„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:

„Souhlasíte s návrhem na rozvod, který podal váš manžel?“ otázala se soudkyně paní, kterou jsem v tomto řízení zastupoval. „Já,…totiž…“ - z očí jí vytryskly slzy, což se někdy v soudní síni stává, zejména pokud si manžel najde jinou, mladší, a to byl i tento případ. Příští okamžiky se tedy nesly ve znamení vzlykání, posmrkávání, zajíkání; zkrátka paní nebyla schopna říct souvisle ani jak se jmenuje.

Bylo to někdy koncem sedmdesátých let. Jako začínající písničkářské ucho jsem byl ke své neskonalé radosti pozván do města Sokolov, kde se každoročně konala přehlídka folk a country, zvaná „Sokolovský dostavník“. Duchovním otcem této bohulibé akce byl dlouhá léta dobrý člověk Jarda Studený (budiž mu země lehká). „Tak ty jsi prej právník a zpíváš soudní spisy,“ přivítal mě ve stařičkém divadle, „tak to tedy pro mě budeš zpívající právník!“

„…za to se odsuzuje k trestu odnětí svobody na deset měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou…Posaďte se a poslyšte odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud vzal za prokázané, že obžalovaný skutečně dne 10.3. za použití krumpáče vniknul…“ Soudce asi pět minut rozebíral podrobně důvody, které ho vedly k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, a když byl jeho monolog u konce, obrátil se na obžalovaného.

V Budějicích městě je pěkná věznice, muklů je tam dvěstě, hlídaj je velice. Když je někdo bídák jako byl Calvera, tak ho prostě hlídá bachař a kamera. V lochu, hochu, tam si to vodkroutíš, v base zase už se rmoutíš. // Pankrác ani Bory, co světem stojí svět, nezažily story, co vám chci vyprávět. O co šlo v tom skutku - o lásku, mordyje, za mřížema, vskutku, děly se orgie!

Ve Lhotě pod Lesy je pozdvižení, / větší než když někdo z místních se žení, / a dál se dává tahleta zpráva, / v maštali, stejně jak u koryta: / že Tomeš zakoupil Favorita! / V hospodě na rynku rumové smrště, / a ty kdož přijdeš tam, no tak Bůh drž tě, / pít budou do mše, na počest Tomše, / a jeho bouráku z Boleslavi, / zítra je budou zas bolet hlavy.

Zkušení kriminálníci s oblibou používají toto úsloví: „Doznání je sice polehčující okolnost, ale jisté odsouzení.“ V podstatě mají pravdu, protože vina musí být prokázána, a tudíž na doznání a upřímnou lítost je vždycky času dost. Z tohoto postoje pak pramení některá pozoruhodná tvrzení, která předkládají soudcům v rámci své obhajoby.

Včera soud odsoudil Pepíka Bočka, / ačkoliv na vině byla ta kočka. / Až dosud byl Pepa skoro svatej, / teď bude platit jak mourovatej! / Kdyby nedbal zlosti, byť jen z nedbalosti, / vyhnul by se půtce, nebyl by z něj škůdce. / Teď mu tvrdnou rysy, nechme mluvit spisy, / tam je všechno psáno, od něj podepsáno.

Na Svatýho Mikuláše / zneužili anděla, / kdo takové hříchy páše, / to se přece nedělá. / Anděl byla Božena, koleda, dvěma čerty zmožena, kole, koleda. / Nadílku jí schovali, koleda, / nemravně se chovali, kole, koleda. / Nebe, peklo, Lucifer, / to nebylo kluci fér, / s nezletilým andělem / páchat hříchy na těle.

Před soudem stanul jistý Gejza. Měl na krku znásilnění a bylo jasné, že nejméně pět let basy ho nemine. O jeho vině nebyly naprosto žádné pochybnosti, a když byly provedeny veškeré důkazy, vyzval soudce strany, aby přednesly závěrečné řeči.

Paní Růža stála nad hromadou prádla, / ráda, že to prádlo bez problémů zvládla. / Jeden kousek zůstal ušpiněnej silně –  / manželovy gatě, který nosí v dílně. / Paní Růža vzdychla: „Zatracenej Karel, / zas se v práci otřel o asfaltu barel. / Tohle vyprat nejde, budu muset zjistit, / čím takovej sajrajt nechá se vyčistit.“

„Povstaňte a poslyšte rozsudek jménem republiky…“ Bylo ospalé letní odpoledne, když soudce okresního soudu začal předepsaným způsobem vyhlašovat své rozhodnutí. Obžalovaný – známá to firma, nebyl evidentně v nejlepší kondici a zejména stoj spatný mu činil značné obtíže. Na vině byly dva litry čůča, které si dal na posilněnou před tímto procesem v nálevně zvané příznačně „Krmelec“.

Tak, a máte to! Sotva jste přečetli první stránky, už jste kvalifikovaně poučeni. Kdyby vám náhodou právě teď přišla obsílka k soudu, máte vystaráno. Nebudete totiž muset na soudní chodbě číst úřední lejstro, které je vyvěšeno na dveřích každé jednací síně. Ušetřený čas tak můžete věnovat něčemu užitečnějšímu, jako třeba zastrašování protistrany či smiřování se s manželkou. Doufám, že mnou zvolená forma vám utkví v paměti lépe než strohý jazyk úřední. Jsem si ovšem vědom letité policejní zásady, která praví: „Důvěřuj, ale prověřuj!“

Tak se jednou stalo, že před soudce okresního soudu v Jindřichově Hradci byl předveden recidivista jménem Tonda, jelikož státní zástupce navrhnul jeho vzetí do vazby. Nelíbilo se mu totiž, že jmenovaný, ač byl před čtyřmi dny propuštěn z devatenáctého výkonu trestu, stihnul za tuto poměrně krátkou dobu udělat čtyři chalupy a ještě ukrást auto, se kterým se vydal na malý výlet do Karlových Varů.

Advokát je od toho, aby člověku, který se ocitnul v nějakých nesnázích, poskytnul právní služby. Klienti proto od něho očekávají dobrou radu, která je však někdy, jak praví přísloví, doslova nad zlato. Za takovou radu se ovšem taky musí platit, což se lidem někdy moc nechce. I proto se v naší branži říká, že největším nepřítelem advokáta je právě jeho klient.