Sám nechápu, co mne to dnes vlastně udolalo. Chvíli jsem se motal po kopcích na dohled od chalupy, žádná velká námaha. Jinak nic. A přesto mi nijak zvlášť do skoku nebylo. Doma jsem se pokusil o znovunačerpání záhadně ztracené energie uložením svého těla do horizontální polohy a poslechem hudby. Je to jeden z možných a většinou i fungujících způsobů regenerace. Inspirován mailem své kamarádky, která mi v sobotu poslala sbor židů z Nabucca, pustil jsem si ze starého cédéčka ten krásný kousek se sólistkou Nanou Mouskouri.

Dnes odpoledne se ochladilo, obloha náhle poklesla a zčernala, chaoticky ji křižuje blesk za bleskem a leje. Je tady první jarní bouřka. Ještě, že máme možnost rozdělat si oheň v kamnech a ty skokové změny teploty a vlhkosti si místně eliminovat. Ale přes všechny ty výkyvy počasí je dnešek dnem pěkným a příjemným. I taková jarní bouřka má své kouzlo. Sedět si pěkně v suchu na lavičce na zápraží se sklenkou piva v dlaních a pozorovat ohnivé klikyháky blesků, na okamžik zažehnutých na černém pozadí zatažené oblohy, to vnímám jako zážitek opravdu pěkný.

V této části svého vzpomínání na potíže s jazyky a slangy se vracím k absurdní situaci, kterou jsem si sám, jakýmsi nedostatkem ostražitosti, už jako zkušený a ostřílený námořník přivodil o pár let později. Došlo k tomu, jak jinak, pod velením jednoho z ruských kapitánů. Na té lodi jsem tenkrát sloužil už déle než půl roku a stále mne nechtěli pustit domů. Dělali jsme samé rychlé, většinou krátké, ale hlavně smolné cesty.

Ten krásný alberque v Arre jsme opustili, jak se pomalu stalo naším zvykem, brzy ráno těsně po rozednění. Byla středa, jedenáctého dubna, můj pátý den na cestě ze Saint Jean Pied de Port. Všichni tři jsme se shodli na tom, že nám starším jde v první polovině dne všechno lépe a s menší dávkou námahy, a proto je třeba toho času co nejhospodárněji využít. A tak jsme lehce a v pohodě došli do Pamplony. Prohlédli jsme si v tom velkém městě spoustu pamětihodností mohutným opevněním počínaje a tamější katedrálou konče. Tu však jenom zvenčí, jinak pro nás nebyla přístupná.

Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.

Ten den i přesto, že byl trochu deštivý, byl plný jakési vstřícnosti a jemného vedení. Všichni kolem nás spěchali do Pamplony a předbíhali nás, aby si zajistili v tom velkém městě ubytování a taky aby tu chladnou a deštivou etapu měli co nejdříve za sebou. Nás se ten všeobecný chvat ale jaksi netýkal. Obavou, kterou se v nás pokoušeli vyvolat někteří z těch předbíhajících a spěchem schvácených poutníků, že totiž do Pamplony směřuje příliš mnoho lidí a na ty, kteří přijdou poslední, už nezbude ubytování, jsme se zneklidnit nenechali.

Ten třetí den se během dopoledne přece jenom ještě rozzářil sluncem a mé, ranním deštěm navlhlé svršky, teplým vánkem rychle usušil. Kráčel jsem sám, kochal se krásou krajiny a městeček, kterými jsem procházel, a hned dvakrát toho dne jsem si v praxi ověřil, že na té cestě se snad ani nedá zabloudit. Jak jsem tak na všechno vykuleně hleděl, přestal jsem si hlídat směrovky a dvakrát se mi na křižovatkách podařilo ze správné cesty sejít.

Z té přeplněné horské nocležny jsem se vytratil raději hned za svítání. To aby ty dvě ženy, až se budou ráno z té kruté noci dávat dohromady, měly potřebné soukromí a nemusely se ostýchat před cizím chlapem. Po paměti jsem sesbíral svůj skromný majetek, nacpal to všechno do batohu, přesvědčil se, že se včerejší defekt mého pohybového aparátu sám od sebe srovnal, pozdravem se rozloučil a šel. Vyžadovalo to z mé strany značné odhodlání, protože ta slota venku trvala i po rozednění a vydržela po celý nadcházející den. Odkládat to ale nemělo smysl, dříve nebo později bych stejně do toho nečasu musel.

Na místě jsem tedy byl, ale žádná výhra to ještě nebyla. Nevěděl jsem, kam mám jít. Netušil jsem, jak se tam budu chovat, až to místo najdu a ani, kdo se mne tam ujme. Jenom jsem doufal, že se tam někde pro mne najde nějaký koutek, kde si budu moci konečně po třech dnech zout boty, že tam někde bude sprcha, ve které se zahřeju a zbavím potu a prachu, a hlavně nějaká postel, na které si budu moci konečně v klidu a pohodlí odpočinout. Kdo mi k tomu všemu ale dopomůže, nad tím jsem raději nepřemýšlel. Jedno jsem věděl jistě. Naděje, že se s mou znalostí těch několika anglických slov ve Francii s někým domluvím, je mizivá. A přece se to stalo.

Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.

Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil.

Dalšími nepostradatelnými pracovníky hotelového oddělení jsou stewardi. Nevím, jak to na palubách obchodních lodí chodí dnes, ale za časů mé aktivní služby byli tři. První a služebně nejstarší byl steward kapitánův. Ten pečoval o pohodlí a spokojenost našeho velitele a zajišťoval obsluhu osazenstva důstojnické jídelny. K tomu nemám co dodat, do styku jsem s ním nikdy moc nepřišel. Druhý steward, kterého jsme jako posádka měli víc na očích, měl na starosti jídelnu mužstva včetně obsluhy jejího osazenstva a úklidu v jejich prostorách. Každý z nich k tomu vždycky přistupoval zodpovědně, a tak kultura stolování, obsluha i čistota byly na všech lodích na velmi vysoké úrovni.

Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.

V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.

Život námořníka je tím nejpohodlnějším životem, jaký si vůbec dovedu představit. Je to existence tak pohodlná, že je to až nebezpečné. Pokud to člověk přežene a žije tímto životním stylem přílš dlouho, vypěstuje si návyky tak zhoubné, že potom udělá nejlíp, když zůstane u této profese už napořád. Ono je tam totiž všechno blízko, o všechno, co souvisí s běžným režimem dne se tam člověku stará někdo, kdo to má zakotveno ve svých pracovních povinnostech, takže je to tam všechno vlastně velmi jednoduché. A taková přílišná jednoduchost a pohodlnost, ta je ve svých důsledcích vždycky velmi ošidná.

Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.

Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž. Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá.

Trvá masopust a my ho u nás v chalupě letos pojali docela vážně. Ne snad, že bychom ze své stravy zcela vyloučili maso, ale pokoušíme se alespoň část denní potravinové dávky mít sestavenou tak, aby se dala označit za potravinu zdravou, nebo dokonce léčivě působící. Letos, hned z kraje roku, mi někdo z kamarádů zaslal mailem zkrácený výtah z vědecké práce německé biochemičky Dr. Johanny Budwig. Moudrá paní a nezpochybnitelná teorie.

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...

Dnešní den byl moc hezký. Na odpolední procházce, jedné z těch, kterými si tady utužujeme zdraví a snažíme si udržet i smysl pro krásu, jsme se ženou zašli na kus řeči ke staré paní, která už hezkých pár desetiletí obývá neokázalé, ale dokonale funkční a krásné, staré stavení, usazené těsně pod vrcholem kopce. Znovu, jako už mnohokrát, nás ta její malebná chaloupka okouzlila. Taková stavení, v takových zákoutích, už dnes vidět téměř není možno. To místo prostě člověka pohladí po duši. Vstoupíte-li na ten dvorek, jediná věc, která vám v té chvíli přijde na mysl je poznání, že skutečná krása je opravdu v jednoduchosti.

Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů.

Podivná zima pokračuje. Zimní a jarní teploty se už nestřídají po dnech, ale po hodinách. Ráno a dopoledne je obleva, po obědě přituhne a nějakou dobu sněží a večer zase taje. Nějaký sníh sice kolem nás ještě na svazích leží, ale okolí chalupy, tam, kde jsme sníh odklízeli, je blátivé. Jenom smrky na vršcích okolních kopců mají bíle namrzlé koruny a z dálky vypadají velmi malebně. To se ale týká jenom poměrně vzdálených kopců. Naše nejbližší okolí je vlhké a smutné, k procházkám neláká, a tak trávíme čas doma, u televize, při poslechu hudby a čtením.

Doma je krásně, voňavo, vánočně. Do Štědrého dne zbývají už jenom dva dny. Žena peče ještě nějaké cukroví, míchá polevy, zdobí, co napekla dřív, a já, jako kdysi v dětství, každý kastrůlek od těch dobrot vyškrábu lžičkou a když se můj malý vnouček Kuba se svojí babičkou nedívají, ještě ho pečlivě vytřu periodicky olizovaným prstem. Dával jsem Kubovi taky líznout a do toho předsvátečního požitku jsem ho chtěl zasvětit, ale jemu to, z nějakého důvodu, nechutnalo.

Přisněžilo. Mráz sice ustoupil, teplota se i v noci pohybuje těsně kolem nuly, ale krajina kolem je přikrytá dvaceti centimetry lehounkého, čistého prašanu. Vánočně nazdobené stromky a keře v zahradách domků v údolí kolem řeky, s různobarevnými světýlky blikajícími pod průsvitnou sněhovou duchnou, propůjčují večeru při tom tichém, lehounkém sněžení až pohádkovou atmosféru. Naše každodenní večerní procházka vesnicí byla dnes, díky tomu, obzvláště pěkným zážitkem.