V případě herečky Heleny Růžičkové není pravda, že každý člověk je nahraditelný. Ona byla takový originál, že ji pořád nikdo nenahradil, i když v lednu uplyne už šest let od její smrti. Pořád na ni vzpomínáme, pořád se nám vybavuje její smích, její tvář, její energie. Jako by tady pořád někde byla. Ovšem Helena měla své zázemí, měla své dva Jirky, kteří tvořili její svět, její zázemí a byli oba tak trochu v jejím stínu. Manžel ještě o mnoho víc než syn. A protože jsem je oba dlouho znala, ráda na ně zavzpomínám.

Vzpomínání na Helenu Růžičkovou  | Když před pěti lety odešla, najednou jsem si uvědomila, jak velkou součást mého života tvořila a jak mi schází. Dirigovala mě, aniž bych si to uvědomovala a aniž bych o tom přemýšlela. Prostě silou své osobnosti mě vždycky přesvědčila, že to se mnou myslí líp, než to myslím sama se sebou já... A takových nás byly spousty.

Palác Lucerna je dodnes magickým místem, který je Mekkou snad pro každého umělce. Vystupovaly jich tam tisíce, a to od začátku minulého století, kdy byl palác otevřen. Jako první se o kulturu v Lucerně staral Bedřich Spurný, který do Velkého sálu přivedl Emu Destinnovou, Enrica Carusa, Arthura Toscaniniho, Maurice Chevaliera, Jaroslava Kociána, Jana Kubelíka, Johanna Strausse, Fjodora Šaljapina, Jarmilu Novotnou a mnoho, mnoho dalších.

Slavný český herec Jaroslav Marvan proslul rolemi úředníků, profesorů, inspektorů, zkrátka sucharů všeho druhu. Těžko si ho představíme jako po uši zamilovaného muže, jako romantika, jehož okouzlila mnohem mladší kolegyně z Národního divadla. A ještě hůř si představíme, že ta krásná a mladá žena jeho lásku opětovala. A přece se tak stalo...

V případě herečky Heleny Růžičkové není pravda, že každý člověk je nahraditelný. Ona byla takový originál, že ji pořád nikdo nenahradil, i když v lednu uplyne už šest let od její smrti. Pořád na ni vzpomínáme, pořád se nám vybavuje její smích, její tvář, její energie. Jako by tady pořád někde byla. Ovšem Helena měla své zázemí, měla své dva Jirky, kteří tvořili její svět, její zázemí a byli oba tak trochu v jejím stínu. Manžel ještě o mnoho víc než syn. A protože jsem je oba dlouho znala, ráda na ně zavzpomínám.

„Herci, kteří získali Oscara, prý žijí v průměru o tři roky déle než ti, kdo byli na toto prestižní ocenění jen nominováni, ale nedostali ho. Takže já jsem ráda, že jsem nikdy na Oscara nebyla nominována a tudíž nemám stres z toho, že jsem ho nedostala. Nicméně souhlasím s tím, že když má člověk ve své práci úspěch, drží ho to při životě. Podle počtu mých let se tedy dá usuzovat, že jsem si úspěchu užila dost.“

Herečka Zita Kabátová netají svůj rok narození. Naopak, je na něj hrdá a říká: „Ať to někdo po mně zkusí!“ Pravdou je, že být v šestadevadesáti letech v takové kondici, v jaké je ona, to se opravdu hned tak někomu nepovede. Narodila se v roce 1912, tedy ještě za Rakouska-Uherska, prožila dvě světové války, zažila začátek rádia, televize a především filmu – ve více jak šedesáti hrála, poznala spoustu osobností, které zanechaly v historii výraznou stopu.