Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko. Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?

Obyčejný činžovní dům v Košířích. Po vstupu do domu zaujmou zachované detaily, například ozdobné cedulky s označením pater; žádný suterén, ale souterrain. Zvonek. Zazvoním. Jak začít rozhovor s někým, kdo na celých dvacet roků opustil literaturu (rozhovor se konal v roce 1989), medituji, ještě než JINDŘIŠKA SMETANOVÁ otevře dveře.

S Josefem Lieslerem jsem se potkal několikrát. Byl jsem u něj v ateliéru na Malostranském náměstí i v jeho vile, která sousedí – jak jsem zjistil později – s vilou Luďka Soboty. Jednou jsem s ním dělal rozhovor do knížky, která nikdy nevyšla. Jmenovala se „Pane, nakreslete mi kohouta“. Za kresbu kohouta jsem pak malíře učinil hrdinou jakési povídky. Spíš to bylo ale vyprávění zasazené do neobvyklého prostředí, prostě nebyl to běžný novinářský rozhovor. Později jsem se seznámil s vydavatelem grafik Josefem Runštukem, od kterého kupuji zejména edici grafických listů Biblos.

Když jsem byl na vojně, hledal jsem všemožné způsoby, jak psát, a to ze dvou důvodů: dva roky je dlouhá pauza a řemeslo se musí udržovat a pak – žold nebyl nijak velký, že... Když Ljuba Hermanová odjížděla na počátku roku 1969 na půl roku do Stuttgartu, také nechtěla, aby se v Česku na ni zapomnělo, a tak jsme se domluvili, že mi bude psát a já z těch dopisů budu dělat krátké článečky do novin. Pak se nějakou dobu nic nedělo, až jednoho dne pro mne přišel nějaký vojáček s tím, že mám jít okamžitě ke kontrášovi.

Nedávno měl Václav Neckář velký úspěch. Bylo to na předávání Českého slavíka, kde zazpíval svůj aktuální hit Půlnoční. Stal se hvězdou večera, měl standing ovation a některým divákům vehnal i slzy do očí. Našel jsem článek, který vyšel v magazínu "15 oken do písničky" v době, kdy Neckář začínal, a to už je dobrých pětačtyřicet let.

Jiří Winter Neprakta. Ta první dvě slova jsou jméno, to třetí je firma, kterou poctivě vedl několik desítek let. Dělal jsem s ním několik rozhovorů, ale nabízím vám úryvek ze své knížky Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami. Znal jsem se s ním už od šedesátých let, kdy jsem s ním dělal první rozhovor, už si nepamatuji kdy a kde. Bylo to nejspíš v roce 1965, kdy mi věnoval otisk jedné kresby a podepsal mi ji. Pak mi posílal novoročenky.

21. června 2010 by se dožil spisovatel Mirko Pašek rovných sta let. Napsal několik desítek románů, ve kterých čerpal z náměrů, jež mu přinesly četné cesty do zajímavých zemí. Známé jsou třeba Vracím se z Babylonu, Adamův most, Lovci perel, Muž pro Oklahomu a mnohé další. Mám k tomuto autorovi specifický vztah. Před mnoha lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu.

Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM? Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla: "Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost."

Strávil jsem v ateliéru Jiřího Švengsbíra mnoho hodin. Nikdy jsem ho ale neviděl při práci. Pili jsme spolu červené víno a povídali si. Byl však nesmírně pracovitý. Vyryl nesčíslné množství známek a vytvořil spoustu volných grafik vesměs rytin na téma Praha. Vždycky na nich byla zlatá barva. Snil o tom, že po japonském vzoru slavného Hokusaie Sto pohledů na Fudži vytvoří originální obraz Prahy stem grafických listů.

Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov. Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.

Jsou lidé, kteří se chlubí falešnými tituly. Jsou lidé, kteří je nabyli nepoctivě, viďte milí plzeňští právníci. Ale je jen jeden člověk, který svůj titul pečlivě skrývá. Ba, dokonce si z titulů dělá legraci. Svému příteli Oldřichu Dudkovi, se kterým dělal televizní dětské kabarety, vymyslel titul PUDr. Není to krásný titul? PUDr. Oldřich Dudek?

V časopisu MELODIE Karel Gott kdysi uvedl: "Kdybych si mohl vybírat na desky, co bych chtěl, nazpíval bych třeba desku ze samých evergreenů anebo podobných věcí, a to by byly skladby Alfonse Jindry, který má skutečně nejvíc melodických nápadů."  Snad nejslavnější písní Alfonse Jindry a skutečným evergreenem je skladba Povím to tancem a písní, kterou napsal s Jaroslavem Moravcem, a kterou ve čtyřicátých letech s orchestrem Karla Vlacha na desky Ultraphon nahrál Arnošt Kavka.

Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo). "Narodil jsem se v Českých Velenicích," začíná vyprávět Adolf Born, "což je zajímavé městečko.

Když mi na padesátinách divadla Semafor Luděk Sobota řekl, že František Veselý zemřel, chvilku jsme pak spolu mlčeli. Pravda s Františkem Veselým jsme se potkávali zejména tam, kde bylo víc lidí spjatých s Amforou, naposledy na jednom večírku Vágner Family v Branickém divadle. Pravda, moc jsme spolu nemluvili, jen jsme se pozdravili a je možné, že mne vnímal jen jako náhodnou tvář, která se čas od času mihla na akcích, které jsme navštěvovali.

Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se. Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. "Dobrá," zní odpověď, "tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby."

O tom, jak se zrodila Píseň pro Kristýnku, jsem vyzpovídal hudebního skladatele Zdeňka Petra a textaře Vladimíra Dvořáka. Připomeňme, že po vzniku této písničky, je tady celá generace Kristýnek. Ostatně nebylo to naposledy, co písničky ovlivnily výběr jmen: vzpomeňme ještě na Zuzany, Terezy a Barborky. Ale pojďme si s oběma autory povídat jen o té jedné, o Kristýnce!

Rád bych vám Karla Černocha představil z jeho málo známé stránky. Jednou jsem si s ním totiž povídal o jeho někdejší profesi, o které se jeho umělecké životopisy nezmiňují. Karel byl totiž filmovým rekvizitářem. Zvu vás tedy na film zezadu s Karlem Černochem. A buďme důslední, chcete-li tuto profesi poznat, napíši toto setkání jako filmový scénář. Aspoň uvidíte, jak takový filmový scénář vypadá.

K některým lidem jsem přicházel s ostychem, měl jsem pocit, že vyrušuji, že se nehodí mrhat vzácným časem vzácného člověka. Tento pocit jsem měl, když jsem dostal nabídku, abych udělal rozhovor s Karlem Svolinským. Karel Svolinský mě přijal v místnosti, které dal jméno zpovědnice, protože v ní se většinou odbývaly rozhovory s novináři.

Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se cokoliv o těchto lidech napsat, zjistíte, že není na nich nic zajímavého k zachycení. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás za tak krátkou dobu dokázali obohatit natolik, že ze setkání s nimi žijete řadu let.

Kdybych měl hledat synonymum, které by nejpřesněji definovalo Pavla Bobka jako člověka, pak bych asi zvolil přídavné jméno „nevtíravý“. A kdybych zase chtěl zpětně hledat argumenty, jimiž bych svoji emotivní definici podpořil, pak bych asi tvrdil, že nevtíravost Pavla Bobka se projevuje nejen v jeho celkové osobnosti, ale v každé jeho části zvlášť.

2. září 2009 to bude bez jednoho roku dvacet let, kdy do hudebního nebe odešel skladatel, kterého jsem měl obzvlášť rád. Sedával, nenápadný a tichý, v jedné z mnoha malinkých kanceláří nakladatelství Panton. Rád jsem si s ním povída,l a tak jsem jednoho dne pár jeho vzpomínek zachytil. Byl to autor mnoha úžasných písniček a jedna z nich měla prazvláštní osud, ale nepředbíhejme.

Listování archívem je zvláštní druh životní revize. Je to podobné, jako když najdete starý telefonní seznam. Nechce se vám vytočit telefonní číslo, poněvadž se bojíte, že neexistuje: buď číslo samotné anebo člověk, který vám kdysi to číslo dal. Mnohokrát, když jsem procházel Širokou ulicí v Praze, jsem vzpomněl na pár krásných návštěv v podkroví jednoho domu, kde byl ateliér Libora Wagnera.

Někdy v roce 1977 jsem volal výtvarnici Běle Suché, že bych s ní rád udělal rozhovor pro jeden hudební časopis. Ačkoliv v té době byla Běla Suchá jako manželka Jiřího Suchého spjata se Semaforem i jako výtvarnice, slíbil jsem jí, že o hudbě a o Semaforu hovořit nebudeme. Běla Suchá tehdy zcela propadala aradecoru, což je jeden ze dvou českých patentů (druhý je artprotis) a jedná se o netkaný textil.

"Když tuto řeč dědeček pronášel, tak mi byly tři roky. Já sám jsem žil skutečně s rodiči v krásné vesničce, která se jmenuje Křečovice, kde se dědeček narodil. Mám na něj - bohužel - jen matné vzpomínky, protože zemřel, když mi bylo pět let. Pamatuji se na něho jen z doby prázdnin, když měl dovolenou a přijel za námi do Křečovic.

Ještě než jsem se stal překladatelem, byl jsem knihkupcem a dodnes jsem přesvědčen, že je to jedno z nejhezčích povolání vůbec, neboť vám umožňuje fantastické zážitky, například, že klempíř se může živě zajímat o archeologii a shánět příslušnou literaturu ve francouzštině, nebo že může existovat mostecký kombajnér s profesionálními znalostmi v oblasti astronomie – zkrátka, že lidé jsou schopni ve svém volném čase a ze záliby dosáhnout neuvěřitelného rozhledu v libovolném odvětví.

S Jaroslavem Víznerem mne před mnoha lety seznámil Ondřej Suchý, díky kterému jsem také objevil Pozitivní noviny. Tehdy byl členem Divadla na Zábradlí a hrdinou dětských filmů. Dělal jsem s ním rozhovor o jeho dětství (když dětský hrdina, tak jaký byl hrdina, když byl dítě – to dá rozum). To bylo v roce 1968. Pak já šel na vojnu a on emigroval.