♦ V supermarketech je opravdová spravedlnost. Každý má stejný vůz a ještě mu to, co za něj zaplatil, vrátí nazpět. ♦ Sedím ve Sluneční čajovně. Kolem mne sedí lidé mladší o čtyřicet let. Je to zvláštní pocit vědět, že jednou budou pít stejný čaj jako já. Ale kde je záruka, že budou? ♦ Svou nepoučitelnost mnozí svádějí na neodvratnou dědičnost. ♦ Neustálým nadáváním na nečistou moc peněz skrýváme touhu použít mýdlo na nečisté ruce.

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“

Až na světě zhasne slunce/ a hvězdy v moři utonou/ podívám se co je v dálce/ za neznámou oponou/ Půjdu světem ruce v kapsách/ do krajiny naděje/ snad mě láska co mi zbyde/ na mé pouti zahřeje/ Až v ulicích zhasnou lampy/ a z oken zmizí žlutá zář/ naložím těch svých pár švestek/ plných smutku na trakař/ Něhu domov úsměv slzy/ vyprávění modřínů/ všechny děti opuštěné/ na své srdce přivinu/

Hovory se psy zavádím často. Budu asi k smíchu, ale když vidím pejsánky uvázané u krámů a supermarketů, jak čekají zoufalí, jestli se jejich panička vrátí, uklidňuji je. Někdy mám dojem, že mi rozumí. Také říkám: „Ahoj, Strakulíne, kde jsi běhal, že paťcháš?“ Rozčiluje mne, když spatřím huňáče, který, uštvaný s jazykem u země, běží za kolem na vodítku v třicetistupňovém vedru.

„Mluv rovně, přímo, bez kudrlinek, jasně, zřetelně, bez postranních úmyslů a hlavně – srozumitelně!“ To mně říkávala moje babička Kristýnka z Nemanic. Nevěděla, že její ponaučení budou přinášet potíže. Přišla doba, kdy se muselo mluvit opatrně. Na toto slůvko babička zapomněla.

Artrózové klouby zaskřípaly píseň degenerované chrupavky. Ploténky poskočily na rigolové páteři. Dopisní schránka vydala radostnou zprávu. Ano! Byl to poukaz do Karlových Varů. Vzal jsem připravený kufr s heslem 2001, dva tisíce korun českých a autobusovým expresem se vydal do města odpočinku a zdraví.

Kdybych byl králem, měl bych raději dvořany než přátele. Přátelé nejen neslouží, ale hlavně podvádějí, protože se domnívají, že jim bude s ohledem na staré přátelství odpuštěno. ♦ Pivo je lepidlo společenských vztahů. Hlavy otupí a zapomene se na nadávky v době střízlivosti. ♦ Markety jsou kouzelné zámky, kde se chudák stává na chvíli boháčem. Může si vybrat, co chce, i když si to v kočáře k pokladně nepřiveze.

Když lásku straší samota/ a osud život zamotá/ Postávám v krámě U Rotta/ A hledám skobu bez motta/ Na půdě ji pak zatluču do škvíry někam do trámu/ Jen místo sebe pověsím kilovou šišku salámu/ Z vikýře vidím pastýře/ jak pase hvězdy k nevíře/ Chléb se sádlem má v papíře/ a mlhu pije z talíře/ Kolem něj tisíc beránků si/ chladí kožich ve vánku...

Jak nazvat závěr mé zpovědi? Konec? Nikoli! To zní moc konečně. Mám strach z konců. Vždyť to zní jako rekviem. Poslední slovo? Také tohle odkládám. Nechci říci poslední slovo. Mám toho ještě hodně na srdci, o co bych se chtěl rozdělit s těmi, které mám rád. Z hotelu FONTÁNA v Luhačovicích sejdu tichým parkem podél potoku za dvacet minut do města. Mé vlasy vypadají jako deštník pro bezdomovce

Všichni zaměstnanci veřejnoprávních i komerčních televizí dali výpověď. Zhasly všechny obrazovky a po chvíli naskočil stálý obraz – Televizní vysílání skončeno. V prvních chvílích zůstali diváci bez dechu. Nevěřili, že by mohla skončit neoddělitelná část duchovního života. Seděl jsem u té kouzelné bedýnky, ovladač v ruce, v papučích, s kávou... Co teď?

Přečetl jsem ten dopis a skočil jsem do postele. Převaloval jsem se a chumlal pod peřinu. Člověk může mít ženskou rád, ale potřebuje občas samotu. Přiložil jsem do kamen a přemejšlel, že ke štěstí stačí trochu jídla v bachoru, rozpálený kamna a ten krásnej pohled z okna na vánici, která připomínala, že se blížeji vánoce. I když ještě nebyly, vzal jsem komeníčka a dal ho na kamna.

„Musíme koupit skříň, Emane,“ řekla ve čtvrtek Kornelie, „abysme nedávali šaty na skoby.“ Myslel jsem si svý. Když nemáme skříň dvacet let, proč ji kupovat na starý kolena. Za týden jsem jel s károu do vedlejší vsi pro skříň. Kornelie zahlídla inzerát v řeznictví za výlohou. Ani jsem moc neprotestoval. Kornelie je jako jiný ženský.

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala. Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám.

Ty matesy mojí ženě doporučila spolupacientka z Kladna. Prý to dělala taky. Denně si dávala pět deka matesů a pila na to kyselý mlíko. Sestra musely větrat na pokoji i v noci a jedna mladá sestra si nasazovala masku z druhý světový války. Ta paní za tejden zemřela, ale prej to nebylo matesama, ale steskem, že za ní nikdo nechodil do nemocnice.

Nejhorší bylo, že jim skočila Kornelie na tu nabídku a umluvili jí. V tom kině, kde se hrajou samý střílečky, vraždy a pitomý suprmaní se vytahujou před polonahejma vochechulema, je Kornelie už tejden uvaděčkou a říká, že je to v tom kině lepší, než kdyby dávali jako dřív filmy o partyzánech a soudruzích, jak si dávaji pusy na letišti. Mně to její zaměstnání štve.

S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.

Dávám žebrákům v metru a na další bohulibé akce, a tak si připravuji i bankovky s Janem Ámosem Komenským, abych vlastenecky přispěl na maltu a cement, – mostu na němž se bili Pražané se Švédy, s vojskem generála Windischgratze, kde zpívali dva moji oblíbení minessengři Paleček a Janík, a kde jsem potkal v roce 1968 dva sovětské vojáky, kteří hledali Moulin Rouge.

Ten muž mne zaujal od prvního okamžiku. Seděl na lavičce poblíž bývalého nádraží a ťukal prstem do popraskaného opěradla, ve kterém byl vyryt neslušný obrazec a hákový kříž. „Mohu si k vám přisednout?“ „Proč ne?“ odpověděl a udělal mi místo vedle sebe. Nejlépe lidi sbližují společné starosti. Vyprávění o nemocích a o špatné době je nastartováním rozhovoru. „Sportem ke zdraví,“ pronesl jsem unaveně a zakroutil jsem hrudníkem, abych uvolnil zaseklé plotýnky.

Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“

Jedna moje známá, která umí vykládat z karet osudy, mi řekla: „Když máš pocity, vždy je za tím skutečná osoba! Ta může za tvůj pocit.“ Jsem přesvědčen, že máme ve svém okolí člověka, který nás nenávidí a škodí nám myšlenkami. Je to dílo závisti. Někdy je potlačena a se studem odháněna od vlastních dveří, ale někdy vyjde a zavře za sebou dveře. Je podlá a nízká. Utrousí slova zpochybnění, nevinnou větu, úsměšek nebo narážku.

Dostavuje se otázka, zda je to vůbec zákonné, aby občan platil ze svých peněz někomu, komu nechce nic dát? Proč bych si nemohl vyhlásit sbírku na sebe? Kdyby dal každý občan korunu, mám deset milionů a jsem mezi elitou národa. Nemělo by být uzákoněno, že podporování stran je dobrovolné?

Ta žena ležela na schodech před kostelem sv. Antonína v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Kostel byl postaven v roce 1908, a to byl rok narození mé maminky Boženy v Suchém Vrbně u Českých Budějovic. Maminka měla svůj domov v Nemanicích, nedaleko od „Budějc“. Tam jsem prožíval mnohé prázdniny. Ležící žena na schodech mi připomněla něčím moje dětství.

„Ó, ženy! Ničemnost je vaše pravé jméno. Nyní je chotí strýce, jenž tak podoben jest otci velikému, Hamletu králi, a pouze měsíc. Zvíře bez rozumu a citu déle by trpělo!“ V době puberty, kdy platonická láska kvete jako děsný bolehlav, kdy ženy jsou milovány a zároveň proklínány, jsem se utápěl v biflování nejrůznějších citátů.

PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“

Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.

Co se vlastně změnilo od doby, kdy tudy projížděli v kočárech a na koních čeští šlechtici? Místo koní – auta, místo starých luceren – reklamy, místo ponocného – opilec, místo kožených kamaší – Pumy. Pivo se rovná kvasu, povětrné ženy nerozeznáš od přítelkyň a v lesích stále voní tajemné stopy honů a štvanic. Lesní rohy zkameněly u cedulí – ZÁKAZ VJEZDU – SOUKROMÝ MAJETEK! Měsíc neprozradí, co spatřil před několika staletími.

Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů. Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.

Slunce v ten den 9. září 2001, neskrblilo. Myslel jsem na vnuka Pepíčka, měl dnes narozeniny. Čtrnáct let. Tam někde tisíce kilometrů od řeky Delaware, do které se vpíjelo slunce, v Rozdělově, seděli asi u dortu, pili kokakolu a možná, že si vzpomněli na dědečka s toulavými botami. Mlčeli jsme s tichou nostalgií na hřbitůvku u pomníčku Zane Greye. Hltal jsem v mládí jeho dobrodružné romány, v době, kdy na našich hranicích vybavených ostnatým drátem bděla bdělá pohraniční stráž.

TAKE IT EASY! Teď neukazuji, že umím anglicky. Znám několik desítek slov a několik frází. Můj mozek se již více nenaučí. Zaměstnávám jej přes limit. ČAS! Ten věčně omílaný neřád. Dítě se naučí mnohému, ale dědek má už tolik starostí a hlavu přeplněnou vzpomínkami, že je do ní marné investovat. Přiznám se, že mne příliš nedojímá, když slyším, že devadesátiletý Gruzínec dostal vysokoškolský diplom za dálkové studium elektrotechniky.

Dnes nevím kolikátého je. Venku prší, je noc a čtu si noviny: …chleba, brambůrky a další škodí zdraví a přispívají rakovině… Házím zmuchlané noviny do koše. Strefil jsem se. Můj pokojík je malý. Začínám opět psát tuto knihu, podobnou vzpomínkovému záznamu. Ruka mne bolí, svěšuji ji z postele. Strčil jsem ji do sklenice s pivem. Je dávno bez pěny.

Od pubertálních let mne částečně ovlivňovaly trampské písně. Byly jako sny o něčem, co je vzdálené a nedosažitelné. Jistý čas mne a mou generaci objaly písně Kučerovců, které aspoň v duchu zanášely naše myšlenky do ráje havajských krásek, palem a šumotu oceánu. Na schodišti pocitů jsem potkal písničky Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze Semaforu.

♦ Hodný člověk je v situaci Ježíše Krista. Když jede na bicyklu, musí dávat pozor na hřebíky. ♦ Nepoznal jsem nudu! Umím pracovat, i když nečinně ležím. ♦ Na ulici upadl malý asi devítiletý chlapec. Zvedl jsem jej. „Pane,“ nastavil ruku, „dostanu dvacet korun!“ „Za co?“ ptal jsem se udiveně. „Za to, že jsem vám dal příležitost udělat dobrý skutek.“ ♦ Nejlepší budoucnost má duše z kola. Ta má v nebi příbuzné.

V MALENOVICÍCH, v malém bistru, mne vzpomínky na rok 1987 neodbytně a téměř vlezle, znovu navštívily. Zavřel jsem oči a začalo to stokráte opakované kino. Byl to pro mne první životní dotek s paní, která nás navštíví a řekne: „Už jsi dohrál, kamaráde!“ „Ty myslíš na svůj infarkt, že?“ přikývl jsem a Jarmila mávla rukou. „Máš pravdu,“ pochopil jsem, „jsem tady a jsou horší věci.

♦ Politické strany se nemohou zrušit, neboť by stoupl počet nezaměstnaných. Rekvalifikace u politiků je neuskutečnitelná. ♦ Nespílej žádné škole, i kdyby byla nespravedlivá. Odnášíš si z ní poučení, abys nevěřil každému, kdo o spravedlnosti mluví. ♦ Zůstat uprostřed této společnosti nad věcí, je jednoduchá věc. Buď musíš být mrtvý, nebo v bezvědomí.

Co je to tréma? Nedostatek sebedůvěry? Zodpovědnost k divákům? Nemoc? Vědomí, že neumíme? Před každým veřejným vystoupením se trochu ponořím do sebe a nemohu ten den vykonávat jinou činnost. Žaludek je jaksi na vodě a nutí mne i usednout na porcelánovou mísu, ačkoli nepřijde výsledek. S prvním lepším ohlasem mezi diváky ze mne tíseň spadává. Nastává hezký zápas o přízeň diváků.

Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.

♦ Hýříte-li vitalitou, nápady a originálními myšlenkami, stáváte se pohonnou hmotou do motorů těch, kteří by bez vás ani nenastartovali. ♦ Patolízalové a vlezdoprdelkové by měli povinně nosit na hlavách kondomy, aby si nesetřeli z tváří líčidla. ♦ Podlézavý žák je ošklivý čípek. Mnohem ošklivější je však majitel otvoru, který čípku dovoluje bádání. ♦ Známé ksichty se musí scházet ve společnosti, aby se ujistily, že zasluhují povšimnutí.

Toho pána, který neustále psal do černého notýsku, jsem se zeptal až po několika letech, jestli je literát. Pousmál se, objednal si fernet, který nazýval „smuteční vodou“, upil a nadšeně se mi svěřoval. Naslouchal jsem a zapomněl, že mám být na kontrole u kardiologa v nemocnici. Ten člověk byl hodně podobný herci Bořivoji Navrátilovi, kterého mám rád.

♦ Národ potřebuje mučedníky, aby se mohl občan doma, v teple u kafíčka, při televizi radovat, že není mučedníkem. ♦ Od té doby, co se zdražily pohřební služby, nebojím se hřbitovů. Vím, že se tam nedostanu. ♦ Hloupí lidé nadávají všemu, co se jim nelíbí, ačkoli jim to neškodí. ♦ Slušný člověk o své slušnosti nemluví. Stejně by říkal jen to, co uzná za vhodné.

Celou noc pršelo. V mládí jsem se usmíval nad výroky starších lidí: „Bolí mne klouby, změnilo se počasí, píchá mě v kříži!“ – Teď poznávám pravdu. Jizvy, klouby, se připomínají. „Hle, jsme tady, pyšný člověče! Patříme k tobě! Už nejsi mladý! Nás se nezbavíš!“ Usnul jsem uprostřed rozházených papírů. Pracoval jsem na textu pro Camillu Brecka. Její manžel, továrník Jan, mně daroval v Dobříši moravskou slivovici a balík klobás z Moravy.

Každá kniha má poslední stranu. Bohužel ve společnosti vznikají strany stále nové. | Bude to skvělé, až světové strany rozpustí strany politické. | Kdyby mne zvolili prezidentem, ihned bych podal demisi. Další pokolení by pak mohlo říkat: „To byl moudrý prezident!“ | Brojí se proti cigaretám, proti alkoholu, proti obezitě, ale proti televizi nikoli, ačkoli právě ta nám nejvíce zkracuje životy.

O skutečném, dobrovolném odchodu z tohoto světa jsem nikdy vážně neuvažoval. Svět by o nic nepřišel. Ale… to ale! Ve chvílích nezdarů, nemocí, depresí, z bezmoci cokoli změnit, jsem občas utápěl duši v myšlenkách nepříliš veselých. Myslet na smrt, ačkoli nejsou pádné důvody, je zbabělé. Jenže počítat se má se vším. A ona, Smrt, patří mezi jediné jistoty. Tedy alespoň si to myslíme.

Je to velké umění, umět odpočívat bez pocitu ztráty času. | Mezi psychiatrem a nemocným je jediný rozdíl, že psychiatr o své chorobě neví. | Je to divné pomyšlení, že člověk, i když žádný trestný čin nespáchal, je hned po narození odsouzen k smrti. Vyšetřovací vazba trvá průměrně sedmdesát let. | V životě nehledáme toho, koho máme rádi, ale toho, kdo má rád nás.

Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění. Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce.

♦ Kdo říká, že celý svět je zkažený, sám sebe označuje za lotra. ♦ Naše republika je po čtyřiceti letech devastace vrakovištěm charakterů. Po dvanácti letech je rumištěm nadějí. Na skládkách se dá stavět, ale chybí dělníci a stavitelé. ♦ Tam, kde se pláče smíchem, bývá schován kýbl na slzy. ♦ Změna názvu je nejčastější zastírací manévr pro zachování starých pořádků. ♦ Pořádek je otcem bordelu.

Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.

♦ Usilovná práce je důkazem ctižádosti, ale i strachu z budoucnosti. Líní lidé mohou být filozofy, ale jsou příliš líní na to, aby domysleli hrůzu svých konců. ♦ Starý člověk je jako kompjútr. Má spousty poruch, je často opravován a přesto je rád, když mu omakávají klávesnici. ♦ Opravdu velké blbosti dokáží udělat blbci vzdělaní. Nevzdělaný blbec nedomyslí svou blbost do konce.

Ve zrušeném baru V zatáčce, v bývalém německém sídlišti, byla tma. Říkali jsme tomu Bar u Marušky. Vešlo se tam asi deset hostů. A to už bylo nabito! Bar byl zrušen, nelíbil se v okolí. V Česku se vždy ruší to, co mají lidé rádi. Maruška byla majitelka a hosté téměř stálí. Vládla tam laskavost a pohoda. Trochu mi to připomínalo Řecko a ještě více francouzské hospůdky. Francii jsem znal a znám jen z filmů a knih, ale řecké taverny jsem navštívil mnohokrát.

♦ Oplzlé texty jsou upozorněním, že se chce zviditelnit někdo, kdo se v budoucnosti bude pokládat za ušlechtilého. ♦ Každé hovno najde svoji podrážku! ♦ Byl by to významný vynález, kdyby v každé porodnici byl přístroj, který by signalizoval: Pozor, na svět přichází ambiciózní blbec! ♦ Šoubyznys, folkbyznys, čmoudbyznys mají společnou ochrannou známku: Made in Prachy.

Pokaždé, když naskočí motor auta, jsem překvapen, že se něco velkého stalo. Technika je pro mne nepochopitelná věc. Více než Rubikova kostka a nebo naše soudnictví. Také mne fascinuje, že naše Země visí ve vzduchu obklopena stratosférou a že my, lidé, žijeme a chodíme díky narození a zemské přitažlivosti. Ujíždím k Praze okolo Lidic, vnořuji se, či spíše se vecpávám do kolony čadících automobilových konzerv a ignoruji mobil, který oznamuje, že někdo něco chce.

♦ Psa netrápí, že zestárne. Neví o tom. Jediné, co ho trápí, je, že stárne jeho pán. ♦ Nemocné klouby podporují alkoholismus. Člověk se musí zastavit v hospodách, aby si odpočinul. ♦ Kdyby se intelektuálové dokázali vyjadřovat srozumitelně, dozvěděli bychom se, co nám vlastně chtějí sdělit. Takhle nevíme, zda litovat nebo se radovat.

O lidech se neví (o těch, co normálně a obyčejně žijí) do té doby, než je zapotřebí jejich hlasů. Tím nemyslím hlasy operní, folkové, popové a záhrobní. Když nastává OBDOBÍ URNOVÉ, které má poskytnout křeslo, stůl, kočár, imunitu, neboli páchati zlolajno a skopičino bez následků jakýchkoli, stáváme se potřebnými i my, kteří na stolce moci nedosahujeme a ani dosáhnouti nechceme. Začínají nás zdravit ti, kteří nás povzneseně míjeli a v novinách a médiích čteme, jaké pamlsky nám ta či oná strana slibuje naservírovat na tácu populismu.

V mém domově bylo stále plno Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Gottwalda, Zápotockého. Kladenská atmosféra – doleva – utkána historií. Byl jsem malý kluk a bál jsem se těchto velikánů. Proto jsem si je představoval, jak sedí na našem záchodě a pod jejich zadnicí ujíždí prasklé prkénko. Také jsem si představoval jejich brunátné tváře potící se úsilím při zácpě.

Nerad o tom píši, ale je lépe vyřknout to, co člověka pronásleduje. Totiž vědomí, že se něco stalo a přesto, že se to asi událo, zůstaly pochyby, zda tomu opravdu tak bylo. V roce 1982, jsme vyjeli – tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera Ivanka – na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.

♦ Hlavním cílem rybářů není chytání ryby, ale útěk od ukecané manželky. ♦ Když je někdo talentovaný a přitom líný jako svinská noha, má polobotky pořád od bláta. ♦ „Je nebezpečně rozviklaná,“ řekl analfabet a spálil knihovnu. „Proč jste ji spálil?“ ptal se slušně intelektuál. Analfabet odvětil bez přemýšlení: „Protože ji knihy rozviklaly!“ „Ale mohl jste předtím vyndat knihy.“ „To mne nenapadlo,“ divil se analfabet. Intelektuál povzdechl: „Škoda toho jasanového dřeva!“

Můj zesnulý bratranec Karel Rys marně v Praze pátral po našem pradědečkovi. Nikde ani stopy. Také mně nedá spát babička, maminka mého táty, ač jsem ji nikdy nespatřil. Skonala prý hodně mladá. Za svobodna se jmenovala Josefa Andršová, narozená v Kladně. Dcera Josefa Andrše, zámečníka a Kateřiny, rozené Fouskové z Kyšic. Mého tatínka křtil kaplan František Pilík.

♦ Internet má největší význam pro neúspěšné zakomplexované morousy, kteří jeho pomocí mohou šířit myšlenky, o kterých se domnívají, že jsou vlastní. ♦ Domov je dobrovolná klec, kam se vracejí ptáci, když si polámou křídla. Kočka o tom dávno ví. ♦ Kávu můžeš osladit umělým sladidlem. Život se bez něj obejde. Osladí ti jej tví přátelé. ♦ V kolektivu nebožtíků je hrobník individualista.

Ráno jsem vykročil s cílem, že si prohlédnu N. Y. z výšky World Trade Center. Vzal jsem si s sebou osm barevných Kodaků. Kamarád ze skupiny Sebranka mne informoval jak se dostat metrem do Manhattanu – v kapse jsem měl malinký plánek. Byl jsem rozechvělý před cestou, která měla dokázat, že se sám dokážu dostat na světoznámá místa.

♦ Xenofobie je nenávist proti všemu cizímu. Zlodějů se to netýká. ♦ Slibují ráj na zemi a ty, co nechtějí v tomto ráji žít, dají do koncentráků.. ♦ Skutečné stáří a umělecký pád začínají, když tvrdíme, že mladí lidé jsou hloupější než generace, která je vychovala. ♦ Ženy jsou brzdou na kole, které jede k vrcholu. Teprve až se brzda ošoupe, se kolo rozjede. Na cestě z kopce nastanou komplikace.

Stanul jsem v metru. Tedy v subwayi. Byl jsem sám a vydával se na nejistou cestu. Příhody mne potkávají, a tak jsem se nebál zbytečně. Byly to obavy smíšené s radostí. Zadrnčely koleje a už jsem se vezl do neznáma. Na sedadlech ležely nejrůznější noviny, časopisy a propagační letáky odložené spěchajícími cestujícími. Nevím jak a kdy, ale najednou bylo vše uklizeno. V každém vagonu metra visela zarámovaná mapa města.

♦ Každá organizace je společenství otroků. Členské příspěvky jsou obnosem na vlastní pouta. ♦ Svět je zaneřáděn spermiemi totalitní onanie. ♦ Pro žraloka je výletní parník spižírnou. ♦ Z každé hrůzy se stane časem bulvární literatura anebo umělecký román. Spojí-li se obojí, vznikne kýč anebo historický román. Je-li vše pojato politicky, vznikne nová ideologie, která vrátí děj na začátek. ♦

V řeckém parku za školou jsem si našel svoje místo a kolem mne byl podivný shluk roztodivných existencí. U kamenného stolu, pod sochou Sokrata, sedávala Američanka v černých brýlích. Přinášela dva sendviče a kolu. Její známý, v krátkých sportovních šortkách, v bílých botách a v tričku s nápisem I LOVE N. Y., se zakusoval do sendviče. Měl na uších exklusivní sluchátka, u pasu magnetofon. Podupával nohou a hluboce prožíval hudbu.

♦ Krásné ženy a housenky nemají dlouhého trvání. První zestárnou a druhé jsou přejety automobily. ♦ I oškliví rodičové mohou mít krásné dítě, za předpokladu, že otcem byl někdo jiný. ♦Jelikož si neustále opakuji, že jsem velkým básníkem, zřejmě to bude pravda, neboť sám sobě to vyvrátit neumím. ♦ „Jsem velký básník,“ řekl jsem hrdě. Vnouček pokrčil rameny: „Sto sedmdesát pět neznamená dneska nic!“

Zdálo se mi, že se Bílá paní na Okoři uchechtla. Zatočila se mi hlava. Tohle velké město nadějí, pádů, úspěchů, umění, jazzu, divadel a spleti všech světových národností, křižovatka tuláků celého světa, mne strašilo několik let. Přiznám se, že jsem po něm toužil, skoro jako po cestě parníkem. Spatřil jsem mnoho měst, ale N. Y. se mi zdál nedostupný.

♦ Jediné, co na rautech křtů nových knih lidé nežerou, je dílo autora. ♦ Napíší-li knihu dva, nikdo nepozná, kdo je pitomec a kdo mudrc. ♦ „Já bych o nepostradatelnosti mohl vyprávět,“ řekl hrobník a zapálil si neokolkovanou spartu. ♦ Obuješ-li pravou botu na levou a levou na pravou, můžeš jít přímo, ale stopy nesouhlasí. ♦ Ať jdeš do schodů jakoukoli rychlostí, počet schodů je stále stejný.

„Hej, pane Fousek, ukažte tady mým vnučkám, jak se tancoval kozáček. Vy byste to mohl pamatovat!“ Vedle brýlatého pána stála dvě rzivá děvčátka. Vypadala jako sestry Pipi Dlouhé punčošky. „Proč bych vám to nepředvedl,“ říkal jsem ješitně, „já pamatuju ještě Lenina!“ Muž přikývl, jako by to bylo samozřejmé: „Obě chodí malovat k Přemyslu Povondrovi a ještě chodí do tanečního kroužku!“

V posledních letech po odchodu z Divadla Jiřího Grossmanna jsem se trochu prosadil na veřejnosti. Bylo to tím, že teď se musím sám ohánět a nespoléhat na slávu protagonistů. Přesto si vážím doby, kdy jsem poznal legendární divadlo Semafor a nelituji, že jsem byl nabádán a veden Miloslavem Šimkem k profesionální poslušnosti. Byla to pro mne veliká škola sebekázně. Jsa v duši rebelem, naučil jsem se, že práce na jevišti je krásná, ale zodpovědná.

♦ Manželství je společenství kompromisů. Každý z nich je hřebem do osobního sobectví. ♦ Pravdu má ten, který svou pravdu prohlásí za pravdu z pozice své moci. Ten, kdo má pravdu, ji musí skrývat, protože nemá moc. Kdyby ji měl, lhal by v důsledku záchrany své moci. ♦ Čím více nakradeš, tím ti hrozí menší trest. Ti, co si nakradou, jsou vlastně chudáky. Nic z toho, co mají, jim nepatří.

Náležím mezi ně. Náležíte k nim i vy – babičko, dědečku, děcka školou povinná, rodičové, mladíci, dívky, invalidé, nezaměstnaní, důchodci i pracující. Našim domovům v sídlištích říkají KRÁLÍKÁRNY. Nejsme občané, nejsme lidé. Jsme králíci, kteří jsou ohroženi dle článku jistého superredaktora rakovinou. Nic proti, třeba ano, ale je to důvod, abychom byli označeni jako králíci?

Jako montér plynu jsem nejen čichal plynové aroma, montoval plynoměry, ale se svými stejně podařenými kamarády, osnoval akce, které nás bavily. Vyhlášená byla akce Klíče. Sebrali jsme, vyštrachali, vyhledali, posbírali všechny druhy klíčů, které byly vyřazeny do šuplíků. Utvořil jsem z nich svazky.

Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.

Za oknem v dálce svítil Suprmarket. Byl velikej a lidi tam v den otevření přijeli až z Prahy. Prezident Správní rady HORJEČ, Ctirad Krtička, spoluakcionář a továrník RNDr. Ječmen a ředitel Suprmarketu Horječ-com JUDr. Vendelín Papáček, stáli u vchodu Suprmarketu, a polooděný holky, nějaký okresní miss, tancovaly a v rukách držely košťata z papíru. Bylo tam spousty lidí z okolních vesnic.

Jak dosáhnout lepšího postavení? Není to lehká otázka a tak mi dovolte abych vám dal několik rad, které jsem získal od života. Také mně dal hodně moudrosti můj profesor politických věd Servilius Rectus, jenž opravdu poznal taje výstupu k vrcholům až do hloubi. Základem úspěchu je poslušnost, trpělivá oddanost a oblíbenost. 

Zlo i dobro jsou spojité nádoby. Příliš zla škodí dobru a příliš dobra podporuje zlo. „Vyplácí se být dobrým člověkem?“ Přináší to spousty starostí. „Lumpům a podvodníkům se lépe daří! Slušní lidé jsou zneužíváni!“ – Dobro a zlo je v člověku rozděleno na půl – četl jsem v jednom románu F. M. Dostojevského.

Za pár dní odvolali tajemníka Obecního úřadu Krtičku. Odvezli ho do psychiatrický léčebny na pozorování. Jeho syn, Krtička mladší, rozhlašoval po vesnici a okolí, že se jeho táta strhnul prácí pro blaho občanů. Před odvozem pokousal dva saniťáky a cestou křičel: „Já na hřbitově udělám pořádek, lumpové mizerný!“ Tajemníkova žena, o které nikdo nevěděl, jestli je s ním na psí knížku, nebo je řádně oddaná, se radostí opila v hospodě u Knotka.

Přeji těm plavcům do nejistoty budoucího století, aby nám odpustili naši věrolomnost, hloupost a zpupnost. Přeji nám všem pokoru a radost z každého úsměvu, který není výsměchem, z každého setkání, které potěší na duši. Buďme k sobě zdvořilí a s lumpy se nebavme. A hlavně – nebuďme lakomí, je to ohavná vlastnost.

Bez okolků se vám přiznám, že jsem pracovitý, ale lenošení miluji nejvíce. Zatímco lidé šlapou za ranního rozbřesku do práce, převaluji se na postýlce, ruku si podkládám pod hlavu, takzvaně se uvelebuji. Každý pohyb na lůžku musí být pomalý, aby se duše cítila slastně unavena. Umím odpočívat, řekl bych, profesionálně, téměř umělecky.

Naše výprava budila zájem. Krtička nesl nad hlavou tyč s praporkem. Na něm byla zkratka jeho politický strany VLK. Vzpomněl jsem si, že to bylo nalepený i na autobusu. Pikart říkal něco o politický agitaci. Nejvíce se okolní výletnící ale všímali mě a Konči. Byla to její vina. Vybírala oblečení na výlet sama.

Ten nebožtík mi ležel v hlavě jako balvan. Kornelie dopila narychlo černou kávu, jak říkala kafi, dala si do ní tabletku cukerínu a spolkla jeden anopyrin. Prý chce umožnit krvi, aby byla řídká a lepší proudila zúženejma cévama. Nutila mě, abych to dělal taky. Prý to doporučoval doktor Kučera, kterej byl po dvou infarktech. Dala si do tašky velkej blok, tužku a dýňový semínka. Potom odešla do toho kurzu.

Již nyní, před volbami, mohu naznačit, jaké bude spektrum našeho politického života. Dlouhými studiemi vnímaného SMYSLUPLNA vidím budoucnost velmi pozitivně. Současná strana Levopravého středu se inverzně (převráceně) vymění za Pravolevý střed za předpokladu, že Levá alternativa anarchisticko-zmateného charakteru se přikloní k Solidnímu socialisticko-středovému levicovému totalismu.

Pán s odznakem DOUŠEK TRAVEL se o nás staral. Přesto mě ztvrdnul žaludek, na těle jsem měl husí kůži, a mrazilo mě v zátylku. Na letadla, který startovaly, jsem se raděj ani nepodíval. Bál jsem se, že omdlim. Když jsme procházeli prohlížecí bránou, něco zapípalo a u Kornelie našli škrabku na brambory v kapse.

Zapomněl jsem, že mám za sebou týden ve Švédsku, tisíce kilometrů cest, letadlem, auty, autobusem, metrem. V letadle při dosednutí na stockholmské letiště Arlanda jsem poděkoval pilotovi potleskem. Můj syn Tomáš a vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký se nepřidali. Na letišti nás srdečně přivítala Jitka Vykopalová, dobrá duše celé naší kulturní „mise“.

Den začal divně. Nohou jsem srazil při vstávání obraz Jana Kristoforiho, řízl jsem se při holení, malíček u nohy jsem si narazil o dveře. Zazvonil telefon a anonym šeptal, že si s Jirkou Krampolem dáváme ke snídani extázi. S dekadentní náladou jsem se zakousl do BE-BE a ulomil si kousek zubu.

Netušil jsem, že umí takhle mluvit. Vzpomněl jsem si na to jak jsem takový slova říkal já. Měl jsem mokrou tvář a nepršelo. Ani kapka. Ozvala se rána, jako když padl cement na prkennou podlahu. Byl to můj nevlastní brácha. Padl na dveře a ty se otevřely. Zuzana ho zvedla za mojí pomoci a dali jsme ho na gauč. Tý vodky bylo moc.

Mladá noha nepočítá s holí,“ říkávala moje babička Kristýnka z Nemanic. Má chodidla se dotýkala země, ale nekonečná budoucnost mně lákala vzletět do zázračných dálek. Při návštěvě Luhačovic jsem vyzkoušel v hotelu Fontána taneček. Zaslechl jsem upřímné povzbuzování: „Hele, vole, ten dědek válí techno!“ Abych mladíkovi ukázal, že jsem formát, dal jsem do figur všechno.

„Přineste skleničky, pane mistr,“ vyzvala Vlčka a otevřela třešňový, „mám narozeniny tak tu nebudem sedět při culifiňdě. Vlček se nedal pobízet. Přinesl láhev nějakýho zahraničního likéru a po dvou sklenkách třešňovýho a po pěti panákách toho cizího alkoholu, sundal se skříně kytaru a začal zpívat písničky nějakýho Franty Medvěda.

Mnozí se cítí uraženi, nazveme-li je opicemi. Přesto, že je většina z nás opicím podobná nejen vzhledem, ale hlavně činy. Objeví se potetovaná postava, vzápětí se nechávají označit další. Oblíbený drsňák z akčního filmu je dohola s náušnicí slona v uchu, další dny má následovníky. Opičíme se po druhých, ať si to přiznáme či nikoli. Ale tohle kopírování šatů, gest, osobních ozdob, to není zas tolik závadné.

„Dědek našminkovanej, myslí si, že když promluví německy, že se leknem‘!“ Za námi se ozývaly rány, jako když padaji regály. Viděli jsme ruku, jak dává na dveře ceduli INVENTURA. Na kostele zabimbal zvonek umíráček. Zemřel řezník Kocián. Protože Kociánová přetopila, šel se Kocián v hodně povznesený vánoční náladě ochladit do lednice na maso a usnul tam.

Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.

Z kavárny Lucerna je zvláštní pohled do pasáže. Zavřu oči a vidím procházet pány Wericha, Voskovce, Vlastu Buriana.. Pianista hraje starý šlágr R. A. Dvorského. U baru sedí tři černí studenti. Kdo všechno pobýval v této kavárně? Vedle mne si přisedli solidně vyhlížející hosté. Ač mám špatný sluch, slyšel jsem střípky hlasitého hovoru.

Na sloupu jsem si přečetl při lucerně plakát: - DO TUMLOVIC PŘIJEDE ASTROLOG ING. BÓDYŠ. Přednáška o osudových čarách a o neodvratnosti vesmírné budoucnosti. Vstup 90 korun. V sokolovně - 18.00 - 17. listopadu. Zve vzdělávací a osvětová společnost při Akademii věd. - Doma jsem se napil piva ze džbánu a řekl jsem Kornelii: „Končo, neboj se, nejsme zaostalý.

Za brigádu jsme nedostali nic. Horáček nezaplatil nikomu. Zmizel a s ním vypůjčený miliony. Prý potřeboval peníze na nějakej tunel. V životě jsme neslyšeli, že by se zajímal o vlaky. Ten mlejn, kde měla bejt fabrika na košťata si koupil konkurzní správce referent Krtička, jeho kamarád. Za měsíc přišel pohled do hospody. Z Havaje. „Mně je tady teplo. Jak je vám? Pozdravuje Horáček!“

Nedávám vinu kultům a jejich zbožňování. Lidé odjakživa uctívají živé „bohy“, klaní se jim, nožkou šoupou, aby alespoň střípek pochvaly a úsměvu zachytili. Kult člověka, to je moc, která opíjí ctitele, pochlebníky, horlivce i fanatiky. Přivádí je do stavu rozzářených očí, – frenetických potlesků, jásotu a stavů okamžitého štěstí.

Z hospody přiběhl doktor Kučera a křičel vysokým hláskem, že se na určitý léky připlácí. Referent Ctirad Krtička z Obecního úřadu a předseda VLKu, neboli Veřejný lidový koalice, uklidňoval sousedy: „Občané, navraťme se k rozumu, jsme inteligentní Homo sapiens. Dnes, v budování rozvinuté tržní společnosti a před vstupem do evropskýho souručenství, není čas na xenofobii a občanský války!“ Nikdo mu nerozuměl a nikdo ho neposlouchal.

Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.

Bylo ale jistý, že se něco přihodilo. Pikartovic měli nový záclony, na zahradu dali houpačku, nad stolek si dali novej deštník s nápisem COCA-COLA, mladej Pikart, podšívka Břéťa, dostal novou malou motorku, co řve jako cirkulárka, a starej Pikart si koupil hvězdářskej dalekohled, aby prej viděl, co se děje ne Měsíci.

Byl jsem kmotrem „cédéčka“ svých kamarádů Vodáků. V sále U Bělohlávků byla správná slavnostní nálada. Country naladila atmosféru směrem na západ. U stolů směsice přátel, oblečeni jak šatník dal, svobodně a každý dle svého. Ať jsem kdekoli, stále mne nutí vzpomínky k srovnávání. Tady se mi líbilo.

O kufru se už nezmínila. Před půlnocí jsme kufr vzali společně a odnesli jsme ho k zahradě Vitoušovic. Mladej Vitouš se učil sklenářem a ze vzteku, že bude celej život zasklívat okna, tak je prakem rozbíjel, kde se dalo. Nechal si od těch svejch kámošů říkat Skleněnej fantom. Dali jsme kufr s Kornelií těsně před dveře, který se otvíraly ven do ulice.

Rozhlížel jsem po svý strážní boudě. Na stěnách visely obrázky nahatých pánů, pivní tácky, prezident Clinton, Karel Gott, hasicí přístroj a seznam důležitejch čísel. Žebra radiátorů byly rozpálený. Bylo teplo. Začal jsem zívat. Obešel jsem sklady prken a trámů, vyzkoušel jsem zámky a prosvítil temný kouty u plotu. Ačkoli bylo září, nebylo moc tepla.

Ti, kteří ztratí vlivné posty v důsledku náhlého pozbytí moci, jež skýtala pocit důležitosti, nedotknutelnosti a neomezených možností – nařizovat, rozhodovat, a sklízet hmotný a mediální prospěch – tedy ti začnou svoji politickou umírněnou revoltu. Stará koalice se změní v opozici s cílem dosáhnout v dalším cyklu své dočasné vyřazenosti opět postů, které ji vrátí na výsluní.

Ten se otočil a Kornelie mu skočila na prsa a držela se ho jako klíště. Pikart upustil kosu a Kornelie pustila Pikarta. Popadla kosu a dělala, že mu chce useknout nohy. Pikart skákal jako přes švihadlo a ječel: „Neblázněte, Rákosová, vždyť mi useknete šlachy a já nebudu už moct tancovat.“ Potom Pikart utekl ven a přelezl plot.

Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.

Byla to divná skupinka! Klimeš stál na zahradě, opřenej o strom a něco důležitě vyprávěl okolostojícím. Jen Pikart a Pikartová seděli na lavičce u jejich baráku. Statkář Ječmen se pohupoval na svejch křivejch nohách a dcera Alžběta jako pokaždý pojídala popkorn. Sahala donekonečna do pytlíku a jedla tu bezbarvou umělou hmotu.

Státní návladní Tlusťoch žmoulal doutník a smutně mumlal: „Místo potírání zločinu v Čechách potírám francovkou modřiny.“ „Přepadli vás?“ zeptala se redaktorka Fikrlová. Detektiv zakroutil hlavou: „Uklouzl jsem na neposypaném chodníku, když jsem chtěl sundat botičku na bicyklu u Valdštejnského paláce!“ Jediný, kdo vytrval v boji proti zločinu, byl komisař Rex.

Příští den, odpoledne, zastavil u našich vrátek ten ohavně zbarvenej pomerančovej chrajzlér. Robert, následovanej Zuzanou, vystoupil a udělal poskok a zaujal takovej divnej pokřivenej postoj. Jako boxér. Uhodil pěstí dvakrát do vzduchu a zafuněl. Vzpomněl jsem si, že mi Ríša říkal, že jeho fotr zkoušel boxovat. Ale po druhém zápase toho nechal, protože dostal K.O.

České energetické závody se dostaly do těžké krize. Jejich šéfové v touze po nadstandardním způsobu kapitalistického života s parfémem socialistických zkušeností zvýšili několikanásobně ceny energie. A protože příklady táhnou, totéž učinily Plynárenské závody. Aby nezůstaly stranou, Dřevozpracující závody učinily totéž.

„Tady u nás kouřit nebudeš,“ řekla Kornelie, „my tě tady máme rádi, ale cigára rádi nemáme. Správnej chlap nekouří. Kouřeji jenom blbové, který si nevědí rady s životem. Hledají ňákou drogu a pak je stát musí živit, protože jsou samá choroba.“ Divil jsem se hodně. Takovouhle řeč jsem od Kornelie dlouho neslyšel.

Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlčí se. Tržní doba. Noviny plné zpráv o zločinech, párty na počest Mistra, polibek První dámy, pan exministr věští, umělec otevírá Vinný bar, nemocnice shání sponzora, před školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchařské recepty, sběrny kupují kříže a urny ukradené ze hřbitovů...

Jsem přesvědčen, že výrok – „Co je mi do toho, co se děje někde v dálce.“ – znaly snad všechny generace kdekoli na naší planetě. Zavřít se do sebe a pěstovat si svou soukromou duševní zahrádku, místo trpaslíka, zakrslé Ego. Že se někde zabíjí? Že se děje nespravedlnost? Co je mi do toho!

Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej.

Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty.

Nezáviďte jim. Jsou ochuzeni o ten krásný pocit dotýkat se země, hrabat se v záplavě šatů v „sekáčích“, prohlížet si hezké holky v metru, svézt se do Prahy autobusem přes letiště, dát si pivo v pivnici na stojáka, tlačit před sebou vozík v supermarketu, nakupovat u stánků vietnamských spoluobčanů, vyprávět si v čekárnách u doktorů o kyčelním kloubu.

Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.

Na nádraží jsem prodal stříbrné hodinky, které jsem dostal od jednoho profesora za to, že jsem mu vrátil zlatý hodinky, který ztratil v seně, když učil Mařku Šafránkovou podvojnýmu účetnictví. Koupili jsme si zlevněný důchodový jízdenky a ještě nám zbylo na dvě housky se sýrem a na multivitamínovou limonádu, ze který jsme dostali, já i Kornelie, průjem.

„Helejte se, osobo kroužkovaná, vy tady hulíte jednu cigaretu za druhou, děláte nám z plic asfaltku a budete nás kárat? Ze smradu ještě nikdo neonemocněl. Ale z těch vašich cigárek, to jo! Zadarmo nám dáváte rakovinku. Jak tak koukám, máte ji už v pokročilým stádiu!“ Paní zbledla a udusila cigáro. Kornelie mi zašeptala: „Emánku, takhle dlouho a pěkně jsem tě už neslyšela mluvit od svatby.“

V  zámku Kratochvíle jsem viděl na stropě obraz. Žnec žnul makovice, které přečnívaly nad ostatní. Tenkrát jsem pochopil výrok klasika - Lišíš-li se, jsi nenáviděn - kdo pluje proti proudu je utopen. Platí tyto lidské zkušenosti v každém režimu? I v demokracii? Musí jít člověk pod taktovkou těch, kteří jsou mocní, s těmi, kteří rozhodují o jeho mzdě, o jeho svobodě, o jeho budoucnosti?

Bolelo mě všechno, co může v noci bolet. Bolel mě celej člověk, jak říká v hospodě hajný Zajíček. Druhej den napadl sníh. Těšík k nám jít nechtěl, ale Kornelie má sílu. Je narozená ve Štíru a ty se nedaji. Dupla mu na nohu, chytla ho za límec a vedla Těšíka vesnicí jako jezevčíka. Když jsem se na to koukal z okna, musel jsem Kornelii obdivovat, i když jsem jí kolikrát měl pod krk.

Vy, kteří tonete v hojnosti a blahobytu, obklopeni domy, zahradami, letními sídly, tenisovými kurty, bazény s vytápěním, s bungalovy u moří a jezer, máte těžký život. Závistivci neví, že dlíte v starostech o své bohatství, že se bojíte revolucí, politických změn, zločinců, že vás budí sny o ztrátě toho, co jste svojí pílí a umem získali.

Z kuchyně se ozval praskot dřeva. Ulomila nohu u židle. Vzpomněla si na italskou prababičku. „Dobrou noc, Emánku,“ pohladila mě a já jsem si říkal, že tu židli zítra spravím. Ke konci týdne jsme prodali kus zahrady s dvanácti jabloněma, s dvěma trpaslíkama a s hradem Křivoklát. Ty trpaslíky a ten hrad dělal můj táta ze sádry.

Jel jsem si ho taky prohlédnout. V autobusu jsem měl slevu. Vždyť už ho viděli všichni z Tumlovic. Tedy, mimo mě a starýho Maška, kterej má dřevěnou nohu a bojí se toho pohyblivýho schodiště. Bejval bych do tý Prahy nejel, protože si nechci nic koupit - a taky jsem neměl tušení, kde ten velkej obchodní dům je, ale Mařka Šafránková se v hospodě chlubila, že na ty schody, co samy jedou, skočila a jenom dvakrát upadla.

„Ten udělá za peníze všechno!“ praví stará okřídlená moudrost. To není myšleno jako pochvala,, ale jako výraz hlubokého pohrdání. Na druhé straně morální barikády stojí vzácná věta: „Toho si za peníze nekoupíš!“ Pro většinu je ale „třicet stříbrných“ lákadlem neodmítnutelným. Máme právo odsuzovat ty, kteří „zlatému dešti“ neodolají?

Vážení přátelé, společně s Bohuslavem Balbínem se zamýšlím nad jazykem českým. Dovolte mi pár obyčejných slov. V dnešní hektické době koaličních a opozičních nomenklaturních leasingů, postgraduálně korespondujeme s privatizační kompetencí. Analytická transformace garantuje anorganickou pasivitu psychiatrické pofidérnosti.

Asi za tejden jsme šli s Kornelií na dříví do lesa. Tonda stál u reklamy na cigarety Petra, v náruči držel Bleska a plakal: „Pane Rákos, Vlček zase kopl Bleska a řval, že by ho nejradši dal na kříž jako Kukluxklan černochy.“ Kornelie si překvapením sedla na pařez a za půl hodinky vzkřikla: „Už to mám! Neboj se Toníčku, ten surovec už nebude ubližovat tvýmu Bleskovi.“

Narodil jsem se tři dny před německou okupací v roce 1939. Zažil jsem devět prezidentů, margarin, rybí tuk, kádrové posudky, žvýkačky, ruskou televizi s rádiem, tranzistorák, holící strojek na baterie, Něžnou revoluci, politické turisty, ale mobil, který mi dal syn Tomáš k vánocům, překonal vše. Na Motorole, tak se ta šílená věc jmenuje, jsem pochopil jen význam tlačítka OK.

„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“ Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání. „Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“ „Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“ Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.

Když má někdo někoho rád, je to jen a jen jeho věc. Tak jej Pán Bůh stvořil. Lidé milují bez zábran a šíleně – svůj majetek, své koně, své revolvery, své domy, své psy, své funkce, – proč by bylo hříchem a protizákonným činem, když příroda dává propuknout lásce mezi ženou a ženou nebo mezi mužem a mužem?

Kobylky se uvelebily a Kornelie začala ohřívat guláš. Holky popíjely třešňový a přikusovaly k tomu chleba s cibulí. Švagrová tvrdila, že je to jejich nejmilejší jídlo od dvanácti let. Věřil jsem tomu. Holky měly nosy jako jejich táta Ládínek. V cimře bylo pachem k zalknutí. Okno jsem ale nesměl otevřít, protože moje švagrová měla silný astma.

Můj sen byl konkrétní. Naše země konečně nalezla název pro naši vlast. Česká mafiózní socialistická republika. Protože problémy s rostoucí korupcí a mafiemi přibývají, měl jeden z poslanců kupodivu myšlenku. Jediná možnost v době, kdy si VNITRO neví rady, je tato: „Zrušte policii, soudy, kriminály, ochranky, kriminalisty, a dejte jim tučné odstupné.

V převratné době kýčů, pornoseriálů, klipů, reklam, honby za obživou – marně hledáš přítele. Lidé se schovávají do sebe a ze svých bytů vytvářejí soukromé pevnosti sobectví. Alkohol vítězně táhne světem. Jeden panák, druhý panák, pivo, oči se rozzáří, ruce se setkají a zazní všeobjímající věty. Náchylnost k tomuto lihovému nápoji je podobná politice.

Jsou jako houby. Mají svá místa. Co do výskytu jsou u nás na předních místech v Evropě. Otravují studny s čistou vodou. Cizopasí na strastech a trápení svých spoluobčanů. Jsou zbabělí jako skunk a šíří parfém tchoře. Jejich přičiněním skončilo tisíce lidí v nacistických a později v komunistických lágrech.

Přišel včas, oblečen poněkud archaicky, ale nikdo na něm nepoznal, že je stár přes dva tisíce let. V baru Escaddo si ho nikdo nepovšiml. Jen jedna studentka říkala své kamarádce: „Hele, ten děda vypadá jako hippie.“ Objednal jsem láhev frankovky a praotec Čech se rozpovídal: „Původně jsem s tlupou svých Slovanů mířil na Východ, ale udělal jsem si výron v levém kotníku.

S přibývajícím věkem přibývá nadávek. Je to hořkost ze ztráty mládí. Jakmile se přistihnu, že začínám kárat, nabádat, radit, poučovat, odsuzovat, připomínat, – dal bych si nejraději facku. Každé setkání s někým, kdo se usmívá navzdory počasí, obtížen desítkami křížků v občance, vítám jako posla dobrých zpráv.

Jeden z dopisů byl zvláštního obsahu. V tučné obálce jsem našel seznam asi pěti set jmen agentů a důvěrníků naší slavné STB. Četl jsem pravá jména a krycí jména – výtvarníků, herců, písničkářů, rockových hudebníků, umělců všech profesí, lékařů, novinářů, filmařů, televizních pracovníků, politiků, obchodníků, atd. K tomuto úzkému výběru byl přiložen list: Pane Fousek! Napište o těchto „sympaťácích“ nějakou pěknou píseň. ODHALUJME JE, MLUVME OBČAS O NICH!

Miluji Vánoce a přiznám se, že je mně lhostejné, zda té době předvánočních nervozit říkají kýč, chaos, hektická doba nebo nervák... S každým rokem se má radost vrací a není založena na množství a láci dárků. Pokaždé říkáme: „Tyhle Vánoce nebudeme utrácet!“ A znovu utratíme všechno. Obraz Vánoc − sedím v koutě v panelákovém bytě, a pociťuji klidné blaho.

Tento povánoční fejeton jsme nazval Vánočník. Nyní, po létech se má vánoční těšení ustálila. Miluji jako vy Vánoční čas a snažím se jej prožívat již týdny před tím a týdny potom. Můj pocit radosti z dárků, z rozzářených očí vnuků a všech dětí, se mísí s pocitem melancholie hodné nálad Klostermannovy Šumavy.

V roce 1995 jsem měl vystoupení pro krajany v Austrálii. Poblíže pódia se skvěl plakát s Evou Pilarovou, který hlásal, že Eva bude mít za čtrnáct dní koncert v Sydney. V té době jsem netušil, že nás spojí za dvanáct let společná práce na knize POHLAZENÍ. Nápad nakladatele Jindřicha Krause Eva uskutečnila a já jsem její fotoobrazy rád doplnil svými básněmi.

Nejsem pánbíčkář a falešný modloslužebník. Vážím si těch, kteří ve víře nalézají sílu a naději – a nevnucují ji jiným. Ctím víru, která neškodí druhým, nýbrž je založena na opravdové lásce k bližnímu. Mám hodně přátel mezi duchovními osobami, mám známé mezi hospodskými kumpány, znám i slavné celebrity a postavy naší kultury, ale nejvíce obdivuji svou ženu Jarmilu.

Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů. Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných.

Spokojenost! Zdánlivě obyčejné slovo. Abych byl spokojený, stačí, abych se rozhlédl a spatřil slunce za okny panelového domu, uvědomil si, že dýchám, že slyším své srdce, že právě v téhle chvíli nemám strach z nebezpečí. Mám několik párů bot, několik košil, dva kabáty, šest různých kšiltovek, pět klobouků a dvoje rukavice. Od kamaráda Štefana, prodejce ponožek, mám několik párů.

Odpuštění! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejtěžších a nejušlechtilejších vlastností, která si vyžaduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – překonat sama sebe a potlačit vlastní sobectví. Nevím, zda jsem dokázal někdy zcela odpustit podraz, ponížení, výsměch nebo nespravedlivé rozhodnutí.

Slovo senior vyznívá téměř cizokrajně. My v Česku říkáme: důchodce neboli penzista. Důvodem tohoto označení je: věk. Uplynulé roky, prožité šťastně, ve starostech, v lásce, se smůlou i štěstím, s nadějí, s nemocemi, v měnících se režimech, a pokaždé s obavami. Jistota ke slovu Život nepatří. Možná, že bychom byli s jistotou nešťastni, ačkoli po ní kolikráte toužíme.

Nemám rád závistivce, fanatiky a mrzouty, kteří spílají všemi a všem, nemám rád stejnokroj politických stran, diktaturu, které jsme si užili všichni, nelíbí se mi nelaskavost a hesla "Co můžeš, to urvi", "Po nás potopa". Neznám nic krásnějšího než je lidský úsměv.

V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.

Dvacátý první srpen 1968. Bratříček přišel do naší země v noci po zuby ozbrojen. Na Václavském náměstí zmrtvěly otisky pásů tanků. Nastalo období okupace, které bylo mocnými nazýváno konzolidací. Vzpomínka na Jana Palacha pálila v srdci. Zelené uniformy se zabydlely v lesích. Dočasně na dobu neurčitou.

Jsme lidé. Bez vlastní vůle přicházíme na svět. Někdo dostane do vínku milující rodiče a někdo naopak. Prožíváme dětství, kupují nám dudlíky, později autíčka, koníčky, panenky, obrázkové knihy. Začínáme se učit prvá slova – Řehoř, bouřka, řeřicha, řípa, roura, rak, rorejs, rýč, kočárek… V okamžiku se stáváme dospělými dětmi a poznáváme, jak život bolí i těší.

Josef Fousek měl odjakživa toulavé boty. A každá cesta i ta nejkratší, třeba jen z Kladna na Křivoklát, byla pro ně takovým dobrodružstvím jako pro jiné cesta kolem světa. Na každém kroku, i tam kde jiní vnímali jen šedou nudu, zažíval pestrobarevné příběhy, o kterých pak vyprávěl všude, kde se našel alespoň jeden posluchač.

Z čeho se rodí agrese, bezcitnost, surovost? Televize, na kterou se mnohé svádí, tenkrát také nebyla, a toho předešlého bylo vždy ponejvíc. Kteréhokoli pedagoga potkám, povzdechne nad těžkou prací ve škole. Denně slyšíme o podvodech, zpronevěrách, o neserióznosti politiků, o výstřelcích mediálních hvězd, o válkách, nemocích, zločinech, o drogových monopolech. Není divu, že hodnoty jako je láska, úcta, pravda, čest, spravedlnost a porozumění, jsou v hlubokém stínu.

Sex se dere do popředí. Vpadl k nám jako uragán. Časopisy, noviny, média troubí do útoku. Aby nepropadly na bojišti konkurence, oblékají necudné kabáty. U půjčoven postávají nenápadní, mírumilovní a úctyhodní občánkové. Rozhlédnou se a – šup – pornokazeta je v tašce. Večer, když děti usnou, nastávají radovánky. Pepř do vystydlého guláše. Režiséři, scénáristé, autoři a baviči hýří slovníkem záchodové češtiny, která pokoutně vzrušuje a hlavně přináší honoráře moderním tvůrcům.

Byl jsem krátkou dobu ženatý. Vyjeli jsme s Jarmilou do Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještě větší radost nám přinášelo vědomí, že se procházíme v hlavním městě. Na chvíli jsme měli dojem, že jsme ve velkém světě. Byl krásný jarní den, zlatý déšť zářil ze zahrad a ptáčci zpívali.

V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.

Svět všechno asi vytvořil a není nových šancí / pohřební šedé kapely zvou k poslednímu tanci / svět plný velkých kecalů a exhibičních dršek / nad městem velký prázdný kříž a opuštěný vršek / I básní pramen vyčerpán jak ropa uhlí láska ...

Jel jsem metrem z Dejvic k Muzeu. V budově Českého rozhlasu jsem měl namlouvat Rychlé šípy pana Foglara pro kazety. Najednou se ozvalo zakňučení mobilu. Vzápětí se poblíž mne ozval vzteklý hlas: „Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to seč vykašli! Jaká privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zařídím!

Snad každá generace vydává proklamace / aby se to co bylo k lepšímu pozměnilo / Svět hledá nové směry pro léčbu nedůvěry / stále se něco mění a nutí k zamyšlení / Vždyť už to není ani / zrovna jen k popukání / Tamto a nebo toto / z důvodů vážných proto / stále se něco kuje / a to co provokuje / lejstrem se hravě zruší / den ze dne Na mou duši ...

Ačkoli jsem se se o Egypt nikdy nezajímal, faraoni mne pronásledovali stále. Jediné, co o tom slově vím, je, že farao znamená člověka, který dává lidem vodu. A samozřejmě je to pojmenování egyptských králů. Většinou je po smrti nabalzamovali a ukryli v pyramidách. Dali jim do hrobek zlato a to po letech zloději ukradli.

Pana K…. jsem neměl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, každému radil a navíc byl učitel. Dával si malé pivo a vydržel při něm diskutovat o katastrofální morálce národa dvě hodiny. Seděl jsem mezi hosty u stolku před pivnicí. Snažil jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mně jeho hlas přilétal.

Začal jsem trpět samotou v tom přeplněném městě / jak stará stopa šlápoty na nekonečné cestě / smutek jsem jedl k večeři a oddával se snění / já hledal vlídné slovíčko a myslel že svět změní / Lidé si doma pěstují kočičku nebo pejska / a těm se tajně svěřují jak se jim láskou stejská / zvíře je přítel člověka a nezáleží jaké / jestli je srstí porostlé nebo je šupinaté ...