Nastává tedy čas na zlatý hřeb našeho pobytu na Havaji. Ráno v 9 hodin jsme nastoupili do malého klimatizovaného autobusu pro 24 osob. Šofér a průvodce v jedné osobě /chtěl bych vidět, zda by to u nás někdo zvládl!/ byl snad stotřicetikilový Havajan, ohromný pohodář, který po celou cestu téměř nepřetržitě upozorňoval na vše, co lze po cestě vidět. A že toho bylo!

Když jsem se nyní na penzi a na stará kolena probíral svými šuplíky, uvědomil jsem si sice pozdě, ale přece, že jsem asi grafoman, tedy člověk, trpící chorobnou psavostí! Jistěže to není příliš příjemné zjištění, a tak jsem se rozhodl proti grafomanii bojovat. Samozřejmě ne tím, že bych psát přestal, ale naopak.

Ani jsem netušil, že mám tak dobrodružnou povahu a opravdu nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, že jsem se „odvážně“ pustil do těchto zoologických příběhů a občas i komentářů. Vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a že kdekdo mi může kdeco v těchto mých plkáních vytknout. Ale takový jsem už já - matinko – jak říkávala Mamzel Nitouche.

Je docela zajímavé, že ačkoliv sociální prostředí obou mých rodičů bylo velmi různé, kultura na mne útočila už od útlého dětství z obou stran. Samozřejmě více ze strany maminčiny, zejména zásluhou dědy - kantora, který mě vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé vísce se kultuře dařilo, že byste žasli. Takže si nyní dovolím zařadit něco z kulturního soudku.

Každý si může vzpomenout na manifesty nejrůznějších významů s následky tu kladnými, tu zápornými! Tehdy ovšem slovo znamenalo opravdu SLOVO, každé mělo svůj význam a málokdo si dovolil jeho přesný význam posunout. Slovo dělalo muže, po protestech feministek nyní dělá i ženu, což by bylo v pořádku, kdyby šlo o opravdové slovo.

Abychom se dostali k meritu (jádru) věci, tedy k paradoxům češtiny, musíme nyní zařadit úvod druhý a alespoň krátce pojednat o takové zajímavé maličkosti, jako je SLOVO. V naučných slovnících si přečteme, že SLOVO je nejmenší jazyková jednotka, přičemž pod pojmem jazyk se zde samozřejmě nemyslí to, co máme my a většina živočichů v ústech...

Naše Cvičná škola měla pouze pět tříd asi jen po dvaceti žácích a nazývala se tak proto, že se na nás v jednotlivých třídách občas - na tak zvaných pokusech - učili učit studenti Raisova učitelského ústavu, jakéhosi předchůdce pedagogických gymnázií. I nás učili dva vynikající, jeden průměrný a jeden velmi nepříjemný učitel, ze kterého se vyklubal kolaborant.

Otvíráme podruhé Slovník cizích slov na stránkách s písmeny B až G. B: baganče = povel o předání zavazadla Aničce, balustráda = báječné prověřování, kterým projde každý, barograf = přístroj, který registruje náladu v baru, berber = nejoblíbenější pokřik ve všech vrstvách naší společnosti, bidet = zkratka pro dvojici detektivů, bilion = nejen dvouocasý, ale i dvouhlavý lev,

Možná se našinci a snad i vašinci stále rozdělují na staromilce a mladomilce, ale ať už se považujeme za ty či ony, nesmíme být škarohlídy, ale raději hezkohlídy! Opravdu je totiž mnohem lepší být zdraví a bohatí, než nemocní a chudí. Nemějme nikdy žádné liché ani sudé obavy, žádné mindráky ani maxdráky a nenechávejme nikdy nikoho na holičkách, ani na kadeřnicích a tím spíše ne na holičích!

To už ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy normálního společenského života, Sokola i skautingu. Marně dnes přemýšlím proč tyto dvě organizace na sebe žárlily, my kluci byli samozřejmě jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty.

Ještě než, vážení a milí čtenáři, začnete číst, musím vás všechny varovat. Tato bajka bude totiž možná pro leckoho „nestravitelná“! Je totiž historicky přelomová, neboť snad poprvé budou v tomto žánru hlavními protagonisty objekty neživé hmoty. Je asi smutným faktem, že většina lidí ze zcela neznámých důvodů se drze považuje nejen za pány tvorstva, ale dokonce celé zeměkoule a rádoby i celého vesmíru. A takovýmto lidem se jistojistě příliš líbit nebude, že svůj „život“, nebo lépe řečeno svůj neživot mají i objekty neživé.

Byla – nebyla, no samozřejmě spíše nebyla, ale mohla být, jedna milá a překrásná zoologická zahrada. Na rozdíl od jiných zoologických zahrad, které vybudovali pro své potěšení a snad i studium lidé, v této zahradě žili a spravovali ji živočichové sami. Jednoho krásného dne, mírnix-dýrnix, z čista-jasna, kde se vzala tu se vzala. Na jednom malém ostrůvku uprostřed Pacifiku dala místní fauna hlavy dohromady a založila si ZOO.

Dva dávní spolužáci čtyřicátníci se náhodně setkali asi po dvaceti letech ve městě, kde jeden z nich celou dobu žil i pracoval. Druhý sem přijel na nějakou služební cestu a měl zamluvený pokoj v místním hotelu. Setkání bylo opravdu srdečné a znalec místních osvěžoven pozval přítele do jedné z nich, aby se při různých tekutinách lépe vzpomínalo. Jejich curricilum vitae bylo totiž naprosto rozličné. Zatímco host byl čerstvě potřetí rozvedený, domorodý hostitel byl čerstvý ženáč, který se teprve nedávno oženil poprvé. A tak samozřejmě bylo o čem povídat!

Byl jednou jeden venkovský dvorek a na něm se to hemžilo domácími zvířátky i drůbeží, tak jak to na správném venkovském dvorečku má být. Dvě velké kravky se zde samozřejmě hemžily jen velmi sporadicky, pouze v případě, že byly vyháněny na pastvu, takže o nějakém hemžení vlastně hanba mluvit. Také dva čuníci využívali čerstvého vzduchu na dvorku jen občas, většinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek. Černý chundelatý psík-hlídač před svou boudou nakonec také spíše hlídal vleže a dvě domácí kočky měly na starosti jinačí věci, než se jen tak mírnix-dýrnix bezcílně hemžit.

Oficiálně je bajka krátký literární útvar, jakýsi jinotaj, ve kterém zvířata jednají jako lidé, a jehož posláním by mělo být nějaké morální ponaučení. Ačkoliv autor vůbec nechce lézti do zelí ani velikánům, ani malikánům bajek a podobných miniatur, přesto si tímto drze dovoluje rozšířit množinu aktérů, působících v těchto poněkud bizarních bajkách.

V dalších letech jsem se snažil něco napsat a udat „někam“ vždy před volbami a po nich, ale už bezúspěšně. Většinou jsem upozorňoval na to, že náš volební systém je velmi nedokonalý, a naivně jsem navrhoval optimálnější varianty. V nich šlo o to, jak to zařídit, aby se lidé nebáli volit malé strany, protože nepřekročí pětiprocentní hranici. Nabízel jsem řešení, že by na volebních lístcích bylo možné označit nějakou alternativu, aby se ani jeden hlas „propadlé“ strany nedostal straně, s níž volič naprosto nesouhlasí.

A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.

Koncem roku 1991 jsem ovdověl a v mém životě nastalo podivné prázdno, které počátkem nového roku vyplnil přítel Egon, který byl v té době už ve vysoké státní funkci. Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové – tedy má parketa – vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl.

Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit.

Mezi mými četnými přáteli, kteří opustili naši zem, byl i Egon Lánský, jeden ze zakladatelů KANu. Ten se přidal k naší „povysokoškolské“ partě v roce 1963. Přivedl ho můj spolunocležník z koleje Zdeněk, který ho poznal na vojně ve Stříbře. O Egonovi ještě bude řeč později, ale faktem zůstává, že s jeho odchodem do emigrace dostala soudržnost staré party první velkou trhlinu.

I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přesto se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly.

Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat dlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.

I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.

Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.

Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.

Kdekdo tvrdí, že počasí je pěkný prevít, neboť nám dělá naschvály a jen málokdy nám kápne do noty a je takové, jaké potřebujeme. A naopak – jen málokdo si možná všiml, že počasí je fenomén, který doslova nezná hranic! Všichni nositelé počasí, tedy všechny ty tlakové výše, tlakové níže, studené a teplé fronty se zcela bezostyšně prohánějí nejen nad mezinárodními vodami oceánů, ale i nad všemi světadíly a tedy i nad Evropou, jako by už dávno byla sjednocená a na její vlajce bylo doslova přehvězdičkováno. Počasí je prostě suverénní fenomén, aniž to musí nějak zdůrazňovat a zviditelňovat!

Rozhlas má pro mne jako meteorologa ale také svou druhou stranu. Díky své profesi s ním spolupracuji už od roku 1959, kdy vysílal mé první předpovědi počasí ve svých pravidelných zpravodajských relacích, tehdy samozřejmě pod pseudonymem – meteorologický ústav. Své inkognito ztratili meteorologové a s nimi i já nejprve v Čs. televizi v šedesátých letech a teprve asi o 15 let později v Čs. rozhlase.

Asi poslední vymožeností lidského umu jsou samočinné počítače a i s těmito potvůrkami na stará kolena bojuji se značně střídavými úspěchy! V krátkosti by se to dalo shrnout do následujících řádků. První velký sálový počítač v Českém hydrometeorologickém ústavu byl západoněmecké provenience, vyžadoval klimatizované místnosti, sloužil pouze spojovacím účelům a nahradil dálnopisy. Na obrázku pak mohu připomenout počítač EC 1030, kterému jsme říkali „EC půl jedenácté“. Byl z dílen RVHP a sloužil už výhradně pro meteorologické účely.

Jsou ale i daleko menší a možná i zajímavější věci, než automobil, které tu zpříjemňují, tu naopak znepříjemňují náš život. Mezi ně patří věcička zvaná telefon, nejlepší to prý to dárek pana Bella našim ženám! A kupodivu i k této věcičce jsem našel jeden svůj krátký, už novější příspěvek do ankety nějakého časopisu.

Protože jsme se v rodině nedopracovali ani k jachtě, ani k soukromému letadlu, mohu dále vzpomínat pouze na zkušenosti s nejrozšířenějším dopravním prostředkem – osobním automobilem. První jsem vyženil v prvním manželství a byla to Tatrovka z roku mého narození! Byla docela zachovalá a jako důkaz svých technických „znalostí“ mohu uvést, že pro mne nejzajímavější byl fakt, že to auto mělo podél dveří stupátka!

Dostávám k další kategorii střípků, které snad lze nazvat střípky technickými. Myslím, že na rozdíl od Miroslava Horníčka, který říkával, že jeho technické znalosti končí u skoby, jsem na tom podstatně lépe. Tedy zejména teoreticky, po stránce praktické je to už horší. Vím sice, že šroub se zašroubovává doprava, ale stačí abych měl nasadit zahradní hadici, která se šroubuje zezdola na vodovodní kohoutek, a hned si nejsem jistý!

Kocourkovské poměry v naší lidové armádě mohu dokumentovat i dalšími příhodami. Koncem října 1958 jsem nastoupil jako svobodník aspirant na půlroční prezenční službu do Bratislavy, kterou jsme jako budoucí hlavní město Slovenska měli bránit protiletadlovými kanóny. Protože v tom podzimu protáhli vojenští páni některým vojákům „prezenčku“ o pár měsíců, nějak se pro mne nenašla prázdná postel, a tak jsem až do Vánoc spal na madraci na ústředně. Teprve po Novém roce jsem byl převelen do kasáren v Pezinoku.

Vím, že zejména ta lepší, něžnější část lidstva není příliš ráda, když pánové vzpomínají na svá léta vojenská. Ale přesto, ač svou náturou realistický pacifista, nemohu si pomoci a alespoň několik vojenských střípků sem musím ještě zařadit. Nikdo se nemusí bát, budou to určitě střípky veselé až ještě veselejší, jak už jsem je trochu „nakousl“ při líčení „vojny“ na fakultě.

S „vrcholovým“ sportem, samozřejmě naprosto amatérským, jsem skončil asi v šestadvaceti letech, tedy poměrně brzy, a pak jsem se oženil. Nestěžuji si, každé životní období má své kouzlo, že? Naštěstí jsem přece jen stále mohl prohánět své pomalu ale jistě tloustnoucí tělo zejména na ústavním hřišti u Vltavy v Komořanech. Tam se také hrála zejména odbíjená, ale i nohejbal a tenis. Jednou za rok jsme pak vyzývali na fotbalový souboj kolegy z letiště nebo vojenské meteorology.

Milí trpěliví čtenáři, teď bych si dovolil pomalu přejít od střípků kolaboračních ke střípkům z oslav osobních. Bylo ji pár desítek, ale nebojte se, připomenu jich jen pár. Zažil jsem pět a půl ředitele (pět regulérních a jednoho zastupujícího) a má drzost někdy dosahovala takových výšin, že jsem své zdravice prozpěvoval i některým z nich, což tedy vlastně byla také ještě jakási kolaborace a podlézání tak napůl!

Ani v letech osmdesátých mě múzy neopustily a tak mohu pokračovat v exhibování. Mezinárodní meteorologický den (1983) | Milí zlatí od počasí, proč jsme se ti sešli asi? I když není dneska pátek, přesto máme velký svátek! Podle hesla zdravím vřele všechny pozorovatele, Z vnitrozemí, od hranic, vždyť bez vás jsme míň než nic! Drazí přátelé, vždyť jen díky vám, můžeme směle otevřít svůj krám. Každou hodinu podle budíka, hupky do budky, každý utíká.

Poslyšte nyní, jak se dá provést exkurze jednotlivými pracovišti našeho milovaného komořanského zámečku. Od vrátnice, přes sklad, telefonní ústřednu, jídelnu, sálový počítač, dálnopis, fonii, kreslírnu, prognózu, staniční síť, správu budov až po výzkum. Následující řádky mají i jistou historickou hodnotu. Najdeme v nich totiž pohled na tehdejší technické vybavení Českého hydrometeorologického ústavu.

Nevím, komu se ty tyto mé střípky vzpomínek dostanou do rukou, přesněji před oči. Je ještě mnoho kolegů, spolupracovníků a spolupracovnic, o kterých lze s jistotou říci, že patří mezi ty pro mne nezapomenutelné, i když jsou mezi nimi už také četní nebožtíci a nebožky. Chtěl bych ale připomenout zejména příhody příjemnější. Třeba tu, kdy byl do čela našeho ústavu v roce 1980 jmenován novým ředitelem Ing. Václav Richter.

Nyní to opět trochu zamíchám a v dalších střípkách musím dát gentlemansky přednost něžnému pohlaví. A jako obyčejně nevím, kterou dívenkou, slečnou či paní mám začít... V době mého nástupu „do praktického života“ byla určitě nadpoloviční většina mých spolupracovnic dívkami a slečnami. Paními a manželkami se staly později, a jak už víte, jedna z nich dokonce tou mou.

A tak se nyní snad konečně dostanu k těm už mnohem dříve avizovaným komořanským a vlastně i „celoústavním“ osobnostem a „figurkám“. Už dopředu musím upozornit, že se opravdu nechci nikomu posmívat, a že všichni, o kterých se zmíním, zůstávají v mých vzpomínkách právě proto, že jsem je měl a mám všechny rád. Přitom se určitě nedostane na všechny a velmi váhám, kým začít. Asi bych měl začít vážněji a postupně přejít k záležitostem veselejším.

I když práce šlechtí, jak nám i našim dětem vštěpovali do hlavy králíci z klobouku, nevím, jak přiblížit naše meteorologické pracoviště, abych příliš nenudil. Musím pečlivě vybírat jen ty nejzajímavější střípky. Třeba že v našem komořanském zámečku byl někdy za Marie Terezie dokonce uzavřen jakýsi separátní mír po nějaké bitvě, což kdesi „vyšťoural“ náš velký komořanský polyglot V. Bělohlávek.

Když se vrátil z Afriky, přinesl nám na prognózu kromě velké láhve bezvadného koňaku i různé africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššímu vedoucímu, kde bohužel, tedy pro něj, setrval v delším, jistě srdečném rozhovoru. My se ho ale nemohli dočkat, jeho lahvinku jsme nejen načali, ale i dokončili! Nebylo to od nás moc pěkné, ale on se nezlobil a poslal pro další, což asi neměl dělat.

Ačkoliv Zdeněk neměl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou přišel do práce pořádně odřený. Na náš dotaz, co se mu přihodilo, nám se zářícíma očima vylíčil, jak se mu krásně jelo, s hlavou závodnicky skloněnou za menším náklaďákem. Ovšem jen do té doby, než ten jeho „vodič“ přibrzdil. Snad ani nevěděl, jak velké štěstí měl.

A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.

Slíbené pokračovaní o našem týdenním pobytu na Ibize bude zejména o lidech, bude také hodně osobní a přidám samozřejmě opět pár fotek. „Naše“ letovisko Port Sant Miguel patří mezi ty modernější a není příliš velké. Zátoka bývalého přístavu je krásná, je obklopená příkrými skalami, ve kterých se nachází i velká krápníková jeskyně Can Marcá. Cancourek na spodku malého „c“ jsem bohužel na klávesnici nenašel.

Dovoluji si tímto předložit váženému čtenářstvu dvoudílný cestopis o naší letošní dovolené na Ibize. Nejprve tedy něco málo o přírodě či historických památkách tohoto malého, ale krásného středomořského ostrova. Ibiza patří ke španělskému souostroví Baleáry, její rozloha je jen nepatrně větší než katastrální území Prahy a je od nás vzdálená vzdušnou cestou asi 1 700 km.

Lidské asociace jsou nevyzpytatelné, a tak když jsem zase onehdy nemohl usnout, z ničeho nic se mi vybavilo několik střípků, které by se daly nazvat „svatební“ a které se vlastně hodí zařadit hned za minulé střípky milostné. Brzy po konci druhé světové války jsem byl v rodném Jičíně coby jedenáctiletý za mládence na svatbě starší sestry jednoho svého kamaráda. Byla to mne událost velkolepá.

V těchto místech jsem nucen učinit významnou inovaci a při odhalování dalších střípků svých vzpomínek postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborů, disciplin - kdo ví? Největší problém budu mít s tím, jak moc se odvážím odhalit své nejniternější nitro, takže prosím eventuelní čtenáře o notnou míru shovívavosti.

A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.

A nyní bych si dovolil velmi nostalgicky vzpomenout na pár (doslova) zajímavých kolegů z fakulty. Jeden střípek bude krátký, druhý delší. Na přednášky s námi v prvním ročníku chodila slepá matematička Kárka, která nám pak bohužel brzy zmizela „z očí“. Nevím, zda studia dokončila, myslím, že ano a každopádně jsem se později od jejích kamarádek dozvěděl, že se z ní stala učitelka.

Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme v roce 1955 poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným „Dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil!“

Tak to bylo zhodnocení mého opravdu kvalitního kulturního vyžití počátkem mých studií. V dalších letech, tedy v druhé polovině let padesátých, těch divadelních představení trochu ubylo, ale zato přibylo návštěv kin, tanečních kaváren a jazzových koncertů. Místo slovutných scén přišly na řadu skvělé obnovené hry Voskovce a Wericha v divadle u Nováků, které často měnilo své jméno.

A nyní mohu pokračovat v dalších, většinou opravdu příjemných a úsměvných příhodách ze studentského života, který přes velmi nepříjemná padesátá léta pro nás patřil k nejlepším létům našeho života. Tak tomu ale bylo asi vždycky, v každé generaci. Prostě volné studentské mládí, které se tak trochu podobalo Stříbrnému větru Fráni Šrámka.

Po další tři roky až do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpočátku na “šesteráku“ se třemi dřevěnými palandami, později už „pouze“ ve čtyřech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidně mohl odkázat na krásnou píseň Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o půl generace mladší než já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut už jsou téměř mými vrstevníky.

Hned první týden jsme byli rozděleni do tak zvaných studijních kroužků asi po deseti lidech a v tom mém bylo pět studentů, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii v Brně, kde měla být otevřena specializace meteorologie. Armáda to však nestihla a tak těch pět přešlo na první semestr k nám do Prahy.

O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali. Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.

Snažím se sice, abych nebyl na těchto stránkách příliš sebestředný, ale zdá se, že se mi to moc nedaří. Přesto se pokusím alespoň o pár ani ne střípků, ale pouze střípečků vzpomínek na rodinu mé první manželky. Narodila se - tedy samozřejmě ne rodina, ale má první žena - za války v Praze a byla o šest let a tři měsíce mladší než já.

Letos naše tři více než čtyřicetileté děti usoudily, že je na čase, abychom převzali prarodičovskou prázdninovou štafetu a poradovali se alespoň týden společně se všemi pěti vnoučaty najednou. Nakonec naštěstí bylo moudře usouzeno, že nejmladší holčičce, které ještě nejsou ani tři roky, by se stýskalo po mamince a tatínkovi více, než po její desetileté sestřičce. A tak se chrástecká chalupa a její okolí stalo na první prázdninový týden malým dětským táborem.

Jak už říkal nesmrtelný Švejk, je dobře, když je někdo přímo odněkud! Znát své kořeny nikdy neškodí, i když se někdy hledají složitě. A tak tatínkovu stranu – tedy co se týče jeho předků - nemám vlastně zmapovánu vůbec. Na jeho rodiče si nevzpomínám, zato jeho sourozence, tedy tetičky a strýčky, jsme navštěvovali často.

Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.

A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku. Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách!

Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.

Nyní se opět vrátíme od pasivního sportu k aktivnímu. Lyžování i bruslení jsem měl sice docela rád, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby se to provozovalo při 20 st.C nad nulou. Měl jsem vždy prostě raději teplo a koupání, jistě i proto, že pro něj byly v Jičíně přímo bezvadné podmínky. Koupaliště se skokanskou věží na rybníku Kníže, poblíž nádherné teplé rybníky u Jinolic, hezké a teplé koupaliště v Němyčevsi a naopak mnohem chladnější, v Prachovských skalách, se známým dřevěným Pelíškem.

Abych stále neunavoval školou, v těchto střípcích přeruším vzpomínky na své učitele a profesory, „zařadím zpátečku“ a zařadím něco „z jiného soudku“. Sportu musím zcela jistě věnovat několik kapitolek těchto střípků. Jsem skálopevně přesvědčen, že právě díky opravdu velmi všestrannému sportování jsem prolétl celou pubertou bez ztráty kytičky. Tedy bez nikotinu, alkoholu, jakýchkoliv generačních rebelií a dokonce i bez větších zranění.

I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.

Vrchlabské gymnázium bylo před válkou a pochopitelně i za války německé, a jako česká škola bylo zřízeno na podzim v roce 1945. Zpočátku mělo jen šest tříd, v dalších dvou letech počet tříd vzrostl na desítku, ale pak po geniální reformě v roce 1948 opět klesal a v době mého nástupu ty třídy byly už jen čtyři! Jejich latinské názvy – kvinta až oktáva zanikly a byly nahrazeny římskými číslicemi I. až IV.

Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.

Kdo ve svém dětství či mládí změnil bydliště a školu, ten dobře ví, co to s chudákem puberťákem udělá. Jisté nepříjemnosti čekaly i mne, protože jsem z jičínského Lepařova gymnázia přešel nejprve na dva roky do vrchlabské Měšťanské školy, z níž se pak stala Základní devítiletá škola Dukelských bojovníků. Další tři roky jsem prožil na střední škole, která přijala „hrdý“ název Gymnázium Klementa Gottwalda!

Bohužel opět zjišťuji, že utřídit své vzpomínky není nic jednoduchého. Takže se nyní opět vrátím trochu zpět a přistoupím k popisu, kterak jsme s tatínkem vybírali jeho nové služební působiště. Nejprve jsme se byli podívat na nádraží v Lomnici nad Popelkou, malém městečku pod známým poutním kopcem Táborem, na jehož svazích jsme také někdy lyžovali.

Rok 1948 byl jistě osudový pro nás všechny, kdož jsme žili v naší krásné a do katastrofy se řítící republiky. Tyto Střípky jsou ale osobní zpovědí tehdejšího teenagera a pro mne osobně znamenal podzim tohoto roku dvojnásobné vykolejení. Nejdříve jsem byl v září ještě v Jičíně „ přejit“ z gymnázia na měšťanku a o měsíc později jsme

Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.

Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení obecně a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.

Ve svém originálním POZITIVNÍM "OBŠŤASTNÍČKU" vám bude RNDr. Vladimír Vondráček doporučovat nové i starší články z Pozitivních novin, které ho osobně zaujaly, oslovily či dokonce nadchly natolik, že se rozhodl napsat k nim svůj komentář a možná tak ve vás vzbudit touhu si vybraný článek (znovu?) přečíst.

Tak a teď jsem si uvědomil, že se musím opět nesystematicky vrátit do září roku 1946 a nejdříve ještě daleko nazpět. Lepařovo gymnázium v Jičíně mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Tato škola patří mezi sedm nejstarších škol v českých zemích, založil ji – jako kde co v Jičíně - Albrecht z Valdštejna v roce 1624 při jezuitské koleji a byla na jiném místě, než je dnes.

Nyní bych chtěl – jak se říká z jedné vody načisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – náctiletí v těch prvních poválečných letech stihli. Na rozdíl od angličtiny můžeme tohoto termínu užívat už od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejně neznali! Sokol a skaut byly jasnou záležitostí snad pro všechny.

Z kulturních akcí za války mi utkvěla v paměti četná „bytová“ loutková představení, která „produkovali“ rodiče hned dvou mých spolužáků. Někdy jsme si mohli i sami zahrát a vlastně i doma jsem měl malé loutkové divadélko s několika loutkami. A pak samozřejmě představení jičínských ochotníků s nezapomenutelným Kašpárkem.

Matně si pamatuji, že o Vánocích v roce 1938 rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostali – zřejmě naposledy - pod stromeček dárkový košíček. Kromě lahvičky vína v něm bylo pár pomerančů, datlí, fíků a pišingrů a hlavně i malý balíček čokolády. Téměř všechny tyto pochutiny jsme pak neviděli téměř deset let a některé tropické ovoce ještě mnohem déle!

Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.

Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, v ní velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu.

Jak je všeobecně známo, za našich mladých let nejenže býval svět jako květ, ale také jaro, léto, podzim a zima nejenže nebyly největšími nepřáteli socializmu, ale naopak se k všeobecné spokojenosti hezky spořádaně střídaly, jak se na čtyři roční období v mírném klimatickém pásu sluší a patří. A nyní se docela hodí, když navodím zimní atmosféru válečných let.

Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné. V těchto střípcích vzpomenu často na spoustu situací a celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Někdy budu postupovat chronologicky, někdy pak i tématicky, ale určitě budu občas přeskakovat zejména v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám.

Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.

V této poslední části popisu našeho pobytu a putování po Madeiře se dozvíte alespoň stručně o tom, co vše lze na tomto překrásném ostrově vidět a co jsme viděli a zažili my. Je toho zde totiž tolik k poznávání, že prostě musíte vybírat. V nabídce jsou dva celodenní autobusové zájezdy, výlety velkým moderním parníkem, luxusní jachtou i historickou replikou Kolumbovy lodi Santa Maria, potápění s delfíny na otevřeném moři, návštěvy nejkrásnějších tropických botanických zahrad či různých muzeí.

Jako obyčejně při popisování jakéhokoliv cestování mám vždy problém, zda postupovat chronologicky či dle zajímavých tématických zážitků. A jako obyčejně jsem nerozhodný a nakonec to střídám hala-bala. No – snad i tak to bude zajímavé. Takže – po více méně obecném prvním sdělení mohu s naprostým svědomím nyní začít konstatováním, že cestovní brožůrky o Madeiře nelžou, když ji popisují jako ostrov věčného jara, ostrov květin, zelený ráj či zelenou perlu Atlantiku.

Slyšíte-li či vidíte-li napsané slovo Madeira, zdaleka není jisté, o co se jedná. Američanovi se možná vybaví město v Ohiu, Brazilci jejich řeka a mnohým z nás, zejména vinařům, třeba výborný mok, kterýžto název dostal po malém ostrově ve východní části Severního Atlantiku. A protože následující řádky by měly být něco podobného cestopisu, budete-li pokračovat ve čtení, dozvíte se o celé řadě opravdu nevšedních a málo vídaných zážitků, které jsme na tomto nádherném ostrově prožili koncem září v roce 2009.

Dílem bohužel, dílem bohudík jsem nikdy nepřišel do bližšího styku s někým, kdo chová koně nebo dokonce nějaká větší či menší exotická zvířata. Chovatele koní velmi obdivuji, o chovu různých exotických šelem nebo velkých plazů si pak myslím, že patří spíše do zoologických zahrad. Faktem ale je, že i v naší vsi, která je na dohled od Orlického zámku, choval jeden soused nejen smečku psů brakýřů, ale několik let i černá prasata – divočáky.

O nezapomenutelném soužití paniček a páníčků se svými domácími mazlíčky by se toho dalo vyprávět mnoho. Jistě přináší oběma stranám četné chvíle velké radosti a tak je jasné, že velmi smutný bývá konec takového soužití. My, tvorové druhu homo sapeins, většinou svého zvířecího přítele přežijeme a je-li tomu ve výjimečných případech naopak, pak pozůstalý tvor to snáší možná tíže než my.

Je docela zajímavé, že u našich domácích mazlíčků nikdy nemluvíme o fenkách či dokonce psicích, ale vždy o psech, pejskách či psících, a naopak většinou mluvíme o kočičkách či kočkách a málokdy o kocourech. Minule jmenovaný starý známý kocourek Modroočko či nově známý Garfield jsou výjimky.

Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.

Proti gustu žádný dišputát, ale jako asi většina z vás ani já některé chovatele nechápu. Prostě se divím, že někdo může mít doma v bytě třeba plazy bez nohou, nebo naopak havěť, která jich má šest či dokonce osm! I když dobře vím, že proradnost a slizkost hadího plémě je pouhopouhá pověra pocházející snad už z biblických dob a hadi mají naopak povrch své kůže suchý a hlaďoučký, přesto - zřejmě v rámci předběžné opatrnosti – pro jistotu plazy ani v přírodě nevyhledávám.

Ve svém veskrze pragmatickém postoji k domácím zvířatům jistě nejsem sám, a mohu to dokumentovat několika příklady, které bohužel budou dosti tristní. Když byly mé dceři asi tři roky, koupila jednou na jaře babička několik malých kachňátek, které hodlala přes léto na zahradě u chaty vykrmit. Jako vedlejší důvod uváděla, že se jistě budou malé vnučce líbit.

Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.

Trojka je bezvadné a pro leckoho šťastné číslo, a tak i toto sondování českých hospůdek se dočkává svého třetího a posledního pokračování. Opustíme v něm staré pražské vyhlášené „osvěžovny“ i neznámé studentské hospůdky a zkusíme se podívat pod pokličku či na pípy nových hospůdek současných. Protože patřím mezi staromilce, nesmí se nikdo divit, že v mých následujících postřezích se budou zákonitě střídat klady se zápory.

…ty jsou tak hezké ach hezké! Podruhé se už snad netřeba omlouvat panu Hašlerovi, a tak i když vím, že je u nás mnohem více mnohem důležitějších a důstojnějších staveb a domů, dovolím si přejít hned k dalším vzpomínkám na hezké české hospůdky, které mi přišly za mého už docela dlouhého života do cesty.

… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.

V poslední době se zavedl docela zajímavý zvyk přidávat na závěr každého opusu jakýsi přídavek či bonus. Na obalech různých CD a DVD se dokonce honosně píše, že ten bonus je zadarmo či zdarma (je v tom nějaký rozdíl?- darmo mluvit!), ale ze známých důvodů není jistě třeba čtenářům Pozitivních novin tento fakt zdůrazňovat.

Po trochu rozpustilém minulém slovníčku opusťme tuto podezřelou kosmopolitní platformu a vraťme se k naší milé češtině. To, že má těžkou gramatiku jak při časování tak i skloňování, je notoricky známé, ale na závěr možná čtenáře naposled překvapíme. Bylo totiž zjištěno, že naše mateřština nemá pádů sedm, jak se běžně učí ve škole, ale bouřlivá doba jednadvacátého století k nim přidala dalších třináct pádů!

Haló – haló – sice nikoho nenutíme, ale kdo chce, tak si už počtvrté s námi může zalistovat v našem Slovníku. N: nabob = nabídka fazolí, naivní = na vrchu i uvnitř, neuróza = nová odrůda růže, neutrum = nekonečně neutrální alkoholický nápoj, notabene = dobrá nota. O: odysea = oslavná báseň na moře...

Také dnes zveme vážené a milé čtenáře na krátké listování naším Slovníkem cizích slov. Na řadě jsou písmena H až M. H : habilitace = rozkaz hanáckému letectvu, halogen = stádní gen ženoucí jedince do haly, hausbót = domácí obuv, helénista = člověk milující Heleny, heretik = pán zabývající se etikou, heroina = hrdinná narkomanka, Hindúkuš = tvrdé okřiknutí Hinda....

Když jsme pouštěli do těchto aliterací, vůbec jsme si nemysleli, na jak tenký led se pouštíme. No – držte nám prosím palečky, ať se na tom ledu nepropadnem! L: Lán louky letos ležel ladem. Lijavec logicky likvidoval lecco - len, lanýže, lužní les. Leckdo láteřil. Letec Láďa Líbal líbal Líbu. Líba ležérně ležela, Láďa lehkovážné lavíroval. Laciná loňská láska.

Následující příklady tak zvané aliterace, tedy opakování stejných hlásek na začátku slov, je třeba také přijmout s jistou dávkou tolerance. G : Gramotný gigolo, googlovaje, gestikuloval. Grónský generál giganticky glosoval gonokok gejši. Gigantický, skandální neúspěch! Snad bude „H“ snadnější a lepší.

Po padesátce počínají pánové, podobní pohasínajícím plamenům, pociťovat první příznaky počínající pohromy. Pánové počnou pokukovat po patnáctkách. Puberťačce postačí pohoštění, případně patřičné poplácání. Políbí-li pak přitažlivá panenka plešatce před přihlížejícími páprdy, polichocený prďola podstrčí poupěti pětistovku pro pořízení parády.

Protože naše „básnické střevo“ se už trochu zadrhává, od tohoto sedmnáctého dílu ošidíme své čtenáře o závěrečné rýmy a možná se tím dokonce mnohým čtenářům zavděčíme. Zastavme se ale ještě krátce u velmi zajímavých českých fenoménů, jako jsou přechodníky. Přechodník přítomný vyjadřuje děj současný a přechodník minulý děj předčasný a oba tyto slovesné tvary se vždy musí týkat stejného podmětu.

Často si stěžujeme, že je pro nás příliš těžká angličtina, protože se téměř všechny samohlásky vyslovují jinak, než se píší. A navíc v různých případech různě! A přitom si vůbec neuvědomujeme, že i my si kdejaké slovo také vyslovujeme jinak, než je psáno. V češtině jde ale spíše naopak o souhlásky, které většinou z nedbalé výslovnosti znějí jinak.

Další krátký odstavec věnujme některým opozitům, tedy slovům se zcela opačným významem. Tak třeba dvojici den – noc pociťujeme zcela neutrálně, ale jistě kde kdo by si rád založil svůj deník, ale určitě nikdo se nebude chlubit svým nočníkem! Ohromnou nesystematičnost češtiny při tvorbě , nebo lépe řečeno netvorbě opozit nalézáme při dvojici zlo – dobro!

Obraťme dnes svou pozornost k zajímavým významům a aplikacím některých českých slov, úsloví a sousloví. Tak třeba hned toto poslední slovo a jemu podobná, jako sousoší, souhvězdí a další, znamenají skupinu nebo určitou množinu či skupinu slov, soch anebo hvězd. Naskýtá se známá mužská poťouchlost, tedy že množina žen znamená soužení a dodává se, že samozřejmě neexistuje soumuží!

Ale nejen přeponami a příponami živ je náš rodný jazyk. Čeština se velmi často vyřádí i na vlastním základu některých slov. A tak se často mění kmenové samohlásky nebo se měkčí kmenové souhlásky a v některých případech se dočkáme obou změn najednou, zejména při tvoření zdrobnělin. My Češi to samozřejmě opět vůbec nevnímáme, ale co chudáci cizinci, kteří se to mají učit.

Zastavme se tedy nejprve u předpon na-, ná-, po-, pod- a do-. Jak vidno, počítač už zde kromě „vidna“ podtrhl i jednu předponu, a to ze cela neznámých důvodů! A to „ná“ přitom skýtá celou řadu zajímavostí. No posuďte sami: jistě je samozřejmá dvojice náves – ves, či nálet - let, ale úsměv asi vzbudí nájezdník – jezdník, nákaza – kaza, náladový – ladový, námraza – mraza, ale může být nános i nos, ač to spolu vůbec nesouvisí!

Nyní se ale domluvíme, že v následujícím textu budou problematická slova podtržená, tak jak to označuje při našem psaní většina počítačů. Víme, že odvozená česká slova se tvoří zejména pomocí přípon a předpon, ale podle našeho mínění je ta tvorba velmi, ale opravdu velmi chaotická. Tak od slovesa říkat máme sice odvozené říkadlo, ale prý už ne říkátko, od slovesa mluvit pak naopak máme mluvítko a nikoliv „mluvidlo, neboť mluvidla jsou pouze pomnožná!

Už v základní škole jsme se učili, že čeština má devatero druhů slov. Pamatujete si ještě? - Podstatná jména, přídavná jména, zájmena, slovesa, číslovky, příslovce, citoslovce, spojky a částice. Jistě nejméně na polovinu z nich by si asi vzpomněl každý z nás. Ale ruku na srdce, ve své řeči ba ani v písemném projevu toto rozlišení našich slov vůbec nevnímáme!

Pokud jsme dosud potencionální čtenáře neodradili, pak na dalších stránkách budeme uvádět a komentovat více či méně neobvyklá slova a slovní obraty, které, dle našeho možná příliš odvážného a sobeckého názoru, by mohly alespoň na chvíli trochu pobavit či dokonce podráždit bránice našich čtenářů či posluchačů.

Každý si může vzpomenout na manifesty nejrůznějších významů s následky tu kladnými, tu zápornými! Tehdy ovšem slovo znamenalo opravdu SLOVO, každé mělo svůj význam a málokdo si dovolil jeho přesný význam posunout. Slovo dělalo muže, po protestech feministek nyní dělá i ženu, což by bylo v pořádku, kdyby šlo o opravdové slovo.

Že se každá slova téměř v každé řeči skládají z jednotlivých hlásek, přesněji samohlásek a souhlásek, a při vyslovení se tyto základní jednotky skládají do slabik, to je asi známo. Zajímavé a pro mnohé z nás nepochopitelné však je, že různé národy mají různé hlásky a navíc je pro nás velmi neobvykle spojují.

My všichni, kteří jsme nejlepší léta svých životů, kdy náš mozek byl ještě schopný přijímat více informací než ztrácet, prožili v době, kdy světové jazyky kromě jediného vyvoleného byly buď tabu nebo alespoň na indexu, tedy možná i větší polovina národa, se může na tuto neblahou dobu krásně vymlouvat.

17.12. O svatém Lazaru ucpi v senci každou spáru. ••• Daniel navštívil předvánoční bazar, v seníku skuliny neucpal a skončil jak Lazar. // 18.12. Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborné zelí. ••• Miloslav se klidně klouže, ať je náledí čí louže, i v kuchyni se mu vedlo, má rád zelí – vepřo – knedlo.

10.12. Po studeném prosinci bývá úrodný rok. ••• Dnes Julie bez Romea jaru zimou cestu klestí, že je Shakespeare nechal zemřít, za to dostal pěstí kdysi dávno ve Stratfordu na náměstí. // 11.12. Vane-li v prosinci vítr východní, špatnou naději mají nemocní. ••• Dana zdravotní je sestra, politiku nesleduje, východní když vítr fouká, určitě se neraduje!

3.12. O Františku Xaveru ledový vítr fučí od severu. ••• Svatoslav se domnívá, že to někdy platit může, pak mu také touto dobou naskakuje husí kůže. // 4.12. Svatá Barbora bývá naškrobená. ••• Po svaté Baruši střež nosu i uší! Dnešní Barbora rozvážná je žena, ví dobře, že škrobenost – nikomu nesluší! //

26.11. Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje. ••• Artura dnes právě napadlo, zda je lepší sníh anebo divadlo? Ekologie i kultura vždy potěší srdce Artura. // 27.11. Kvetou-li stromy podruhé, potrvá zima do máje. ••• Krásné květy v každé době Xenie má ráda, Přesto velká nejistota do duše vkrádá, zda jsou druhé květy prima, když je potom dlouhá zima?

19.11. Počasí o svaté Alžbětě povídá, jak bude v létě. ••• Kdo chce věřit, tak ať věří, že je to tak prosté, je však třeba prověřovat, dvakrát, třikrát, po sté! // 20.11. V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známky příští neúrody. ••• Všeho příliš vždy je škoda, Nikola ví, co se děje, ať je sníh anebo voda, úrodě to neprospěje.

12.11. Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá. ••• Benedikt by nejraději ze všech stromů listí sklátil, kdyby mohl, tak by klidně, byť na chvíli léto vrátil. // 13.11. Když se v listopadu hvězdy třpytí, mrazy se brzo uchytí. ••• Každý zápor má svůj klad, hvězdný třpyt přináší chlad. Tibor, protože je mladý, vidí jenom samé klady.

5.11. Na začátku listopadu teplo se zimou se hádá. ••• Miriam se hádá také velmi ráda. V hádce mele stále jenom jednu větu, přitom vždycky ale přednost dává létu. // 6.11. Když ještě v listopadu hřímá, úrodný rok na to bývá. ••• Zájmy naší Liběny dnes se trochu tříští – bouřky nechce, radši dřímá, ale bere ohledy na úrodu příští.

29.10. Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá a nevylézá, není daleko do sněhu. ••• Když se koncem října vůbec nikdo nekouká, šťourá Sylva při dietě z díry pavouka. Arachnofobie – to je přece její, při ní silná Sylva totiž vůbec nejí! 30.10. Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima. ••• Tadeášek listí jistí, ať spadne až v listopadu, mokrá zima totiž bývá přírodě vždy na závadu.

22.10. Svatá Voršila a Kordula - větry pohnula. ••• Tyto dvě patronky větrů navlečou nás do svých svetrů. Sabina je připravena, využila v létě světla, dennodenně štrikovala, po večerech svetry pletla. // 23.10. Co v říjnu zimy přibude – v lednu ji opět ubude. ••• Zda se po říjnových „mrazech“ v zimě trochu zapotíme? Počkáme si s Teodorem a pak v lednu uvidíme!

Je opravdu velmi zvláštní, že se ještě k 1. listopadu zachovala optimistická rčení, která se zmiňují o babím létě. A jedno z nich je i velmi poetické – Kolem Všech svatých slunce ještě uroní slzu babího léta! To by snad šlo přijmout, ovšem na pováženou je další rčení – Léto Všech svatých trvá tři hodiny, tři dny nebo také tři týdny!

15.10. Po svaté Tereze mráz po střechách leze. ••• Je to ovšem pouze malý zimní nádech, mnohem horší bývá, když nás mrazí v zádech!   16.10. Svatý Havel stojí za to, jaké bude příští léto. ••• Nad havelské posvícení daleko - široko není. Pro leckterou cudnou pannu, zastaví se v noci svět, matky, rodící v červenci – ty by mohly vyprávět!

8.10. / O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě. ••• Justýně ač se to nezdá, po létu se stýská, Justýna je prostě hvězda, při bouřce si výská, přestože je zima blízká. // 9.10. Září – víno vaří, říjen –víno pijem. ••• Už před léty v sklípku vinném potkal Štefan Sáru, že jim burčák moc zachutnal, skončili na ARU! Od té doby spolu žijí a s rozvahou víno pijí.

1.10. Fouká-li na svatého Remigia od východu, bude teplý podzimek ••• Igor vítr od východu protentokrát schvaluje, pak-li fouká od západu, tak přírodu žaluje. *** 2.10. Den Marie Orodovnice – první mrazíky. ••• Na velké „O“ vsadili – Oliver i Olivie – stejně jako Marie. Mrazíky jim však vadily, když zpívali árie.

24.9. Po hojných deštích v září, osení se podaří. ••• Jaromír se na svých polích v září blátem brodí, usmívá se spokojeně, že mu pole rodí. 25.9. Září víno vaří a co nedovaří říjen dopeče. ••• Zlata v září nevaří – můj ty člověče, raděj navštěvuje kino. Ano v říjnu nepeče, víno tím prý bývá vino!

10.9. * Neprší-li o Mikuláši, bude suchý podzim. ••• Mikuláš a čert? V září to je žert! Vysvětlení k pranostice vyžaduje Irma. Tož – Mikuláš Tolentínský – to je jiná firma!  ***  11.9. * Neprší-li na svatého Panfuce, bývá suchý podzim. ••• Nad dalším podivným světcem Denisa dnes žasne, neprší-li, že je sucho, to je ale jasné!

3.9. Když je vlhko v září, v lesích se houbám daří. ••• Každá dobrá jedlá houba, našich lesů velká chlouba, Broňa také jako houba saje, říká, že poznává jejich taje!  4.9. Teplé září – dobře ovoci i vínu se daří. ••• Jindřišce se pěkně v teple také dobře daří, když je chladno, ví jak na to, vínečko si svaří!

27.8. Hotov v srpnu sáně a v zimě vůz! ••• Až se zima zeptá náhle – co jsi dělal v létě hochu? Otakárek odpovídá – spravoval jsem sáně trochu,  28.8. Svatý Augustin udělá z léta stín. ••• Léto uplatňuje veto, prostě asi brzy skončí, musíme se smířit s tím! *** 29.8. Stětí svatého Jana – přestávají parna. ••• Evelína není líná, v srpnu stíná slunečnicím hlavy, přitom stejně jako van Gogh nedočká se nikdy slávy.

Centrum Prahy, olepené neskutečně invenčními plakáty, z části už strhanými, jsem si prošel jen jednou a návrat naší unesené reprezentace z Moskvy jsem už zažil mezi přáteli v Praze. Dojemný byl Dubčekův projev, po kterém jsme si uvědomili, že opět sklapla klec! S ohledem na malé děti i na staré rodiče jsme o emigraci vůbec neuvažovali, ale odešlo mnoho našich kamarádů.

20.8. Když pálí srpen, bude pálit i víno. ••• Vysočina – to je jiná, Bernarda dnes kdekdo vídá, jak chmel ba i ječmen hlídá! / 21.8. Nejsou-li v srpnu hřiby, nebude v zimě sněhu. ••• Absence hub v našich lesích Johaně vždy vadí, méně sněhu dobré bývá, přec jen příliš chladí! Zlá vzpomínka na to datum naštěstí už mizí, jak nás v srpnu navštívila různá vojska cizí!

To je tedy odkaz našich předků milých, upravili jsme ho ve svých dlouhých chvílích. Učme se od předků lásce a pokoře, pokoře k přírodě v té naší oboře! Klima je příjemné, zem se tu nechvěje, v létě je sluníčko, v zimě zas závěje, jaro se zkracuje a podzim taky, po jasném počasí připlují mraky. Uprostřed Evropy v zemičce malé, tam je náš domov a bude stále!

4.8. Potí-li se Dominik, bude ještě Marek /25.4./ v kožiše. ••• Tady jsme se bohužel nedočkali vůbec rýmu, přesto v parnu srpnovém těžko dostaneme rýmu. // 5.8. Když v srpnu moc hřímá – bude na sníh bohatá zima. ••• Kristián už podle jména má rád sníh a nejen ženy, proto v srpnu ve dne v noci uši mívá nastraženy.

28.7. Staví-li v červenci hromadu mravenci po kraji všude – tuhá zima bude. ••• A tak Viktor už od mládí, vždycky koncem července v mraveništích opatrně hledá Ferdu Mravence. // 29.7. Roztrhne-li v červenci pavouk svou síť ve dvě, brzy déšť se ozve. ••• Marta v létě málokdy o předpověď deště stojí, těžko se to ale dozví, pavouků se totiž bojí.

21.7. Na Proroka Daniele nalije též do mandele – nebo do kopy. ••• Tohle ovšem Vítězslav jen velmi těžko pochopí, a tak jako obyčejně nalije si korbele. / 22.7. Na svatou Magdalenu pohoda – pro včely výhoda, a když slota – to lichota. ••• Svatá Máří je dnes pro nás prostě I.A třída, i v počasí stále klady se zápory střídá.

14.7. Na mokrý červenec následují bouře a krupobití. ••• Karolína není líná, nikdy netrpívá nudou, i když kroupy nemiluje, do polévky dobré budou. 15.7. Věje-li na den Rozesílání apoštolů jižní vítr, bude velká drahota a tam, odkud věje, velká láce. ••• Ten kdo šetří mívá za tři, to k Jindrovu krédu patří. Slinit prsty proti větru, není pro něj žádná práce.

7.7. V červenci křepelka volá: Pojďte žít! Pojďte žít! Za pět peněz! Za pět peněz! ••• Bohuslava přesně neví jak si to má vyložit? Má jít sekat za pět peněz, nebo za pět peněz žít? / 8.7. Jaký červenec – takový leden. ••• Téměř přesně platí to – na ostrově Bora - Bora, u nás platí extrémy, vysvětluje moudrá Nora.

30.6. Je-li červen mírný, nebude v prosinci mráz silný. ••• Když Šárka v červnu teplotu měří, v poledne, ráno i po večeři, rozčilením ani nedýchá. Rtuť vždy dole udržuje, ať mráz v zimě nepíchá. / 1.7. Červenec a srpen jsou nejteplejšími měsíci v roce. ••• Takovéto banality naše předky nezdobí, přesto se však Jaroslava vůbec na ně nezlobí.

Podívejme se ale do svých luhů a hájů, jak své dilema - zda jít dále, či zůstat v okolí Řípu -vyřešil náš praotec Čech. Nevím, nevím, zda správně usoudil, že nám, jeho potomkům, bude stačit mléko a strdí, kterýmižto dary přírody krajina vůkol prý oplývala, a že nám nebudou chybět třeba vyšší hory nebo moře? No – musíme mu opustit, každý máme nějakou tu chybičku, že?

23.6. Na svatou Agripinu odpočívej jenom ve stínu. ••• Shůry na nás totiž zírá zrádná ozónová díra, dnešní Zdeňka na tom ale nemá žádnou vinu. / 24.6. Na svatého Jána otvírá se létu brána. ••• Otvírá se dokořán, hlásili to z Komořan. Hospůdka v lesíku na zteč je brána, výčep tam uvítá pána i kmána.

Ve svém originálním POZITIVNÍM "OBŠŤASTNÍČKU" vám bude RNDr. Vladimír Vondráček doporučovat nové i starší články z Pozitivních novin, které ho osobně zaujaly, oslovily či dokonce nadchly natolik, že se rozhodl napsat k nim svůj komentář a možná tak ve vás vzbudit touhu si vybraný článek (znovu?) přečíst.

16.6. V červnu rolník ví, jaké posvícení bude, zda bohaté či chudé. ••• Zbyněk sice rolník není, pouze na trumpetu hude. Jaké bude posvícení? Tož takové – jaké bude! / 17.6. Často-li se v červnu hrom ozývá, kalné léto potom přicházívá. ••• Adolf v červnu chodí na golf a tam bouřka všechno mění, a každou hůl potřeba je specielní uzemnění.

9.6. Červen dává jahody a senoseč. ••• Stanislavě jahody, ba i seno krásně voní, Tyto dary přírody chystá červen právě pro ni! / 10.6. Jestli červen mokrý bývá, obilí pak málo rodívá. ••• Velmi malá bude asi skýva chleba, Gita kývá – tak to v světě chodívá. / 11.6. Jak červen teplem září, takový bude i měsíc září. ••• Bruno přímo miluje absolutní rýmy, Věří totiž naivně, že ho zbaví rýmy!

2.6. Netřeba v červnu o déšť prositi, přijde, jak začnem kositi! ••• urfyho zákony - zákony schválnosti - platí i tady, vždycky se prosadí, ať chcem či nechceme, Jarmila rady. / 3.6. Červen mokrý a studený – bývají žně zkaženy. ••• Snad to rčení nevyjde, bylo by to hloupé, Tamara se totiž v červnu hrozně ráda koupe.

26.5. Den svatého Filipa přinese buď požehnání nebo lopocení. Na „Zmrzlíky“ sice nemá tento ledový muž malý, Jeho snaha se však cení, je to patron světa znalý. / 27.5. Když kvete len, ať kvete i víno! Waldemar těší se už nyní zkraje, Ať víno rozkvétá a pěkně zraje!

19.5. Suchý březen, mokrý máj, bude humno jako ráj! ••• Humno je slovo málo známé, ve slovníku ho vyhledáme. Je to slad – dá dobré pivo, už dnes raduje se Ivo! // 20.5. V máji aby ani hůl pasákovi neoschla. ••• Není pasák, jako pasák – pastýř Zbyšek souhlasí, právě pro tu vláhu po jaru chrání Zbyšek svoji fujaru.

12.5. Pankrác, Servác,Bonifác, pro sadaře jsou zlí chlapci. ••• Jméno Pankrác pro nás ale dávno už se kříží, s tou věznicí velmi známou – s tou se zlatou mříží! // 13.5. Před Servácem není léta- po Serváci s mrazy veta. ••• S úsměvem na svojí líci, radují se zahradníci, nejen pro ně je jistě velmi hezká věta.

5.5. Když se máji blýská, sedlák si výská. ••• Klaudie si taky výská a spolu s ní celá víska. Na návsi se mládež rojí, o svou májku moc se bojí. // 6.5. Roj, který se máji rojí, za plný vůz sena stojí, v červnu rojení, nestojí za zvonění. ••• Radoslav dnes pro nikoho není prostě k mání, jako divý svoje včelky z úlů popohání. // 7.5. Deštivý květen – žíznivý říjen. ••• Standa žíznivý je stále, voda není jeho hobby, na přírodu nezlobí se, ale na vinařské loby.

28.4. Mrzne-li na svatého Vitala, mrzne ještě čtyřicet dní. ••• Čtyřicítku Vlastík vlastně nemá vůbec rád, Proto doufá, že ten Vital složí reparát. // 29.4. Teplé deště v dubnu – teplé dny v říjnu. ••• V tomto bodě nechává si Robert zadní vrátka, spoléhá se totiž na to, že je lidská paměť krátká. // 30.4. Duben – ze zimy a léta spleten. •••  Blahoslav se nezaplétá, nemůže se dočkat léta, také májky, a myslí si, že to platí spíš pro květen!

21.4. Je-li v dubnu krásně a povětří čisté, bude květen nepříjemný jistě. ••• Saša si pranostik ba i rčení cení, přesto se však diví, jak často se mění! // 22.4. Bouřky v dubnu zvěstují dobré léto. ••• Jarní bouřky paní Evža sice se moc nebojí, přesto ale pro jistotu zavírá se v pokoji. // 23.4. Pak-li mokrý a zimavý duben, jest úroda na víno. ••• Tož takový mokrý apríl přinese i duhu, jenom víno je tím vino – Vojtovi jde k duhu!

14.4. Sníh dubnový hnojí, březnový tráví. ••• Vincenc to ví velmi dávno, přemítá však, zda vědí také krávy! // 15.4. Ženská chuť, panská láska a dubnové počasí nestálé bývá. ••• Stázka by mohla dlouze vyprávět, zatím jen souhlasně kývá. // 16.4. Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromu. ••• Irena se mrazům brání, ráno svůj sad zakuřuje, přes den včelky popohání, večer zahání je domů.

7.4. Jaro má sedmero druhů počasí, v dubnu však žádné nechybí. ••• Heřmanovi a Hermíně netřeba je rady, ať má jaro sto počasí – hlavně že je tady! // 8.4. Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá. ••• Oveček už mnoho není, pro Emu skopové není „in“, vlna se však se však stále cení, tak jako dva sklípky starých vín.

24.3. Mlha v březnu znamená za sto dní bouřku. ••• Naši švarní předci milí čtyřicítku přeskočili. Gabriel dnes přemítá - možná, že se poučili – stejně nerad počítá. // 25.3. Jaro zvěstuje Zvěstování, ale zimu ještě nezahání. ••• Marián dnes v kalendáři už se ale jarně tváří. Pomůže tu mršku vyhnat, doma nemá žádné stání.

20.3. Je-li Zelený čtvrtek bílý, taj je léto teplé. ••• A když to příroda přežene, v létě je teplo jak v pekle! // 21.3. Velký pátek deštivý – dělá rok žíznivý. ••• Žízeň ta je přece věčná, každá pípa je jí vděčná! // 22.3. Prší-li na Bílou sobotu, bude málo třešní. ••• My tomu však nevěříme, nejsme přece dnešní!

17.3. Mrzne-li na svatou Gertrudu, mrzne potom ještě čtyřicet dní. ••• Vlastík se potají za naše prapředky stydí, proboha co jen to na téhle číslici vidí? // 18.3. V březnu sýkorka volá: rozsívej, rozsívej! ••• Eduarda popohání – nezívej, nezívej! Sýkorce hned poděkuje jarní rozsévač, ona za to zatrylkuje – není zač, není zač.

Téměř každý poznal lásku nebeskou, která je jak něžné pohlazení, ale asi i lásku pekelnou či zhrzenou, která spíše dohřeje než zahřeje, takže to tak nějak jaksi není ono. Každý jedinec druhu homo sapiens většinou začíná láskou platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného než dnes. Sem patří první předškolní a školní „lásky“, které jsem i já samozřejmě prožíval až do puberty.

10.3. Mrzne-li na den Čtyřiceti mučedníků, přijde ještě čtyřicet ranních mrazíků. ••• Viktorka pomalu do snění odplouvá, čtyřicet na dvacet určitě usmlouvá. // 11.3. Březen – za kamna vlezem. ••• Všichni se tam nacpat chceme, a když se tam nevejdeme, do krčmy se svezem. Co na to dnešní Anděla? Hlavu si s toho nedělá!

3.3. Březnové slunce má krátké ruce. ••• Kamil má naopak ruce dlouhé. Někdy se oteplí docela prudce, jindy se dostaví náznaky pouhé. // 4.3. V březnu prach – jistý hrách. ••• Bude tedy na čem klečet, Stelinka nemusí brečet, byla hodná, nemá strach.

Co se tehdy u nás odehrálo, už ví sice každý, ale jaká to byla historická tragedie, si bohužel stále nezanedbatelné procento našich občanů nechce připustit. I tehdy byl únor mrazivý, 23.2. v Praze sněžilo, 25.2. klesla teplota ráno na –11 a maximum bylo –4 st.C. A tak Gottwaldova beranice na Staroměstském balkóně – tedy vlastně na jeho hlavě, právem vstoupila do dějin.

25.2. Když skřivánek v únoru zpívá, brzy se pod nosem slívá. ••• Únor radí Lilianě – neschovávej ještě snaně, Liliana neposlouchá, obleva už venku šplouchá. // 26.2. Na svatou Dorotu odměť sníh od plotu! ••• Dorota teď v současnosti v kalendáři místo mění, touto dobou většinou už koště na sníh nutné není.

Abychom ale naše předky jen nehaněli, musíme je také alespoň trochu pochválit. Stále jistě platí, že „Žádný strom neroste do nebe“, dále „Za dobrotu na žebrotu“, „Zloděj volá – chyťte zloděje“, což je u nás nyní velmi aktuální. Jen nepatrné potíže máme se rčením „Čas jsou peníze“, a kupodivu zejména u našich politiků platí, že – „Mluví, co mu slina na jazyk přinese“, jako by ani věta nebyla pronesená myšlenka, vznikající v mozku!

18.2. O svatém Šimoně schází sníh se stráně. ••• Pro současnou Gizelu překvapení tohle není, všude kolem prostě cítí to globální oteplení. // 19.2. Když záhy taje – dlouho neroztaje. ••• Na svatého Patrika odhoď spodky i trika! V Praze ba i v Nýrsku bude jako v Irsku.

11.2. Únor bílý – pole sílí. Silničáři ale šílí! ••• Naše paní Božena, těžkou práci Bože má, „bílé svinstvo“ vymete, nikdy není zmožená. // 12.2. Kdyby měl únor tu moc jako leden, nechal by v krávě zmrznout tele! ••• Když nemůže pod pokličku zahnat zimu do hrnka, Slavěna si zatím občas na rampouchy zabrnká.

28.1. Je-li Karel Veliký málo ledový, únor to zase napraví. ••• Otýlie patří k lidem, kteří se teď v zimě plouží, a které už koncem ledna po zářivém jaru touží. // 29.1. Na Saleského Františka zima si často zapíská. ••• Zdislava dnes tento den horko-těžko získala, Když se jí to povedlo, na prsty si pískala.

21.1. Svatá Anežka když laskavá, vypustí skřivana z rukáva. ••• Běla je však opatrná, tak se jinak chová, na skřivana je moc brzy, tak ho zase schová! // 22.1. Jasný den na Vincentina dá hojnost dobrého vína. ••• Pranostika je to jistě hezká, a tak nejen Stanislav těší se už dneska!

14.1. Svatý Virgil z ledu mosty zřídil, / a když nezřídil, to je břídil!  •••  Zima bílá, jak od Lady krásně malovaná, /Ta potěší vždycky zmrzlé srdce Radovana. // 15.1.  Na den svatého poustevníka Pavla pěný den – / dobrý rok, větrný den – mokrý rok. •••  Dnes svatého poustevníka vystřídala Alice, / protože je půlka ledna, mrznem často velice.

7.1. / Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu. ••• Zeptejte se dneska Vilmy, jaké preferuje filmy? / Odpoví vám, že asi, katastrofy v počasí! // 8.1. / O svatém Erhartu zima leze do nártu. / ••• Čestmír Moudře kývá, že tomu tak bývá, na léto pomýšlí, přesněji na Martu!

31.12. / Jak byl celý rok samá voda a bláto, / na Silvestra nenapadne zlato! / ••• / Přesto děvče, přesto hošku, polepši se aspoň trošku! / Novoroční předsevzetí jistě stojí za to! // 1.1. Na Nový rok o slepičí krok /– někdy se však musí udělat krok husí! / ••• Copak přináší rok nový? Odpověď je snadná – kdo ví! / Nebývává totiž valné po Silvestru ráno kalné!

24.12. / Na Adama a Evu čekejte oblevu. / ••• Kdo si počká, ten se dočká! / Může se však klidně státi, že vůbec nezačne táti! // 25.12. Na Boží narození o bleší převalení. ••• Takže malé Boží mrně zkrátilo noc nepatrně. / Lepší Vánoce třeskuté, než tekuté! / Tekutina prostě patří do láhve, / Říkal to už Alláh, Budha a prý taky Jáhve!

Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.

Volná místa v letadle na cestě zpět nám samozřejmě perfektně ohlídali naši přátelé a odlétali jsme večer, přesně v den sedmasedmdesátých narozenin naší babičky. Tentokrát nám cestou zemská rotace „ukradla“ téměř osm hodin, a tak i když jsme startovali ve 22 hod. tichomořského času, v Londýně jsme přistáli ve 14 hodin greenwichského času.

Kanadská víza jsme získali na tři měsíce, americká dokonce na 10 let a přivezl nám je v Praze do bytu kurýr na Harleyi! Ubytování jsme měli zajištěné v Kanadě u příbuzných a na Havaji v hotelu, který také poskytoval slevy zaměstnancům kanadských aerolinií a jen mírně nepříznivější i jejich příbuzným.

Nevím, zda se po tak dlouhé době ještě hodí vzpomínat na dobu nesvobody, ale snad bude dobré si trochu připomenout, v jaké části světa jsme do konce roku 1989 žili! A tak si zde nyní dovoluji popsat alespoň několik svých dojmů ze služebních cest v letech 1970 až 1985. Všechny tři směřovaly na východ od železné opony, neboť na opačnou světovou stranu jsem nikdy nebyl „nominován“!

Tenerife díky svým vysokým horám nemá, opět na rozdíl od Lanzarote, tak velké problémy s vodou. Většina potoků je sice po většinu roku vyschlá a tak lze spatřit četná prázdná kamenitá koryta - vádí, ale na všech strmých úbočích hor se klikatí nejen asfaltové silničky, ale i dřevěná koryta vodovodů

Lanzarote není název nového speciálního prostředku na praní červeného prádla, jak by se na první pohled či poslech zdálo, ale název nejsevernějšího z Kanárských ostrovů. Různé cestovní bedekry představují tento ostrov jako Země ohně a vody. Přiznám se, že i nás tento slogan nalákal a rozhodli jsme se, že to musíme vidět a jednou začátkem října jsme se tam s manželkou rozletěli.