Mezi vápencovými a klikavcovými skalami se vinul modrojasný potůček. Voněl palůvkou a tyživcem, voda byla chladná jako mračník právě vytáhnutý z ledového žizu. Byl krásný letní den. Makůvky, horské tífky a batužníky pronikavě voněly. Ze zátočiny vyběhlo děvče. Bylo oděno v lehké kmunkové šaty, na hlavě mělo vitínový šátek s bílými kvítky notejlu. Rozhlédlo se kolem.

Je mi silně proti mysli chodit za cizí ženou. Za vlastní ovšem chodit nemohu, protože ta mi utekla loni až kamsi k Uherskému Hradišti s nějakým Maštalířem. Byl to vdovec a lakýrník. Teď žije s mou ženou na hromádce a jí prý tam říkají gazdina roba.

Pakl se opět vrátil z nemocnice, zatímco Stolouš si v nápravném zařízení ještě nějakou dobu pobude. Těžké ublížení na těle není žádná bezvýznamná záležitost. Pro naši malou, leč výstavnou obec to není ovšem nic potěšujícího. Pakl je v jednom kuse ve špitále a ztepilí chasníci putují jeden za druhým do lochu. Už se nám na okrese začalo říkat Kriminálnická Lhota.

Potkat Peloucha s rybářským náčiním byla rozhodně událost. Asi jsem nedovedl dostatečně potlačit údiv, protože známý hromotluk se pojednou zastavil a obšťastnil mě úsměvem. „S fotbalem je konec,“ oznámil mi, „a na hřišti mě už nikdo neuvidí.

Kdysi jsem napsal povídku. Měla pointu, švih, a vůbec všechno, co se dá od slušné povídky očekávat. Jmenovala se Všední příběh. Zeptal jsem se svého přítele Bronislava Rulce, co o ní soudí. Chvíli na mne hleděl jako macarát jeskynní na souhvězdí Orion, načež pravil: „Jo, milej zlatej, ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem tu tvoji slátaninu vůbec nečet!

Řekl jsem, že jsem stoprocentním abstinentem a alkoholiky pokládám za vyvrhele lidstva. Pochlubil jsem se, že můj měsíční příjem činí tři tisíce, přestože si vydělávám sotva dvanáct set. Anežka Hlízová byla nadšena. Nastavila mi rty a pravila, že mě pokládá za stoprocentního muže. Za týden ji seznámila domovnice Vidlirohová s existencí slečen Hezounové a Ouklejové.

Do přestupní stanice Pižlanda přijel motorový vlak z Houskova a vzápětí jiný ze Žemlova. Část cestujících se vrhla do nádražní restaurace, aby při chladném moku počkala na patřičnou přípoj. Mezi čekajícími byli i Josef Štolba a Jaromír Výkvět. Posadili se k témuž stolu, což zřejmě neměli dělat. Den byl horký a pivo mělo říz. Štolba s Výkvětem si počali vyměňovat názory.

Hostinec Pod lípou neprosperoval. Šenkýř Maleček už s tím chtěl několikrát praštit, ale na podniku ho vždycky přemluvili. „Vydrž," říkali mu, „a uvidíš, že se karta obrátí! Lidi si zvyknou Pod lípu chodit a bude z toho zlatý důl!“  „To určitě!“ nevěřil Maleček. „Já už mám v životě takový štěstí! Proč já vlastně lezu do hospody?

O Kronáškovi se vědělo, že je známým svůdcem žen a v tomto směru nikdy neumdlévá. Salabová mu dala pár facek, Rybářová ho přetáhla deštníkem, Srnečková si stěžovala ne vedení podniku a Blahoutová o tom dokonce řekla svému příteli, který Kronáška zmydlil v temném průjezdu. Ale svůdcové se nevzdávají.

Pan Balada, předseda fotbalového oddílu Sokola Mrkvín, měl daleko do spokojenosti. Jeho svěřenci podlehli dnes ve vyrovnaném boji Jiskře Palečnici 0:9. Pan Balada, jda zachmuřeně domů, nakopl na chodbě kýbl s popelem, hodil po angorské kočce uzávěrku od plynu a hlasitě zaklel. Do místnosti vešel bez pozdravu a ke stolu usedl v čepici.

Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!

Když došlo v Žujetíně k jedenácté inzultaci rozhodčího, zabýval se tím výbor místní tělovýchovné jednoty. „Jsem proto,“ řekl předseda Kadivous, „abychom před každým utkáním využili rozhlasového zařízení a vybídli občany k slušnému sportovnímu chování. Pomáhá to jinde, proč by to nepomohlo i u nás?“ Návrh byl schválen jednomyslně.

Josef Hryzata chmuřil své ředitelské čelo. Tvářil se, jako by požil libru drceného skla. Svíral křečovitě zápisník a v očích se mu objevil výraz tatranského sviště, napadeného orlem. Josef Hryzata, úhrnem řečeno, upadl do nálady krajně ponuré. Nelze se mu divit. Kritika, která pravě dopadala na jeho hlavu, byla tvrdá a nekompromisní. Bez ohledu na jeho mocenské postavení ředitele.

Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal. Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“

„Taky že je! Vždyť jeho nejlepší přátelé mu jinak neřeknou než Švanda!“ potvrdil jsem. „Takže se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si můj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, že mu koukal jen čenich. „Co budeš dělat, až začne opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a čekal, co z něj zase moudrého vypadne.

Drmlíčková chodila po vsi zavilá a nepřívětivá, jak ji dlouho nikdo nepamatoval. Po každém zlostně blýskla očima a její komunikace se spoluobčany spočívala v nesrozumitelném hučení a nevlídném utrhování. Teprve po třech dnech si vylila srdce své nevlastní sestřenici. „Mám pocit, Adélo,“ pravila „že se mi zhroutily ideály!

Jistě jste nadšen tím, že člověk dobývá Vesmíru. Jak by na Vás, drahý soudruhu instalatére, nezapůsobilo veliké vítězství vědy! Vždyť doba, kdy staneme na Marsu nebo na Venuši je již na dosah ruky! Víte, že na Jupiteru je sto sedmdesát stupňů pod nulou? A že na Merkuru trvá den pouze 12 hodin?

Právě včera večer, když jsem dojídal svou porci čevabčiči, mě napadlo, jak bych se asi zachoval, kdybych nějakým tajným znamením dostal předběžnou, avšak zaručenou zprávu o nové potopě světa. Nejprve se dostavil záchvat lidumilnosti. Řekl jsem si, že bych okamžitě zalarmoval celou naši veřejnost, upozornil ji na strašlivé nebezpečí, které jí hrozí, a dal bych tak možnost záchrany širokým masám bez rozdílu pohlaví nebo náboženského vyznání.

Každý večer, krátce předtím, než usnu, si říkám: „Teď by měl přijít Mutějíček a požádat mě o ruku mé dcery!“ Při této představě se vždycky slastně zachvěji. Neboť je jasné, že bych s Mutějíčkem vyrazil dveře. Vypadalo by to asi takto: Mutějíček by se dostavil ve svátečním oděvu a v ruce by třímal kytku. Jeho nesympatická tvář by se chvěla obavami a vyprahlé rty by cosi naléhavě ševelily.

Když mi číšník Koštábl naservíroval několik zrzavých vlasů neznámého původu, rozhodl jsem se, že si budu vařit sám. Věřil jsem, že si upravím krmi chutnou a výživnou. Nemám však k vaření talent. Podařilo se mi pouze omítnout stěny kuchyně několika druhy poživatin a spálit elektrickou troubu. Kromě toho mi oprýskal nábytek.

Kdybych z ničeho nic dostal pozvání na býčí zápasy nebo na manévry turecké armády, patrně by mě to nijak nevzrušilo. Avšak minulý týden přišla ona a přinesla lístky na koncert. Myslím, že jsem vyvalil oči jako tulení mládě na zánovní cirkulárku. Když mi však sdělila, že na hoboj píská osobně Luboš Kažourek a odmávají to hned tři dirigenti, souhlasil jsem.

Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.

Povídali tuhle v rádiu: „Hádají-li se manželé, může to mít neblahý vliv na vývoj dětí.“ Tak jsme šli s Jarmilou do sebe a řekli jsme si, že s ohledem na Pepíčka budeme případné návaly zlosti v sobě tlumit a vytvoříme dítku příjemné prostředí. Začal jsem s tím já.

Vyšel jsem si do přírody. Mohl jsem se, samozřejmě, také prochá­zet po Hlavním nádraží, ale tím bych toho pro své zdraví mnoho neudělal. Takže jsem vyrazil k řece, jejíž jmé­no není pro tento příběh důležité. Ji­nak ovšem ano.

Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.

Dědeček tiše zesnul a já jsem zdědil chalupu. Žádný zázrak. Střecha děravá, nábytek prolezlý červotočem a o podlahách vůbec nemluvím. Jelikož sám bydlím v pěkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáčka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavřen a já jsem si mnul ruce.

Pec nám spadla. Samozřejmě ne v paneláku, ale na chalupě. Jenomže starý pecař nebyl doma. Byl na hřbitově. Už čtyřiatřicet let. Na pece, krby a udírny je u nás Bláha. Kdekdo mu nadává, dvakrát už mu nařezali, ale on se nedá odradit. Je to prostě jeho hobby. Přišel dobře naladěn a dokonce si prozpěvoval „Dobrá pecka na zimu, niema každý perinu.“