Ingmar Bergman občas vystoupí v úvodu svého filmu před kameru a z plátna vysvětlí divákům, jak to myslel. Tak tohleto kdybych udělal já, nechci vidět, co by se stalo. Ode mne se čeká, že film bude sdělný sám od sebe. A při tom tak rád vysvětluju! Bergmana zkrátka jeho autorita opravňuje takřka k čemukoliv.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.

Jestliže jsem se rozhodl sepsat tuto rukověť, která by měla provázet zájemce repertoárem mé kontroverzní společnosti, vedly mě k tomu hluboké důvody - tak hluboké, že je vlastně ani sám pořádně nechápu. Jedním z nich je potřeba usnadnit laické veřejnosti vstup do tvůrčí oblasti, která není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví.

V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče.

Střízlivý klobouček s mašlí značí, že jeho nositelka jako by utekla z románku, jaké se psávaly před mnoha léty pro mravné dívky. Nevíte nic o životě, a až se dovíte, počítejte s tím, že to s vámi důkladně zamává. Zatím se držte maminky — stejně jste klobouček zdědila po ni — ale zvolna pomýšlejte na to, že háčkování deček nemůže být jednou provždy skutečnou náplní vašeho života.

Přepilovat lano se mu však podařilo teprve v okamžiku, kdy kabina bezpečně přistála v přízemí. Polovina lana dopadla na její střechu, na druhé polovině pak zůstal viset nešťastný voják, jemuž pojednou pětipatrová propast počala nahánět hrůzu. Ostatní ozbrojenci, kteří byli svědky jeho neúspěchu, ponechali ho osudu a rozběhli se dolů za Bondem.

Předmluva k dávným historickým úvahám mého sourozence Jiřího:Mám před sebou neveliký štů sek zažloutlých novin. Jmenovaly se ZÍTŘEK, byl to „týdeník pro politiku, ekonomiku, vědu a kulturu“, 1.číslo I. ročníku vyšlo 9. října 1968. Už samo toto datum dává tušit, jak to se ZÍTŘKEM muselo tehdy zanedlouho dopadnout.

Považte, co se jednou stalo ve městě Táni. Hyksosský král Apopi měl pocit, že ho v noci budí řev thébských hrochů. Théby byly jediným místem, kde se za vlády Hyksosů udržela domácí vláda, a tak hyksosský král s oblibou dělal této vládě naschvály. Dnes už se neví, jak to bylo s těmi hrochy. Možná, že to byla pravda, ale třeba to ten král prohlásil jen proto, aby dělal potíže. Thébský král Sekenenre toto nařčení odmítl, a to Apopiho popudilo. Rozčilil se a pak...

Často opakuji, že Semafor stojí na třech základních kamenech: na humoru, na hudbě a na své specielní poetice. Ta poetika je věc, která nejspíš potřebuje výklad a já jsem známý apologeta semaforské víry, už v dobách našich začátků jsem se to o sobě dočet, takže jste v dobrých rukou. Pod slovem poezie si někteří naši bližní představují něco velmi ušlechtilého, leč pro ně nepřijatelného.

Já tomu sice moc nerozumím, ale toho večera byl západ slunce opravdu nádherný. To nebyly přeslazené červánky z laciných pohlednic, Byla to majestátní oranžová koule, pozvolna mizící v olověné mlze. Stál jsem nehnutě a vyčkával, až celá záležitost skončí. Najednou - takový pocit, jako že je někdo nablízku, znáte to. Na polorozbořené zídce, takhle stranou, sedí Ferry.

To, čemu se v odborných kruzích říká experimentální film, jsem velmi dobře znal, ale jen od vidění. Později jsem však měl přijít na to, že něco jiného je vidět a něco jiného zkusit. Já měl ještě navíc tu zvláštní touhu natočit experimentální film, postrádající onu výlučnost experimentů, která je činí pro průměrného diváka nestravitelnými.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec...

Po čase jsme se s Jiřím Šlitrem dohodli, že si každý z nás přichystá svůj osobní program - opět nás k tomu vedla snaha hrát méně často. Byli jsme sice dvojice, ale řekli jsme si, že ten druhý bude vždycky přítomen v pořadu toho druhého - svou prací. Ve Šlitrově programu to bude mé libreto a mé texty, v mém zas Šlitrova hudba. A navíc, jak se známe, budeme si ze sebe vzájemně utahovat, takže ten druhý tam bude jaksi figurovat v různých narážkách a drobných invektivkách.

Tak tahle písnička mi dneska zní hlavou a evokuje celou řadu vzpomínek. Totiž, kdyby řadu! Chumel vzpomínek, ve kterém vyznat se není snadné, takže nevím, kde začít. Chronologie mi velí, abych začal tím, jak Jiří Šlitr dostal chuť napsat operu - samozřejmě, že v jazzovém (tehdy džezovém) rytmu. Protože koupelny jsou mou slabostí, napadlo mi tenkrát napsat libreto opery, která by se jmenovala Ve vaně - podobně jako je Blodkova opera V studni. Jiřímu Šlitrovi se to zamlouvalo a tak jsem začal psát

No a pak přišla Sekta. První propadák na prknech Semaforu. Premiéra se konala 11. března 1965 a sice v půl jedenácté večer. A já tu dnes, po třiceti letech, na ni napíšu kritiku: Co se to děje? Semafor je divadlo, které jsme se naučili důvěrně znát. Známe jeho písničky, jeho humor, jeho poetiku, jeho protagonisty - to všechno nenajdeme v představení, které nese název Sekta. Všechno je tu jinak.

Abych pravdu řekl, dopustil jsem se chronologické nepřesnosti. Tehdy, když jsme psali a chystali Jonáše, vznikal nový soubor a protože ten chtěl taky něco hrát a já nedokázal tehdy ještě psát dvě hry najednou, vzpomněl jsem si na pořad v Redutě -Šest žen se jmenoval. Byla to vlastně četba z jakéhosi fiktivního deníku Jindřicha VIIIl., krále anglického, proložená písničkami.

Padlo tu jméno režiséra Karla Mareše. Bylo by křivdou, kdybych tady nenapsal, že tento muž znamenal v určité etapě naší práce pro Semafor mnoho. Byl vlastně hudebním skladatelem, který se vrhl na režii a obojí zvládal velmi profesionálně. Jemu vděčíme za to, že Semafor se zvolna dostával z amatérských začátků a jemu taky vděčíme za určité množství hezkých děvčat, která přiváděl k nám do souboru - i na to měl talent.

Zatímco ve škole kamarádi fandili hokejistům a závodníkům, já byl úplně jiného založení. Fascinovali mě komici. Začalo to vlastně už v Klatovech, když jsem ve svých čtyřech či pěti letech se chodil dívat do biografu na Laurela a Hardyho. Ti dva, a jejich hlouposti, mě rozesmávali, neboli přiváděli mě do stavu, v němž jsem se vždycky cítil nejlíp.

Další inscenace, o níž se musím zmínit, bylo Papírové blues. Ve snaze neopakovat se a hledat nové způsoby vyjádření (tuhle snahu jsem o něco později přehnal inscenací Sekta), rozhodl jsem se pro literárně-kabaretní představení. Na počátku všeho byl Christian Morgenstern, s jehož tvorbou mě kdysi seznámil Ivan Vyskočil. To bylo ještě v Redutě.

Kolem Semaforu se sdružovali různí umělci a intelektuálové - mezi ně patřil Jan Schneider, velmi zajímavý básník, který měl blíž k Waldovi Matuškovi než ke mně - myslím si, že vím proč. Byl jsem jaksi - jiného druhu. Jakoby uhněten z jiného těsta. Teď trochu odbočím. Kdysi jsem přijel do Finska, abych tam režíroval našeho Fausta (teď jsem přeskočil nejmíň o čtvrt století, ale nejde tu o Fausta, jde o něco jiného).

Popularita Semaforu byla čím dál tím větší a tak i rozhlasový hodnostář, který ještě nedávno prohlásil, že do rozhlasu vstoupím jen přes jeho mrtvolu, mně pojednou poklepával na rameno a předváděl docela roztomilou etudu na téma licoměrnost. Rozhlas pak začal vysílat naše písničky, a to velmi nahlas, aby nebylo slyšet skřípání zubů těch, co náš vstup na rádiové vlny považovali za svou osobní prohru.

V sezóně 1960-61 jsme uvedli dvě premiéry. Ta hlavní se jmenovala Taková ztráta krve - název byl poněkud odvozen od Kohoutovy Takové lásky. Premiéra se konala 12. října 1960. Co k ní říci? Snad, že při psaní jsem pocítil tak trochu to, co pocítili V & W, když po slavné Vestpocketce začali psát svou Smoking revue a věděli, že zavděčit se publiku, zhýčkanému úspěchem první hry, nebude snadné.

Těch Zuzan vznikla v Semaforu pak ještě celá řada. Po Zuzaně je sama doma jsme vytahali ze zásuvek další písničky a vznikl pořad s objevným názvem Zuzana je zase sama doma. Té už vévodila dvojice Pilarová-Matuška se svou Láskou nebeskou, a byla tam taky Hana Hegerová a řada dalších. Po čase jsme uchystali další písničkový program Zuzana není pro nikoho doma.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu.

Teď by se nejspíš slušelo, abych se zmínil i o tom, co se dělo kolem Semaforu mimo scénu. Je už to víc než pětatřicet let a znáte to, některé, mnohdy nedůležité detaily si pamatujete naprosto přesně a při tom dokážete zapomenout na to, že jste vyhořeli. My jsme nevyhořeli, ale zato byl u nás při návalu sražen jedním divákem ze zdi hasicí přístroj a znehodnotil oděvy dalším deseti. To si pamatuju.

V určitém věku se sluší vydat memoáry. Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.

Vždycky mě zajímalo všechno to, co plynulo okolo mne: historie, mračna, hvězdy, dívky, hudba, fámy, svatojánské mušky a vlastně všechno, z čeho se skládá život. Rád o tom povídám, přemýšlím a píšu a rád kloužu po povrchu toho všeho: po povrchu historie, mračen, hvězd i dívek. Baví mě zlehka se dotýkat všech těchto darů života. Do hlubších rozborů se však nepouštím. Jen ne žádnou hloubku!

Mám doma malou pokojovou květinu a jsem do ní, jak se říká, blázen. Původně jich bylo víc, ale nemohly beze mne žít, a tak, když jsem se jednou vrátil z dovolené, měly nezdravě žlutou barvu a to byla taky poslední barva, kterou v životě měly. Jenom tuhle jednu květinu se mi podařilo zachránit. A na ní teď lpím.

Milý Pavle Bobku, tak jsem se o sobě dočetl v časopise Instinkt několik zajímavých skutečností, které měly jednoho společného jmenovatele – nebyly pravdivé. Znám Vás příliš dobře, než abych Vás podezíral z nějakých nešlechetných záměrů, určitě jste odpovídal na otázky tak, jak jste měl za to, že je to správné. Bohužel jste vycházel z informací, kterých se Vám dostávalo pouze z jedné strany, a ze skutečného pramene jste nečerpal nic.

Pohádka má ohromnou přednost: to, co se v ní vypráví, není pravda, takže se dá vyprávět cokoliv. To se zdá ulehčovat pohádkáři situaci, ale není tomu docela tak. Naopak, tím, že máte neomezený možnosti, jste na tom daleko hůř. Já to znám z restaurací. Tam, kde mají na lístku čtyři obědy a dva z toho už nemají, tam je věc jednoduchá, protože jedno z těch dvou zbylejch jídel zaručeně nejím.

Rozdíl mezi starší a mladší generací je evidentní. Tak například já - nemusím snad zdůrazňovat, že nepatřím k těm nejmladším, a tak jsem dlouhý čas neměl potřebu zaobírat se úvahami o tom, co znamená www. Pak mi to bylo vysvětleno, aniž bych to pochopil. Ne, úplně blbý nejsem, vytušil jsem oč tu asi jde, ale nedotčen praktickým využitím onoho www, žádnou konkrétní představu jsem si o tom nevytvořil.

Byla to keramika a jmenoval se Josef. Stál mezi maceškami a tím zdobil záhon. Nikdo mu to nezazlíval, zatímco mne, když jsem jako dítě vstoupil do záhonu, bili. Nesl jsem tuto křivdu těžce a v duchu jsem si přísahal, že až budu velký, stanu se trpaslíkem a postavím se přímo do záhonu s maceškami. Lidé obvykle na svá dětská předsevzetí zapomínají, ale já ne. Pocit křivdy byl příliš veliký.

JE 31. PROSINCE: Šeřit se začíná už po obědě a šero nutívá nás, hloubavé lidi, k meditování. Napustil jsem si vanu, protože v té se mi přemítá nejlépe, a šero se Silvestrem už dokonalo ostatní. První téma, které se mi ujalo v hlavě, byla koupel. Ten zvláštní úkon, který nás zbavuje prachu všedního dne, působí nám pocit blažené vláčnosti a nic za to nechce. Historicky vzato, naše zamyšlení nad koupelí by mohlo začít v pravěku, poněvadž tenkrát se nejspíš ponejprv zrodil v tom ne zrovna nadměrném mozku primitivního člověka nápad vlízt si do vody.

Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy. Ale studie, o kterých tu píšu, působí, právě díky souvislosti s tak zábavnou věcí, jako je humor, nudněji než cokoliv jiného.

Nevím, koho by bavilo opakovat pořád tytéž pravdy - nejspíš nikoho. A přece žijou mezi námi jedinci, které tento trpký úděl postihuje téměř denně. Například já. Jmenuju se Jiří Suchý a věřím, že se tak budu jmenovat ještě nějaký čas. V roce 1959 jsem založil divadlo Semafor a vlastně jsem ani na to nebyl sám - pomáhal mi právník Jiří Šlitr.

Kůň se v našem životě vyskytuje poměrně často. Kůň jako takový, kůň jako houpací, kůň jako tělocvičné nářadí, kůň jako nadávka, ale i koníček jako záliba. Zkrátka koňů je kolem nás tolik, že by bylo trestuhodné přejít to mlčením. Můj vztah ke koním je různý. Například kůň jako tělocvičné nářadí je věc, která mi otrávila dětství.

Konala se tenkrát taková akademie hudební školy pana profesora Pelíška — vystupovaly děti od čtyř do šesti let, akorát mně už bylo devatenáct. Byl to krásnej koncert. Zdeněček Šimák ho zahájil Humoreskou, potom jsem vystoupil já a zahrál jsem stupnici C dur. Potom Liduška Prantlová zahrála Ukolébavku od Mozarta a po ní zase já stupnici C dur.

Cestou do rozhlasu jsem dneska přemejšlel. Mám totiž dost daleko do rozhlasu - bydlím na Ořechovce a než se člověk do toho Karlína dohrabe, trvá to nějakou tu dobu. A to já obvykle přemejšlívám. Zpravidla o tom, o čem budu asi dneska vyprávět. A zrovna dneska jsem nemohl na nic přijít, a tak jsem si myslel, že bych mohl třeba pouštět jednu desku za druhou, protože hudba nic nezkazí...

Jednou jsem četl takovou zajímavou věc. Až k nevíře. Že kdyby nebyl pánem přírody člověk, byl by to nejspíš mravenec, kdo by tuhle funkci vyfasoval, protože mravenci prý mají hned po lidech největší inteligenci. Tvrdí se to taky o delfínech, ale to nevím. Sám jsem v životě viděl rozhodně víc mravenců než delfínů, tak se budu zaobírat spíš jimi.

Kdykoliv vzpomínám na hru Divotvorný hrnec, vždycky v dobrým. Když mně bylo sedmnáct let, chodil jsem očumovat Divadlo V+W a poslouchal jsem, jak se zdola linou na ulici skvělý tóny a jak pan Voskovec udílí svý režijní pokyny. A pak jsem se dověděl z denního tisku, že se to bude jmenovat Divotvornej hrnec a že je to vlastně americkej muzikál.

Možná, že si pamatujete na písničku, v níž se zpívá: Zčervená, zčervená, když jí hladím ramena. Zpíval jsem ji v jednom vojenském filmu a vy jste nic netušili o její prehistorii. Původně jsem na ni napsal totiž text úplně jinej, do vojenského filmu se nehodící. Měla tvořit finále první poloviny hry Jonáš a tingl-tangl v Semaforu a byla o cukroví.

Obloha na východě se počala jasnit a nové ráno se hlásilo ke slouti. František otevřel oči. Zdobeným oknem padalo na jeho tvář ranní šero, ve kterém mohl rozeznat některé jednotlivosti pokoje a s jejich pomocí si uvědomit, kde se nachází. Po jeho pravici ležela Regina, která nadobro ztratila svůj přísný výraz a její krása tím byla umocněna.

Je opět noc. Jedna z těch předjarních nocí, kdy zima, která už přes den ztrácí půdu pod nohama, vrací se alespoň na pár temných hodin zpět. Podél vysoké zdi Hadžadžadžova paláce obchází ozbrojený voják a ráznými kroky se snaží zjednal si uvnitř prokřehlého těla trochu tepla. Jeho trasa je velmi jednotvárná: nejprve sem a pak tam. A znova.

Byla už tma, když s puškou na zádech, v nepřátelské uniformě a na armádním kole dojel František Bond k osamělému venkovskému domku. Zde slezl s kola a zbavil se tohoto dopravního prostředku tím, že ho spustil rumpálem do studny. Pak přistoupil ke dveřím domku a počal vyťukávat smluvené znamení.

V šedesátých létech 20. století šimral nervy důvěřivého občana západní polokoule jistý agent Secret Service. (Secret neznamená jen výměšek žláz, ale i slůvko tajný. Rovněž Service překládáme jako služba a ne jinak.) Zmíněný agent se jmenoval James Bond a jeho výstřední způsoby byly u nás mnohokrát kritizovány a filmová zpracování jeho kousků zůstala projektorům našich kin utajena.

Jsem jeden z mnoha občanů, kteří se příliš v politice nevyznají a potřeboval bych, aby mi někdo vysvětlil odpor některých politiků k tomu známému sloganu „pravda a láska“. Měl jsem za to, že obě tato slova mají pozitivní význam a že každý slušný člověk bez rozdílu se k nim musí hlásit. A poslední dobou se setkávám s jakýmsi názorem, že jsou směšná, a že do politiky nepatří.

Musím se vám s něčím svěřit. Poslední dobou jsem byl sám se sebou nespokojen. Zjistil jsem, že tak nějak málo čtu. Sem tam na ulici nějaký nápis, nějakou firmu, sem tam výstražnou tabulku, ale sotva přijdu domů, tak jako když utne. A to je chyba! Člověk má číst, a hodně číst! Protože jedině tak se něco dočte. Naštěstí jsem si to uvědomil v pravý čas a začal jsem se ohlížet po nějaké knize.

"Když jsem tohle zjistil, napadlo mě, jestli Jára Cimrman není pouze smyšlená postava. Ale stačilo, abych si uvědomil, co všechno tenhle genius uskutečnil, a pochopil jsem, že tu musel mezi námi žít. Žádná smyšlená postava by přece nemohla složit operu, nemohla by mít na svém neexistujícím kontě tolik vynálezů, uměleckých děl, tolik slavných výroků. To může dokázat jen živá bytost. Nemám pravdu? Nemám.

Kolik mi tak mohlo být let? Pět? Tak nějak. Pět mi bylo, když jsem objevil dva báječné muže: Laurela a Hardyho. V sedmi jsem pak viděl ponejprv Charlie Chaplina - to jsem ještě netušil, že koukám na geniálního člověka - byla to pro mě sympaticky směšná figurka, něco jako Mickey Mouse.

Vážení čtenáři! Je mi velkou ctí představit vám na stránkách POZITIVNÍCH NOVIN našeho nového autora pana Jiřího Suchého, který je nesporně nad jiné povolán rozdávat optimismus, humor, dobrou náladu a pozitivní myšlenky vůbec. Neocenitelnou zásluhu na tomto skvělém počinu má samozřejmě jeho bratr Ondřej, který je sám autorem PN už více jak půl roku.

Každá generace postupně dochází k onomu známému „Za našich mladejch let to bývalo lepší než dnes“. Když jsem byl mlád, smál jsem se těmhle názorům tatíků, a teď, když už jsem méně mlád, přistihávám se občas, že si myslím totéž.

Tento dopis je nanejvýš důvěrný, a proto Vás žádám, pane rektore, abyste jej po přečtení ihned spálil nebo snědl - nejlépe obojí. Vyzval jste mě jménem Vašeho slavného ústavu, abych vypracoval návrh, jak by měla vypadat zpráva, která by podala budoucím pokolením výstižný obraz naší současnosti.

Všechno začalo mou nespavostí, která mě čas od času postihne. Řeším ji někdy noční prací a jednou jsem ji vyřešil tím, že jsem si sedl k televizoru a počal jsem se s pomocí satelitní antény a dálkového ovládače procházet po nočních programech světových televizí. Brzy jsem přišel na to, že v noci jsou televize krotší než přes den....

Výrazný talent Jitky Molavcové se projevoval na divadle hlavně tím, že ať si vzala na sebe jakýkoliv kostým, ihned se proměnila. Neboli: ihned udělala něco, co jsem, až do jejího příchodu, považoval v Semaforu za přísně zakázané. Stanislavského metoda převtělování mi neseděla...

Není to tak dlouho, co se objevilo slovo klip. Písnička, ilustrovaná filmovým obrazem, mnohdy vynikajícím skvělou výtvarnou úrovní. Klipy sleduje hlavně mládež. Filmové obrazy se střídají mnohdy v dosti rychlém sledu a nejmladší generace je dokáže sledovat bez problémů, zatímco moje generace je sleduje jen s největšími obtížemi, nebo vůbec.

Někdy mívám i dobré nápady, například ten s tím Semaforem - založil jsem di¬vadlo, které funguje celá desítiletí, ačkoliv je to kupodivu. Horší to je s filmovou společností Perplex. Astrolog by mi možná řekl, že je to nápad, zplozený ve znamení vola. Já se zas přikláním k názoru, že je to spíš nápad odchovance naivního socialismu.

Model gaučo. Pokud nosíte tento klobouk pouze do deště, dá se usuzovat, že jste v jádru praktický muž, i když věc je poněkud nedomyšlená, což si uvědomujete nejspíš sám  při vylévání vody ze střechy klobouku. Umíte zdolávat překážky - vždyť jen projít se vám stává problémem, a to nechci ani mluvit o smekání.

Rekreační klobouk slaměný - pokud je nošen v létě v přírodě, svědčí o zdravém postoji k životu. Je vzdušný, chrání proti slunci a jeho poněkud kovbojský tvar svědčí i o smyslu pro romantiku. Horší však to s vámi je, pokud nosíte tento klobouk v zimě do společnosti. V tom případě vás neváhám označit za člověka, který nemá špetku soudnosti.

Vážená redakce (Šípu), se zájmem jsem si přečetl Váš článek o mém manželství a rád bych poznal jeho autora. Chtěl bych se podívat do tváře toho dobytka (netvrďte mi, prosím, že to mohla napsat lidská bytost), jemuž obživu skýtá vymýšlení lží. A budu velmi rád, když Váš list otiskne mé skromné dementi.

Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy.

Jestliže vám nadešel čas, kdy se máte pomalu rozhodnout pro své budoucí povolání, nečtěte raději další řádky. Zamotalo by vám to hlavu. Chci zde totiž vylíčit, čím vším jsem chtěl být, čím jsem byl, čím jsem a čím budu. Jestliže však si chcete moje vyprávění přečíst přes toto varování, berte ho, prosím, spíš jako odstrašující příklad.

Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii.

Každý z nás je nějaký. Tak například já jsem plachý. My plaší nemáme snadný život. Zatímco průměrně kurážnému občanu nedělá problém zeptat se na cestu, když neví, kudy dál, mně představa, že budu muset oslovit neznámého člověka, působí velikou duševní trýzeň. Zmocňuje se mne nepopsatelná tréma a věta, kterou si delší čas v duchu připravuju, zazní pak úplně zkomolená.

Tak předně; nějaký handicap má vlastně každý. A za druhé: ne každý handicap je na první pohled patrný. Některý se dokonce tváří, jako že je pro svého držitele výhodný. V mém případě je tím handicapem píle - tedy vlastnost, která je doporučovaná a ceněná. Asi je skutečné výhodná, pokud má své meze. Ale poslední dobou se stále častěji setkáváme se slovem workoholik.

Denní tisk čtu pravidelně denně, ale nepravidelně v tom smyslu, že střídám tituly. Jednou jsou to tyhle noviny, jindy tamty, a musím říct, že si libuju. Po čtyřiceti letech hubených osmistránkových listů, kdy i těch osm stránek bylo moc, protože se smělo psát jen o tom, o čem se smělo psát, a toho nebylo mnoho, je tu úroda zpráv, které člověk skutečně přečte, na rozdíl od článků v socialistickém tisku, které nepojednávaly mnohdy v podstatě o ničem a jen přemílaly fakta o úspěších našeho zřízení.

Přivolaný lékař ohledává raněného: ,,Hm, hm... čtyři bodné rány... na­štěstí pouze jedna smrtelná!" • Kolik toho připadne v životě na jedno brdo? • Říkali mu Kouzelník Nevyužito. • Seděl tiše jako pěna u huby. • Boule na čele mu ráno připomněla, že v noci prožil delerium kredenc. • Závidím lidem, kterým je štěstí masařka zlatá.

Po obou rodičích asi mám vztah k hudbě. Pokud si pamatuju, maminka pořád zpívala. Z té doby znám spoustu písniček Voskovce a Wericha, písničky z Červené sedmy, z různých operet a taky lidovky. Dneska si kladu otázku - už mi ji bohužel nikdo nemůže zodpovědět - kde se všechny ty písně v Klatovech naučila? Nechápu to, vždyť my jsme neměli ani rádio, ani gramofon, byli jsme dost chudobná rodina.

Když jsem si vymyslel tenhle titulek, měl jsem skutečně v úmyslu dopracovat se v těchto úvahách pěkně postupně od pravěku až k současnosti, která je pro mou osobu neodmyslitelně poznamenána divadlem Semafor. Představoval jsem si to jako práci systematickou, ne na přeskáčku. A tak jestliže dneska náhle zabrousím do žhavého současna, děje se tak proti mé vůli a z daleko prostších důvodů, než si možná představujete.

Než se vůbec pustíme do Egypta, řekněme si otevřeně, co jsou to ty dynastie. Nemá cenu, aby nám cizí slova kalila dorozumění. Dynastie je panovnický rod. Ovšem v případě Egypta je to taky zároveň vítaná možnost, jak si rozčlenit jeho historii. Jakýsi pan Manento, kněz egyptský, rozdělil dějiny své země na třicet dynastií, a bylo to.