Pavel Brunclík je významný český fotograf, který se v umělecké sféře pohybuje přes třicet let. V minulosti svými díly obsáhl například dvakrát celý výstavní prostor Mánesa. Rodák ze Znojma absolvoval nejdříve Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, poté režii a scénář na katedře dokumentární tvorby i mimořádné studium na katedře fotografie (obé na FAMU). Od roku 1981 pracoval jako samostatný fotograf doma, v zahraničí především v Rakousku a Italii, věnoval se také reklamě. Vytvořil obrazovou část několika audiovizuálních programů.

Loňský výstavní projekt o rodu Rožmberků a jejich vlivu na historický a kulturní vývoj českých zemí nazval Národní památkový ústav „Rokem růže“. Letošní „Rok zubra“ věnoval výstavě, nazvané Pernštejnové a jejich doba. Svědčí o značné odvaze, vysoké vzdělanosti a kulturnosti nositelů erbu se zubří hlavou. Před vchodem dřevěná plastika znázorňuje prvního z předků, přemáhajícího zubra. Vítá nás jeden z Perštejnů v plné zbroji. Filmový dokument ozřejmuje vznik a vývoj historicky staršího rodu, nežli byli Rožmberkové.

Šípková Růženka (Spící krasavice) má v tvorbě legendární dvojice Čajkovskij-Petipa výjimečné postavení. Iniciátorem a objednavatelem kusu byl intendant carských divadel I. A. Vsevoložskij. Snažil se Čajkovského přimět, aby se baletu věnoval i přesto, že již při přípravě Labutího jezera neměl dobré zkušenosti, a proto se odmlčel. Z témat intendant diplomaticky vybral scénář ke Spící krasavici (původně pohádka Ch. Parraulta) a sám coby libretista zařadil v divertissementu posledního jednání i další pohádkové postavy: Kocoura v botách, Kočičku, Červenou karkulku a Vlka, Palečka s bratry, Popelku (ne všechny v baletu dnes vystupují).

Zatím pouhý zlomek největšího pražského stříbrného pokladu, který čekal na objevení čtyřicet let, můžeme obdivovat v Muzeu hlavního města Prahy do května 2012. V listopadu 2008 při stavebních pracích ve sklepení nájemního domu v pražských Košířích byl dělníky objeven zazděný prostor s pokladem. Díky redaktorům televize byl nález oznámen policii, která místo zajistila a nález převzala. Jednotlivé předměty byly postupně ukládány do depozitáře Muzea hlavního města Prahy: tedy na bezpečné místo, dokud nebude zjištěn jejich majitel.

Náušnice, záušnice, závěsky, přívěsky, čelenky, náramky, náhrdelníky, pásové spony, prsteny, amulety, talismany nyní představuje Národní muzeum společně s Regionálním etnografickým muzeem v Plovdivu a Bulharským kulturním institutem v Praze. Bulharský lidový šperk, specifický tvary i výzdobou, mnohdy vycházející z archaicky středověkých, až antických vzorů. Zhotovován většinou ze slitin různých kovů, s menší či větší příměsí stříbra, někdy zlacen. Zdůrazněn pradávný aspekt nošení – víra v magickou moc v den všední i ve svátek: při narození, zásnubách, svatbě, úmrtí. Ženy si jím zdobily šat, přisuzovaly mu kouzlo zdraví, blahobytu, ochranu před zlem.

Lidé z Hradce Králové a Prahy i z ostatních krajin Čech a Moravy si již navykli zajíždět do Smiřic u Hradce Králové. Důvodem jsou zdejší Smiřické svátky hudby – letos již 9. ročník Mezinárodního velikonočního hudebního festivalu 2012 (31. března – 9. dubna). Krásná hudba opět rozezní prostory odsvěcené zámecké kaple Zjevení Páně ve Smiřicích, jejímž autorem je legendární architekt Kryštof Dientzenhofer. Svou velkolepostí – v knihách i mezi znalci se praví, že není jí rovné na sever od Alp – je kaple (s obnovenými varhanami) i s okolím přímo stvořena pro pořádání tak významné kulturní akce: s velkým parkovištěm, dále se zvláštním vchodem a trasou v prostoru zdejšího zámku s ojedinělou atmosférou, k šatně, spojené s výstavním prostorem.

Krajina se úzce pojí s uměleckou osobností Františka Kavána (1866–1941). Výstava v Paláci Kinských v Praze prezentuje krátké období malířovy tvorby v překvapujícím světle. Prodchnuta symbolismem a dekadencí vytváří pevnou spojnici mezi tendencemi výtvarného umění a literatury na rozhraní dvou století. Umělec jí vytyčil práh české moderny. Klid ovlád ve žlutém oblohu, krajem se plazilo klekání, zjevil se černý šat přízraku, přízrak se díval do strání.

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy Tvář Leonarda da Vinci – Příběh rytířského řádu templářů. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012. Zdejší pořadatelé výstavu připravili ve spolupráci s českou organizací Praga Mystica. Dále s Italským řádem templářů, který se hrdě hlásí k prapůvodním – tj. i českým kořenům, a s jihoitalským Museo delle Anticha Genti di Lucania z oblasti Basilicata.

Viktor Konečný – tento neuvěřitelný znalec dřeva – „maluje“ své dřevěné obrazy/reliéfy sestavováním různých druhů dřev v původních přírodních barvách. Využívá jeho přirozených proměn – zrání, dlouhodobý pobyt ve vodě, tlení i proměněnou strukturu červotočivého dřeva. Hotové práce ničím nebarví ani nijak chemicky netónuje, jen konzervuje lněnou fermeží. Výsledek fascinuje strukturální výrazností, dynamikou a barevností a zároveň poetičností a myšlenkovou hloubkou.

Název je parafrází jména písně Charlie Soukupa, kterou zveřejnil za normalizace v době narození Lucie Rohanové, která nyní stejnojmennou výstavou rekapituluje třicet let svého života a filozoficky zvažuje důvody k osobnímu optimismu. Autorka (narozena 28. 1. 1982), absolventka Filozofické fakulty UK v Praze (2003–2009) dokončuje studium na Fakultě výtvarných umění v Brně – v ateliérech Papír a kniha a Grafický design. V letech 2004–2008 pracovala v Národní knihově, nyní působí v Archivu Výtvarného umění o. s. Věnuje se především konceptuální tvorbě na bázi autorských knih, v níž dává přednost obsahu před formou.

Pozoruhodná kolekce z pokladů bulharské národní kultury může rozšířit znalosti milovníků umění a historie o kulturních, uměleckých a duchovních hodnotách bulharského území, spojených s byzantskými i slovanskými tradicemi Východu. Krásný dobový interiér Rožmberského paláce s intimním nasvícením souzní, jako dobové nástroje a hlasy reprodukovaného hudebního doprovodu, který výstavou provází.

Rokaj – bohatě členěný dekorativně „hravý“ ornament se zavíjenými rohy a mnoha detaily je znakem Rokoka, tedy základem pro název tohoto kulturního stylu 18. století. Ani obsahem, ani formou nezobrazuje velká témata. Charakterizuje způsob tehdejšího života vyšších vrstev, spojený s charakteristickou módou. S interiéry a jejich zařízeními, pojímanými jako umělecké celky s elegantně zdobným nábytkem, drobnými plastikami, dekorativními zrcadly a čalouněním. S reliéfy a nástěnnými malbami, později i s kameninou a porcelánem.

Narodila se a žila zpočátku jako královská dcera. Brzy se však rozhodla pro život spojený se službou těm nejpotřebnějším. Řešila vztah svého rodového původu a vlastního smyslu života, spočívajícího v sebeobjevování. Nastolila otázku solidarity založením první soucitné péče na tehdejším českém území a svou autoritu užívala pro druhé. Z veřejné scény ustoupila, ale měla přirozený vliv: dopomohl například k rozhodnutí ukončit občanskou válku. V době braniborské okupace byla již sice nekorunovanou, přesto skutečnou královnou Přemyslovnou. Stála u zrodu nové kulturní epochy, v níž se měnilo postavení ženy.

Pozemskou pouť grafika, básníka a překladatele Bohuslava Reynka ohraničovala léta 1892–1971 i místo jeho narození a skonu – Petrkov u Havlíčkova Brodu. Za studií na gymnasiu v Jihlavě docházel soukromě na kresbu a malbu, později zhodnocených v portrétní tvorbě. Ta ho přivedla ke skupině Osma i Skupině výtvarných umělců, k Tvrdošíjným.

Adolf Chwala (1836–1900) patřil ke generaci umělců studujících na pražské Akademii výtvarných umění v padesátých letech devatenáctého století u prof. Maxmiliána Haushofera. Pravděpodobně mezi léty 1863–1864 přesídlil mladík do Vídně, kde pokračoval v malířské kariéře. Jako mnozí jiní umělci před ním i po něm, zvolil si i A. Chwala v rámci tehdejší monarchie Vídeň za své město.

Přiblížit pražské dějiny prostřednictvím jejích obyvatelek je cílem výstavního projektu Muzea hlavního města Prahy. Bonusem k němu jsou na veřejném webu Městské knihovny v Praze zajímavé tituly ženské literatury minulého a předminulého století.

„…Mým záměrem je vyznat se z lásky k místu, kde žiji, k městu, které má velikou magii pro každého, kdo je ochoten ji vnímat. Legendy magické Prahy stojí na principech Laterny magiky, jsou tu ale použity i prvky černého divadla, zvláštností je pět postav, které jsou dílem v černém a dílem ve zlatém, a vystupují tak, že někdy vidět jsou a někdy ne, je to zase trochu jiná forma černého divadla.“ (Jiří Srnec).

Od počátku osmdesátých let zaujímal Plieštik ve své sochařské generaci zvláštní postavení: svoje úsilí rozvíjel v rámci klasického konceptu a u vědomí kontinuity s domácí a evropskou tradicí. Ze svých souputníků dovedl nejdále polohu tzv. čistého sochařství, v němž navázal na linii českého moderního umění.

Balet FAUST - drama, vzniklé na podkladě slavného díla J. W. Goetha, jehož tvůrce Libor Vaculík na něm spolupracoval s osvědčeným choreografem Zdeňkem Prokešem. Děj současného představení v Národním divadle se odehrává ve dvacátém století; v době nástupu a vrcholu nacismu a v poválečném rozdělení Německa.
Balet COPPÉLIA - s pohádkovou poetikou, rozmarným humorem a romantikou se na scénu Národního divadla dostává znovu po třinácti letech. Na pozvání P. Zusky s ním vystupuje baletní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Regionální tisk na něj pěl samou chválu.

Talent a odvaha, cílevědomost a píle, vlivy raného baroka v symbioze s osobitým stylem předurčily KARLA ŠKRÉTU Šotonovského ze Závořic stát se zakladatelem českého barokního malířství a největším umělcem období od konce středověku do 19. století. Děd Jan z moravské Olešnice se vypracoval z kožešníka na senátora staroměstské pražské rady: povýšen na vladyku užíval přídomek Šotonovský ze Závořic.

Italský renesanční myslitel, učenec, filozof, matematik, meteorolog, astrolog, alchymista, přírodovědec, dramatik – tím vším byl Giovanni Battista Della Porta, dle historických pramenů také Giambattista della Porta či Giovanni Battista Porta. Narodil se kolem roku 1535 ve Vico Equense nedaleko Neapole. Otec – šlechtic ve službách císaře Karla V. dbal, aby všichni jeho synové vyrůstali v učeném prostředí a s tím nejlepším vzděláním.

Nadchází advent a s ním vánoční výstavy! A tak můžeme žasnout nad krásou foukaných i korálkových ozdob a figurek, dívat se pod ruce mistrům sklářům, sami si vyrábit vlastní ozdobu na vánoční stromeček – to vše v Betlémské kapli na největší pražské vánoční výstavě, jejímž hlavním tématem je SKLO.

Zničení židovských památek až na synagogu či plošné demolice kvůli nádraží Palmovka – stěžejní stavební proměny, které vždy nebyly k prospěchu svébytné pražské čtvrti. Obsáhlá výstava LIBEŇ – ZMIZELÝ SVĚT ukazuje její historické a kulturní dědictví s důrazem k hodnotám, které tu zbyly k uvědomění si jejich významu pro budoucnost.

Příběhy starých pověstí českých, nezávisle na tom, zda se skutečně staly, jsou významnou součástí naší kultury. V Národním muzeu se od 5. října 2010 do 6. července 2011 koná výstava s názvem Staré pověsti české. Věnuje se souboru legend a pověstí o nejstarších dějinách Čechů, který vznikal postupně v průběhu pěti století. Na to, že v Národním muzeu probíhá unikátní výstava, návštěvníky upozorňuje již z dálky kulisa staročeského hradiště na průčelí historické budovy.

Neuznával výrazy umělec či kumštýř. Považoval se vždy za malíře. Sály Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně pokládal za nejkrásnější výstavní prostor v Praze. Splnilo se mu, že v nich nyní probíhá jeho obsáhlá výstava. Narozen 6. listopadu 1913 v půvabném Ležákově mlýně v Horním Újezdě u Litomyšle. Po otci zdědil s celým jménem i malířské nadání, po strýci – duchovním, který vydal několik knih, lásku k literatuře a zbožnost.

Pověsti – o praotci Čechovi, Krokovi a dcerách Kazi, Tetě a Libuši, Přemyslu oráčovi, Horymírovi, Bivojovi, Šárce a Ctiradovi, Oldřichovi a Boženě a dalších – tvoří nedílnou součást české kultury, neboť seznamují s nejstaršími dějinami našich předků. Proto Národní muzeum připravilo krásnou výstavu STARÉ POVĚSTI ČESKÉ.

Toto drama vstoupilo s Macbethem a Hamletem na česká jeviště již na sklonku 18. století a stalo se tak trvalou součástí české kultury. Příběh o pýše, pošetilé otcovské lásce a rozkladu rodiny se hrál ve Vlasteneckém, Prozatímním a Stavovském divadle v Praze a později i v jiných městech naší země, a to v mnohých překladech.

Pocit zmaru a krize současné civilizace podněcuje zvýšený zájem o temnější stránku lidského nitra i světa. V současné kultuře je dekadence tématem stále aktuálním, lépe řečeno opět aktuálním: proto se v posledních letech uskutečnilo více výstav s touto tématikou, například V barvách chorobných (Obecní dům).

„Pražané, po namáhavé práci potřebujete odpočinek, klid a osvěžení! Ven z dusné Prahy! Odpočinete si, osvěžíte tělo, uklidníte nervy, posílíte zdraví. Všem Vám prospěje blahodárné podnebí Povltaví a Posázaví. Vaše těla se opálí do hněda, oči zazáří spokojeností…“, lákali v letech čtyřicátých století minulého majitelé mnohých výletních restaurací.

Jedno z nejstarších českých muzeí – Pedagogické muzeum J. A. Komenského – vzniklo roku 1892 jako výraz snahy českých učitelů o zachování a dokumentaci historických tradic českého školství a pedagogiky. Dnes význačné badatelské a dokumentační centrum. Jediné s orientací na dějiny školství, pedagogiky, učitelství a vzdělanosti od středověku po současnost, zdůrazňuje jejich tradici a vývoj v evropském kontextu.

Zakladatel Společnosti pro duchovní hudbu, varhaník a člen významných komisí. Nositel řádu Croix de commandeur de ĺorde-Pro Merito Melitensi a Svatovojtěšské medaile za činnost na poli hudby. Člen Suverénního řádu Maltézských rytířů. MUDr. JAROSLAV ELIÁŠ – profesí specialista v oblasti dětské ORL – v duchovní a liturgické hudbě pravý odborník.

Silný vztah člověka k určitému kraji prostřednictvím uchovávané historie a vědomím o kořenech jeho předků je dávno prověřen. Po matce pocházím z kraje beskydského – můj vztah ke zdejším kulturním hodnotám a folklórním tradicím je tedy silný. Proto jsem začátek srpna trávila ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm na Mezinárodním festivalu slovenského folklóru v České republice Jánošíkov dukát.

Dne 1. září 2010 uběhlo 700 let od významné historické události, měnící české dějiny – sňatku Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Jím se otevřela nová kapitola dějin Českého království a dynastie: nástupu Lucemburků na český trůn. K tomuto výročí vznikl rozsáhlý výstavní projekt, sestavený z několika výstavních celků.

MICHAL GABRIEL (ročník 1960) studoval řezbářství a poté Akademii výtvarných umění v Praze. Řadí se k nejvýraznějším tvůrcům české postmoderny osmdesátých let. Zastoupen je v galeriích i v soukromých sbírkách. Účastník mnoha sympozií, za sebou desítky samostatných a skupinových výstav a nejednu cenu. Jako člen skupiny Tvrdohlaví a vůdčí osobnost osmdesátých let upoutal pozornost již na improvizovaných výstavách Konfrontace.

Galerie Zdeněk Sklenář představuje díla Jana Křížka a Václava Boštíka (do 11. 7. 2010) v příbuznosti rané fáze jejich tvorby, kdy se oba přátelé scházeli a řešili různé otázky. Jan Křížek (1919 – 1985) patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším českým výtvarným umělcům, usazeným ve Francii. Na ČVUT začal studovat v roce 1937, po roce přestoupil na Akademii výtvarných umění.

Bez láskyplného konejšení, něžného pohlazení a objetí život není možný. Ženou, která má navíc smysl pro humor a poetiku, hluboký vztah ke kulturní tradici a k odkazu předků, je ZORA BURIANOVÁ. Groteskou i závažnou pointou svých obrazů, grafik, kreseb a karikatur hladí, objímá a konejší, něžně ironizuje svět kolem sebe.

Narozen 22. srpna 1878 v rodině mlynáře, živícího se úředníka advokátní kanceláře v Domažlicích a regionálního politika a stoupence T. G. Masaryka. O filozofii se Ladislav zajímal od mládí. Ze zdejšího gymnasia byl vyloučen za hanlivý výrok o habsburské monarchii: Na přání otce přestoupil na gymnasium v chorvatském Záhřebu (1896), odkud se po půl roce vrátil domů.

Nejvýznamnější umělec secese (nazývána též Le style Mucha), určující vývoj české malby té doby, přišel na svět 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Do vídeňské malířské dílny divadelních dekorací nastoupil po nepřijetí na pražskou Akademii výtvarných umění. Pro hraběte Khuena vyzdobil jídelní sál v Hrušovanech a interiéry zámku Gandegg nedaleko italského Bolzana. Studoval na mnichovské Akademii (1885 – 1887), po odjezdu do Paříže na Akademii Julian.

Před lety jsem dostala knihu Svíce dohořívají anemohla se od ní odtrhnout. Později jsem viděla pořad v pražské Viole pod stejnojmenným názvem a titul jsem vzala do ruky podruhé. Při hovorech s přáteli o literatuře jsem se do něj začetla znovu. Vždy jsem cítila, že je pro mne dobrodružstvím – dodnes v něm odkrývám stále nové polohy.

Dosavadní historie, i historie katedrály byla psána jako dějiny sporů a válek v kontextu ideologických výkladů dějin. Je naším úkolem dnes, i v této zemi, změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů. …“ Slova dominikánského duchovního, provinciála České provincie Dominikánů (1986 – 1998), 24. biskupa královéhradeckého, apoštolského administrátora litoměřické diecéze (2004 – 2008), 36. arcibiskupa pražského a primase českého DOMINIKA DUKY.

Kdo by z dětských let neznal bíločerného harmonikového Kocoura či nafukovacího červeného Buvola? Kdo ale ví, že tyto hračky patří do škály jemných předmětů, jejichž originalita předčila ve své době běžnou domácí i světovou produkci… Výstava Libuše Niklové (1934 – 1981) v pražském Uměleckoprůmyslovém museu dokazuje zásadní roli, kterou v dílech přední designérky hrál vzduch – ať se jednalo o malé gumové figurky či zvířátka s varhánkovým trupem nebo o nafukovací objekty.

Zdeněk Sklenář, absolvent VŠUP v Praze, byl zde od roku 1968 profesorem, členem SVU Mánes. Založením romantik, zároveň zvídavý intelektuál, přísný na sebe v každodenní práci. Své racio uplatnil v knižní grafice, ilustracích a plakátové tvorbě. Tvůrce velmi původní: nechal se vést programy a vlnami, ale vymykal se celkovému směřování své generace i celého českého moderního umění.

Ke dvojímu dědictví jsem podle předků rodičů udělala rodový strom. A uvědomila si, že chci vědět, jaké role hrají, ba musí hrát moje nohy – pilíře tohoto dědictví. Pilíř První: Četla jsem otcovy sešity, poznámky, postřehy, výstřižky. Půjčovala si odborné materiály a knihy. Učila jsem se swingové a jazzové hudbě rozumět.

Česká reformace iniciovala vznik bohatého fondu uměleckých a stavebních památek. Konfese užívaly výtvarná díla jako prostředek své reprezentace, ale lišily se přístupem k tématu náboženství v díle – náboženský obraz si nezaslouží uctívání, jaké se mu dostávalo v katolické církvi, ale plní jiné funkce: didaktickou, dekorativní, memoriální, reprezentativní. Umění se tak zbavuje středověkých náboženských funkcí a nové funkce dostávají ve společnosti novodobý, moderní ráz.

HERBERT TOBIAS (1924 – 1982) v devatenácti narukoval do wehrmachtu a byl odvelen na východní frontu. Fotil tajně, bez vědomé kritiky, o to s větší empatií obyčejné obyvatele dobývaného ruského území i samotný vojenský život. Z cyklu Rusko jsou známé například Vánoce v bunkru, Naci-kýč a spojová technika. Nejvýmluvnějším snímkem cyklu je Špína, vši, vyčerpání.

Dne 14. ledna 1960 narozen na Zbraslavi, od roku 1987 na Žižkově, kde vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou. Střední knihovnickou školu v rámci svého povolání v Klementinu. Za dvacet pět let praxe v Národní knihovně se stal odborníkem. Žije na Zbraslavi. V roce 2010 slaví MIROSLAV SALAVA životní jubileum.

Nejznámější americký jazzový hudebník a šéf big bandu swingové éry 1935 – 1945. Mezi jeho nejznámější nahrávky patří například In the Mood, Tuxedo Junnction, Chattanooga Choo Choo, Měsíční serenáda a mnohé další. Biografický film o něm (1953) získal velký úspěch. V anglickém Claphamu otevřeli jeho muzeum (2002). Obdržel cenu Grammy za celoživotní přínos (2003).

„Ať jsem, kdo jsem, vyrostl jsem s Albatrosem“ – podtitul jubilejní výstavy dětské knihy, prezentující nakladatelství, které se za šedesát let existence stalo pojmem. Nakladatelství ALBATROS, dříve Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK), bylo založeno 15. dubna 1949 jako odpověď spisovatelům a kritikům, vystupujícím proti braku a kýči v dětské literatuře. Sídlilo v Colorado-Mansfeldovském paláci, v čele stál V. Netušil a šéfredaktor S. Neumann.

Českou Mši „HEJ, MISTŘE!“ Jakuba Jana RYBY zná snad každý. Kolik z nás však zná jeho druhou – II. Českou mši půlnoční „MISSA PASTORALIS“? Skladatel, regenschori a kantor JAKUB JAN RYBA, narozen 1765 v Přešticích, vystudoval v Praze piaristický seminář. Navštěvoval pražské koncerty vynikajících hudebníků a sám, hudebně nadán, provozoval se svým třídním profesorem hudbu i aktivně.

8. listopadu 1959 siv elegantním nočním klubu Pygmalion v paláci Fénix na Václavském náměstí (dnešní kino Blaník) několik hudebníků, vyznávajících tradiční new orleánský jazz 20. a 30. let, poprvé společně zahrálo. Z hudebního seskupení pod výmluvným názvem „Studijní skupina tradičního jazzu při Kruhu jazzové a moderní hudby Závodního výboru ROH Státního hudebního vydavatelství“ se zrodil známý Traditional Jazz Studio.

Obrazárna Kolowratů Krakovských Liebsteinských patří k nejvýznamnějším sbírkám, které byly shromážděny na území Čech v období baroka. Je výjimečná výraznou bohemikální tématikou a celistvým uchováním na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Kolowratská sbírka byla tvořena z rodových podobizen již v době vznikajícího barokového jádra rychnovského zámku (1677 – 1690).

August Bedřich Piepenhagen (1791 – 1868), vyučen knoflíkářem, silně ovlivněn idylismem, studoval v Curychu u krajináře J. H. Wuesta. V Praze, kde byl od roku 1811, vedl dílnu na prýmky a knoflíky v domě U Želených vrat na Starém Městě. Od dvacátých let se soustavně věnoval malbě krajin. „Umění jde za chlebem, ale nalézá jej v řemesle“ – slova vysvětlující obě souběžné činnosti.

Srovnání Fiorentinovy povídky se Shakespearovým dramatem dokazuje, jak literární předloha zaostává za charakteristikou hereckých postav. Vdova v povídce je pohádkovým archetypem oproti čarodějné svůdkyni Porcii. Žid Shylock v konfrontaci s knižní postavou tu září jako hvězda. V Shakespearově podání je málokterá jeho tak výkladově problematická jako Kupec Benátský.

V dobách socialismu měl komiks, zvaný „literatura negramotných“ dost zavilých kritiků. Jediný český komiksový výtvarník, jehož díla byla srovnatelná se špičkou „imperialistického Západu“, byl KÁJA (Karel) SAUDEK. Dnes se tomuto žánru věnuje sice řada domácích kreslířů, ale pomyslné žezlo mu dodnes žádný z nich nevzal. „Saudek je nejzásadnější český komiksový výtvarník, jeho seriály mi jako chlapci otevřely dveře do úžasného světa, plného energie, nápadů, představivosti a nedostižného mistrovství,“

Patří k hrstce terezínských dětí, které přežily válku. Tatínek Otto (zahynul v Osvětimi) pocházel z Pardubic, maminka ze Smíchova (1906 – 1990). Na Vysoké svátky brala dceru do synagogy. Umělecké sklony v rodině se dědí dodnes: její syn Jiří Hošek je známý virtuos a pedagog a zároveň duchovní otec a organizátor Nekonvenčního žižkovského podzimu.

„Květa Fialová je femme fatale českého herectví, ale také dáma s úžasnou životní filozofií a svérázným smyslem pro humor. Ve svém náhledu na svět inklinuje k východním filozofiím, její maminka byla budhistka, tatínek legionář a celý její život byl zcela výjimečný,“ (Petr Svojtka, umělecký šéf MDP). Květa Fialová získala první herecké zkušenosti v těšínském divadle. Po studiích na JAMU ji roku 1958 angažoval Jan Werich pro Divadlo ABC.

Tvořil fotografie, kresby, malby grafiku, plakáty a knihy. Na otcovo přání nejdříve vystudoval pedagogickou fakultu, aby měl „něco jistého“ Umělec, který by se letos dožil významného jubilea – JAROSLAV KREJČÍ (1929 – 2006). Na pedagogické fakultě UK v Praze se setkal s M. Salcmanem – nabádal studenty vnímat a používat kontrasty, valéry i vztahy, s jeho asistentem J. Helekalem – svěřencům odpřednášené vždy prakticky předvedl.

A stejně jako Bůh dobro prohlubuje, zlo ironizuje a tím ho umenšuje a usmiřuje a nás pak pohledem do sebe sama uzdravuje a vykupuje – tak Libor Krejcar ve zhmotněných šelmách kočkovitých ukazuje a dokazuje svou hlubokou víru. V pohledu jeho sfing, s výrazem nepopsatelnosti i toho, co musíme vidět, abychom pochopili, není hodnocení. Stejně jako u Boha, stojícího mimo jakékoliv posuzování.

K letošnímu výročí vzniku samostatného československého státu oživilo Národní muzeum Památník na Vítkově – s cílem jej nejen rekonstruovat, ale i rehabilitovat a revitalizovat. Jeho novou náplní vytvořilo důstojný památník moderních českých dějin i metropole a státu. Stavba (výška 31,5 m, délka 143 m, šíře 27,6 m) dle návrhu arch. J. Zázvorky byla zahájena za účasti T. G. Masaryka v roce 1928.

Počátek smyčcových nástrojů můžeme hledat v Asii – dle indicií v území jejich pravlasti, kde se preludovalo na perský kemageh (kemandže), syrský kebab (rabáb), později převzatý Araby. Předchůdcem houslí byla nejspíše středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rebabu, dále fidula a jí blízká lira da braccio.

Beskydy mi svými kopci a lesy, loukami a pasinky, stráněmi a v nich rozesetými chalupami, říčkami a potoky, mnoha cestami pro pěší připomínají krajinu jižního Rumunska. V Beskydech je řeka „Ostravica – granica“ přirozenou hranicí „mojí“ krajiny, v Rumunsku tvoří hranici řeka Dunaj. Beskydy mají svou „Bránu Beskyd“, v Rumunsku jsou to „Železná vrata“. Beskydy známe, rumunský BANÁT poznáváme.

Od poloviny května „obsadili“ pražskou Lucernu proslulí válečníci z hrobu prvního čínského císaře Čchin Š´chuang-ti. Kromě Velké zdi a Náměstí nebeského klidu je terakotová armáda z města Xi´an řazena k nejvýznamnějším památkám Číny vůbec. Od 3. století př. n. l. bylo dnešní území Číny mezi Dlouhou a Žlutou řekou rozdrobeno na více válčících států. V něm vyrůstal budoucí první císař Čching Š´chuang-ti, narozen roku 259 před naším letopočtem.

  Gratias agit - värdering av främsta personer och organisationer för föredömliga insatser inom den icke-statliga område och för spridning av goda ryktet om Tjeckien utomlands – tilldelar sedan 1997 Tjeckiska republikens utrikesminister. I 2005 detta priset tilldelats akademisk målare, erkänd restaurator och vetenskapsman Dr Frantisek Makes för hans enastående insatser gällande användning av enzymer vid restaurering och analys av konstverk.

Dr. FRANTISEK MAKES.

  Gratias Agit – ocenění předních osobností a organizací za příkladné aktivity v nevládní oblasti a za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí – uděluje od roku 1997 ministr zahraničních věcí České republiky. V roce 2005 tuto cenu získal akademický malíř, světově uznávaný restaurátor, vědec a objevitel biochemické metody využití enzymů při restaurování a analýzách uměleckých děl. Odborník patentované metody k odhalení mnohých padělků světových malířů – Dr. FRANTIŠEK MAKEŠ.

S panem profesorem Josefem Krámem z Rychnova nad Kněžnou se známe od osmdesátých let minulého století. Stáli jsme u zrodu zdejší rychnovké pobočky Klubu přátel výtvarného umění a spolupracovali na plánech a organizaci jejího programu. Dodnes vzpomínám například na přednášku PhDr. Václava Šplíchala, odborníka na orlickohorské sklo, o tomto fenomému z oblasti Deštného v Orlických horách.

Narozen mezi lety 1340 a 1350 rychtáři Delfínovi ve vsi Pomuku nedaleko Plzně. Studoval na pražské univerzitě a od roku 1369 působil jako notář v Praze. Absolvoval církevní právo v italské Padově. V Praze se stal kanovníkem u sv. Jiljí, farářem v kostele sv. Havla, později kanovníkem Vyšehradské kapituly a generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. 20. března 1393 umučen.

Narodil se na břehu pražské Vltavy v roce 1929. Uměleckou průpravu dostal na lidové škole umění a školení u Hynaisových žáků Růžičky a Pařízka. Po absolutoriu figurativní malby u Miloslava Holého na pražské Akademii výtvarných umění (1953) tvořil portréty a figurativní kompozice. Po aspirantuře v roce 1961 u profesorů Holého a Součka přišla první významná fáze jeho tvorby.

Josef Korejz dospěl v malíře s hlubokým pochopením lidských hodnot, které prostý člověk vytváří prací a myšlením, svými prožitky a zkušenostmi. Zachycoval způsob života lidí v minulosti, vypovídal jeho o vývoji a proměnách. Od počátků kresby a malby proto důsledně datoval a podepisoval se již jako Blatinský.

Olbram Zoubek má za sebou desítky kolektivních a samostatných výstav po celém světě, zastoupení ve světových galeriích a muzeích, v nesčetných soukromých domácích a zahraničních sbírkách. V letošním roce mu byla udělena cena Trebbia za celoživotní umělecké dílo. Neboť má přínos v takovém rozsahu, který daleko překračuje skutečné i pomyslné hranice.

Vyrůstal v prostředí hudby – otec provázel matčin zpěv hrou na harfu. Od osmi let byl Joseph členem chlapeckého sboru při Dómu sv. Štěpána ve Vídni, získával hudební vzdělání ve hře na housle a klavír. Od sedmnácti let se živil hrou v kapelách, opisováním not a vyučováním. Vzdělával se v kompozici.

Židovská rituální lázeň MIKVEH – Sebrání či Shromáždění vody je nádrží s přírodní vodou, tak hlubokou, aby umožnila dospělému jedinci plné ponoření. Slouží hlavně k duchovnímu očištění. Ve starověkém Izraeli užívali mikve kněží k rituální očistě před službou v Jeruzalémském chrámu. V současnosti užívají muži mikve za účelem očisty a duchovní přípravy v období největších svátků Roš hošana a Jom kipur, chasidští muži i v předvečer šabatu.

Nelly spatřila světlo světa v rodině Kopšů, která žila na Malé Straně, na samém břehu Vltavy. Otec, povoláním důlní inženýr, jezdil často do zahraničí. Dcera studovala na pražské FAMU režii a dokument u prof. Švece, kde se stala po dvou semestrech asistentkou.

Báseň Máj vychází ze skutečného historického příběhu Máchou zpracovaného jako strhující a sugestivně tragická báseň. Jako příběh plný nevídané síly, naléhavosti i erotiky. Svým tvůrcem v jeho době zcela nově pojatý s velkou odvahou a moderností. Proto byl Mácha za tento svůj čin pomlouván i zatracován. Filmové zpracování Máje nám Máchovo ztvárnění děje nejen odkrývá.

Po rodičích, kteří pocházeli z venkova, zdědil Josef lásku k přírodě a k venkovskému životu. Již jako chlapec nadšeně kreslil, ale nenacházel u předků pochopení pro budoucí povolání – měli strach, že ho neuživí. V životopise, sepsaném umělcem roku 1911, se dovídáme, že jeho cesta k malířství nebyla nijak jednoduchá a přímočará.

Při pobytu v USA působil od roku 1910 jako pedagog na Art Students Leagua i na Kolumbijské univerzitě a jako reklamní grafik. Současně vytvářel abstraktní kompozice a experimentoval s asamblážemi. V Bostonu vyučoval typografii. První jeho písmo z roku 1912 vzniklo pro pedagogické účely.

Skutečná zachovaná korespondence potvrzuje, že Erzébet-Alžběta Báthory (1560 – 1614) prodělala vícekrát nemoc (proto snad potřebovala léčbu dobovými praktikami a bylinami), měla pět dětí (dvě zemřely v dětství) a s manželem Ferencem Nadásdym (1555 – 1604) si byli dosti blízcí. I se členy obou rodin, kteří vzděláním, širokým rozhledem a znalostí jazyků patřili k nejvzdělanějším a svým postavením k vrcholu uherské aristokracie.

Datum založení chrámu je obestřeno tajemstvím, ale první skutečná zmínka pochází z roku 1313. Živá tradice jej připisuje královně Elišce Rejčce, usídlené v Hradci od roku 1308, kdy ho získala jako věnné město. Název HRADEC obohatila o přídomek KRÁLOVÉ. Po požáru původně raně gotického kostela roku 1339 byly na královnin popud položeny základy jeho dnešní podoby: cihlové gotické stavby podle dolnoslezských vzorů.

Z důkladné průpravy k výtvarnému studiu a z vlastního malířského výrazu, který si vytvořil na Akademii výtvarných umění, vztyčil František Kupka dva hlavní sloupy své architektury: sloup symbolistní orientace a sloup impresívní smyslovosti. Ty zpevnil prohloubením studia různých oborů, především filosofie – hlavně v malbě a v exaktních vědách.

V době poválečné šlo o jednu z prvních prezentací naší země za železnou oponou, která ve svých důsledcích napomáhala narušování politických a kulturních bariér. Naše republika se ještě vzpamatovávala ze stalinského područí, ale v Bruselu se již představila uměleckými a průmyslovými výrobky a mnoha nápady, kterými dokázala plynule navázat na špičkovou úroveň designu i výroby prvních let svobodného Československa.

Biedermeier byl měšťanskou obdobou empíru, šlechtického stylu, odvozeného z klasicismu. V první polovině 19. století byly kruhy měšťanů natolik majetné, že si mohly kupovat výrobky a předměty, které pro ně byly dříve finančně nedostupné, např. čalouněný nábytek nebo porcelán. Samotné příjmy měšťanů však nedosahovaly až takové výše, aby si mohli pořizovat celé domy či paláce, a proto se biedermeier projevoval především jako designérský styl v užitém umění.

Čínské obrazy vždy vyjadřovaly určitou myšlenku a procítění konkrétní situace. Malby často doplňovály kaligrafické básně a podle nich autoři vybírali svou pečeť, jejíž červený otisk byl více než podpis. Čínští mistři vnímali své povolání jako poslání. Malovali na svitky, rýžový papír a hedvábí. Jejich motivy se objevovaly i na keramice, porcelánu a vějířích.

Staroměstské náměstí, patrně nejdůležitější historický prostor Prahy, si dodnes ponechalo i původní funkci tržiště, hlavně na Velikonoce či Vánoce. Dříve tu nabízeli své zboží kupci z dalekých zemí, později řemeslníci zpeněžovali vlastnoruční výrobky a obchodníci své zboží. Konaly se tu poutě.

Františka Pituchová, narozena roku 1928 ve Starých Hamrech-Hamrovicích, dostala do vínku nádherný hlasový fond „po maměnce, kera zpivala do kolibečky“, hlubokou lásku k rodnému kraji po otci, kronikáři obce. Do třetice velkou odvahu „po tětušce Lojkaskove k vypravjaňu“ a vystupování v lašském kroji, aby se mohla podělit o své dary s ostatními.

Vladimír Preclík se narodil 23. května 1929. Dvě dvojky umocnily družnost a komunikaci, zdvojené devítky znásobily zájem o objevování a duchovnost. Pravidelné časové úseky života se sedmičkou poznamenaly nemoc i uzdravení: první příznaky kolem 1947, zdárné překonání 1957, zhoršení a zlepšení kolem 1997, krize 2007.

Masky jsou nejcharakterističtějším projevem tradičního afrického umění. Jejich zhotovování a používání není rozšířeno po celém území, ale jen v subsaharské Africe. U řady etnik je ani nenajdeme. Nejoblíbenějším materiálem pro jejich výrobu je dřevo. Vybrané z určitého stromu je dle místní tradice doprovázeno rituály, jejichž průběh se u jednotlivých kmenů liší.

Národní muzeum vstoupilo do 21.století jako instituce, která chce být maximálně otevřená všem návštěvníkům atraktivními výstavami a kulturními akcemi. Napomáhat ke vzdělávání české společnosti, nalákat do expozic co nejvíce turistů. Proto vedení muzea přehodnotilo výstavní aktivity i způsob komunikace.

Od půle 80. let se Crewdson zabývá touhami a různými pocity společnosti – do propastí a hlubin její duše. Obrazové fotografie z prostředí americké periférie, dokonale krásné a s mnoha detaily, vznikají díky početnému štábu i několik týdnů v exteriéru či ve studiu. Předchází jim důkladná příprava připomínající přípravu filmu.

Největší retrospektivu českého malíře Františka Foltýna, označovaného s Františkem Kupkou za nejvýznamnějšího tvůrce abstrakce první poloviny 20. století, představuje nyní Galerie hlavního města Prahy. Výstava měla premiéru na konci roku 2007 v Brně. Právem – umělec zde prožil polovinu svého života.  

S postupujícím jarem leckdo z nás zavítá do přírody ke „svému“ stromu, ke stráni s rašícími kvítky sněženek a bledulí. Na louku, kde se postupně objevují a rozvoní „naše“ bylinky. Bylinkářství má u nás tradici ověřenou staletími. K léčivkám se sice váže řada pověr i mýtů, ale jednotlivé byliny mají široké využití v léčitelství i v mnoha důležitých oborech, byť jsou v naší uspěchané době jejich léčivé účinky často nahrazovány různými umělými preparáty.

Jiří Všetečka ví velmi dobře, že jako fotograf má jednu obrovskou výhodu: je tvůrcem i režisérem v jedné osobě, svými díly může vyslovit svůj názor. Může zdokumentovat dobu, poukázat v ní na pozitiva i na negativa. Praha, podle autora, měla dříve své zvláštní obyvatele a postavy: na první pohled typické Malostraňáky či Žižkováky, celé čtvrtě řemeslníků a obchodníků, zákoutí s pavlačovými domy.

Cestu k umění Josky Skalníka formovalo legendární prostředí Činoherního klubu v Praze a všestranné aktivity Jazzové sekce. Trvalým tvůrčím zdrojem zůstává od dob zrání inspirace sny, situacemi a hrami. Jejich protřednictvím se naučil nahlížet na život z mnoha úhlů.  Výtvarné vyjádření autora vychází vždy ze smyslových prožitků, které vnitřně přetavuje do obrazného zpodobení představ o světě přítomnosti.

Za sto devadesát let od vzniku a činnosti Národního muzea v Praze, které si letos připomínáme, zaujal přední místo mezi jeho dílčími muzei stánek národopisné expozice. A tak v průběhu hlavně posledních dvou let působnosti Musaionu, kdy byl znovuobnoven v Letohrádku Kinských, jsme si zvykli na různorodé a velmi zajímavé akce, které naplňují jeho název podle řeckého „Chrám múz“.

Vystavujícím umělcem v Topičově domě je nyní JIŘÍ KOLÁŘ (1914 – 2002). První sbírku Křestní list vydal roku 1941, o rok později založil Skupinu 42. Klíčové dílo české poezie Prométheova játra z roku 1950, jejíž zabavený rukopis se stal důvodem jeho věznění a jehož vydání bylo v roce 1970 znovu zabaveno, bylo vydáno s Kolářovými ilutracemi až roku 1985 v Sixty-Eight Publishers.

Tvorbu americké malířky čínského původu Marlene Tseng Yu vnímejme v uvedené souvislosti jako projev, který již několik desetiletí nachází nové možnosti tohoto obohacování. Především však vzájemného prolínání západní a východní kultury, aniž by musela čerpat z podob a modelů poetiky ryze moderního umění.

Umělkyně vytvořila přavážnou část svého díla ve ztížených podmínkách emigrace a v mezinárodní umělecké konkurenci Londýna a Paříže. Díky svému nadání, píli a vytrvalosti dosáhla světového uznání již v polovině minulého století, ale i v době nedávné, kdy byla „znovuobjevena“ galeriemi ve Francii a v Německu.

K umělcům, kterým se daří ostatní velmi obohatit, patří FRANTIŠEK VLÁČIL. Tři dary: znamení zrodu, talent a dispozice ho předurčily k tvorbě vysoce estetických a lyrizujících děl. Narozen v Českém Těšíně 1924 ve znamení Vodnáře. Horská krajina severní Moravy, po staletí drsná k lidským údělům a tajemná mnoha příběhy, měla na jeho dětství a dospívání hluboký vliv.

Co přiměje člověka, aby byl unášen souhrou světla i tmy barokních tvarů, aby se obdivoval ohniskům i vzletům gotiky, aby stál pokorně před románskou velebností i tajemnou soustředěností? Co ho nutí, aby putoval za tajemstvím jehlanovitých pyramid, k subtilním linkám zvířecích tvarů a až k prašným střepům pradávných civilizací?

Na svět přichází 15. února 1831 v rodině purkmistra Hlávky. Dientzenhoferův chrám naproti rodného domku v Přešticích se mu vryje do srdce natrvalo. Výtvarnému talentu stěží stačí kresby okolí a studium na gymnáziu. Josef absolvuje přípravu pro technická studia, s dvouletou přestávkou událostí roku 1848. Studium architektury je v Praze zrušeno, zbývá Vídeň.

Stejně jako fenomén folklórní ve výtvarném umění 20. století v Čechách a na Moravě, tak i fenomén exotický podnítil již před lety myšlenku Českého muzea výtvarných umění v Praze ukázat oba ve větším měřítku. Tímto způsobem muzeum prokazuje jejich stálou platnost ve velmi aktuálních otázkách výtvarného vyjadřování, souvisejících s doznívajícími postmoderními návraty.

Po velmi úspěšné expozici Lovci mamutů nyní muzeum ve své hlavní budově otevřelo výstavu STOPY LIDÍ. Toto putování lidskými dějinami ukazuje zcela jiným způsobem, nežli jakékoliv muzeum předtím. Prostřednictvím nohy jako symbolu dynamiky a pokroku se návštevník ocitne v roli stopaře, sleduje své předky při osidlování, při změnách planety i utváření lidské společnosti.

Čeští aristrokraté si po návratu z kavalírských cest po Evropě budovali reprezentační sídla, obklopená okrasnými zahradami, sloužícími k potěše a kratochvíli. Kromě samotného panovníka to byl rod Trčků z Lípy, jejichž zahrada italského typu na Malé Straně byla vyhledávána coby místo oddychu, kde se konaly slavnosti a společenská setkání.

Stále si uvědomujeme, že v dějinách lidstva se velmi málo událostí dočkalo tolika výtvarných ztvárnění, jako příběh o Ježíšově narození. Reformy Josefa II., jejichž součástí byl i zákaz vystavovat dosti oblíbené betlémy v kostelích, zapříčinily, že si lidé začali vytvářet betlémy sami. Každý podle svých možností a z materiálu, který mu byl nejbližší i nejdostupnější.

Právě Miroslav Částek je prvním hercem po Rudolfu Walterovi, který se od šedesátých letech minulého století jako první u nás začal soustavně věnovat formě divadla jednoho herce. Věnuje se jí dodnes, byť se v roce 1987 na čas vrátil do brněnského Státního divadla, kde pomohl nastartovat Divadélko Na hradbách.

Aleš byl aktivní ve společenském životě: stal se prvním předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes (ten mu vydal knihu o jeho životě a díle). Byl členem Umělecké besedy. V posledních letech života směřoval k secesní tvorbě. Svým dílem dopomohl vytvářet českou národní identitu. Zastoupení jeho tvorby na Národohospodářské výstavě (1895) je snad nejlepším příkladem.

Kdo by neznal přítulnou a nenápadnou plyšovou hračku, jež byla symbolem našich dětských let! Pokud by se konala anketa o její oblíbenosti, byla by tou nej pro celé dvacáté století. O popularitu se patrně zasloužil její dobrácký pohled. Přináší pohodu a klid do každé dětské duše. A dospělí si vzpomenou na časy, kdy ho objímali a šeptali mu své veliké radosti i starosti.

Nejznámější postava Dobrého vojáka Švejka se před první světovou válkou ztrácela v davu rázovitých typů Haškových povídek, ale v průběhu dvacátého století byla povýšena na symbol národní mentality. Hlavní zásluhy o podobu hrdiny se připisují Josefu Ladovi a jiné postavě malíř také nevěnoval tolik pozornosti.

„Jára Cimrman se zrodil v den, kdy byl objeven. Dokud o něm nikdo nevěděl, neexistoval. Dnes jeho jméno rozezní alespoň v Čehách tu chudší, tu bohatší hru představ a pocitů, což způsobuje, že někteří považují otázku, jak ke svému jménu přišel, málem za nejvzrušivější tajemství. Akt pojmenování má zřejmě magickou moc. …

Neodmyslitelný klobouk, pod ním zkoumavý mlčenlivý pohled, typický plnovous s ústy, která většinou mlčí. A promluví-li, tedy k výtvarným problémům a závažným společenským tématům. Nebo, s laskavou ironií, ke kamarádům – výtvarníkům a dalším umělcům, učencům, zkrátka „inteligenci“ na terase malé žižkovské kavárny Kaaby, která všechny přitahuje jako magnet…

Své životní putování v tehdejších evropských územích a pobyt v Anglii, kde nalezl svůj druhý domov, Václav Hollar stále poměřoval s domovinou, své schopnosti a talent s nabývanými zkušenostmi a s odhalováním vnitřních hranic. Nikdy nezapomněl na místa, odkud pocházel: vytvořil veduty Prahy včetně širokých panorámat ze svahu Petřína.

V září 2005 byla v Letohrádku Kinských zpřístupněna nová národopisná expozice Národního muzea pod názvem Musaion. Výstavní činnost z bohatých sbírek NM (200 tisíc muzejních předmětů) se zaměřuje kromě klasických témat na soudobé trendy etnologie, orientuje se na krajany v zahraničí a na české umělce, kteří se v tvorbě inspirují českou tradicí (výstavy Jiřího Netíka a Jana Kutálka).

České muzeum hudby, sídlící v budově bývalého kostela sv. Máří Magadalény, je výjimečným prostorem se specifickou atmosférou, která na nás dýchne hned při vstupu do jeho dvorany. Pro autorku výstavy Zaniklé chrámy – Živá hudba Dagmar Štefancovou byl objekt muzea natolik inspirující, že si položila otázky?

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (narozen 1583 v Heřmanicích u Jaroměře) si dokázal brzy vydobýt hodnost vojevůdce v císařských službách a výhodným sňatkem získat velký majetek na Vsetínsku. Po bitvě na Bílé hoře stoupal jeho věhlas velmi rychle. Stal se vojenským velitelem Prahy a od císaře obdržel titul vévody a palatinát (možnost udělovat znaky, provádět těžbu kovů, zřizovat trhy).

Počátky litetární vzdělanosti našeho území souvisí s činností byzantských misionářů Konstantina-Cyrila a Metoděje. Roku 863 přišli na pozvání knížete Rastislava na Velkou Moravu s úkolem šířit křesťanství a vychovat kněze domácího původu, aby byla vytvořena samostatná a na franském episkopátu nezávislá diecéze.

„Mým domovem tichá je putyka, mou ženou sklenice plná, mou vášní bývala logika, teď baroka smetla mě vlna…“ Ta putyka se jmenovala Taverna a stála na rozhraní Smíchova a Malé Strany. Své nevěstě Vilémíně Křepinské ji roku 1915 koupil, aby ji vzápětí propil, skutečný autor této známé zlidovělé písně – poeta, bohém, flamendr a tragikomik české literatury Bohdan Šumavanský.

Ocitneme-li se poprvé v neznámém městě, toužíme poznat místní památky a kostely. V šeru gotické katedrály na renesančních náhrobcích s barokními sochami a v oknech secesních vitráží se prolínají různé věky. Ocitneme-li se v katedrále svého nitra, rozpoznáváme vznosné myšlenky a gesta s rozmáchlými citovými projevy, probleskujícími z hloubek našeho času.