Od  červnu 2003 je Vaše busta na náměstí pojmenovaném po Vás Poláčkovo. Jestli Vás to zajímá, tak se dřív jmenovalo Schlossplatz, Nové město, Neustädter Platz, Nové, Zámecké, Malé, Švehlovo, prezidenta Beneše, za komunistů Stalingradské, a teď tedy náměstí Karla Poláčka. To je skoro všecko, projekt podpořila Evropská unie 30 000 €, zbylých asi 20% až třetinu doplatilo město

Po komensku názorně, o koho tehdy šlo: Ten Jiří Ohrenstein měl dva bratry - známe je pod pseudonymy jako Otu Ornesta a Zdeňka Ornesta. Ale raději pomalu a popořadě. Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturg a překladatel, emigroval na jaře 1939 do Anglie, kde působil mj. s Pavlem Tigridem v BBC, a 1950-1972 byl ředitelem Městských divadel pražských.

Zaznamenejme, že podle Tyla měla být píseň Kde domov můj údajně nezáživná a dokonce prý přemýšlel, že ji ze hry vyškrtne, ale František Škroup ho přemluvil, aby ji tam nechal, i když i on ji pokládal za méně zdařilou. A tak se stalo, že píseň, kterou mnozí odsoudili k zániku, v ději zůstala.

Na Studánce u Rychnova nad Kněžnou natočil v pátek 13. července režisér Tomáš Magnusek (1984) první klapku nové filmové komedie podle scénáře Davida Laňky „Jedlíci aneb sto kilo lásky“ o lidech, kteří chtějí zhubnout. Půjde o příběh pětice lidí, kteří přijíždějí do nově otevřeného hotelu s cílem zhubnout. Natáčet se bude etos v létě v Náchodě, Hronově, Dačicích, v Praze a v těchto dnech právě v prostředí citlivě obnoveného letoviska Studánka u Rychnova nad Kněžnou. První klapka se točila za přítomnosti ing. Libora Buriana, generálního ředitele Matrixu (této firmě patří Studánka); premiéra filmu se uskuteční v únoru 2013.

V doprovodu Petra Kučery, majitele zámku Nové Hrady na Chrudimsku, jsem měl v dubnu 2003 možnost nahlédnout při pohledu na zámek vlevo dole do jinak nepřístupného prostoru bývalých koníren. Tam stálo v koutě, otočené obličejem ke zdi, čtyřtunové pískovcové sousoší Josefa Vissarionoviče Stalina s chlapcem, vytvořené v roce 1956 v hořické kamenosochařské škole. Prý bylo určeno pro Valašské Meziříčí, ale proč skončilo právě v Nových Hradech, to nevěděl, stejně tak, kdo byl jeho autorem.

Stalo se tak 17. června dopoledne před domem rodiny Vojtíškovy při pietním aktu, jímž si Bělohradští připomněli památku sedmi obětí heydrichiády – Vojtíškových a Jaroslava Trojánka, zatčených před 70 lety v době tvrdého útlaku našeho národa. Osudného rána 17. června 1942 zastavili u rodinného domku Vojtíškových gestapáci a zatkli tiskaře Jana Vojtíška, jeho ženu Boženu i dceru Boženku. Pro syna, který byl ženatý a měl půlroční dcerku Janičku, dojeli do jeho bytu na konci Bělohradu u Bažantnice.

Muzeum českého a slovenského exilu a emigrace 20. století, nestátní nezisková organizace, placená jeho zakladateli, výtvarníky Janem a Sabinou Kratochvilovými s případnou pomocí lidí z exilu a emigrace, vzniklo v prostorách kdysi pivovaru na Štefánikově ulici 22 (předtím tam býval klášter, zrušený za Josefa II.), vráceného v restituci rodině Kratochvilových. První výstava věnovaná českému, slovenskému a rusínskému exilu a emigraci byla realizována v letech 2000–2001 v Domě umění města Brna, Moravském zemském muzeu, Moravské zemské knihovně a v Národním divadle v Brně za účasti několika set návštěvníků z exilu, ministrů kultury a školství a řady dalších osobností.

Králova Lhota, poslední vesnice rychnovského okresu ve směru na Jaroměř, vydala nákladem 500 kusů (doporučená cena je uvedena slovem zdarma, k dostání na obecním úřadě) útlou publikaci Karel Hladík, sochař, rodák z Královy Lhoty. Po krátkých textech v češtině a angličtině je v ní 14 fotografií, mezi nimiž jsou i dvě ze stálé expozice jeho díla na rychnovském zámku v Hladíkově síni, jimž předchází snímek jeho hrobu na Vyšehradě na pražském Slavíně.

V prosinci loňského roku byla v divadelním klubu Kolowrat Praha uvedena v život 71stránková kniha dvojjediného názvu – Zrcadlení (s podtitulem Nástin monografie Jiřího Kaloče) a Dopisy (význačných osobností, přátel a kolegů), kterou připravilo sdružení BJORK s vročením 2011. Stalo se tak po představení Shakespearova Richarda III. v Tylově divadle, když jejími křtiteli (nechť je tu užito toto slovo z úcty k Jiřímu Kaločovi) byli Ladislav Mrkvička, Jiří Štěpnička a Richard Krajčo.To za účasti generálního ředitele Matrixu Libora Buriana s chotí a dalších představitelů této firmy.

Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice. Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní. V pramenech je poprvé připomínána 1567, jako samostatná ves pak až roku 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla Vrchní Orlice pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená.

Do postupně obnovovaného a renovovaného souboru řemeslnických domečků Betlém v Hlinsku přichází ročně pět až šest tisíc návštěvníků, právě se rekonstruuje Pickova chalupa, z níž vznikne edukační centrum s celoročním provozem, kde budou realizovat výukové programy nejen pro školy, buduje se tu městské informační centrum, probíhají zde výstavy (tu o restaurátorech vystřídá koncem roku stálá expozice masopustních obchůzek na Hlinecku, nedávno zapsaných do dědictví UNESCO). Jedna z chalup byla obnovena s pomocí holandského partnerského města Wognum, citlivě tu je zasazena i hospoda U Huberta.

Krajkářskou školu (i když to po formální stránce škola není) navštěvuje v kurzech paličkování 86 dospělých a 50 dětí, a těch dětí přibývá. Mezi nimi je i deset kluků, kteří o tento obor mají zájem, nestydí se a jsou šikovní. Denně ve Vamberku a částečně v nedalekém Potštejně organizují až tři kurzy po třech vyučovacích hodinách – v každém z nich je 14 krajkářek, jejichž vyučujícími jsou dvě odborně vzdělané učitelky paličkování Miroslava Šustrová a Jana Langová.

Kultura Rychnov nad Kněžnou, Floristická škola Hradec Králové a rychnovský DDM připravily do přísálí Pelclova divadla v Rychnově na 2.–5. dubna komorní výstavu s názvem Jsou tady Velikonoce. K vidění bylo hodně kraslic (i ze pštrosího vejce), zvířátek a velikonoční výzdoby. Mezi těmi, co tu předváděly folklorní umění, byly z Červeného Kostelce Anna Rusová (mistryně lidové umělecké tvorby za kraslice zdobené slámou) s krajkářkou Marcelou Hovadovou, oceněnou za lidovou tvorbu v roce 2007 Zlatým kolovratem, a z Letohradu Alena Tschöpová (tuto lidovou umělkyni představila i Toulavá kamera s jejími figurkami ze šustí, vizovickým pečivem i kraslicemi).

Řekněme podle pravdy, že to bylo to v 60. letech 20. století, kdy byla platným československým platidlem tříkoruna. Ta měla stejnou velikost a váhu jako západoněmecká marka, a tak si ji nejen naši, co dostali výjezdní doložku, ale i ti z tzv. socialistických zemí (pro zápaďáky to bylo nemyslitelné) prostě sehnali ve velkém množství u nás a pak jí platili v tehdejších západoněmeckých prodejních automatech. Holt, už tenkrát byli šikulové.

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Nedávno vyšlá 140stránková edičně vzorně vypravená publikace Nevšední příběhy portrétů s podtitulem Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová, vydaná nakladatelstvím Vyšehrad ve spolupráci s Národním muzeem, představuje výsledky bádání Lubomíra Sršně (*1949), po 38 let respektovaného vědeckého pracovníka Národního muzea (1986–1997), který tam vedl oddělení starších českých dějin.

Dovolte v čase vánočním vzpomenout dvojhlasně Václava Hejna (1899–1974), na rychnovském gymnáziu respektovaného profesora češtiny a francouzštiny a Jiřího Šlitra (1924–1969). Ten pan profesor měl pozoruhodný zvyk, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím přezdívek bylo víc. Zatímco nejbližší Šlitrův kamarád Pepík Telecký jich měl pět, tak Jirka, který si pečlivě vedl jejich seznam, jich měl 32 – ze třídy nejvíc.

Ve velkém sále rychnovského Společenského centra byla 9. prosince zahájena 15. výstava Betlémy z kraje Orlických hor. Na úvod vystoupil špičkový sbor Carmina. Mezi více než stovkou exponátů je Rychnovský soukenický betlém Jarmily Haldové ze Sedloňova, který od ledna 2012 bude trvale vystaven ve vestibulu rychnovského městského úřadu, aby ho Rychnováci i turisté mohli vidět po celý rok.

66. narozeniny Rychnováka Rudolfa Rokla, jemuž se v Rychnově říkalo Rudla a v jejich rodině Rudlík, si připomeneme 16. prosince 2007, ale jak krátce a neotřele vystihnout tuto osobnost? Jeho maminku jsem znal jako prodavačku v obchodu s textilem a koberci na rohu Komenského ulice a Starého náměstí – pardon, tehdy za komunistického režimu náměstí Zdeňka Nejedlého. A tatínek? Připomeňme aspoň, že založil v roce 1936 Roklovo klavírní kvarteto. Nu a náš Rudla? Noblesní klavírista, improvizující jazzman, klasicky vzdělaný konzervatorista, spolehlivý doprovázeč popových hvězd a nezapomeňme – žák rychnovské profesorky hudby Věry Jelínkové, jehož život skončil po těžké nemoci 23. září 1997.

287 stránková kniha, která vznikla převyprávěním historických příběhů se vztahem ke skutečným místům a vycházející z historických faktů regionu orlického podhůří v dobách minulých staletí, kdy lidé neměli televize a scházeli se společně na přástkách, vyšla v roce 125. výročí narození Eduarda Weise (*26. ledna 1886) z iniciativy jeho rodiny. Na vydání se podílela i vynikající výtvarnice Jarmila Haldová ze Sedloňova v Orlických horách.

Tohoto plachého kumštýře jsme letos zastihli uprostřed prázdnin v nově otevřené galerii na zámku v nedalekých Kvasinách (rodišti Jana Aloisa Sudiprava Rettiga, manžela M. D. Rettigové), kde jemu a jeho kolegovi zahajovali výstavu. Zavítal tam za ním z Hradce Králové i znalec umění, publicista a seniorský atlet 84letý Jan Soukup; ostatně jeho sochařský portrét, Filipovo dílo, tu bylo k vidění.

Divadelní legendy Bedřich Hányš a Dana Bufková navštívili začátkem června 2007 Rychnov nad Kněžnou, s nímž jsou spojeni rodinnými kořeny. Přijeli na dva dny navštívit město, odkud pocházejí rodiče Bedřicha Hányše. Jeho maminka byla z rodu Kosových – proto je doprovázel jeho bratranec bývalý místostarosta Jaroslav Kos, toho vidíme na společné fotografii vpravo; za manžela si vzala Bedřicha Hányše.

Sousoší pětice kluků z knihy Bylo nás pět, dílo profesora hořické kamenickosochařské školy Michala Moravce, odhalené 28. června 2003 za přítomnosti Karla Smyczka, režiséra televizního zpracování stejnojmenné knihy, a představitelů klukovských rolí, připomíná nejslavnějšího rychnovského rodáka Karla Poláčka.

Kde vidí senioři největší pomoc? 1. rodina – partner – vlastní děti, 2. přátelé – společnost, 3. organizace seniorů, 4. domovy a penziony pro seniory. Současné nedostatky 1. nezájem společnosti – mezigenerační problémy, 2. nezájem politiků a tvrdost opatření či vystupování proti starší generaci – zapomíná se na citlivost a psychický stav. 3. diskriminace seniorů ve společnosti, v nemocnicích, na úřadech aj. 4. bezpečnost starší generace.

Jaroslav Šustr doprovázel naše paradezantní skupiny (vlevo jedna z nich) nad protektorát devětkrát (píše se v americkém článku), i skupinu ANTHROPOID. Ta byla vysazena spolu se SILVER A a SILVER B z letounu Halifax Mk. II L9613/NF-V, patřícímu 138. peruti pro speciální úkoly. Stroj odstartoval 27. 12. 1941 ve 22:00 a přistál v 8:19 na své základně Tangmere. Před seskokem podali členové Antropoidu Jaroslavu Šustrovi ruku a řekli, že brzy o nich uslyší; my víme, že se tato skupina nesmazatelně zapsala do událostí kolem atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Všecko začalo tím, že 1. srpna 1974, tedy v období tuhé normalizace a roce i měsíci 6. výročí Srpna, vyšla v okresních novinách Jiskra Rychnovska kresba zahradníka, jemuž někdo pošlapal zahrádku a on to komentuje slovy „Kterýpak zvíře?“ Podepsáno šifrou JP. Byl to tehdy malér non plus ultra – stačilo tuto kresbu pootočit vlevo o 90 stupňů a hned bylo jasno: Tou zahrádkou byla Československá republika a ony šlápoty udělaly okupační armády Varšavské smlouvy.

Teze o Václavu Hankovi jako tvůrci Rukopisu královédvorského je velmi nepravděpodobná, nadále neudržitelná, a po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat. To jsou poslední slova rozsáhlé studie Lubomíra Sršně „Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky“, která vyšla letos ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – Historie v číslech 1 až 4.

Po „klinické smrti“ (výraz jeho majitele Františka Kinského) a dlouhé restituci začíná tento zámek na okraji Kostelce nad Orlicí pomalu oživovat. Zámek, postavený v letech 1829 - 1835 vídeňským architektem Jindřichem Kochem, je významnou památkou především proto, že je postaven slohově čistě v empírovém stylu a zasazen do přírodně krajinářského parku, citlivě umístěného na přirozeném pravobřežním návrší terasy Divoké Orlice.

Buďme s Janem Ámosem názorní a sledujme výklad pana učitele Kráma: Panská ulice je v Rychnově spojnicí mezi Starým náměstím a náměstím Karla Poláčka v sousedství zámku. Její jméno prošlo proměnami – kdysi Panská ulice nesla za 1. republiky a ještě chvíli po 2. světové válce jméno Vašátkova.

Jméno Drašarovo nám bude sloužit jen jako záminka, abychom vstoupili do staré školy v Rychnově nad Kněžnou. Čtenář známého románu Terézy Novákové Drašar se nejspíš usměje, cože by měl tento pták bouřlivák společného s Rychnovem. Popravdě řekneme, že tu byl dvakrát, učil na hlavní rychnovské škole 1844-1845 a znovu 1848-1849. Pro nezasvěcené uveďme jeho pravé jméno: Josef Václav Justin Michl.

Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT, ale chodili za mnou dva členové StB, otec totiž dělal poradce ministra války v Anglii, a já se pak bál dělat práci inženýra. Ale jakmile jsem se dal na muziku, okamžitě jsem měl od nich pokoj. Udělal jsem si státní zkoušku z houslové hry na pražské konzervatoři, dále studoval u profesora Muziky a udělal Pražskou konzervatoř.

Setkání s letošním čilým pětaosmdesátníkem ing. Josefem Teleckým z Nového Města pod Smrkem,  nejbližším Šlitrovým spolužákem z rychnovského gymnázia, s nímž se vídám rok co rok, letos opět v Rychnově nad Kněžnou na festivalu Šlitrovo jaro, nemohlo začít jinak než otázkou na letošní ročník: Jak se Vám v Rychnově líbí?

V Rychnově nad Kněžnou a jeho okolí se náhodní příchozí podivují tomu, že tu 14 dní před Nedělí velikonoční – letos tedy 29. března -. chodí holčičky, děvčata i ženy na koledu.Tento folklorní fenomén se tu tradičně a od nepaměti udržoval - a nezanikl ani za kumunistického režimu. Pro náhodné návštěvníky této oblasti pod Orlickými horami je to překvapení, když je vidí koledovat s pomlázkami, ženy pak s vařečkami, samozřejmě ozdobenými pentlemi.

Folklorní soubor Hořeňák z Lázní Bělohradu bezpochyby patří nejen ke stálicím české folklorní scény, ale navíc je specifickou institucí, která po šedesát let zaplňuje kdysi poloprázdné místo ve folklorních tradicích severovýchodních Čech, přesněji Podkrkonoší. Jako etnoložka a folkloristka dobře vím, že právě tato oblast Čech patřila v minulosti k těm, kde již ve druhé polovině 19. století odcházel z přirozeného života tradiční folklor, s ním zvyky, ale i materiální statky ve světě folkloru plně využívané, lidové kroje.

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR PRO POZITIVNÍ NOVINY
Po první třetině najednou koukáme, co se děje, hrálo taky jen 8 Angličanů jako nás. Říkali jsme si - jsou to gentlemani. Nejhorší pro nás bylo, když po utkání, které skončilo 4 : 3 pro nás, Angličané přišli k nám a protože jsem dovedl anglicky, tak mě překvapilo, že mi jeden z Angličanů neblahopřeje, ale kondoluje. On říkal: „ Spadlo letadlo.“

Toto muzeum hraček ve třech místnostech ročně navštíví přes pět tisíc lidí. Loni byla jeho expozice podstatně rozšířena a obohacena o typicky český fenomén – čtyři domácí loutková divadla i s dobovou dokumentací, mezi nimi i loutkové divadlo Vojtěcha Suchardy z Nové Paky. V nich bývalo až 130 loutek, třeba i vlk v babiččině čepci.

Nová básnická sbírka Olgy Szymanské Návraty (2008) je formátem, rozsahem, formou veršů a fotografickým doprovodem příjemně zklidňující. Ústřední název a obálka s panoramatem náchodského zámku nejsou náhodné – už víme, že se v Náchodě, narodila a prožila tu dětství. V nynějších skutečných návratech podchytila poetickým pohledem město, jeho blízké okolí i mnohá místa dnes již neexistující nebo změněná (jejími slovy řečeno louhuje hrst vzpomínek).

Představme Zbyška Středu, svižného 89letého občana Rychnova nad Kněžnou (*1919), původem z Hronova - tam jako malý klučina v červenci 1926 oficiálně vítal T. G. Masaryka; odtamtud pak prezident přijel do Rychnova, ale to už je jiná kapitola. Od pěti let jezdil na lyžích jak v krásných terénech okolí, tak při zájezdech do Pece a Špindlerova Mlýna.

Pítko a mýtko, tedy místo, kde se mohou turisté, v našem případě spíš cykloturisté, napít a taky umýt. Vybudovali jsme je loni na nedávno otevřené a využívané cyklostezce, vedoucí od Lípy nad Orlicí k Potštejnu. Přispělo nám Dobrovolné sdružení obcí Orlice, jehož jsme členem. Tady ve stínu na lavičkách kolem košaté Vorařské lípy nacházejí místo k odpočinku.

V Rychnově nad Kněžnou zahájilo 15. dubna 2008 Muzeum hraček (vzniklo 5. května 2005) čtvrtou sezónu. Ročně ho navštíví přes pět tisíc lidí, letos je obohaceno o typicky český fenomén – domácí loutková divadla, zde jsou vystavena čtyři i s dobovou dokumentací, mezi nimi i loutkové divadlo Vojtěcha Suchardy z Nové Paky.

5. října 2007 to bylo 90 let, kdy dva Češi unesli spolu s pěti Jihoslovany Francescem Donatem, Petarem Gvozdičem, Josefem Pencakem, Leopoldem Turšičem a Dušanem Jeriničem torpédový člun Tb 11 (Torpedenboot) rakousko-uherské armádě ze základny Šibenik na území dnešního Chorvatska. Ti dva Češi byli Bohumil Brkl a Bohumír Petrla a oba byli pochováni na rychnovském hřbitově.

Jedno staré české přísloví říká, že na kabát se plivne snadno, s jeho očištěním si nikdo moc práce nedá. Druhá světová válka přinesla hodně zla, období těsně po ní další bolest, nespravedlivá nařčení a křivdy. A tak se stalo, že se zapomnělo na řadu lidí, kteří náš národ proslavili ve světě. Zemřeli ve své bolesti, opuštěni, v pohrdání a veřejném odsudku.

Připomeneme si je 16. prosince 2007, ale jak krátce a neotřele vystihnout tuto osobnost? Klavírista, noblesní klavírista, improvizující jazzman, klasicky vzdělaný konzervatorista, spolehlivý doprovázeč popových hvězd a nezapomeňme - žák rychnovské profesorky hudby Věry Jelínkové, jehož život skončil po těžké nemoci 23. září 1997.

A Rudolf hrál dál, miloval potlesk svých posluchačů, kterým rozdával radost. Nikdo, ani on sám ale netušil, jak málo života mu zbývá. Svého milovaného Rachmaninova si zahrál na výročním koncertu Jitky Zelenkové a těšil se, že bude doprovázel Karla Gotta na jeho delším turné. Poslední vánoční CD disk dokončoval 2. září v Bratislavě. Muzikanti chtěli natáčení přerušit, aby si odpočinul, ale on je „dotlačil“ k jeho dokončení - tři týdny před smrtí.

Úvodem krátce ke slovu Chaloupky. Karel Poláček, rodák z Rychnova nad Kněžnou, v románu Vyprodáno o nich píše: Mimoděk zabloudil Jaroslav v čtvrt chudiny, která se nazývá Chaloupka. Jednopatrové dřevěné baráky se tisknou k opukové stráni; na každém dvoře je otep klestí a vítr tu nadouvá modré a pruhované prádlo.

Ondřej Sekora se dostal do Rychnova 13. července 1926 jako redaktor Lidových novin, aby pro ně zpravodajsky pokrýval cestu Tomáše Garrigua Masaryka do východních Čech 10. – 13. 7. od Chlumce nad Cidlinou po naše město, kde prezidentova návštěva vyvrcholila. Ověření faktu, že O. S. v Rychnově byl, mělo trochu komplikací.

Když jsme knížky odnášeli do auta, měli jsme špinavé ruce a kabáty. Ještě že jsem mohl být při tom a že město pomohlo k návratu skvostů na zámek. Ty knihy jsem společně s tehdejším správcem rychnovského zámku Vlastimilem Borůvkou odvážel městským autem z Národního muzea zpět do Rychnova. Když si na to nyní vzpomenu, tak si říkám, jaká to byla drzost, takovou hodnotu převážet Škodou 105.

Těsně před vypuknutím 1. světové války ještě za Franze Josefa, co byl císařem 68 let, bylo založeno družstvo, jehož úkolem byla výstavba „Orlické dráhy“ z Rokytnice v Orlických horách přes Bartošovice v Orlických horách, Orlické Záhoří, Trčkov (tam měla trať překračovat hranice do Německa) do Bad Reinersu, nynějších polských Dušníků.

Sousoší pětice kluků z knihy Bylo nás pět, dílo profesora hořické kamenickosochařské školy Michala Moravce, odhalené 28. června 2003 za přítomnosti Karla Smyczka, režiséra televizního zpracování stejnojmenné knihy, a představitelů klukovských rolí, připomíná nejslavnějšího rychnovského rodáka Karla Poláčka.

1898 měl TGM poprvé přijet do Rychnova: Zamýšleli ho pozvati zdejší akademikové, ale mezi zdejšími lživlastenci roznítila se veliká bouře a „Posel z podhoří“ přinesl lokálku ,,Co to na nás leze“? Akademické mládeži spíláno nevlastencův, vlastizrádcův, a prof. Masarykovi hrozeno i fysickým násilím.

Určitě jste viděli film Jak svět přichází o básníky, kde se hovoří o "bezrukém Frantíkovi". Nejedná se však o scénáristovu fikci, tato postava opravdu žila. Bezruký Frantík svýma nohama dokázal mnohé - nejen psát, ale i řídit automobil... A tak zavítejme ve východních Čechách do oblasti Králického Sněžníku, kde bychom našli malou vesničku Jamné nad Orlicí.

Buďme s Janem Ámosem názorní a nechme se vést zasvěcenou a obětavou průvodkyní Sidonií, jejíž příjmení je po provdání do Německa Seidel, na mnichovský hřbitov, kde byla naše Jetti pochována. Co se nepodařilo mně (psal jsem ředitelství mnichovské opery), to dokázala ona. Inu, mladá sympatická žena, a pak že se nadarmo neříká cherchez la femme.

Řekněme podle pravdy, že to bylo to v šedesátých letech, kdy byla platným československým platidlem tříkoruna. Ta měla stejnou velikost a váhu jako západoněmecká marka, a tak si ji nejen naši, co dostali výjezdní doložku, ale i ti z tzv. socialistických zemí (pro zápaďáky to bylo nemyslitelné) prostě sehnali ve velkém množství u nás a pak jí platili v tehdejších západoněmeckých prodejních automatech. Holt, už tenkrát byli šikulové.

Žádné urážky, prostě studentská recese. Sebranka si říkala třída, která odmaturovala na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou roku 1943 a pro niž vytiskla vlastním nákladem Násobilka s.r.o. VII.B kroniku třídy od primy do septimy. Na začátku oné knihy se zažloutlými listy ve formátu A4 se o této s.r.o. píše ne jako o společnosti s ručením omezeným, ale o společnosti výpomocné.

Našinec hledá zajímavosti všude, ale nenavštíví zapomenutý hřbitov Sankt-Marxer-Friedhof v odlehlé části Vídně tam, kde v těsné blízkosti - doslova - duní dálnice ve směru na jih Evropy. Na tomto hřbitově je přece ve společném hrobě pochován i Wolfgang Amadeus Mozart, největší skladatel všech dob a autor opery oper Don Giovanni, jež měla světovou premiéru u nás v Praze.

V této teď už zchátralé chaloupce v soukromém držení, která nebyla chráněnou kulturní památkou, v místní rázovité části Láň na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde u Čermáků na privátě – nazývali ho katovna v pustém lese, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích.

Cože by tedy měl mít společného slavný spisovatel Bohumil Hrabal s Rychnovem nad Kněžnou a Blechovými z toho města? Tomáš Mazal zmiňuje ve své knize „Bohumil Hrabal“ příjmení spisovatelova biologického otce Bleha (s písmenem h) a František Cinger v „Prokletí slavných“ (vyšla 2006) uvádí víc v kapitolce „Bohumilem po otci, ale považoval za něj Francina, vlastně Pepina“.

Jenže - už jsem nebyl natolik důsledný, abych si klikl na poslední odkaz v jeho mailu - www.rychnovskypruvodce.info - čímž bych si pak nesporně odpustil jednu malou blamáž, kterou jsem napravil až po obdržení druhého mailu od PhDr. Josef Kráma a následně (doufám) tímto článkem. Ale - jak se říká - všechno zlé je k něčemu dobré, a já bych vás, milí čtenáři, následujícím představením a doporučením rád upozornil nejen na osobu PhDr. Josefa Kráma, který si rázem získal můj obdiv, ale hlavně na jeho úctyhodné dílo, jehož prezentace si skutečně zaslouží své místo v Pozitivních novinách.