režisér Otakar Vávra a potvrdila její nevlastní matka Marie Babková. Salcburský policista Hans Sommerauer vídeňskému zpravodaji ČTK řekl, že Baarovou našla v jejím bytě mrtvou pečovatelská služba. Podle policie jde o přirozenou smrt, nejspíše selhání srdce.

5. listopadu 2010 uplyne 100 let od narození herečky, zpěvačky, spisovatelky a malířky PhDr. Lilly Hodáčové-Jirsové. Byla to tichá, noblesní, vlídná, nesmírně inteligentní a kultivovaná dáma, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky! Vidíte – a přitom nebýt její přítelkyně Margit Turkové z Obořiště, která mi minulý týden poslala dopis, asi bych si na významné datum jejího výročí nevzpomněl. Když ono ale bylo těch báječných herců a hereček, které jsem měl tu čest za život osobně poznat, tolik!

Vaška Vašáka jsem pro tuto knihu oslovil proto, že mimo Stanislava Motla je nejznámějším novinářem, který zpovídal v Salcburku Lídu Baarovou. Vašák je navíc úspěšný v mnoha dalších profesích. Vyšlo mu sedm knih, do několika dalších přispěl, je vášnivým fotografem a cestovatelem, je známý jako zpěvák a hudební skladatel (po smrti Jiřího Schellingera se například stal zpěvákem skupiny Františka Ringo Čecha...

Na jedné z kazet, které mi Josef Škvorecký věnoval k práci na knížce, mě zaujala jedna malá zajímavůstka… LB: „Taky jsem na zahradě měla růži Lída Baarová. Vypěstovali ji v Blatné a byla kouzelná! Když byla zavřená, byla růžová, a když se otvírala, tak ty kraje lístků byly červené. Byla moc krásná, když se rozvíjela… Tak to v tý Blatný udělali právě pro mě…“

Když byl na mě v létě z redakce časopisu Revue 50plus vznesen dotaz, zda bych si nechtěl zavzpomínat na herce, scenáristu a režiséra Ladislava Smoljaka, nezaváhal jsem ani na chvíli. Tím spíš, že nejen já jsem měl možnost přijít s tímto báječným umělcem do styku, ale i další členové naší rodiny. Vzal jsem si k ruce pár dokumentů z různých let, které jsem si kdysi uložil a začal skládat následující „leporelo“…

Boj o autorská práva, tři scénáře, dva (ne-li tři) režiséři, vděčné téma pro novináře. Autory tří různých scénářů o životě Baarové jsou Otakar Vávra, Jiří Blažek, Ivan Hubač. Režiséry měli být Otakar Vávra, pak Filip Renč a uvažovalo se prý také o Juraji Herzovi. Zdá se, že šanci by v budoucnu mohl mít – díky svému nízkému věku – Filip Renč.

„V krutém osamocení odešla z tohoto světa jak Adina Mandlová, tak i Ljuba Hermanová, podobně jako Hana Vítová, Věra Ferbasová či Nataša Gollová. Zvláštní, jak se konce kdysi zářivých hvězd filmového plátna podobají jeden druhému…“ Těmito slovy jsem v únoru 2000 končil na stránkách Xantypy vzpomínání na Adinu Mandlovou. Vracím se k nim nyní, kdy chci vzpomínat na další předválečnou filmovou hvězdu z hvězd nejzářivějších – na Natašu Gollovou.

Patřil do nedlouhé řady našich největších předválečných komediálních hvězd, které měly v Praze svá divadla. Ano, byli to komici: Vlasta Burian, Voskovec a Werich, Oldřich Nový, Ferenc Futurista a – Jára Kohout. Burian se ho snažil získat pro sebe jako autora, V+W se stali jeho celoživotními přáteli, Oldřich Nový v jeho divadle ochotně pohostinsky režíroval, Ferenc Futurista byl svolný s tím, aby po jeho boku, tedy s ním ve dvojici, nastoupil svou cestu za divadelní slávou.

Když se náš malý psíček, žravý pražský krysařík jménem Lupino, dožaduje své potravy v nepravý čas, oboříme se na něj, já nebo moje žena, kárající větou: „Dyndera, on loudí ?!!“ Větou, kterou pronášela Růžena Šlemrová v roli paní Dynderové na adresu svého ušlápnutého manžela (jímž byl Stanislav Neumann) ve filmu Hostinec U kamenného stolu.

Jaký byl Eman Fiala jako tatínek? ptal jsem se koncem osmdesátých let paní Mileny Uxové, abych od ní slyšel odpověď, kterou už jsem dopředu vlastně tušil. Nemohla být jiná, než byly odpovědi všech těch, kteří se kdy s tímto vynikajícím muzikantem a nepřehlédnutelným filmovým i divadelním komikem setkali. „Měla jsem krásné a veselé dětství,“ zněla tehdy láskyplná odpověď paní Uxové, „tatínek byl duší i tělem komik, takže i u nás doma bylo stále veselo.

Rád si listuji ve starých časopisech. Největší potěšení mi dělají staré ročníky Kinorevue z třicátých a čtyřicátých let. Z jejich stránek na mě dýchá sladká vůně doby, kdy film, jeho tvůrci a především pak herecké hvězdy byly pro tehdejší mládež středem vesmíru. Často v nich nacházím články inspirující, často zvažuji, zda by nebylo dobré z nich něco připomenout dnešním čtenářům.

V blízkosti Huga Haase jsem se cítil v předvánoční Vídni roku 1983. Byli jsme zde se ženou na několikadenním turistickém zájezdu a mou rozmrzelost z toho, že jsem propásl příležitost uvidět na vlastní oči vystupovat v jakési operetě legendární herečku a zpěvačku Mariku Rökk, zažehnala druhý den krásná procházka večerní Vídní, při níž jsme se dostali až na širokou ulici, na jejímž nároží jsem uviděl označení – Opernring.

Mám před sebou víc než pětapadesát let starý zažloutlý výstřižek z časopisu „Náš týden na jevišti i v životě“. Autor podepsaný značkou „vac“ byl pravděpodobně posledním novinářem, kterému poskytl nemocný Ferenc Futurista interview. Článek s titulkem FERENC FUTURISTA STŮNĚ vyšel 16. května 1947. Populární komik Ferenc Futurista, kterého Vlasta Burian považoval za svého největšího konkurenta, zemřel 19. června 1947.

„Dobrý den, paní Fabiánová!“ „Prosím? Jak jste to řekl?“ Opakoval jsem rozpačitě svůj pozdrav. „Fabianová! Já jsem odjakživa Fabianová, žádné dlouhé á,“ napomenula mě s úsměvem, z něhož jsem pochopil, že spíš než o vážnou výtku šlo paní Fabianové o to, potěšit se mými vyděšenými rozpaky. Takhle jsem se kdysi s touto dámou poznal. Rozvážná, inteligentní, noblesní a přitom skromná, vlídná, jemná.

O kdysi krásném letním kině v Karlových Varech jsem psal v Pozitivních novinách v roce 2007 v článku Lesk i stesk na Karlovarském festivalu. Tenkrát jsem na filmovém festivalu požádal svého kamaráda, Karlovaráka, hudebníka a herce Ladislava Gerendáše, jestli by se nešel se mnou podívat na kino, k němuž jsem měl a mám zvláštní vztah…

Kolika lidem jsem záviděl, že se mohli setkat s Jiřím Voskovcem! Přesto jsem vděčný osudu, že jsem tohoto noblesního, nadmíru inteligentního a vtipného umělce mohl poznat trochu blíž alespoň prostřednictvím jeho neznámých dopisů, které jsem získal, a pak také díky tomu, co mi o něm pověděli pánové Josef Škvorecký, Jethro Spencer McIntosh (malíř, scenárista a herec českého původu) a konečně třeba i samotný Jan Werich či později Jára Kohout.

Orchestr Gustava Broma zahájil svoji profesionální kariéru působením v hotelu Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm. Stalo se tak v červnu roku 1940. Shodou okolností se 26 dne tohoto měsíce na Slovensku, v městě Vráble v okrese Nitra, narodil manželům Lenským chlapeček Tibor. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se životní osudy slavného brněnského hudebního tělesa a talentovaného zpěváka (s manažérskými schopnostmi navíc) o pár desítek let spojí…

Kocourkovští učitelé mě na filmovém plátně nejvíce rozesmávali v závěrečné scéně filmu Katakomby, kdy se jako jeden z nich pěvecky prosadil Vlasta Burian a pak v jejich posledním filmu Z českých mlýnů (z roku 1941), v němž si zahráli členy cyklistického spolku „Nežeňme se“.

Gong. Do rozsvíceného hlediště divadla Semafor zazněla z reproduktorů anglická hymna. Obecenstvo vstává. Po dobu hymny stojí celý sál; pak zhasnou světla, obecenstvo si opět sedá a opona se otvírá. Na scéně stojí řečnický pult ...

„Role Lídy Baarové je pro mě v současné době v Divadle Komedie asi nejnáročnější. Celé představení táhneme s Martinem Pechlátem sami, navíc nehrajeme v dialogu, ale vedeme dva monology, což je pro mě vždycky těžší. Jsem ráda, že toto představení vzbudilo tak velký zájem jak u diváků, tak u odborné kritiky. Inscenace Goebbels / Baarová byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2009 dokonce hned ve třech kategoriích: inscenace roku, nejlepší ženský herecký výkon a nejlepší mužský herecký výkon, za který nakonec Martin Pechlát cenu získal.

Listoval jsem předválečnými i válečnými ročníky časopisu Kinorevue a hledal v nich alespoň náznak nějakého užšího vztahu, který by mohl mít Raoul Schránil s některou ze svých filmových partnerek či kolegyň. Nic podobného, co zde naznačovaly např. snímky Svatopluka Beneše s Adinou Mandlovou (leckdy s mnohovýznamným popiskem) se ovšem v článcích a glosách o Raoulu Schránilovi vyčíst nedalo.

Jestliže ve třicátých a čtyřicátých letech prožil Ladislav Pešek jako filmový herec své nejplodnější období, v letech šedesátých a sedmdesátých jej naopak čekalo období na filmové role chudé. A to i vzdor tomu, že právě tehdy už v mnoha divadelních postavách dokazoval na naší první scéně, že je Mistrem první velikosti. V Národním divadle působil bezmála půl století a s přibývajícím věkem zde slavil stále větší a větší úspěchy.

27.4.2010 oslaví paní Zita Kabátová neuvěřitelné 97. narozeniny!  || Poznali jsme se v době, kdy jsem každý týden ve Svobodném Slově otiskoval kreslené vtipy s myší tématikou. Měla je ráda a tak mě od počátku začala oslovovat Myšáčku. Dokonce se naučila kreslit myši podle těch mých! Paní Zita – což se neví – byla totiž kdysi zručnou malířkou porcelánu! Chodila dokonce do kursů, kde se před válkou učilo na porcelán malovat.

Bylo mi šestnáct, divadlo Semafor mělo tehdy stále na repertoáru hru Člověk z půdy a já byl zamilovaný do Pavlíny Filipovské. Chodil jsem se na Pavlínu neustále koukat a tak jsem se poznal i s jejím tatínkem. Byl ke mně vstřícný a kamarádský, snad si i všiml, že jsem do jeho dcery zakoukaný, navíc jsem byl ještě stejně starý jako jeho syn Honza.

Prý to způsobil režisér Národního divadla Karel Dostal, že se stala herečkou bez jakékoliv herecké průpravy a studií. Všiml si jí v lázních Sliač, kde byla s manželem na dovolené, a po návratu do Prahy na ni upozornil pány Voskovce a Wericha, kteří zrovna marně hledali dívku pro hlavní roli ve filmu Pudr a benzin. Ella – v té době zrovna krátce vdaná – byla velice temperamentní, hezká, okatá holka se smyslem pro humor a tak přišla ke své první filmové roli, ani nevěděla jak.

Ač byla kdysi také členkou Nového divadla Oldřicha Nového (hrála v hudební komedii Zaplaťte, slečno!) anebo např. Intimního divadla, její jméno dnes už málokomu něco řekne. A přesto stojí za to si ho připomenout, tím spíš, že letos 21. února oslavila tato dáma v Austrálii nedaleko Melbourne, kde žije se svým manželem Vladimírem Novotným, už devadesáté narozeniny!

Když mě začátkem osmdesátých let fotograf Svatopluk Sova (který si kvůli svému ošuntělému baloňáku říkal Colombo, zatímco jeho pravá přezdívka byla – vzhledem k jeho titěrné postavě – Kilo) neustále pronásledoval s návrhem, ať s ním sepíšu paměti jeho vrstevnice a kamarádky Jiřiny Štěpničkové, příliš jsem se k tomu neměl. Ne, že by mě taková práce nezajímala, ale měl jsem v té době (podobně, jako mám dodnes) rozdělaných několik jiných projektů a práci na takové knížce bych už nezvládl.

Můj bratr měl v životě několikrát velké štěstí. Dvě z těch velkých štěstí byla setkání se dvěma osobami – s Jiřím Šlitrem a pak s Jitkou Molavcovou. Dlouhá léta jsem psal i kreslil hlavně pro děti. Vzpomínám-li dnes na tuto etapu svého života, musím konstatovat, že i já měl štěstí – bylo jím setkání a spolupráce se dvěma osobami, které se staly pro děti idoly – s Jitkou Molavcovou a později s Dádou Patrasovou (která uvedla do života mou žížalu Jůlii a kosa Oskara).

Můj článek v seriálu časopisu SEDMIČKA (č.7/1970), Když mi bylo třináct, začínal takto: „Letošní rok je pro dvacetiletou Jitku Molavcovou šťastný. Po tříletém studiu na pražské střední průmyslové škole grafické složila s úspěchem maturitu a úspěšně absolvovala konkurs do divadla Semafor, kde nyní vystupuje v pořadech Ten pes je váš? a Návštěvní den. Ještě donedávna jste mohli Jitku Molavcovou vidět ve vysílání Čs. televize jako hlasatelku.

V roce 1971 jsem měl možnost se poprvé představit jako karikaturista v silvestrovském čísle časopisu Dikobraz. Zakrátko jsem dostal od šéfredaktora Jindřicha Bešty nabídku, abych do Dikobrazu připravoval seriál Komik na tento měsíc – znamenalo to 1 karikaturu plus 1 stránku textu měsíčně. Byl jsem šťastnej jak blecha a hned jsem „rozdával tituly“ všem, kteří se v tom či onom měsíci něčím hezkým projevili, ať už v novém filmu, v televizní komedii anebo v novém divadelním představení.

Ale ano, možné to je. Ovšem pouze podle data narození na rodném listě: 17. 3. 1950. Také já mám v souvislosti s Jitkou malé výročí - čtyřicáté: Když jsem hledal ve svém archivu první článek, který jsem o ní napsal, našel jsem výstřižek z časopisu Sedmička z roku 1970. Zanedlouho jsem Jitce začal také psát písničky, kreslil její karikatury, s Oldřichem Dudkem jsme jí psali takříkajíc na tělo scénky v Malých televizních kabaretech, občas jsem se po jejím boku objevil i v roli moderátora, párkrát troufale i v roli zpěváka.

Vzpomínáte si ještě na ten televizní seriál pro zahrádkáře, který se začal objevovat na obrazovkách někdy začátkem sedmdesátých let a v němž v roli zkušeného zahradníka poučoval a radil populární herec Bohuš Záhorský, jak a co dělat se svojí zahrádkou v různých ročních obdobích? Byl to pořad veleúspěšný a pan Záhorský si jím velmi brzy vysloužil pověst na slovo vzatého odborníka.

Předesílám, že následující řádky v žádném případě nechtějí snižovat velikost hereckého umění Jaroslava Marvana! Byl mimořádně skvělým českým hercem. A i když prý nesnášel označení komik, pro mnohé – a pro mě zvlášť – jím byl, dokonce jedním z nejlepších! Nejsem jistě sám, kdo s ním má na videu řadu filmových komedií. Dodnes se s potěšením k mnohým vracím, i proto, že je komikem mého dětství (Dovolená s Andělem, Haškovy povídky, Anděl na horách, Hudba z Marsu).

Jednoho jarního dne, 21. května roku 1972, jsem měl odpoledne schůzku s paní Věrou Ferbasovou v restauraci U Nováků, ve Vodičkově ulici v Praze. Vzpomínám si, jak jsem si doma předtím pozorně prohlížel ve starých ročnících Kinorevue její tvář, k čemuž se přiznávám bez uzardění, neboť jsem si ji z pozdějších let nemohl upamatovat.

Bylo mi sedmnáct a měl jsem napsat první interview v životě! Domluvil mi ho, v redakci tehdy ještě cyklostilovaných FILMOVÝCH INFORMACÍ, můj bratranec Ivan Soeldner, filmový novinář a kritik. Mou první nic netušící obětí se měl stát právě Lubomír Lipský, v té době národem milovaný děda Potůček z Dietlova televizního seriálu. Třásl se mi hlas, když jsem si s panem Lipským domlouval po telefonu schůzku.

Život Hany Vítové byl pestrý, i když vůbec ne v takovém slova smyslu, jak bývá dnes chápáno. Dalo by se o ní mluvit asi podobně jako o Věře Ferbasové, o níž mi komik Jára Kohout říkával: „Ta byla tak cudná, že když se šla koupat, brala si pásku na oči.“ Hana Vítová byla jemná, tichá, bezkonfliktní a já si dodnes považuji, že jsem s ní měl možnost posledních několik roků jejího života být v přátelském styku.

Kolik příležitostí člověk v životě promarní... Vzpomínky na ně se pak s přibývajícím věkem proměňují ve stále častější výčitky. Já si dnes mimo jiné vyčítám, že jsem nikdy neoslovil paní Jiřinu Šejbalovou, ačkoliv jsem k tomu měl příležitostí bezpočet - bydlela se svým manželem dr. Pipkou přímo přes ulici, na rohu Pařížské třídy a Široké ulice; okna arkýře jejich bytu ve druhém patře secesního staroměstského domu měla barevná skla.

Už na to, jak jsem se s paní Baldovou seznámila, mám krásnou vzpomínku. Uvedl mě k ní Bořivoj Zeman se slovy: ‚Co jí říkáte, paní Baldová?‘ Ona na mě kývla a povídá: ‚Šla sem, já si ji musím prohlídnout! No, dobrý... A umí hodně?‘ Nevěděla jsem, co jí na to říct, ale pan režisér mě předběhl: ‚To jí musíte vy pomoct!‘ A ona mi skutečně pomáhala.

V padesátých letech to byl kapelník jednoho z nejpopulárnějších pražských tanečních orchestrů. Bylo mně třináct, když jsem uslyšel na vlastní uši a uviděl na vlastní oči dva velké orchestry – Jiřího Procházky v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, a pak ten Echtnerův. Nezapomenutelný zážitek z účasti na jednom z „Čajů“ v pražské Lucerně, kde orchestr Jaroslava Echtnera hrál, mi znásobilo ještě jedno velké překvapení - na pódiu se totiž objevil můj bratr, kterého konferenciér ohlásil jako autora a interpreta tehdy velkého šlágru (na desky ovšem nazpívaného Josefem Zímou) Blues pro tebe.

Dodnes, vypravuje-li někdo o Jaroslavu Vojtovi nějakou anekdotu anebo historku, automaticky začne zároveň napodobovat i typicky „vojtovskou“ mluvu. Přestože zemřel už před více než třemi desítkami let, dodnes je v živé paměti větší části národa. „Své okolí nikdy nezarmucoval a dělal nám všem radost už jen svou přítomností – dokonce i v nepřítomnosti. Bez jeho vědomí kolovalo o něm neuvěřitelné množství historek a anekdot, ve kterých byl údajným hrdinou.

30. května 1987 jsem následující povídku uváděl takto: Jeho knihy za výlohou neuvidíte; ty se v knihkupectví neohřejí ani na pultě. Pravidelní čtenáři našeho seriálku na jeho jméno jistě již netrpělivě čekají. Dnes se tedy dočkali: národní umělec JAN WERICH (1905—1980). Od roku 1978 až do své smrti publikoval nejčastěji právě v Kvítku; vedle několika pohádek a bajek „ze šuplíku",napsal pro Kvítko i pár anekdot a úvah.

Po vyslechnutí desky snad každého posluchače napadne otázka, proč dosud Miloš Kopecký nevydal žádnou knížku? Milovníci chytrého humoru, ale i životní moudrosti velké herecké osobnosti (která mimochodem rovněž podobně jako Miroslav Horníček řadu let stála na prknech, na nichž vládl legendární klaun a filozof Jan Werich) by takovou knížku přivítali s nadšením.

„Stáří je zlá, úskočná, nespravedlivá a krutá potvora a my s ní musíme bojovat ze všech našich sil,“ napsala před léty filmová a divadelní herečka Stella Májová. Tehdy už se ale podepisovala jako Stella Mraz a žila v kalifornském městě Fallbrooku, kam se provdala za přítele z mládí, Jaroslava-Jerryho Mráze.

Geniálního kabaretního, divadelního a filmového komika Vlastu Buriana, křtěného Josef Vlastimil (1891—1962), jsme si v tomto seriálu už jednou připomínali. Byl autorem (nebo spoluautorem) několika knížek, řady kabaretních skečů a divadelních her. Na celostátním semináři „Filmový smích Vlasty Buriana“, který se konal v roce 1986 v Rychnově nad Kněžnou, vzpomínal Jaromír Trejbal, kuchař, který u Buriana sedm let pracoval, že slavného komika také vídával psát doma „různé příspěvky do časopisů“.

Boris Hybner (1941) je mim, herec, autor, režisér a pedagog, přední představitel české pantomimické školy. V roce 1964 začínal v divadle Na Zábradlí v souboru Ladislava Fialky, v roce 1966 založil s Ctiborem Turbou Pantomimu Alfréda Jarryho, v roce 1978 soubor Studio Gag. Stejným názvem pak nazval v roce 1990 své dnes již neexistující divadlo v Praze na Národní třídě (fungovalo šest sezón).

Ve věku 77 let zemřel v pondělí 26. října 2009 v Thomayerově nemocnici spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík. Podobně jako po Jaroslavu Haškovi zbylo nám tu po něm neuvěřitelné množství humoristických povídek, her, skečů i románů. A podobně jako u Haška převýšilo jedno dílo všechno ostatní co napsal, totéž se přihodilo i Miloslavu Švandrlíkovi.

Plachta jako spisovatel a vtipný, pohotový glosátor veškerého dění kolem sebe, přispíval - ještě i po válce - do mnoha našich časopisů, novin, kalendářů a jiných tiskovin. Z vrozené skromnosti se však ze spisovatele nikdy nepokládal, a tak to bude nadále nějaký čas trvat, než se podaří uzavřít definitivní soupis jeho článků, povídek, monologů a dalších literárních prací.

15. února 1982 se konala v divadle Semafor premiéra. Světlo v hledišti zhaslo, na scénu vstoupil vrchní hotelového baru, elegantní starší muž v černém, a začal zpívat „Protektorátní blues“. Ve tváři tohoto muže, který zpívaným prologem otevíral příběh o doktoru Faustovi (odehrávající se na večírku německých filmařů v salónku pražského hotelu Alcron, v noci ze 13. na 14. února 1945), bylo možné vyčíst, že není pouhým interpretem této písně.

Hned v roce 1990 se do Československa vrátil JÁRA KOHOUT (1904 – 1994), komik, o kterém jsme čtyřicet let nesměli vědět. Vrátil se, aby nás znovu začal rozveselovat na filmovém plátně, televizní obrazovce, jevišti, v rozhlase, ale také na stránkách našich novin. Byl jsem pyšný na to, že bylo Kvítko první, kdo Járovi Kohoutovi nabídlo stálý prostor pro jeho veselé úvahy postřehy a vtipy.

Padesát let umělecké činnosti oslavil v roce 1997 konferenciér, komik a humorista VÁŠA TOMS (1923 - ?) Začínal v roce 1947 v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze. Později konferoval hudebně zábavný pořad „Mistři harmonik“ a od roku 1951 vystupoval v programu s Jaroslavem Vojtou, Vlastou Burianem, Fandou Mrázkem, Emanem Fialou, Járou Pospíšilem, Inkou Zemánkovou, Standou Procházkou a mnoha dalšími populárními umělci.

Pražského komika, humoristu a skvělého imitátora známých herců, KARLA MATĚJČKA (1913-198.), jsme v Kvítku už kdysi představovali — vzpomínal na svá setkání s „králem komiků“, Vlastou Burianem. Tentokrát má slovo, jako jeden z „komiků u psacího stroje“. Karel Matějček byl skalní starosparťan; na ligové mužstvo Spartu napsal nejednu vtipnou veršovánku, což není divu, neboť kdysi psal i texty písniček ...

Na Rudolfa Cortése rád vzpomínám, pokud mám příležitost, rád ho poslouchám. Jeho hlas měl krásnou sytou barvu, dodnes mi chybí mezi zpěváky podobný hlas. Kdysi dávno jsem pospíchal vždy jeden den v týdnu ze školy, abych zachytil z rádia půlhodinku s Orchestrem Karla Vlacha. Taky jsem chodil na Vlachovy koncerty a pozoroval tam urostlého mužského, obklopeného sestrami Allanovými.

Miroslav Horníček byl také zručný fotograf, výtvarník-kolážista, špatný zpěvák (což je jeho vlastní hodnocení), ovšem výborný textař písní, i když se o této poslední jmenované činnosti téměř nikdy a nikdo nezmiňoval. Písně s jeho texty nazpívali: Ljuba Hermanová, Milan Chladil, Miloš Kopecký, Karel Štědrý, Josef Zíma, Jaroslava Adamová a další zpěváci a herci.

„Marečku, podejte mi pero!“ S vyslovením téhle věty, která také tvoří název jedné české filmové komedie, se snad každému okamžitě vybaví dobrácká, usměvavá tvář toho, kdo ji na plátně pronášel. Ano, dnes si připomeneme skromného a dobrého člověka a herce, kterému chyběly pouhé dva roky k tomu, aby oslavil 100. narozeniny. FRANTIŠKA KOVAŘÍKA (1886-1984) milovali jak diváci, tak i všichni jeho kolegové.

Sám aktivní sportovec-cyklista napsal na 500 sportovních reportáží; vystupoval jako konferenciér i kabaretiér, otextoval téměř 200 písniček, z nichž některé vyšly i na gramofonových deskách. Jeho vzpomínky vycházely začátkem osmdesátých let ve Svobodném Slově. O kom je řeč? O estrádním umělci RUDOVÍ SIEGEROVI (1905-198..), člověku, který uměl rozdávat úsměvy a radost i v době, kdy už byl na zasloužilém odpočinku.

Udělal jsem objev. Jmenuje se Domino a jedná se o dětské internetové rádio. A protože jsem v osmdesátých letech působil nějaký čas díky redaktorce Jitce Neumannové v „opravdovém“ Dominu, vysílaném Českým rozhlasem na stanici Praha, řekl jsem si, že nejen z obdivu k tomu, co jsem nyní slyšel a také si přečetl o druhém, internetovém Dominu, musím vás na tuto veskrze pozitivní skutečnost upozornit.

Legendární postava českého di­vadla, herec a komik JINDŘICH MOŠNA (1837—1911), ještě u psacího stroje nesedával. Sedával u psacího stolu a své sólové výstupy a kuplety psal inkous­tem a perem. Tiskem začaly vycházet v sedmdesátých letech 19. stole­tí. Kromě několika svazků výstupů a kupletů napsal tento přední herec pražského Národního divadla (byl jeho členem hned od otevření v roce 1883 až do své smrti) knihu svých pamětí „Jak jsem se měl na světě“.

Osobitý, lidový komik, na kterého kdysi do Tyláčku chodila celá Praha - FANDA MRÁZEK (1903-1970). Jan Werich u něho obdivoval „určitou virtuositu, s jakou dovedl odevzdat, nebo jak se hantýrkou říká, prodat písničku“. Napsal o něm, že byl umělcem, „který z ničeho uhněte radost“.

Tvůrce moderního českého kabaretu, literát, skladatel, konferenciér, zpěvák a „právník s kytarou“, dr. JIŘÍ ČERVENÝ (1887-1962). Lexikon české literatury jej představuje jako autora „drobných povídek, výstupů, aktovek a písní, určených většinou k provedení na kabaretní scéně; své snahy o umělecky náročnější formy kabaretu popsal ve dvou memoárových knihách“: Červená sedma (1959) a Paměti mansardy (1962).

Chaplin mě ovlivnil víc než jako filmaře. On jako filmař vlastně nijak zvlášť vynalézavý nebyl, jenomže měl velký dar vyprávění. A pak hlavně to, co jsem nakonec měl rád i u jiných tvůrců (Renoir, Duvivier, Camé, italští komediografové) a co ho vyvyšuje nad ostatní filmové klauny: On mi sdělil, že film, stejně jako literatura, může obsahovat - soucit.

Komik burianovského rodu LUDÉK SOBOTA (1943), rozesmávající nás svým důsledně dodržovaným osobitým hereckým projevem, si v dědictví po našem králi komiků vybral něco z jeho stylu mluveného projevu, hry s češtinou i kouzla improvizace. Se vším tím pracuje promyšleně a zdaleka ne tak lehce a bezděčně, jak by se mohlo zdát.

Co se těch jakoby dobových snímků týče, žádný konkrétní film z počátku naší kinematografie jsme v nich nerekonstruovali. Vycházeli jsme dejme tomu z klasického snímku Dostaveníčko ve mlýnici z roku 1898, ale dělali jsme to celé úplně jinak — řekl bych nějak tak jako grotesku před Maxem Linderem. Podobně jsme natáčeli třeba i dobový záznam sportovního utkání.

Setkání s JANEM WERICHEM (1905 – 1980), ať už zprostředkovaná filmem, gramofonovými deskami, rozhlasem či televizí (anebo ta osobní, která mi šťastná náhoda dopřála v posledních třech letech jeho života), všechny tyto chvíle způsobily, že jeho osobnost a dílo bylo, je a bude největším zážitkem v mém životě. Myslím si, že toto zjištění, které píšu v první osobě, by stejně tak mohlo podepsat tisíce dalších lidí.

V roce 1986 jsem k následující ukázce z komikovy tvorby napsal: „Rozesmává nás - ve filmu i na televizních obrazovkách - svým věcným humorem. A ten se objevuje i v jeho fejetonech a povídkách, v nichž vystupuje jako vypravěč a glosátor událostí, kterých - pokud v nich sám nehraje hlavní roli - byl svědkem. Vydá-li jednou Jiří Sovák knihu svých vzpomínek, bude to nádherné čtení!“

Milý pane Gotte! Dovolte mi, abych Vám v den Vašeho významného životního jubilea gratuloval tímto trochu zvláštním otevřeným dopisem. Zvláštní je tím, že si v něm můžete prohlédnout cosi, co jste už buď zapomněl, anebo dosud ani neviděl. Asi už si nebudete pamatovat, že jsem to byl zrovna já, koho za Vámi někdy začátkem roku 1963 poslal redaktor Jiří Černý z Mladého světa, aby Vám sdělil, že budete poprvé vyhlášen Zlatým slavíkem, a aby Vám při té příležitosti položil 21 otázek pro magazín Aktuality Mladého světa, který k vyhlášení výsledků II. ročníku této soutěže připravoval.

Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.

Komik Karel Effa, s nímž se tehdy mohli setkávat diváci v některém z představení skupiny Josefa Dvořáka na scéně divadla Semafor, měl opravdu na co vzpomínat. Jenom počet filmů, ve kterých hrál, překročil stovku! Na divadelních prknech pak měl možnost zahrát si po boku Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Jana Wericha a mnoha dalších legendárních herců a komiků.

Přijela na Kokořínsko v době, kdy zkoušela v Národním divadle roli kněžny v Jiráskově Lucerně. Všechny nás okouzlila. A co všechno jsme se dozvěděli! Tady jsou některé zajímavosti z jejího života - třeba jste to dosud nikde nečetli… KDY SLYŠELA POPRVÉ O ČESKOSLOVENSKU: „Jako dítě jsem milovala kreslené filmy a ty, které se mně líbily nejvíc, byly právě z Československa.“

Abych zůstal věrný názvu Pozitivních novin, začnu tím pozitivním. Pro mě osobně bylo pozitivní už samo to, že mě k sobě pozval rodilý Karlovarák, muzikant a herec Ladislav Gerendáš. (Zahajovali jsme tam hned druhý festivalový den v Městské galerii na Staré louce výstavu obrazů a plastik našich kamarádů Petra Pěnkavy a Tomáše Prolla.)

DODNES VYCHÁZEJÍ v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce. WILLIAM CLAUDE FIELDS (1879—1946) byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Buriano­vi, i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film.

Mně bylo tenkrát necelých devatenáct, byl jsem asistentem scény na televizním filmu režiséra Jindřicha Fairaizla Nalezená revue a netušil jsem, že se seznamuji s budoucí Paní zpěvačkou, se kterou se budu setkávat sice vždy po několikaletých pauzách, zato však až do konce jejího života. Psal jsem o ní, korespondoval si s ní, pomáhal jí při druhém pokusu dostat se konkursem do Semaforu ....

Byl jsem tenkrát redaktorem Sedmičky, časopisu pro mládež (tehdy to stále ještě nebyla Sedmička pionýrů – psal se rok 1969), a tak jsem chtěl pana Branalda požádat o rozhovor. Ochotný Frank hned, že jdeme k Branaldům a dohodneme se s panem Branaldem, kdy by si pro mě mohl udělat čas. U Branaldů jsem se představil a hned také poprosil, jestli si mohu pana spisovatele vyfotografovat s jeho synem Ríšou, když budeme spolu „dělat“ ten rozhovor pro Sedmičku.

V 8.dílu tohoto seriálku jste se před časem seznámili s vůdčí osobnosti slavné trojice filmových komiků, bratří Marxů — Groucho Marxem. Ještě jednou si připomeňme některé z jejich komedii, které natočili ve třicátých letech a které jsme viděli také u nás: „Kobylkáři", „Kachní polévka", „V cirkuse“ a „Noc v opeře". Na počátku bylo bratrů Marxů pět: Groucho, Harpo, Chico, Gummo a Zeppo. Světovou slávu si však vydobyli jen první tři.

Také drastický komik, režisér a zpěvák FERENC FUTURISTA (1891—1947), vlastním jménem František Fiala, byl autorem mnoha scének, kabaretních monologů a písní. Na některých dalších se pak autorsky podílel, (například s hercem a komikem Theodorem Pištěkem). Hudbu ke kupletům Ference Futuristy psal nejčastěji jeho bratr, rovněž herec, Eman Fiala.

Možná si pomyslíte, že jsem měl místo Dáša napsat důstojněji Dagmar Veškrnová-Havlová. Když ale pro mě je dodnes jednou z „hvězd mého života“ právě ta Dáša, Dáša Veškrnová, báječná, veselá, skromná, pracovitá, kamarádská holka s velkým srdcem! Zamiloval jsem se do ní už jako do „holky z porcelánu“ i jako do „holky na zabití“, později ba i jako do „holky“ Vlastičky z filmu Dědictví režisérky Věry Chytilové.

V roce 1939 vzniklo Leningradské státní divadlo miniatur, jehož zakladatelem a uměleckým vedoucím byl herec a komik ARKADIJ RAJKIN (1911-1987). Představovat jej u nás bývalo kdysi zbytečné; vždyť právě v Československu dostal v padesátých le­tech přezdívku „muž mnoha tváří" (tak se ostatně také jmenoval film režiséra Zdeňka Podskalského, nato­čený při první Rajkinově návštěvě Československa v roce 1958, a stejný název nese i obrazová publikace, která o rok později vyšla rovněž u nás, v nakladatelství Orbis).

Letos 30.listopadu uplyne 50 let od chvíle, kdy Waldemar poprvé vystoupil na prknech divadla Semafor, ve hře Člověk z půdy. Letos se tedy budou v Semaforu slavit padesátiny. Před deseti lety, na 40.výročí divadla, Waldemar ještě přijel. I když zprávy z Ameriky nebyly v posledních letech potěšující, stále tu byla teoreticky možnost, že se Waldemarův zdravotní stav zlepší natolik, aby mohl přijet. Bohužel – Semafor bude slavit bez něj. Je to moc smutné. Sbohem, Waldemare!

STOVKY A STOVKY písniček, kupletů, komických výstupů a scének napsal, vydával a také ve svém knihkupectví v malostranské Mostecké ulici prodával, JOSEF ŠVÁB-MALOSTRANSKÝ (1860-1932), první český filmový komik. „Jeho obor,“ vzpomínal scénárista, a režisér Václav Wassermann, „bohužel tak úzce jím i filmaři omezený, byl - fráternický.

Jiřina Bohdalová je „dámou na kolejích“ - míněno těch hereckých, divadelních - od padesátých let. Před filmovou kamerou se však objevila mnohem dřív. Nikdo netušil v době, kdy byla naší komičkou číslo jedna Věra Ferbasová, že devítiletá holčička Jiřinka, která se v roce 1940 objevila po boku Zdenky Sulanové ve filmu Madla zpívá Evropě, už za dvě desítky let začne pozvolna zdolávat vrchol žebříčku nejpopulárnějších českých komiček.

„Vstávám denně ve stejnou dobu, v osm začnu psát, pak hraju na klarinet, potřebuji vést klidný a spořá­daný život, abych odvedl svou práci. Jsem velmi klidný, naprogramovaný člo­věk,“ říká o sobě plachý, subtilní muž v brýlích s černými obroučky, který patří od konce šedesátých let ve světě mezi nejznámější komiky a humoristy. Scenárista, filmový režisér, hudebník, herec, autor mistrov­ských skečů a povídek - WOODY ALLEN (1935).

15. května 2009 uplynulo přesně 40 let od vydání prvního čtyřlístkovského sešitu českých komiksů pro děti. Ve Čtyřlístku se vystřídala celá řada autorů, nicméně těmi hlavními byli vždy výtvarník Jaroslav Němeček a scenáristka Ljuba Štíplová. Ti udělali Čtyřlístek Čtyřlístkem, ti vytvořili dnes již slavnou čtveřici hlavních čtyřlístkových postaviček - Myšpulína, Fifinku, Bobíka a Pinďu. Čtyřlístek vychází dodnes, a jak jsem se dočetl, stále se vyprodává náklad 40.000 (!) výtisků.

Začínal v brněnském kabaretu v roce 1931, psal písničky, konferoval je, imitoval Vlastu Buriana a jako imitátor sportovního komentátora Josefa Laufera se dostal v roce 1935 poprvé před rozhlasový mikrofon, v Bassově „Klap-zubově jedenáctce“. V brněnském roz¬hlase pracoval pak jako redaktor ce-lých jedenáct let. Autorsky se podílel na výstupech Jozéfka Melhobó, v roce 1947 vydal v Brně svoji první knížku - „Řečí šestapadesát“.

Když tak člověk o tom uvažuje, je jízda na kole velká hloupost. Pokud se mě týče, nikdy bych na kolo nesedl, předepsal mi to však doktor. „Musíte mít pohyb, jinak budete otylý“, řekl a rukama nakreslil do vzduchu nejspíš sud. Smutně se přitom usmíval, jako by byl na pohřbu blízkého příbuzného. Začal jsem tedy jezdit na kole, abych mu udělal radost.

Dušan Spáčil, novinář a básník, vydal na konci roku 2008 svoji druhou básnickou sbírku pod názvem PŘEBYTEČNÝ ANDĚL. Nejsem literární kritik ani teoretik, neumím psát recenze na básnické sbírky, ani na jakákoliv literární díla. Přesto mně Spáčilova sbírka básniček donutila napsat tyto řádky, které nechtějí nic jiného, než upozornit na útlou knížečku v níž čtenáře čeká poutavé čtení.

Velevážení sportovci! Především si mě představte před mikrofonem. Mikrofon je umístěn naproti mně a s odpuštěním mně kouká do huby jako nějaká klepna, která bude teď lapat každé mé slovo a roznese je pak do celého sportovního světa. Budu se snažit tady krasořečnit, ale uklouzne-li mi nějaké slovo vedle, pak se nezlobte...

Vyšla jsem právě odpoledne z domova, když mě přepadla smečka lišek, zahalující korpulentní blondýnu. - Stefčo! Ne, hora s horou... Vidím, že mě nepoznáváš. Jsem Luša Pamčaková, taková hubená, černá, s copánkem. Hrávaly jsme si spolu vždycky v parku, když jsme byly malé. Pamatuješ se, byla jsi u mne na jmeninách a zvracela jsi kakao.

Zapomenutý herec Osvobozeného divadla, melancholický komik ANTONÍN NÁLEVKA (1893—1932). Zahrál si v devíti hrách V + W: Ve „Smoking revui“ hrál tři role — generála da Vegu, Artura Biliboje a Prvního šílence. V „Gorile Ex Machině“ dokonce role čtyři. A následovaly hry další — „... si pořádně zařádit“, „Líčení se odročuje“, „Ostrov Dynamit“, „Kostky jsou vrženy“ a „Caesar“, od jehož premiéry zbývalo Nálevkovi pouhých 36 dní života.

Humor bratři Marxů byl milován i nenáviděn. O Grouchově prioritním postavení v trojici svědčí také to, že jediný ještě hrál ve filmech v padesátých letech. V roce 1954 vydal Grouchův syn Arthur knihu „Život s Grouchem“. Snad tím tatínka inspiroval, neboť o pět let později — v roce 1959 — vydal sám Groucho Marx autobiografickou knihu „Groucho a já“.

No a teď jak to vlastně začalo. To je na věci to nejinteresantnější. Tedy, abych tak řekl, tohle všechno zavinila tzv. sběrová loterie. Každý z nás totiž sbíral, sbírá nebo bude sbírat. Sbírat je totiž velmi ušlechtilý sport. Tak například: sbírají se poštovní známky, sbírají se cigarety, ve válce — poněvadž bylo málo bytového prostoru — sbíraly se jenom špačky, sbírají se autogramy známých osobností, sbírají se unavený po Silvestru.

Příštího dne ráno, poté, co jste přenocovali někde v koutku cirkusu, přikryti plakátem, vedou vás do bytu, seznamují vás se správcovou, která v té chvíli nevidí nic jiného než vaše dlouhé vlasy a oděv, zde trochu neobvyklý. „Nu,“ říká, stiskne rty a rychle si o vás dělá představu. A už víte, že nemáte právo například na (a příkazy by se daly shrnout do dvaceti až třiceti bodů) styk s africkou kontrarozvědkou, na spiristické seance, na operaci kolenního kloubu...

Když jsem se před časem seznámil s dalším velkým Hančlovým dílem, nekonečným seriálem ŠKOLA KOUZEL, v němž kromě zajímavě napsaných medailónků předních našich i zahraničních kouzelníků uveřejňoval i principy některých jejich jednodušších kouzel, napadlo mne, že by výběr kapitol z tohoto seriálu mohl začít vycházet v Pozitivních novinách. Je totiž velká škoda, že knižní podoby se asi nikdy nedočká.

Větší část svého života byl komikem pro děti. Rozesmával děti dětí, které bavil před lety a v rodinách, kde šel vývoj trochu rychleji, vzpomínaly už i některé babičky na jeho dětská představení, při nichž ony byly součásti dětského publika. ANTONÍN „STRÝČEK“ JEDLIČKA (1923 - 1993) se proslavil už jako dětský herec. (Ve filmech se začal objevovat až v druhé polovině třicátých let.)

KDYBYSTE PROLISTOVALI KATALOGY, které vydala divadelní a literární agentura DILIA, překvapilo by vás, kolikrát je v nich uveden OLDŘICH NOVÝ (1899 - 1983) jako překladatel, upravovatel, autor nebo textař písní. Hervého Mam'zelle Nitouche, Goldoniho lhář, Straussův Cikánský baron, Websterův Plukovník chce spát, vlastní hudební komedie Pro tebe všecko a Tři a jedna - to je jen několik titulů, s nimiž je jméno Oldřicha Nového spjato.

František Nepil s ním tehdy o politice nemluvil, i když s politikou jejich rozhovor určitou souvislost přece jen měl. Po dlouhé době se totiž objevil na obrazovkách televizní film s jednou z posledních, skvělých hereckých kreací Jana Pivce, umělce v těch letech rovněž odstaveného na vedlejší kolej. „Neviděl jste včera večer v televizi Pivce?

Tuto sobotu 21.2.2009 v době, kdy v rozhlase běžel můj pořad pětadvacetníkový Padesátník za korunu (pětadvacetník=rozuměj Padesátník, který dříve trval skoro hodinu, ale od nového roku byl zkrácen na 25 minut), jsem si "povídal" s pamětníky v diskusi Psí podrbání pod článkem Ondřeje Neffa v jeho internetovém Neviditelném psovi.

NE VŠICHNI TI, s jejichž literární tvorbou se budete v našem cyklu KOMICI U PSACÍHO STROJE setkávat, u psacího stroje doopravdy sedávali. Mnozí se ani za literáty nepovažovali. Mnozí se stávali autory jen z nutnosti, z potřeby napsat text „na míru“ komické postavě, kterou na jevišti či pódiu vytvářeli.

„Nejhezčí ze všeho byly bezesporu ty začátky, protože člověk šel do všeho s určitou nadějí a vervou, na všechno se těšil. Časem pak nastala určitá únava, takže proto tvrdím, že nejraději vzpomínám na své začátky. Ono se všechno pomalu vytrácí z hlavy, kdybyste za mnou přišel před takovými deseti-dvaceti lety, určitě bych vám toho pověděla víc.

Jednou mi řekl: „Já ti, člověče, závidím, že na chalupě můžeš být furt.“ A já se tehdy trochu zastyděl; on, typický chalupář, který své Stradonice miloval, se na chalupu dostával méně často než já, nechalupář, který se jednoho dne pouze rozhodl, že se stane z Pražáka venkovanem. Přitom – kdepak bych dokázal to, co on! Vždyť dokonce i tu sošku svatého Vojtěcha si do výklenku nad vstupními vraty či bránou vlastnoručně vyřezal!

ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ.  Víte například, že Jiří Šlitr uměl hrát nejen na piáno, ale také na všechny druhy harmonik, na varhany, na kytaru a že se učil i na trubku a na saxofon? Víte, že neměl rád vařenou mrkev, kedlubny a rajskou polívku? Že nikdy nespletl text písně Co jsem měl dnes k obědu? Že na duchy nevěřil, ale bál se jich? Že ho ve škole bavila nejvíc matematika, deskriptiva a latina?

Prožil jsem s Františkem Nepilem řadu neuvěřitelných i uvěřitelných situací. Měl jsem zato, že se mi v roce 1996 podařilo z paměti dočista všechno vyšťourat, všechno zaznamenat a předložit pro potěšení Františkovým fanouškům a jeho věrným čtenářům. Ukázalo se však, že když jsem byl později vyzván, abych pro sborník s názvem Jak jsem potkal Františka Nepila vzpomínal dál, protože jsem si prý tenkrát nemohl přece vzpomenout úplně na všechno...

V pátek 23. ledna a následně v noci ze soboty na neděli 24.ledna, uvedla Česká televize pořad 13. komnata Zity Kabátové, do něhož jsem byl přizván, abych na konkrétním příkladu pověděl něco o anonymech, lidské zlobě a závisti, provázejících ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let návrat této filmové hvězdy na televizní obrazovky.

Premiéra „současného příběhu ze života pražských vysokoškoláků“ se konala o den později v pražském kině Sevastopol, odkud pak film režiséra Miloše Makovce s názvem Snadný život putoval do kin dalších. (Jen v Lucerně se hrál po dobu pěti týdnů). Diváky, zvláště ty mladé, táhl, přestože šlo o dílko velmi průměrné.

Kapelník, skladatel a klarinetista Ferdinand Havlík, který v letošním roce oslavil už 80. narozeniny, v ní podívá svědectví o recesistickém hnutí v Čechách, o zákulisním humoru muzikantů v Semaforu i jinde, o tom co úsměvného jej v životě potkalo. A tak i na úplném konci roku 2008 otevírám na chvíli tuto knihu a bavím se četbou rošťáren, které Ferdinand Havlík zaregistroval anebo jichž byl mnohokrát on sám strůjcem.

Vzpomínám dodnes na tu noc, kdy jsme se sešli s Jitkou a tehdejším hudebním režisérem Pavlem Žákem před budovou Československého rozhlasu. Každý jsme vytáhli stovku a obolus dali zvukaři, který už měl dávno po „směně“, ale zůstal s námi ve studiu. Pod dohledem Pavla Žáka jsme pak s Jitkou nazpívali Bílého vánočního slona.

Barbara Śmietana, provdaná Kupšovská, zpěvačka žijící v Praze… Za sebou má pozoruhodnou pěveckou kariéru, která pokračuje i nadále, přestože o ní mnoho nevíme. A právě proto také vznikl tento článek, který chce alespoň v kostce zaznamenat zajímavé momenty z kariéry skromné umělkyně. Barbara se narodila 4. září 1945.

Byla to tehdy veliká a doslova světová atrakce a režisér Radok byl veliká osobnost, která mohla být rovněž světová, kdyby se tehdejší režim na něm barbarsky nepodepsal. Poznal jsem ho - ovšem jen zpovzdálí - už před léty, když jsem byl členem Propagační tvorby a Marcel Pokorný, který navrhoval kostýmy pro hru Jedenácté přikázání, nadšeně nám o něm vyprávěl.

Pohledy dvou publicistů na největší poválečný úspěch čs.kultury ve světě, který na výstavě EXPO 58 v Bruselu zaznamenal program LATERNA MAGIKA autorů Alfréda Radoka, Miloše Formana, Vladimíra Svitáčka, Jána Roháče a arch. Josefa Svobody. Ondřej Suchý a Jiří Vlastník vnímali zázrak zvaný Laterna magika očima dvanáctiletých kluků.

Jednou mi Ondřej zavolal a nesměle se zeptal, jestli bych nemohla něco napsat o svém dětství na Mělníce. Myslela jsem, že se trošičku pomátl, protože kdo by si propánakrále pamatoval události a zážitky starší sedmdesáti let! Ale protože se takovým lidem nemá odporovat, řekla jsem, že o tom pouvažuji, což jsem ovšem neměla v úmyslu.

Dostal jsem zprávu o tom, že herečka Libuše Řídelová, jedna ze tří hlavních aktérek knížky na níž pracuji a která má v příštím roce vyjít v nakladatelství Ikar pod názvem ŽENY KOLEM OLDŘICHA NOVÉHO, momentálně leží na onkologickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Přibližně stodvacet dopisů, pohlednic a telegramů, které své partnerce ze scény karlovarského divadla Oldřich Nový za život napsal, mně paní Libuška věnovala už před dvěma roky.

Jak psát něco nového o muži, o němž toho bylo už tolik napsáno? Snad skutečnost, že jsem byl vrstevníkem jeho syna Jana - slušného a milého kluka, který tragickou náhodou zemřel zrovna v době, kdy jeho otec natáčel s Jiřím Sovákem svůj zamilovaný televizní seriál Byli jednou dva písaři způsobila, že jsem se z určitého ostychu a smutku z této události vyhýbal našim setkáním.

Tak například na sklonku léta jsem si všiml, že Lupina, který se zajímá o veškeré dění u nás i ve světě, zaujala během jeho doposud krátkého života (1 a ¾ roku) osoba, kterou zná dnes už celý národ. Lupino neví, co ta osoba provedla. Lupino ani neví, proč se jí říká Anička, jindy Barbora a jindy Adam.

Koncem června roku 1997 mi přišel dopis:"Vážený pane Suchý, vzhledem k tomu, že Váš rozhlasový pořad pro "padesátníky" poslouchám téměř pravidelně, zaslechl jsem i Vaši výzvu padesátníkům, aby se ozval, kdo něco ví, co je s Jindřichem Faktorem. - Tak tedy nic moc, ale žiju..."

S pamětí měl v pozdním věku problémy i Felix Holzmann. Do posledního dílu zábavného vzpomínkového pořadu Kavárnička dříve narozených, natáčeného Českou televizí z části v Šemánovicích, se k nám sjela tehdy řada známých umělců. Ljuba Hermanová si zde ještě naposled v životě zazpívala před televizní kamerou, přijeli Dáda Patrasová, Ladislav Gerendáš, můj sourozenec, též Eduard Hrubeš, Felix Slováček a Felix Holzmann.

V nejmenovaném týdeníku vyšel 7. prosince 2006 můj pohled na nedlouhý život a dílo Jany Werichové, herečky a překladatelky. Vyšel pod jiným titulkem, doplněn pasážemi, které dodatečně dopsal někdo jiný, patrně ve snaze udělat můj článek „senzačnější“.

Naše společná láska byl svět filmu. S filmem měl Karel hodně společného. Málokdo například ví, že celých deset let (od roku 1959) pracoval jako rekvizitář Filmového studia Barrandov. Traduje se, že když ho tam začátkem šedesátých let zaslechl prozpěvovat a brnkat na kytaru Jan Werich, řekl mu tehdy: „Poslyšte, vy byste měl zkusit zpívat lidem na jevišti.“

Bylo více těch, kteří se ve své době marně snažili předložit důkazy Burianovy neviny široké veřejnosti.... Zatímco se v tehdejším tisku objevovaly proti Burianovu výpady nejhoršího kalibru, článek, jehož autorem - dle tvrzení paní Červené - byl nejspíše dr.J.Vojtíšek (článek je nepodepsaný), se na stránky novin nedostal. Zde je alespoň jeho část.

Mám nyní před sebou koncepty a opisy dopisů z let 1947 až 1949, adresovaných ve třech případech Ústřednímu národnímu výboru v Praze, v nichž se nešťastný komik znovu a znovu obhajuje a dovolává spravedlnosti. Jeho odvolání proti nálezu trestní komise č. 50 ze dne 7. května 1947 má dvanáct stran (formuloval je Burianův právní zástupce JUDr. Jaromír Vojtíšek), dopis kulturnímu referentu města Prahy, členu ÚNV Václavu Jarošovi, obsahuje dvanáct číslovaných bodů (napsán byl dva dny před Štědrým dnem 1948).

Naposledy mi o jednom z činů Vlasty Buriana v době nacistické okupace vyprávěl pan Radovan Lukavský. Aniž by Burian Lukavského znal, "vykorespondoval" na přímluvu kteréhosi z kolegů mladého herce z nasazení v reichu s odůvodněním, že ho nutně ve svém divadle potřebuje, (pan Lukavský se usmál: "Vypadalo to, jako bych měl přinejmenším v jeho divadle nastoupit na místo Jaroslava Marvana...").

Tak už se to stalo: Prožil jsi své první narozeniny v životě! Pro tebe to byl den jako jiný, zatímco my, lidé kolem tebe, jsme si opět uvědomili, jak čas neúprosně plyne. Já jsem se opět začetl do tvých psích horoskopů, které jsem si v nedočkavosti chvíle kdy se s tebou setkáme stáhl z internetu, abych porovnal jejich obsah se skutečností. Jsou tam úsměvná sdělení, tak jak už někdy v horoskopech bývají.

Vzpomněl jsem si na to na poslední chvíli, což se mi v mém věku stává čím dál častěji, ale vzpomněl jsem si - což je stále ještě dobré, ne? Napadlo mě informovat prostřednictvím Pozitivních novin ty z vás, kteří občas poslouchají v Českém rozhlase 2-Praha některý z mých nedělních pořadů (Padesátník a Nostalgické muzeum zábavy - vždy od 15.05 hodin), co jsem spáchal do vysílání příštích dnů a týdnů.

Příběh Anny Ondrákové, která kromě dodnes u nás populárních českých filmů (On a jeho sestra, Kantor Ideál, Polská krev, Důvod k rozvodu) hrála také ve filmech rakouských, německých, francouzských a anglických (v Anglii byla hvězdou dvou snímků mistra filmového hororu Alfreda Hitchcocka) se v roce 1933 provdala za boxerského šampióna Maxe Schmellinga a ve svoji filmovou kariéru ukončila v Německu v roce 1951.

Jinými slovy: Druhý díl Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha je na světě! Pokračování úžasného čtení, které vydalo nakladatelství AKROPOLIS společně s Nadací Jana a Medy Mládkových. Obdiv patří panu prof. Matějkovi, který celý obří projekt edičně připravoval, a pak samozřejmě těm dvěma velikánům, kteří svými dopisy vytvořili další obdivuhodné literární dílo.

Dobrý den, pane Suchý, omlouvám se, že Vás takto otravuji, ale četla jsem dnes článek o Dádě Patrasové, že prý vystupovala v Prostějově opilá, musí to být hrozná pomluva. Lidi jsou strašně zlí, pokud jsou normální tak přece musí vědět, že paní Patrasová má zdravotní problémy s krční páteří a určitě musí mít velké bolesti.

V době, kdy začínám psát tyto řádky, chybí Cardinálu Nerminovi–Lupinovi III. do jeho prvních narozenin pár týdnů. Přestože v poslední době díky svým prázdninovým kamarádům, kteří u nás stále ještě přebývají, značně zdivočel, oslavu narozenin si určitě zaslouží.A tak se za jeho zády řeší, jaké dary by ke svému významnému životnímu jubileu měl dostat.

Ačkoliv bylo málokdy vidět jak se směje, měl krásný osobitý humor, v němž si skvěle notoval se svým kamarádem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem. Do Havlíkova semaforského orchestru přišel z divadla Rokoko, kde po několik let vedl tamní kvintet.

Už je to nějaký týden, co nakladatelství Libri vydalo v pořadí druhý díl unikátního projektu dlouholetého pracovníka Národního filmového ústavu, filmového encyklopedisty a fotografa Miloše Fikejze – ČESKÝ FILM – Herci a herečky. Po celou tu dobu přemýšlím, jak nejúčinněji upozornit na tyto důležité knihy co největší okruh filmových fanoušků, hledajících nejčastěji odpověď na otázky, co se stalo s některými jejich oblíbenými herci po nichž jakoby se slehla zem.

Na skutečnosti, že je pojednou o mou práci zvýšený zájem, má bezesporu velký podíl Česká televize. Po dokumentech z cyklu Příběhy slavných, Sesazení krále (o V.Burianovi) a Zapomenutý zpěvák (o R.Cortésovi) na nichž jsem spolupracoval, čeká televizní diváky v prosinci další film, Moudrý šašek, v němž jsem měl pro změnu možnost zavzpomínat na skvělého komika Jaroslava Štercla.

¨ Дорогие друзья, вы дали мне возможность окунуться в мое прошлое, вновь пережить все, что делает нашу жизнь уникальной и незабываемой, - ведь каждая новая мини-серия вновь возвращала меня в те годы, по которым каждый из нас время от времени скучает. Еще раз спасибо вам за это.

  Nejsem tak domýšlivý, abych se domníval, že jsem od loňského listopadu svým vyprávěním zaujal nějakou větší skupinu posluchačů. Nebylo jich mnoho, ale jsem šťastný, že jsem se díky elektronické poště mohl několikrát přesvědčit o tom, že jsou. Dnes chci všem poděkovat. Přátelé, umožnili jste mi, abych si při psaní těchto drobných vzpomínkových střípků promítal v duchu zážitky, které mi dělaly v minulosti život šťastnějším. Ještě jednou – dík!

  Přestože měl Leonid Jengibarov ve Stínech zapomenutých předků jen malou roličku, přál jsem si ten film mít jednou ve své filmotéce na videokazetě nebo DVD. A tak se konečně dostávám k důvodu, proč jsem se tu dnes rozpovídal o velkém filmaři a jeho jednom velkém díle. Když jsem letos v září slavil narozeniny, dostal jsem nečekaně Stíny zapomenutých předků - dokonce hned od dvou různých lidí!

  Каждый раз, когда я попадал в семидесятые и восьмидесятые годы в Москву, в большинстве случаев, так или иначе, мой путь заканчивался в Ереване. Там жил мой дорогой друг Говик Гарутюнян, там было много друзей моего любимого друга, который уже покинул этот мир, клоуна и мима Леонида Енгибарова.

„Hele, já votevřu dveře, otočím se kde je, a von už je venku, viď. Když von je tak rychlej!!“ stěžoval si mi kdysi Zdeněk Srstka na svého pražského krysaříka. Lidé mu pak prý hlásili, kde ho má hledat… No jo, krysaříčci jsou rychlí. Náš Lupino si dává po zahradě závody tu s kamarádem bíglem, tu s kamarádem ridžbekem, a když pak ti dva velikáni ulehnou vyčerpaní na bok, přidá si obvykle ještě nějaké kolečko navrch. Jenže začal být nejvyšší čas tu jeho volnost tu a tam výchovně usměrňovat.

  Před časem jsem se zde zmínil o tom, že se mi podařilo vypátrat kde a jak tato někdejší dětská filmová hvězda žije. Končil jsem větou: ‚Už se těším, až mu napíšu „májový“ dopis.‘ Ten dopis jsem skutečně napsal, v něm řadu otázek, a doktor Michal Staninec, úspěšný stomatolog ze San Franciska, mi na něj nedávno odepsal.

 Сегодня я хочу вернуться к фильму «Майские звезды». Это был второй по счету фильм совместного чешско-советского производства, четыре истории, которые произошли в майские дни 1945-го года. Фильм был снят в 1959-м году режиссером Станиславом Ростоцким. А в новелле «Душан и генерал» рядом с Александром Хановым играл шестилетний Миша Станинец, маленький актер, который на переломе 50-60-х годов с успехом снялся в четырех фильмах.

V květnu letošního roku se objevila v tisku zpráva, že třetí řada seriálu Nemocnice na kraji města má za sebou první záběry. Opět se setkáme na televizních obrazovkách s Irenou, dcerou primáře Štrosmajera, kterého v legendární Nemocnici z roku 1976 hrál Miloš Kopecký a tak se opět setkáme s Helgou Čočkovou, filmovou hvězdou mého mládí.

Když se mi dostala do rukou nová kniha Miroslava Sígla, encyklopedie KDO BYL A JE KDO: MĚLNICKO – KRALUPSKO – NERATOVICKO (vydalo ji pražské nakladatelství Libri), okamžitě mě napadlo, že článek, jímž ji budu doporučovat čtenářům, začnu větou: Kéž by mně bylo dopřáno tolik síly a zdravé mysli, abych dokázal v jednaosmdesáti letech (tolika let se právě M. Sígl dožívá) vydat podobně obsáhlou a zasvěcenou knihu!

V sobotu 22. září večer zemřel v Paříži ve věku 84 let slavný francouzský mim Marcel Marceau, kterého poznal celý svět jako lyrického klauna jménem Bip. Postavu Bipa vytvořil Marceau v roce 1947. O devět let později, v roce 1956, se s Marceauem-Bipem poprvé setkává v Paříži náš Ladislav Fialka, který přejímá do svého repertoáru některá jeho pantomimická čísla. Z téhle známosti se později stává mnohaleté přátelství.

  „Československo pro mě bylo a je první láskou, na kterou se nezapomíná,“ řekl ruský herec a režisér Oleg Tabakov českým novinářům, když loni zavítal se svým moskevským divadlem Tabakěrka do Prahy. Kolik umělců z Ruska či z bývalých svazových zemí vyslovilo už v minulosti podobná svá vyznání a obdiv! Skladatelé populární hudby nejednou opěvovali krásu našich měst, Prahy a Karlových Varů.

  Сегодня я хотел бы вспомнить о том, о чем вспоминают многие мои сверстники. Я вновь возвращаюсь в пятидесятые годы, в магазин «Советская книга», который находился на Вацлавской площади, и куда мы, мальчишки, с удовольствием и часто забегали. Да и как могло быть иначе, если цены на все детские книжки, пластинки и диафильмы были доступны нашим детским кошелькам.

Co všechno se člověk nedozví! Poslal jsem do Kodaně jedné známé milovnici psů Lupinovu fotku a přišla mi od ní tato zpráva: „Váš Lupino je krásný! Víte, že v Dánsku začal být krysařík velice populární? Mají jej hlavně mladé dívky, plné ambicí prosadit se ve světě, alias superstar...“ Tu chválu na Lupina mi napsala paní Zuzana Vasa, kdysi zpěvačka a herečka z divadla Paravan, známá jako Zuzana Princová.

  Когда режиссер Милош Форман снимал в Праге свой знаменитый фильм «Амадей», он уже был американским гражданином. Тот, кто не был связан со съемками, не мог даже мечтать о встрече с режиссером: за всем следила госбезопасность СтБ. И у меня не было уважительной причины для встречи с Милошем Форманом. Я был журналистом, но интервью с ним не напечатали бы ни в одной газете.

  Když v Praze točil režisér Miloš Forman svůj slavný film Amadeus, byl už americkým občanem. Lidé, kteří neměli s jeho filmem nic společného, neměli k němu snadný přístup: Vše tehdy sledovala státní bezpečnost. Ani já neměl žádný obhajitelný důvod, proč Miloše Formana osobně vyhledat. Byl jsem sice novinářem, ale rozhovor s ním by mi v žádných našich novinách neuveřejnili.

Moje žena o mně říká, že jsem mravenec. Nebráním se tomu označení. Opravdu dokážu za něčím jít s urputností mravence celá léta, navzdory tomu, že se výsledek většinou opakuje: rovná se nule. Nechám na čas celou záležitost takříkajíc „u ledu“, ale pak se znovu pustím do přerušeného pátrání.

Jeho jméno je značkou kvality. Objevuje se už řadu let na desítkách hudebních nosičů zpěváků a kapel na které velká hudební vydavatelství mnohdy dávno zapomněla. Pamětníkům přináší radost, nepamětníkům objevuje pohodu doby „normálních“ písniček - od R. A. Dvorského, přes Cortése a Vašíčka až třeba po Janu Petrů, Gustava Broma, Josefa Beka... – ostatně prohlédněte si na internetu sami všechna ta jména!

  Andrej Chalimon, který si jako malý kluk zahrál hlavní dětskou roli v našem oscarovém filmu Kolja, oslavil na letošním 47. Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež ve Zlíně své sedmnácté narozeniny. V příběhu malého Kolji je dojemná scéna, kdy se Kolja v Praze ztratí. Trochu podobné dobrodružství prožíval kdysi malý kluk Pepíček v československo-sovětském filmu V šest ráno na letišti, který měl premiéru na jaře roku 1958.

Андрей Халимон, который в детстве сыграл роль Коли в фильме, получившем премию «Оскар», в этом году на Международном фестивали фильмов для детей и молодежи отметил свое семнадцатилетие. В истории маленького Коли есть одна трогательная сцена - когда мальчик теряется в Праге. Подобное приключение пережил когда-то мальчишка Пепичек из чехословацко-советского фильма «Удивительное воскресенье».

  Bylo to v zimě roku 1960. Jako patnáctiletý jsem se tehdy krátký čas učil truhlářem. Chodíval jsem na tramvaj už ve čtvrt na šest ráno, což bylo pro mě, pro kluka, který v té době hrál občas až do noci někde na basu, dost kruté. Jednou jsem vyrazil do práce, všude ještě tma, svítily jen pouliční lampy, mrzlo až praštilo, když tu jsem uviděl nedaleko Židovského hřbitova stojícího muže, který se skicákem v ruce kreslí jedno ze zdejších pražských zákoutí. Nevěřil jsem svým očím – byl to Jiří Šlitr.

Произошло это зимой 1960-го года. Мне было 15 лет, и я учился на плотника. Я выходил на трамвайную остановку уже в пять пятнадцать утра, что для мальчугана моего возраста, согласитесь, жестокое обстоятельство. К тому же, если этот мальчуган по ночам почти до утра играл где-нибудь на контрабасе… Однажды я вышел на улицу, отправляясь на работу. Везде темнота, только уличные фонари тускло освещали дорогу.

Už se těším, až Cardinála Nermina Lupina III. představím Martičce Kubišové! Kdysi s námi oslavila 17. narozeniny Lupina I., Lupinovi II. přivezla jednou jako dárek malou červenou kšiltovku, aby nám ho „neunesl“ nějaký dravec, a jistě se přijede pomazlit i s Lupinem III. Má ráda pražské krysaříky a to i přesto, že sama inklinuje k psům poněkud větších rozměrů. Například takový čtyřicetikilový azawakh jménem Djago - co všechno s ním zažila! Odjakživa byl alergický na montérky.

Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!

I když to někdy tak vypadá, Češi neztrácejí smysl pro humor. Přesvědčuji se o tom čas od času v diskusích pod novinovými zprávami, které čtu na Internetu. Záleží na inteligenci chatujících. Z primitiva kloudného vtipu nedostaneš, ale občas do těchto míst, vyhrazených pro názory čtenářů, zabrousí někdo chytrý a to je pak radost si něco přečíst!

Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová. 

Herec Jaroslav Dušek má čtrnáctiletého psa, který se jmenuje Bertold Brecht. Když ho Duškovi dostali jako štěně, jmenoval se prý Pepíček. Jenomže byl tak aktivní, že ho Jaroslav velmi záhy přejmenoval na Bertíčka (že by vzpomínka na čertíka Bertíka Štěpánky Haničincové?). K Bertoldu Brechtovi to už byl jen kousek. „Ale proč zrovna Brecht?“ ptal jsem se Jaroslava. „Přece proto, protože Bertold Brecht byl na herce pes,“ odpověděl mi se svou obvyklou samozřejmostí.

Nevím už, zda moje matka nemusela v roce 1952 nakonec dokonce pokleknout před ředitelem osmiletky v Praze–Nuslích, kam byla předvolána, aby vysvětlila moje počínání. Sám si už na to nepamatuji a znám to jen z doslechu: Když soudružka učitelka vyzvala v hodině kreslení žáky 1.B aby namalovali jablíčko, přihlásil jsem se prý s dotazem, zda mám namalovat jablíčko surrealistické anebo kubistické.

Tentokrát vzpomínám na filmového herce, se kterým jsem se nesetkal a přesto patří k hercům mně blízkým – na Vjačeslava Tichonova. Obdivovali jsme ho a jistě by udělal mnoha pamětníkům velkou radost i dnes, pokud by se u nás opět objevil na filmovém plátně nebo televizních obrazovkách. Bohužel, nic takového se už po mnoho let nestalo, což považuji za velkou křivdu.

  Дорогие друзья! В этот раз я предлагаю вам свои воспоминания о киноактере, с которым мне не суждено было встретиться, но все равно он мне очень дорог. Это Вячеслав Тихонов. Мы все обожали его! Многие люди старшего возраста сегодня с благодарностью бы вновь увидели его на телеэкранах или в кинотеатрах.

Stala se pro mě hvězdou ve druhé polovině padesátých let, kdy jsem si ji zapamatoval ze tří filmů. V té době jsem prožíval životní úsek od deseti do patnácti let. Zajímavé je, že jsem si ji nikdy nezapamatoval jménem; byla pro mě jen půvabnou plavovláskou, která se mně líbila a se kterou jsem prožíval její neveselý osud a zklamání ve filmech Komedianti a Snadný život.

Přeji hezký den, milí posluchači! „V obyčejných novinách se píše jenom o lidech. Ale děti také zajímá, jak žijí zvířata, ptáci, hmyz. V lese není méně událostí než v městě. I tam se pracuje a dochází k válkám; bývají tam veselé svátky i nešťastné příhody. I tam mají své hrdiny, lupiče a zloděje. Ale v městských novinách se o tom nepíše, a proto nikdo lesní novinky nezná.“

  Когда я слышу имя Булата Окуджавы, перед глазами у меня встает зимняя Варшава 1966 года. Серое небо затянуто тучами, на улицах серый снег, а я брожу по этим неприветливым улицам, без денег и, не зная, как провести время. А поскольку было очень холодно, я подумывал о том, что неплохо было бы где-нибудь согреться.

Nedávno vzbudil Lupino v noci mou ženu a položil před ni – oškubaného ptáčka! Peří bylo rozházené kolem Lupinova útočiště, kutloušku, kam si odnáší různé naše předměty denní potřeby a uléhá tam, když se na něj zlobíme. Žena byla nálezem otřesena a když navíc druhý den ráno uviděla na zahradě, jak si náš psík hraje s dalším mrtvým ptáčkem, dostal Lupino tak vynadáno, že by od něj druhý pes kůrku nevzal!

Dovolte, abych zde nejen jménem svým, ale i jménem všech tvůrců a čtenářů Pozitivních novin popřál Jaroslavu Víznerovi i nadále stálou vitalitu, hlavu plnou tvůrčích nápadů, hodně dalších rolí, které žel dostává v posledních letech pouze v zahraničních filmech, a také hodně radostí ze života na venkově! Jaroslav se totiž – podobně jako já – zabydlel na Kokořínsku, kde si se svojí nynější manželkou Catherin vychutnává ve chvílích volna všechny krásy zdejšího kraje.

Když mně bylo pětadvacet let, hrdě jsem v kavárně Slavia prohlašoval, že mě jako Pražáka na Vyšehradě rozeného a Vltavou křtěného nikdy nic z Prahy nedostane. Téma „chalupa a chalupaření“ mi bylo absolutně cizí. V pětatřiceti letech jsem však začal uznávat, že by nebylo špatné, kdybychom s mojí ženou a začínající rodinkou měli nějakou chalupu, kam by se mohlo občas o víkendu zajet.

  Дорогие друзья, добрый день! Сегодня я хочу вернуться к двум великим артистам своего времени – Аркадию Райкину и Яну Вериху. Возвращаюсь к ним, собственно говоря, я не в первый, да и не в последний раз. Причина понятна: их дружба длилась почти четверть века! Это была дружба, о которой не говорили, на которую не повлияли политические игры и события, дружба, которая выходила из тени лишь тогда, когда это было на самом деле необходимо.

Dnes se opět vracím k přátelství dvou velkých umělců – Arkadije Rajkina a Jana Wericha. Nevracím se k nim ani poprvé, ani naposled. Důvod je velmi prostý: Je jím jejich přátelství, které trvalo téměř čtvrt století. Šlo o přátelství, o kterém se nemluvilo, přátelství, kterého se nedotkly žádné politické události, přátelství, které se projevilo na veřejnosti ojediněle, jen když to bylo smysluplné.

Když mi bylo asi deset let, koupila mi maminka k narozeninám knížku, kterou jsem si vyhlédl za výlohou knihkupectví. Jmenovala se Mořská sůl, napsal ji Nikolaj Ždanov a u nás vyšla dva roky po té, co ji v roce 1951 vydalo Státní nakladatelství dětské literatury v Moskvě. Krásně ji ilustroval malíř Zdeněk Burian. Skutečnost, že ji ilustroval právě on, z ní udělala sběratelský kus, protože její ilustrátor má u nás dnes nejen své muzeum, ale i klub svých obdivovatelů a sběratelů.

  И вновь я с вами, дорогие мои друзья. И вновь, уже в третий раз, я возвращаюсь к Олдржиху Новому, нашему непревзойденному салонному комику, певцу, режиссеру, директору театра и драматургу а также поэту-песеннику. До Второй мировой в Праге у него был свой музыкальный театр на Вацлавской площади, а также он снялся во множестве прекрасных кинокомедий.

Paní Ivana Krčková, energická majitelka chovatelské stanice Nermin, projevuje trvalý zájem o to, jak je s jedním z jejích odchovanců nakládáno. Její přetrvávající zájem o osud štěněte Lupina, původním jménem Cardinál Nermin obdivujeme, ale zároveň nás i traumatizuje, to když si nejsme jisti, zda se Lupinova výchova ubírá správným směrem a jestli snad něco nezanedbáváme.

  Добрый день, мои дорогие! Недавно я прочитал в Интернете, что среди звезд нынешнего Тридцать второго Международного музыкального фестиваля «Май Яначека» будет и скрипач Гидон Кремер, который с оркестром «Кремерата Балтика» исполнит произведения П.И.Чайковского и Д.Шостаковича. Тут же я вспомнил одну невероятную историю, которая случилась со мной при встрече с этим великим магом скрипки.

Vystřihl jsem si tenkrát ten kousek novin a schoval. A dnes mám důvod si nad ním zapřemýšlet. Víte, ona se ta tehdejší hesla, jako například: „Za trvalé přátelství mezi národy!“ časem zprofanovala. Vůbec, hesla jako taková, začala být lidem tím neustálým omíláním protivná. Jenomže ono to „přátelství mezi národy“ na těch festivalech skutečně fungovalo! Jak mezi dospělými, tak i mezi dětmi.

Když jsem se setkal poprvé se světem cirkusů a cirkusových klaunů, bylo mi asi deset let. A musel to být pro mě velmi silný zážitek, protože láska a úcta ke klaunskému řemeslu mně od té doby nikdy neopustila. Ta setkání mi kupodivu tenkrát, před padesáti lety, nezprostředkoval přímo cirkus jako takový, ale filmy.

  Мартин Фрич рассказывал мне о своем путешествии с большим увлечением. В Москве его встречала целая делегация знаменитых деятелей кино: Кулиджанов, Чуциев, Донский, Ромм. А когда он заявил им, что не сможет остаться на все время мероприятия, они не хотели даже слышать об этом. Его друг Лев Кулиджанов даже в шутку угрожал, что в случае преждевременного отъезда, Фрич вызовет международный скандал. Ретроспектива фильмов Фрича проходила в кинозале на 300-400 человек, и все время не было свободных мест.

Předloni jsme si konečně poprvé sedli spolu k jednomu stolu a jednomu mikrofonu, abychom si pověděli, co jsme si během těch desetiletí, od chvíle, co jsme se poznali, nestačili říct. Znal jsem ho jako Jana Antonína Pacáka, jako Jeňýka Pacáka, s přízvisky „Sorry“, „Kytička“ anebo „Strýček“.

„Ožral Osmana Laffitu!“ S těmi slovy vstoupila před nedávnem do mé pracovny moje žena Johana a smutně se na mě zadívala. Vím, že si po ránu, když vstane, pustí nějaké to televizní Dobré jitro nebo Snídani a že se dnes už ve všech televizích objevují mezi zprávami víceméně důležitými i zprávy bulvárního rázu. Proto jsem se naivně zeptal: „Laffitu někdo opil?

Mám na stěně pověšenu zasklenou velkou fotografii s věnováním od Lídy Baarové. Poslala mi ji ze Salzburku, po příteli. Je to její portrét z mládí, nádherný profil, který si velmi často prohlížím a přemýšlím nad tím, jak jsem si mohl kdy myslet, že se Baarová v kráse nevyrovná Adině Mandlové. Říká se o ní, že byla ve své době nejkrásnější ženou v Evropě.

Možná, že dnes někoho ze čtenářů překvapím sdělením, že Karel Svoboda patřil do okruhu lidí, kteří mě zajímali a které jsem měl rád. Byl opravdu výjimečným skladatelem hudby k filmům (a k televizním seriálům) a v této jeho profesi ho tedy považuji také za „filmovou hvězdu“.

Před léty jsem poznal jednoho stále usměvavého, dobrého a hlavně skromného člověka – ANTONÍNA (Tondu) HANČLA z Brna. Skvělého novináře, bezkonkurenčního historika cirkusů a varieté, autora obsáhlého cirkusového slovníku a hlavního poradce při vzniku televizního seriálu Břetislava Rychlíka, Lidé z manéže.

Dobrý den, vážení a milí! Začátkem 50. let byla u nás jazzová hudba v nemilosti. Velké orchestry zanikaly, repertoár měnily na tzv. hudbu estrádní a „náladovou“ jak se též říkalo. Populární orchestr Karla Vlacha našel dočasné útočiště u státních cirkusů a varieté. Mnozí muzikanti však i v nepřejícné době našli způsob, jak se nezpronevěřit zcela svému stylu a tak se v jazzových úpravách začaly objevovat skladby - sovětských autorů. Proti tomu si nikdo nedovolil nic namítat.

  «Танец с саблями» по-чешски Дорогие друзья! В начале 50-х годов джазовая музыка у нас была в немилости. Большие оркестры распадались. Репертуар менялся на так называемую эстрадную музыку, или музыку «для настроения», как тогда говорили. Популярный оркестр Карела Влаха нашел временное убежище в государственных цирках и варьете.

Když jsem psal tuhle písničku pro Libušku Šafránkovou na CD O zvědavém štěňátku, netušil jsem ještě, že se v budoucnu narodí nějaký Cardinál Nermin, který se stane Lupinem III. Nu a teď už ho máme doma! Paní Ivana Krčková nám ho laskavě dovezla. Zatímco byla na cestě z Kladna do Šemanovic, řešili jsme se ženou jaké uvítání Cardinálovi přichystáme. „Měl by mít červený běhoun od dveří až k trávníku,“ uvažovala Johana, zatímco já navrhoval méně nákladnější červený kardinálský čepeček.

Narodil se 29. května 1932 v Brně a po válce se dostal do učení k Baťovi do Zlína. Město Zlín bylo pro něj zjevením: Byly tu filmové ateliéry, velké kino a velké Divadlo pracujících. Učil se gumařem, ale začal také amatérsky hrát divadlo. Prožil Velkou proměnu Zlína na Gottwaldov a Bati na Svit. Tehdy sem přijel na zájezd s muzikálem Divotvorný hrnec Jan Werich. Jel autem, u Otrokovic se nějak se zamotal a tak se prý ptal prvního chodce: „Prosím vás, kudy se jede na Zlín?“

Dobrý den, vážení a milí! Dnes, po delší přestávce, bych se rád opět zase jednou vrátil ke svému milovanému „klaunu z Jerevanu“, kamarádovi Leonidu Jengibarovi. Připomínat, že byl v šedesátých letech u nás obdivován a milován, a to doslova - že po něm v Praze zbyla dcera Barborka – by bylo zbytečné. Vrátím se však znovu k obdivu a vzájemným sympatiím, které panovaly mezi Leonidem a naším „zlatým slavíkem“ Karlem Gottem.

  Дорогие мои! Сегодня, после долгого перерыва, я хотел бы вновь вернуться к воспоминаниям о своем любимом «клоуне из Еревана», о моем друге Леониде Енгибарове. Напоминать, что его в шестидесятые годы здесь обожали и горячо любили, в буквальном смысле, - в Праге у него осталась дочь Барборка - напоминать об этом было бы лишне.

Desítky knih a desítky cédéček od Jana Wericha nebo o Janu Werichovi, od Voskovce a Wericha nebo o Voskovci a Werichovi, zaplňují nám dnes už celé řady v našich knihovnách. Píšu-li o „nás“, myslím tím všechny ty, které už v útlém mládí, ne-li přímo v dětství, lapila firma V + W do šťastného zajetí a nepustila po celý život. Je nás moc a tak mohou i po velké oslavě 100. výročí narození obou velikánů (2005) vycházet každoročně další a další novinky z díla (či o díle) těchto dvou vzácných pánů.

Předpokládám, že milovníkům filmových komedií není jméno našeho herce, komika, dramatika, textaře a spisovatele Jana Wericha v Rusku neznámé. Když v roce 1935 navštívil poprvé Moskvu, kde byl uváděn film Hej rup! (který si pro sebe napsali se svým tvůrčím partnerem Jiřím Voskovcem) měl tam přezdívku „Tovaryšč Gejrup“, což prý mu „strašně lahodilo“.

  Я предполагаю, что российским любителям всех кинокомедий имя нашего актера, комика, драматурга, поэта-песенника и писателя Яна Вериха известно. Когда в 1935 году он впервые побывал в Москве, где давали фильм «Гей руп!» (который он написал для себя вместе со своим партнером по творчеству Йиржи Восковцом), его там прозвали «Товарищ Гейруп», что ему очень нравилось, «ласкало слух».

Tak Cardinál Nermin, pro nás Lupino III., je už na cestě!  Zatím co má žena Johana denně před spaním v posteli studuje knihu Pražský krysařík (po kolikáté už?), já dávám přednost trochu jiné literatuře o psech. Jsem celoživotní obdivovatel Jana Wericha a tak si čtu pro změnu v jeho knížce Povídky nejen o psech. Jan Werich měl v úmyslu napsat o psech celou knihu, bohužel, osud mu to nedopřál, stihl jen několik povídek.

Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že všechno, co kdy Jan Werich načetl a navyprávěl na gramofonové desky, v rozhlase, anebo na magnetofony svých příznivců, už vyšlo během posledních patnácti let na CD. Mýlil by se stejně tak, jako se ještě dnes mýlí sestavovatelé filmografie Jana Wericha, kteří mají vždy po několika letech za to, že už do nich zaznamenali vše, v čem kdy Jan Werich hrál, kde zazněl jeho hlas, anebo na čem se podílel třeba i jinak.

Dnes vám povím o jednom zajímavém vztahu. Nikdy bych se o něm nedověděl, nebýt toho, že jsem kdysi dostal z pozůstalosti našeho slavného filmového a divadelního herce, zpěváka a komika Oldřicha Nového od jeho dcery sbírku gramofonových desek. Oldřich Nový patřil - z mého hlediska - do trojice našich největších komiků minulého století, vedle Jana Wericha a Vlasty Buriana.

  Сегодня я расскажу вам историю одного очень интересного знакомства. Я бы об этом никогда не узнал, если бы не получил от дочери известного актера театра и кино, певца и комика Олдржиха Нового грампластинку из его архива. Олдржих Новы входит - с моей точки зрения - в тройку наших самых знаменитых комиков прошлого века, вместе с Яном Верихом и Властой Бурьяном.Но, бывало, что в жизни ему не везло.

Měl jsem tu čest se poznat s jedním takovým skvělým tvorečkem před dvaceti léty. Tehdy on se rozhodl, že bude se mnou trávit zbytek života. Mou ženu Johanu si omotal okolo…okolo čeho si ji ten náš první pražský krysařík mohl asi tak omotat?…řekněme okolo tlapky. Tedy mou ženu Johanu si omotal okolo tlapky do týdne. Byl to totiž krysaříček darovaný, nepapírový a přestože jsem byl dárcem ujištěn, že jde o odrostlejší štěně, časem se ukázalo, že už má osm křížků za sebou.

Odehrálo se to na jaře roku 1984. Ozvalo se energické zaklepání na dveře a do pokoje ve dvanáctém patře moskevského hotelu Kosmos rázně vešel usmívající se muž v kožichu. Podíval se mi zvědavě do očí a povídá: „Tak to jste vy, kdo mě ráno vzbudil telefonem, že by si přál knížku mých pamětí ?“ Stál jsem tváří v tvář Juriji Nikulinovi, velkému filmovému herci a komikovi, velkému cirkusovému klaunovi.

  Весна 1984 года. В дверь кто-то энергично постучал и в номер на двенадцатом этаже московской гостиницы «Космос» уверенно вошел улыбающийся мужчина в дубленке. С любопытством посмотрел мне в глаза и сказал: «Так это Вы разбудили меня утром своим звонком, что хотите от меня книгу моих воспоминаний?»

Я очутился лицом к лицу с Юрием Никулиным, великим киноартистом и комиком, великим цирковым клоуном!

.Tentokrát vám budu vyprávět o svém setkání s významným hercem, jehož popularita přesáhla nejen hranice Arménie, ale celého Sovětského svazu. Byl oblíbený například také v Indii. Mluvím o Mheru Frunze Mkrtčjanovi, kterému se familiérně říkalo Frunzik. I já mu tak mohl říkat. Byl známý i u nás v Československu z filmových komedií ...

 Дорогие и уважаемые друзья! Сегодня я расскажу вам о моей встрече с замечательным актером. Его популярность преодолела границы не только Армении, но и Советского Союза. Его очень любили в Индии.

... Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je impérium, co to je útlak,, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením,  já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.

Rád si listuji ve starých časopisech. Je tam mnohem víc příjemnějšího na čtení, než dnes – spousta zpráv a článků k příjemnému údivu, někdy k pousmání, někdy i k poučení. Tuhle jsem sáhl po jednom ročníku JUNÁKA, týdeníku junácké mládeže, ročník 29, tedy rok 1947. A když jsem zalistoval v čísle 43, nevěřil jsem svým očím: On tu byl celostránkový článek od Františka Nepila!

Vážení a milí, tak jsem tu už potřetí se svým vzpomínáním. Minule jsem mluvil o Leonidu Jengibarovi a Karlu Gottovi, ke kterým se budu ještě mnohokrát vracet, ale dneska si opět odskočím do svého dětství, tedy do padesátých let minulého století.

Lupino Lane. Přišel do Ameriky se svým bratrem hned po první světové válce. Za sebou už měl úspěšnou hereckou kariéru v rodném Londýně. Ve dvacátých letech natočil v Hollywoodu na dvě desítky krátkých grotesek ...

Od roku 1956, kdy se poprvé objevil v epizodce v Hrátkách s čertem, vytvořil v českém filmu desítky figurek tělnatých pánů. Hrál nejčastěji hostinské, vrátné, řezníky, pořadatele, cirkusáky, stěhováky… Vítězslav Černý, kterému přátelé dali přezdívku Bimbo, byl často pokládán za příbuzného někdejšího člena Osvobozeného divadla Františka Černého.

Z osmi sešitků, prvních programů divadla Semafor z let 1960 až 1963, vybírám pro tentokrát jen samé kuriozitky a drobné texty. Pamětníci – pobavte se!  SEMAFOR NA LYŽÍCH Výsledky závodu: První dojel do cíle Jiří Šlitr ...

Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…

Není tomu tak dávno, kdy Pozitivní noviny oslavily své první narozeniny, a dnes už je tu výročí druhé, spojené navíc s dalším významným mezníkem – článkem s pořadovým číslem 1000. Když mne vydavatel Pavel Loužecký požádal, a tím zároveň poctil ...

Dva dny po té, co Vrchní soud v Praze po více než osmi letech rozhodl o tom, že práva na loutky Spejbla a Hurvínka patří definitivně ředitelce Divadla S+H Heleně Štáchové, zemřel večer 13. května 2006 malíř a keramik SAVVAS VOJATZOGLU (69), mimo jiné též spoluautor plastiky postaviček Spejbla a Hurvínka, která stojí v Kopeckého sadech v Plzni. Zatímco Spejbl s Hurvínkem vyhráli, Savvas Vojatzoglu prohrál. Leptokarie a leží nedaleko Soluně.

Nebude prvním, koho z výrazných představitelů malých filmových rolí představuji jako „hvězdu mého života“. Přiznám se, že trvalo hodně dlouho, než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně, je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu.

Na tomto článku je pozitivní, že ta, o níž v něm píšu, vypadá v době svého životního jubilea, jako by jí bylo o polovinu let méně, a pak také skutečnost, že o všem negativním, co mě zlobí v souvislosti s oslavenkyní, mohu napsat do Pozitivních novin, protože – a to je prosím ověřená pravda! – jinde bych se svojí obhajobou Dagmar Patrasové neuspěl.

Před časem jsem navázal po mnohaleté odmlce e-mailovou korespondenci s kamarádem Petrem Adlerem, někdejším redaktorem Mladého světa a spolupracovníkem Miloslava Šimka, žijícím a pracujícím jako novinář v Kanadě. Petr Adler, rovněž kamarád Hanky Brejchové ze šedesátých let, tedy z dob, kdy jsme byli nejspíš všichni nejšťastnější...

Chci-li právě letos v březnu připomenout jednoho půvabného člověka Jožu Mrázka-Hořického, který byl model-umělec, veršotepec, recitátor a malíř naivista, mám k tomu důvod věru pádný: 28. března roku 1906, tedy před sto lety, se v Hořicích v Podkrkonoší Joža Mrázek narodil. „Slavný model umělec“, „král modelů“ nebo též „modelissimus“, to jsou tři z titulů jimiž se tato osobnost sochařských a malířských ateliérů honosila.

Zůstal jsem v údivu stát na chodníku před prodejnou Supraphonu, odkud se z amplionu ozvalo dvakrát za sebou: Day O! Ženský hlas, k němuž se po chvíli přidal orchestr. Psal se rok 1957, mně bylo dvanáct, na sobě tříčtvrteční kabátek, na nějž mi hodná maminka našila žluté knoflíky-olivy a po stranách pořídila rozparky.

Vážení, dostávám psaníčka a e-maily, v nichž se čas od času objeví též zmínka o Pozitivních novinách. Jako důkaz jsem vytáhl tři přání z těch, co mi přišly a přicházejí v těchto dnech. Jsem za všechny ty zmínky i za ta slova chvály vděčný, nejen však pro to, že mi pochopitelně dělají dobře, ale také proto, že jsou to právě Pozitivní noviny, které mi nechávají volnou ruku, takže do nich mohu psát například o hercích a zpěvácích, s nimiž nikde jinde nelze uspět, protože už prý „je nikdo nezná“.

J.R.Pick, výrazná osobnost naší kultury, satirik, textař a dramatik, významná postava z počátků hnutí tzv.divadel malých forem, se narodil 4.5.1925 a zemřel předčasně ve věku 57 let, 25.3.1983. Před půl rokem jsme si tedy mohli připomenout jeho nedožité osmdesátiny. Nepostřehl jsem, že se tak stalo. Pokusme se proto na poslední chvíli na jeho výročí vzpomenout.

Kdysi jsem patřil k lidem, které neměl rád. Zavinila to hořkost pocházející z mylné domněnky, že jsem měl mít vliv na ukončení jeho funkce redaktora zábavné přílohy sobotního Svobodného slova zvané Kvítko, do níž jsem na konci sedmdesátých let nastoupil. Kvítko kdysi dávno vymyslel a redigoval Josef Lada a v šedesátých letech ho obnovil právě Achille Gregor.

Když mě něco rozčílí anebo je mi z něčeho smutno, vezmu krabici s nápisem KARLOVY VARY a hrabu se v jejím obsahu. Je v ní všechno to, co mě před nedávnem přivedlo k psaní tohoto seriálku pro Pozitivní noviny – vzpomínky na filmové festivaly, prožité v krátkých kalhotách. Tu krabici beru poslední dobou do rukou nějak často.

Z pohádky do pohádky s Annekatrin Bürgerovou - přihodilo se mi něco, co prý se časem přihodí každému stárnoucímu mužskému: Rozhodl jsem se psát vzpomínky, alespoň z toho úseku života, který mi dnes připadá velmi přehlížený a při tom ne nezajímavý – z padesátých let. Chtěl bych zaznamenat něco, čeho jsem začal být svědkem v období po svém desátém roce života, kdy jsem byl lapen biografem, filmy a prázdninami trávenými na pozadí karlovarských mezinárodních filmových festivalů.

Vážení čtenáři POZITIVNÍCH NOVIN! Dovolte abych se s vámi podělil o jednu z mnoha malých pohádek, které se odehrály v mém životě. Předkládám vám článek, který potřebuje úvodem dvě vysvětlivky: Za prvé:  Článek, původně s názvem „Z pohádky do pohádky (pokračování s Annekathrin Bürgerovou v hlavní roli“),  vyšel letos v 5.čísle časopisu SYNCHRON - Zpravodaji Českého filmového a televizního svazu FITES – a proto se k širšímu okruhu čtenářů nemohl dostat.

"V podstatě jsou dva typy neherců. Jedni, kteří dokáží být jen sami sebou – to je kupříkladu maminka v ČERNÉM PETROVI – a druzí, kteří dokáží „hrát“, ale musí být alespoň o jedno poschodí inteligentnější než postava, kterou hrají; to je případ Petra a jeho tatínka. Láďa Jakim je kluk s maturitou, teď jde na vysokou školu a nikoho nenapadne, že není učedník.

V novém seriálku si budeme vzpomínat na osobnosti často opomíjené, známé kdysi z divadelních či koncertních prken, filmového plátna, gramofonových desek. Dnes vám připomenu slovenského zpěváka a herce, který byl i u nás v Čechách v padesátých a šedesátých letech známý. Jeho osud je velmi smutný.

Chtěl jsem o životním příběhu R.A.Strejky napsat. Obrátil jsem se postupně na několik redakcí, ale s výjimkou Blesku (!) a dnes Pozitivních novin, jsem se všude setkal s podobnou reakcí: „Toho herce nikdo nezná!“ To mně opravdu děsně dožralo a tak jsem se rozhodl brát se za všechny ty umělce, které dnešní společnost ignoruje!