Ľudia milujú senzácie. A prečo nie? To, čo sa opakuje, stáva sa všedným. Treba to revitalizovať. Teraz boli noviny plné otvorenia filmového festivalu v Cannes. Prečo? Najmä preto, že tam na úvod premietali film ...

Vypůjčený titulek (citát K. H. Máchy, v současné době vzpomínaný) mne připomněl nejprve předválečného profesora Miloslava Hýska (1885-1957), jehož jsem poznal v dobách nelehkých, okupačních a válečných. Zvláště v těch pohnutých letech to neměl snadné: byl profesorem dějin české literatury, literárním kritikem a historikem. Byl mužem činu, typický pozitivista, u něhož bylo samozřejmostí maximálně vyčerpat o předsevzatém tématu všechny dosažitelné prameny a zdroje.

Je docela zajímavé, že ačkoliv sociální prostředí obou mých rodičů bylo velmi různé, kultura na mne útočila už od útlého dětství z obou stran. Samozřejmě více ze strany maminčiny, zejména zásluhou dědy - kantora, který mě vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé vísce se kultuře dařilo, že byste žasli. Takže si nyní dovolím zařadit něco z kulturního soudku.

Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...

Počul som, že ktosi v parlamente chcel presadiť zákon, alebo nariadenie, alebo čojaviemčo o uľahčovaní rozvodov. Asi v rámci absolútnej liberalizácie, ktovie. Aby účastníci skrachovaného manželstva sa hádam ani nemuseli unúvať na súdne pojednávanie. Aby stačilo, keď si doma jedného dňa povedia že dosť a tým by bolo manželstvo anulované.

Naše Cvičná škola měla pouze pět tříd asi jen po dvaceti žácích a nazývala se tak proto, že se na nás v jednotlivých třídách občas - na tak zvaných pokusech - učili učit studenti Raisova učitelského ústavu, jakéhosi předchůdce pedagogických gymnázií. I nás učili dva vynikající, jeden průměrný a jeden velmi nepříjemný učitel, ze kterého se vyklubal kolaborant.

Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“.

Stovky vyhozených miliónů podle čelných představitelů strany a vlády prý zviditelní Českou republiku, přilákají návštěvníky. Podle normálně uvažujících lidí ale zase není tolik co zviditelňovat a potencionální návštěvníci si již místo peněženek kupují přenosné příruční trezory a do aut, která budou parkovat na všech třech parkovištích místo zabezpečovacích zařízení shání spolehlivější hady škrtiče.

Často se nás lidé ptají, zda máme na jevišti trému. Odpověď není jednoduchá... Máme. Intenzita trémy je totiž závislá na velikosti zatížení umělce, na stupni jeho připravenosti k výkonu, na jeho momentálním zdravotním stavu ...

Když navštíví takoví školní výletníci kupříkladu naši galerii, v prvních okamžicích těkají z místa na místo, běhají a hledají, k jakému pro ně známému akčnímu hrdinovi či výjevu by se mohli obrátit a zaměřit svoji pozornost. Teprve po chvíli se ztišují a začínají vnímat a přijímat obrazy a objekty z krystalů, které je obklopují.

Co může být povznášejícího pro ctitele hudby Bedřicha Smetany, než slyšet jeho zpěvy v místech, kde se zrodily!? Stalo se tak minulou sobotu (15. května 2010) za přítomnosti velkého množství návštěvníků, a to nejen obyvatel obce Obříství, ale přijeli hudbymilovníci a turisté také z Prahy a mnoha okolních obcí, aby zde na Lamberku byli uvítáni starostkou obce Jitkou Zimovou.

To už ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy normálního společenského života, Sokola i skautingu. Marně dnes přemýšlím proč tyto dvě organizace na sebe žárlily, my kluci byli samozřejmě jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty.

Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.

Celý den nám přednášela, obsluhovala přitom svůj diaprojektor, psala a ukazovátkem vysvětlovala na velkém plátně diagramy, tabulky a memogramy, žonglovala s míčky, testovala schopnosti účastníků kursu, aby v samotném závěru odpovídala na desítky zvídavých otázek. A neváhala – ač viditelně unavená v pozdním odpoledni - a na požádání nás vyzvala, abychom jí nadiktovali 30 dvojciferných čísel.

Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí.

Plevel a býlí bují, jak známo, v místech nezušlechtěných, na skládkách, lidmi opomenutých místech, nekultivovaných bývalých polích a lukách. Občas se vyskytnou též na obdělávaných místech a plochách, avšak v míře vcelku zanedbatelné, která skýtá možnost v době brzké vše napraviti. Nejinak je tomu v mluvě mateřské, neboť i zde je třeba dbáti s úsilím nemalým na to, aby se nám jazykový plevel nerozmnožil natolik, že by pokryl v míře nebývalé pole zorané.

Když jsem spatřil světlo světa, chybělo do skončení 2. světové války několik týdnů. Shodou okolností se v ten samý den – i když o nějaký ten rok dříve – narodil i český filozof a myslitel Jan A. Komenský. Jako místo, kde jsem měl přijít na tento svět, mi byla vyšší mocí určena pražská porodnice na Vinohradech "U Apolináře", která je dodnes více známá jako záchytná stanice pro opilce než jako vstupní brána novorozenců do života.

Myslím, že všechna dnešní párková nedorozumění způsobil párek v rohlíku. Prosím vás, opravdu si myslíte, že v rohlíku máte párek? Omyl, jen půl párku. Pokud by se do rohlíku dával celý párek, výsledný výrobek by trochu připomínal cep, protože i do největšího rohlíku nacpete jen půl párku. Ale napsat na ceduli „Půl párku v rohlíku“ by asi nebyl nejlepší marketingový tah.

V dalších letech jsem se snažil něco napsat a udat „někam“ vždy před volbami a po nich, ale už bezúspěšně. Většinou jsem upozorňoval na to, že náš volební systém je velmi nedokonalý, a naivně jsem navrhoval optimálnější varianty. V nich šlo o to, jak to zařídit, aby se lidé nebáli volit malé strany, protože nepřekročí pětiprocentní hranici. Nabízel jsem řešení, že by na volebních lístcích bylo možné označit nějakou alternativu, aby se ani jeden hlas „propadlé“ strany nedostal straně, s níž volič naprosto nesouhlasí.

A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.

Koncem roku 1991 jsem ovdověl a v mém životě nastalo podivné prázdno, které počátkem nového roku vyplnil přítel Egon, který byl v té době už ve vysoké státní funkci. Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové – tedy má parketa – vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl.

Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit.

Mezi mými četnými přáteli, kteří opustili naši zem, byl i Egon Lánský, jeden ze zakladatelů KANu. Ten se přidal k naší „povysokoškolské“ partě v roce 1963. Přivedl ho můj spolunocležník z koleje Zdeněk, který ho poznal na vojně ve Stříbře. O Egonovi ještě bude řeč později, ale faktem zůstává, že s jeho odchodem do emigrace dostala soudržnost staré party první velkou trhlinu.

I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přesto se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly.

Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat dlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.

I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.

Plk. Ing. Jan Horal byl mezi válečnými veterány znám svou obrovskou podporou těm, kteří obětovali pro svou vlast to nejcennější, zdraví, svobodu i životy. Pocházel z rodiny legionáře a lékaře a jak říkal, doma měl velice tvrdý režim, proto byl zvyklý na disciplínu. Jako dítě chodil do Sokola a ve třinácti letech přešel do Masarykovy letecké ligy. Po okupaci Československa utekl jižní cestou do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie a poté nastoupil do tvořící se čs. zahraniční jednotky ve Francii. Prošel se západními spojenci zpět až do osvobozené vlasti, ač byl v průběhu války těžce zraněn.

Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.

Kdekdo tvrdí, že počasí je pěkný prevít, neboť nám dělá naschvály a jen málokdy nám kápne do noty a je takové, jaké potřebujeme. A naopak – jen málokdo si možná všiml, že počasí je fenomén, který doslova nezná hranic! Všichni nositelé počasí, tedy všechny ty tlakové výše, tlakové níže, studené a teplé fronty se zcela bezostyšně prohánějí nejen nad mezinárodními vodami oceánů, ale i nad všemi světadíly a tedy i nad Evropou, jako by už dávno byla sjednocená a na její vlajce bylo doslova přehvězdičkováno. Počasí je prostě suverénní fenomén, aniž to musí nějak zdůrazňovat a zviditelňovat!

Rozhlas má pro mne jako meteorologa ale také svou druhou stranu. Díky své profesi s ním spolupracuji už od roku 1959, kdy vysílal mé první předpovědi počasí ve svých pravidelných zpravodajských relacích, tehdy samozřejmě pod pseudonymem – meteorologický ústav. Své inkognito ztratili meteorologové a s nimi i já nejprve v Čs. televizi v šedesátých letech a teprve asi o 15 let později v Čs. rozhlase.

Asi poslední vymožeností lidského umu jsou samočinné počítače a i s těmito potvůrkami na stará kolena bojuji se značně střídavými úspěchy! V krátkosti by se to dalo shrnout do následujících řádků. První velký sálový počítač v Českém hydrometeorologickém ústavu byl západoněmecké provenience, vyžadoval klimatizované místnosti, sloužil pouze spojovacím účelům a nahradil dálnopisy. Na obrázku pak mohu připomenout počítač EC 1030, kterému jsme říkali „EC půl jedenácté“. Byl z dílen RVHP a sloužil už výhradně pro meteorologické účely.

Dokázala to silnou vůlí překonávat, dokonce vystudovala vysokou školu, ale ani jedno generační období nestačilo k většímu poznání: její syn Jirka měl podobné potíže ve škole, kde jeho maminka marně ukazovala od psycholožky zprávu, v níž se poprvé objevil termín dyslexie. Učitelé si vedli stále svou…

Jsou ale i daleko menší a možná i zajímavější věci, než automobil, které tu zpříjemňují, tu naopak znepříjemňují náš život. Mezi ně patří věcička zvaná telefon, nejlepší to prý to dárek pana Bella našim ženám! A kupodivu i k této věcičce jsem našel jeden svůj krátký, už novější příspěvek do ankety nějakého časopisu.

Protože jsme se v rodině nedopracovali ani k jachtě, ani k soukromému letadlu, mohu dále vzpomínat pouze na zkušenosti s nejrozšířenějším dopravním prostředkem – osobním automobilem. První jsem vyženil v prvním manželství a byla to Tatrovka z roku mého narození! Byla docela zachovalá a jako důkaz svých technických „znalostí“ mohu uvést, že pro mne nejzajímavější byl fakt, že to auto mělo podél dveří stupátka!

Dostávám k další kategorii střípků, které snad lze nazvat střípky technickými. Myslím, že na rozdíl od Miroslava Horníčka, který říkával, že jeho technické znalosti končí u skoby, jsem na tom podstatně lépe. Tedy zejména teoreticky, po stránce praktické je to už horší. Vím sice, že šroub se zašroubovává doprava, ale stačí abych měl nasadit zahradní hadici, která se šroubuje zezdola na vodovodní kohoutek, a hned si nejsem jistý!

Kocourkovské poměry v naší lidové armádě mohu dokumentovat i dalšími příhodami. Koncem října 1958 jsem nastoupil jako svobodník aspirant na půlroční prezenční službu do Bratislavy, kterou jsme jako budoucí hlavní město Slovenska měli bránit protiletadlovými kanóny. Protože v tom podzimu protáhli vojenští páni některým vojákům „prezenčku“ o pár měsíců, nějak se pro mne nenašla prázdná postel, a tak jsem až do Vánoc spal na madraci na ústředně. Teprve po Novém roce jsem byl převelen do kasáren v Pezinoku.

Vím, že zejména ta lepší, něžnější část lidstva není příliš ráda, když pánové vzpomínají na svá léta vojenská. Ale přesto, ač svou náturou realistický pacifista, nemohu si pomoci a alespoň několik vojenských střípků sem musím ještě zařadit. Nikdo se nemusí bát, budou to určitě střípky veselé až ještě veselejší, jak už jsem je trochu „nakousl“ při líčení „vojny“ na fakultě.

S „vrcholovým“ sportem, samozřejmě naprosto amatérským, jsem skončil asi v šestadvaceti letech, tedy poměrně brzy, a pak jsem se oženil. Nestěžuji si, každé životní období má své kouzlo, že? Naštěstí jsem přece jen stále mohl prohánět své pomalu ale jistě tloustnoucí tělo zejména na ústavním hřišti u Vltavy v Komořanech. Tam se také hrála zejména odbíjená, ale i nohejbal a tenis. Jednou za rok jsme pak vyzývali na fotbalový souboj kolegy z letiště nebo vojenské meteorology.

Milí trpěliví čtenáři, teď bych si dovolil pomalu přejít od střípků kolaboračních ke střípkům z oslav osobních. Bylo ji pár desítek, ale nebojte se, připomenu jich jen pár. Zažil jsem pět a půl ředitele (pět regulérních a jednoho zastupujícího) a má drzost někdy dosahovala takových výšin, že jsem své zdravice prozpěvoval i některým z nich, což tedy vlastně byla také ještě jakási kolaborace a podlézání tak napůl!

Ani v letech osmdesátých mě múzy neopustily a tak mohu pokračovat v exhibování. Mezinárodní meteorologický den (1983) | Milí zlatí od počasí, proč jsme se ti sešli asi? I když není dneska pátek, přesto máme velký svátek! Podle hesla zdravím vřele všechny pozorovatele, Z vnitrozemí, od hranic, vždyť bez vás jsme míň než nic! Drazí přátelé, vždyť jen díky vám, můžeme směle otevřít svůj krám. Každou hodinu podle budíka, hupky do budky, každý utíká.

Byly to zlaté časy, měli jsme všechno, jedny boty na kĺzačky, druhé na fotbal, třetí do kostela. Ty jsem nosil i do školy a k muzice. Kabát taky jeden, kožený, aby mně nebylo zima měl jsem kožák bez podšívky a pod kalhotami podvlékačky. Ponožky obyčejné, žádné tlusté. Zima totiž u nás na jižní Moravě jednak netrvala dlouho a když přišly mrazy, brzo odešly.

Poslyšte nyní, jak se dá provést exkurze jednotlivými pracovišti našeho milovaného komořanského zámečku. Od vrátnice, přes sklad, telefonní ústřednu, jídelnu, sálový počítač, dálnopis, fonii, kreslírnu, prognózu, staniční síť, správu budov až po výzkum. Následující řádky mají i jistou historickou hodnotu. Najdeme v nich totiž pohled na tehdejší technické vybavení Českého hydrometeorologického ústavu.

Nevím, komu se ty tyto mé střípky vzpomínek dostanou do rukou, přesněji před oči. Je ještě mnoho kolegů, spolupracovníků a spolupracovnic, o kterých lze s jistotou říci, že patří mezi ty pro mne nezapomenutelné, i když jsou mezi nimi už také četní nebožtíci a nebožky. Chtěl bych ale připomenout zejména příhody příjemnější. Třeba tu, kdy byl do čela našeho ústavu v roce 1980 jmenován novým ředitelem Ing. Václav Richter.

Ve středu 24 11 2010 zemřel jeden z posledních veteránů československé bombardovací perutě RAF plukovník Jan Wiener. Veterán vzdušných bitev druhé světové války podlehl dlouhé nemoci ve věku 90 let v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Informoval o tom Jiří Pehe z pražské University of New York a potvrdilo to ministerstvo obrany.

Nyní to opět trochu zamíchám a v dalších střípkách musím dát gentlemansky přednost něžnému pohlaví. A jako obyčejně nevím, kterou dívenkou, slečnou či paní mám začít... V době mého nástupu „do praktického života“ byla určitě nadpoloviční většina mých spolupracovnic dívkami a slečnami. Paními a manželkami se staly později, a jak už víte, jedna z nich dokonce tou mou.

A tak se nyní snad konečně dostanu k těm už mnohem dříve avizovaným komořanským a vlastně i „celoústavním“ osobnostem a „figurkám“. Už dopředu musím upozornit, že se opravdu nechci nikomu posmívat, a že všichni, o kterých se zmíním, zůstávají v mých vzpomínkách právě proto, že jsem je měl a mám všechny rád. Přitom se určitě nedostane na všechny a velmi váhám, kým začít. Asi bych měl začít vážněji a postupně přejít k záležitostem veselejším.

I když práce šlechtí, jak nám i našim dětem vštěpovali do hlavy králíci z klobouku, nevím, jak přiblížit naše meteorologické pracoviště, abych příliš nenudil. Musím pečlivě vybírat jen ty nejzajímavější střípky. Třeba že v našem komořanském zámečku byl někdy za Marie Terezie dokonce uzavřen jakýsi separátní mír po nějaké bitvě, což kdesi „vyšťoural“ náš velký komořanský polyglot V. Bělohlávek.

Psal se rok 2000. Bylo 9. listopadu. V novinách a dalších médiích, a to i za naší hranicí, se to hemžilo titulky a mnoha zpravodajstvími i komentáři k témuž: Stavba moderní knihovny a synagogy..., jedinečný počin pro 21. století v Liberci…. , záštita českého i německého prezidenta, nominace na stavbu roku, vklad do informační společnosti, centrum vědění, celoživotního vzdělávání, setkávání, komunikace…. Ta událost se komentovala, oslavovala i přetřásala ještě nějaký ten rok poté.

Když se vrátil z Afriky, přinesl nám na prognózu kromě velké láhve bezvadného koňaku i různé africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššímu vedoucímu, kde bohužel, tedy pro něj, setrval v delším, jistě srdečném rozhovoru. My se ho ale nemohli dočkat, jeho lahvinku jsme nejen načali, ale i dokončili! Nebylo to od nás moc pěkné, ale on se nezlobil a poslal pro další, což asi neměl dělat.

Ačkoliv Zdeněk neměl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou přišel do práce pořádně odřený. Na náš dotaz, co se mu přihodilo, nám se zářícíma očima vylíčil, jak se mu krásně jelo, s hlavou závodnicky skloněnou za menším náklaďákem. Ovšem jen do té doby, než ten jeho „vodič“ přibrzdil. Snad ani nevěděl, jak velké štěstí měl.

A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.

Lidské asociace jsou nevyzpytatelné, a tak když jsem zase onehdy nemohl usnout, z ničeho nic se mi vybavilo několik střípků, které by se daly nazvat „svatební“ a které se vlastně hodí zařadit hned za minulé střípky milostné. Brzy po konci druhé světové války jsem byl v rodném Jičíně coby jedenáctiletý za mládence na svatbě starší sestry jednoho svého kamaráda. Byla to mne událost velkolepá.

V těchto místech jsem nucen učinit významnou inovaci a při odhalování dalších střípků svých vzpomínek postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborů, disciplin - kdo ví? Největší problém budu mít s tím, jak moc se odvážím odhalit své nejniternější nitro, takže prosím eventuelní čtenáře o notnou míru shovívavosti.

A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.

Řekne-li se Marta, vyvstane každému z nás na mysli žena, dívka či holčička toho jména z nejbližšího okolí. Napíše-li se Martha, je téměř bezvýhradně jasné, alespoň mně a mnoha dalším z mojí generace, že se jedná o ženu jedinou: Marthu Elefteriadu. Doufám a věřím, že mi odpustí – byť se o tom nikdy nemohla dozvědět, nebýt mého dnešního doznání – že jsem ji svýma někdejšíma očima vídala a smysly studentky vnímala jako krapet „ošizené dvojče“ ve stínu své mladší a sexy sestry Teny.

Ke studiu na Obchodní akademii v Praze-Karlíně (OAK) jsme nastupovali ve školním roce 1940/41, tedy před 70 lety. Bylo nás 46 ve třídě, jak už jsem psal v předchozím článku (Pozitivní noviny, 2. 9. 2010). CO JSME SE DOZVĚDĚLI o historii naší školy? První českou obchodní školou ještě v Rakousko-Uhersku byla Českoslovanská obchodní akademie v Praze, Resslova ulice, založená v roce 1892.

Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme v roce 1955 poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným „Dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil!“

Páni profesoři – jak se dříve říkalo pedagogům na středních školách – se svým vzděláním, erudicí, a neváhám říci i vlasteneckým zanícením, povznesli tuto školu na vysokou úroveň. Vzpomenu některé, kteří učili ještě mne a které jsme měli ve velké oblibě (abecedně). Všichni měli tituly Ing. nebo RNDr. či RCDr (méně obvyklá zkratka titulu rerum commerciae doctor = doktor obchodních věd).

Tak to bylo zhodnocení mého opravdu kvalitního kulturního vyžití počátkem mých studií. V dalších letech, tedy v druhé polovině let padesátých, těch divadelních představení trochu ubylo, ale zato přibylo návštěv kin, tanečních kaváren a jazzových koncertů. Místo slovutných scén přišly na řadu skvělé obnovené hry Voskovce a Wericha v divadle u Nováků, které často měnilo své jméno.

Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen.

A nyní mohu pokračovat v dalších, většinou opravdu příjemných a úsměvných příhodách ze studentského života, který přes velmi nepříjemná padesátá léta pro nás patřil k nejlepším létům našeho života. Tak tomu ale bylo asi vždycky, v každé generaci. Prostě volné studentské mládí, které se tak trochu podobalo Stříbrnému větru Fráni Šrámka.

Jestli něco mé vážené kolegyně od našeho společného přítele Karla Helmicha (1926-2010) na výsost milovaly, pak to byly nejen jeho výtvory z listového těsta, ale také jeho recepty. A těch bylo nepočítaně. Karel zkoušel s tím těstem doma všechna možná kouzla, posháněl všude kdekoliv nejrůznější ingredience a teprve potom, když uznal svými chuťovými buňkami, že to bude chutnat, sepsal recept.

Po další tři roky až do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpočátku na “šesteráku“ se třemi dřevěnými palandami, později už „pouze“ ve čtyřech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidně mohl odkázat na krásnou píseň Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o půl generace mladší než já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut už jsou téměř mými vrstevníky.

Hned první týden jsme byli rozděleni do tak zvaných studijních kroužků asi po deseti lidech a v tom mém bylo pět studentů, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii v Brně, kde měla být otevřena specializace meteorologie. Armáda to však nestihla a tak těch pět přešlo na první semestr k nám do Prahy.

O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali. Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.

Snažím se sice, abych nebyl na těchto stránkách příliš sebestředný, ale zdá se, že se mi to moc nedaří. Přesto se pokusím alespoň o pár ani ne střípků, ale pouze střípečků vzpomínek na rodinu mé první manželky. Narodila se - tedy samozřejmě ne rodina, ale má první žena - za války v Praze a byla o šest let a tři měsíce mladší než já.

Letos naše tři více než čtyřicetileté děti usoudily, že je na čase, abychom převzali prarodičovskou prázdninovou štafetu a poradovali se alespoň týden společně se všemi pěti vnoučaty najednou. Nakonec naštěstí bylo moudře usouzeno, že nejmladší holčičce, které ještě nejsou ani tři roky, by se stýskalo po mamince a tatínkovi více, než po její desetileté sestřičce. A tak se chrástecká chalupa a její okolí stalo na první prázdninový týden malým dětským táborem.

Nepřeberně podob má život v dědině na jižní Moravě, dnes už ne typicky zemědělské, ale zůstaly dny sváteční a všední na rozdíl od jiných míst, kde svátky jsou odlišné jen délkou setrvávání v posteli. Fádnost, stereotyp zde místo nemají ani v době počítačů, a není jediného projevu, aby neměl charakter Moravského Slovácka. Tradice se udržují uměle i spontánně snad nejvíc ze všech dědin Moravského Slovácka v Dolních Bojanovicích.

Jak už říkal nesmrtelný Švejk, je dobře, když je někdo přímo odněkud! Znát své kořeny nikdy neškodí, i když se někdy hledají složitě. A tak tatínkovu stranu – tedy co se týče jeho předků - nemám vlastně zmapovánu vůbec. Na jeho rodiče si nevzpomínám, zato jeho sourozence, tedy tetičky a strýčky, jsme navštěvovali často.

Vůkol tu není nikde tajemných míst a krajina poblíž dědiny je průhledná, čistá, a snad není ani v lidské paměti, že by zde kdysi někde vládly nekalých živlů nebo snad nějakých temných sil skutky zlé. Strašidla a postavy čarodějné, osoby v duchy se proměňující či duchové, pronásledující oběti, jakoby se do dějin propadly a zůstaly navěky v minulosti, aby už jen ve známost přicházely skrze vyprávění stařenek.

Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.

A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku. Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách!

Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.

Nyní se opět vrátíme od pasivního sportu k aktivnímu. Lyžování i bruslení jsem měl sice docela rád, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby se to provozovalo při 20 st.C nad nulou. Měl jsem vždy prostě raději teplo a koupání, jistě i proto, že pro něj byly v Jičíně přímo bezvadné podmínky. Koupaliště se skokanskou věží na rybníku Kníže, poblíž nádherné teplé rybníky u Jinolic, hezké a teplé koupaliště v Němyčevsi a naopak mnohem chladnější, v Prachovských skalách, se známým dřevěným Pelíškem.

Abych stále neunavoval školou, v těchto střípcích přeruším vzpomínky na své učitele a profesory, „zařadím zpátečku“ a zařadím něco „z jiného soudku“. Sportu musím zcela jistě věnovat několik kapitolek těchto střípků. Jsem skálopevně přesvědčen, že právě díky opravdu velmi všestrannému sportování jsem prolétl celou pubertou bez ztráty kytičky. Tedy bez nikotinu, alkoholu, jakýchkoliv generačních rebelií a dokonce i bez větších zranění.

Již adresa byla podivná. Oslovení pan zemřelý se vyskytuje jen ojediněle. Slovo zemřelý je připsáno ručně, takže to každého hned trkne, že jsou v obraze. Vědí, že zemřel, pochválila jsem je v duchu. Ještě, že to byl dopis obyčejný, bez těch všelijakých barevných pruhů, jinak by kalvárie začala už na poště. A hle, Pozvánka na schůzi akcionářů. Při znalosti stavu adresáta to bylo opravdu troufalé.

I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.

„Když jsem se přistěhoval do Libně,“ vzpomínal dál, „šel jsem se také podívat do restaurace, kam chodíval pan Hrabal. Tam vám byla výčepní... senza ženská! Ona měla všechno nastrkané pod pultem a k tomu upravenou halenku a neuvěřitelný dekolt. Takže, když se naklonila pro to, co měla pod tím pultem, málem všichni chlapi přepadli, protože byli hlavou a potom i očima za ní. Od té doby jsem do té hospody začal chodit taky.“

Vrchlabské gymnázium bylo před válkou a pochopitelně i za války německé, a jako česká škola bylo zřízeno na podzim v roce 1945. Zpočátku mělo jen šest tříd, v dalších dvou letech počet tříd vzrostl na desítku, ale pak po geniální reformě v roce 1948 opět klesal a v době mého nástupu ty třídy byly už jen čtyři! Jejich latinské názvy – kvinta až oktáva zanikly a byly nahrazeny římskými číslicemi I. až IV.

...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.

Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.

Kdo ve svém dětství či mládí změnil bydliště a školu, ten dobře ví, co to s chudákem puberťákem udělá. Jisté nepříjemnosti čekaly i mne, protože jsem z jičínského Lepařova gymnázia přešel nejprve na dva roky do vrchlabské Měšťanské školy, z níž se pak stala Základní devítiletá škola Dukelských bojovníků. Další tři roky jsem prožil na střední škole, která přijala „hrdý“ název Gymnázium Klementa Gottwalda!

Bohužel opět zjišťuji, že utřídit své vzpomínky není nic jednoduchého. Takže se nyní opět vrátím trochu zpět a přistoupím k popisu, kterak jsme s tatínkem vybírali jeho nové služební působiště. Nejprve jsme se byli podívat na nádraží v Lomnici nad Popelkou, malém městečku pod známým poutním kopcem Táborem, na jehož svazích jsme také někdy lyžovali.

Rok 1948 byl jistě osudový pro nás všechny, kdož jsme žili v naší krásné a do katastrofy se řítící republiky. Tyto Střípky jsou ale osobní zpovědí tehdejšího teenagera a pro mne osobně znamenal podzim tohoto roku dvojnásobné vykolejení. Nejdříve jsem byl v září ještě v Jičíně „ přejit“ z gymnázia na měšťanku a o měsíc později jsme

Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.

Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení obecně a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.

Městský člověk může mít sice zahrádku, chatu, zahradu nebo něco podobného, přesto však mnoho seniorů vyhledává také ve všech možných volnočasových aktivitách druh sportu, kterému se věnoval v mládí a snaží se alespoň v daných možnostech a podle své fyzické kondice v něm pokračovat. Liberecko, počítaje v to samozřejmě také Jablonecko a celé rozsáhlé území nejbližšího okolí Jizerských hor, předurčilo pro většinu obyvatel zimní sporty, především lyžování a potom speciálně běhání na lyžích.

Tak a teď jsem si uvědomil, že se musím opět nesystematicky vrátit do září roku 1946 a nejdříve ještě daleko nazpět. Lepařovo gymnázium v Jičíně mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Tato škola patří mezi sedm nejstarších škol v českých zemích, založil ji – jako kde co v Jičíně - Albrecht z Valdštejna v roce 1624 při jezuitské koleji a byla na jiném místě, než je dnes.

Nyní bych chtěl – jak se říká z jedné vody načisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – náctiletí v těch prvních poválečných letech stihli. Na rozdíl od angličtiny můžeme tohoto termínu užívat už od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejně neznali! Sokol a skaut byly jasnou záležitostí snad pro všechny.

Z kulturních akcí za války mi utkvěla v paměti četná „bytová“ loutková představení, která „produkovali“ rodiče hned dvou mých spolužáků. Někdy jsme si mohli i sami zahrát a vlastně i doma jsem měl malé loutkové divadélko s několika loutkami. A pak samozřejmě představení jičínských ochotníků s nezapomenutelným Kašpárkem.

Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi.

Matně si pamatuji, že o Vánocích v roce 1938 rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostali – zřejmě naposledy - pod stromeček dárkový košíček. Kromě lahvičky vína v něm bylo pár pomerančů, datlí, fíků a pišingrů a hlavně i malý balíček čokolády. Téměř všechny tyto pochutiny jsme pak neviděli téměř deset let a některé tropické ovoce ještě mnohem déle!

Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.

Nějakými kolotoči osudu jsem se předloni stala autorkou Pozitivních novin. Vzala jsem si úkol velice zábavný: pro každý týden připravit životopis někoho, kdo se v tom týdnu narodil nebo zemřel. Sdělila jsem, že si budu vybírat mezi těmi, kteří mají daný týden kulaté nebo půlkulaté výročí, že dávám přednost osobnostem, které už nežijí, jsou třeba i polozapomenuté - a jelo se... A tak se stalo, že jsme se v Pozitivních novinách dostali až ke sté osobnosti.

Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, v ní velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu.

Ke dvojímu dědictví jsem podle předků rodičů udělala rodový strom. A uvědomila si, že chci vědět, jaké role hrají, ba musí hrát moje nohy – pilíře tohoto dědictví. Pilíř První: Četla jsem otcovy sešity, poznámky, postřehy, výstřižky. Půjčovala si odborné materiály a knihy. Učila jsem se swingové a jazzové hudbě rozumět.

Jak je všeobecně známo, za našich mladých let nejenže býval svět jako květ, ale také jaro, léto, podzim a zima nejenže nebyly největšími nepřáteli socializmu, ale naopak se k všeobecné spokojenosti hezky spořádaně střídaly, jak se na čtyři roční období v mírném klimatickém pásu sluší a patří. A nyní se docela hodí, když navodím zimní atmosféru válečných let.

Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné. V těchto střípcích vzpomenu často na spoustu situací a celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Někdy budu postupovat chronologicky, někdy pak i tématicky, ale určitě budu občas přeskakovat zejména v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám.

Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.

Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.

Co všechno se vlastně přeje do nového roku? Letos jsem se obrátil o radu ke své novoroční korespondenci mnoha uplynulých let. Zvídavost mi nedala, a tak jsem zpracoval dostatečně velký statistický soubor všech došlých přání. Z analýzy mi vyšlo několik zajímavých údajů. Na vlastním příkladu mohu doložit, zda a jak se ta přání plní.

Když se tak snažím všemožně vyhnout tomu nesmyslnému prosincovému pobíhání a shánění, když jen vejít do některého z mnoha „marketů“ pro mne znamená navodit si klaustrofobii - chorobný strach z uzavřených prostor a také demofobii - strach z davu lidí, vzpomněl jsem si na svá dětská léta počátkem padesátých let, pochopitelně minulého století. Ale né, nechci nic hodnotit, srovnávat, zatracovat či vynášet, jen mne to při té vzpomínce nutí zkusit to popsat.

Ty nejkrásnější vzpomínky na Vánoce mne unášejí do krajiny dětství. Byly vždycky bílé, jiskřivě mrazivé a především tajuplné. Svá tajná přání jsme nehtem škrábali na zamrzlé okenní sklo, snili s pohledem na hvězdy a počítali dny, které se nekonečně vlekly…  U štědrovečerního stolu nesměli chybět prarodiče a teta. Šedovlasý dědeček sklonil hlavu, sepnul ruce a poděkoval Pánu Bohu - za ochranu rodiny, za všechny dary vánočního stolu a všichni jsme nahlas odříkali Otčenáš.

Dlouho a napjatě očekávaná akce PRVNÍ SETKÁNÍ PŘÁTEL POZITIVNÍCH NOVIN VE DRUHÉ PĚTILETCE se uskutečnila ve středu na svatého Martina 11.listopadu 2009 v salonku kavárny BRESTO ve Štěpánské ulici 31 v Praze 1. Poprvé v historii Pozitivních novin se totiž konalo setkání nejen samotných autorů, ale také čtenářů těchto internetových novin. Ti tak měli mimořádnou možnost seznámit se s celou řadou známých i méně známých osobností z redakční stáje PN a - co je hlavní - slyšet na vlastní uši v jejich nezaměnitelném autorském podání povídky, básničky, písničky, texty či vyprávění.

Před sebou mám knihu Osudové okamžiky Československa. Dotýkám se jí pokaždé se zvláštní něhou. Jako bych hladila čísi milovanou ruku. Na obálce knihy jsou vypsány roky a ne každý končí číslem osm – 1918, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989, 1992. Na první straně je věnování, které mi napsal táta měsíc před svou smrtí. Stojí v něm:- „...Půlku života v těch zlých dobách jsi byla mou radostí a útěchou...“

Tak se nám Eurotel sloučil s Českým Telecomem a výsledná sloučenina dostala název Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Dát si do štítu chemickou značku plynu, byť by to byl životodárný kyslík, a nadto si za reklamní emblém zvolit bublinu, to je v zemi, kde se jako pára nad hrncem dokázaly rozplynout i zatraceně kamenné a slovutné peněžní ústavy, krok věru odvážný.

Je osmnáctého června 2009 a na Smetanově nábřeží jemně sněží pyl kvetoucích lip. Míjím dlouhý zástup neznámých lidí čekajících na veřejný vstup do prostor pražského Žofína. Přijeli ze všech koutů vlasti, aby se rozloučili se zpěvákem, jehož písně se staly součástí jejich životů. Se zpěvákem se přirozeně neznali osobně, nezúčastnili se smutečního obřadu, ze kterého jsem právě odcházela, přesto byl Waldemar jejich, podobně si jej přisvojili čeští emigranti po celém světě – Matuška zosobňoval češství v tom nejlepším slova smyslu.

Náhody jednoznačně pozitivní mě posunuly o hodný kus vpřed. Daly mi směr a náplň. Staly se přímo šamanským úderem, který mi změnil celkový pohled na svět. Možná že šlo pouze o posedlost, a náhody se mi jen připletly do cesty, ale stále jsem přesvědčena více věřit ve vyšší řád, který nás k čemusi předurčil. Zdá se, že v mém případě jsem se rozhoupávala déle.

Český národ měl vždycky blízko ke kultuře, i když se dovedl někdy chovat pěkně nekulturně. Již na základní škole byla povinná hudební výchova a jako děti jsme se učili o životech a dílech předních hudebních skladatelů. Pamatuji si, jak rád jsem chodil do Smetanovy síně na školní koncerty, při kterých jsme i my, rozpustilí žáčci, byli zticha jako pěna, jako bychom si uvědomovali vzácnost prožité chvíle.

S tím vědomím rodina žila celých dvanáct let, když od něho v létě 1967 dostala z NSR dopis, v němž své zmizení vysvětlil. Obával se zatčení a odvlečení orgány NKVD do sovětských gulagů, jak to tehdy postihlo tisíce ruských emigrantů žijících v Československu a jiných východoevropských zemích.

Dávno se ví, že k požárům podobného druhu je zapotřebí tří faktorů. Prvním je palivo, druhým vysoké letní teploty a třetím vítr. První dodá bush a zbylé dva počasí. V kombinaci všech tří pak dochází k podobným katastrofám, k jaké došlo 7.2. letošního roku. Bohužel, i tak je k ohni potřeba jiskry. Tu sice může dodat příroda, ale prakticky k tomu dochází jen zřídka, i když blesky z čistého a jasného nebe již zaznamenány byly.

Letošní Hod boží vánoční se mi právě nepoved'. Na Štědrý večer jsem absolovoval (jeden z mála zbylých nemotorizovaných obyvatel Kanady) dvě pěší cesty na pobožnost po neproházených chodnících. Tálo, hromádky ztvrdlého sněhu a rybníčky špinavé vody se spravedlivě střídaly a já si dvakrát naplnil své sváteční polobotky.

Když tak stojím v pokoře před svou milovanou krajinou na Vysočině, hledím na její tektoniku a rozvlněnost, která je mi tak důvěrně známá. Vzpomínám na obrazy svých mladých, ale i starých, dříve žijících přátel. Nevzpomínám jen na Mistra Slavíčka, ale i na ty méně známé. Třeba na Jambora. A taky na ty mladé, pro něž byla Vysočina napoprvé i po dvacáté tak nová a nepoznaná.

A přece snad skoro každý z nás má za co děkovat: za nečekaný úsměv, za krajíc chleba, jaký jsme od dětství nejedli, za dopis plný něžných slov, za zasněžené ticho v bezvětrném zimním dni, za příslib jara v prvním stvolu trávy, za ranní rosu na květu, za vysoké letní nebe, za hýřivou paletu barev na stráních po prvním mrazíku, za zasněná jezera a bílé štíty hor....

Dárečky, které jsme našli pod stromečkem, ještě voní novotou. Možná jsou ale mezi nimi některé, které nejen nijak zvlášť nevoní, ale některým z obdarovaných i dárců dokonce nevoní vůbec. A vůbec ne proto, že takový živý dáreček jako pes nebo kočka, případně živáček rodu cizokrajnějšího, má své osobité „aroma“.

Český paralympijský výbor vyzval Michala, ať vystoupí ze své organizace a přejde k jiné, jinak že nebude nominován na světové soutěže. Charakterově pevný Michal však takovému nefér tlaku nepodlehl. A to i proto, že věřil v přesvědčivost svých loňských i letošních vítězství na mezinárodní scéně. Přičemž v zahraničí startoval za své nebo sponzorské peníze. Nebylo mu to nic platné, kromě loňského světového šampionátu nebyl nominován ani na letošní paralympiádu...

První účast Pozitivních novin na 24. knižním veletrhu a 15. Literárním festivalu LIBRI OLOMOUC je za námi. Akce se uskutečnila ve dnech 20.- 22. 11. 2008 v pavilonech A a E Výstaviště Flora Olomouc a její aktéři svorně tvrdí, že náš stánek zaznamenal velký úspěch a velmi slušnou návštěvnost. Dejme však již slovo šéfovi našeho „pozitivního zastoupení“ v Olomouci Miroslavu Šestákovi...

19.11. Počasí o svaté Alžbětě povídá, jak bude v létě. ••• Kdo chce věřit, tak ať věří, že je to tak prosté, je však třeba prověřovat, dvakrát, třikrát, po sté! // 20.11. V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známky příští neúrody. ••• Všeho příliš vždy je škoda, Nikola ví, co se děje, ať je sníh anebo voda, úrodě to neprospěje.

Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.

... tentokrát „kulatého“ výročí s číslicí 70., kdy budeme vzpomínat založení samostatného a svobodného státu, Československé republiky. Mocní naší dnešní současnosti za doprovodu orchestrů i kutálek budou klást opět věnce a květiny, budou držet nostalgické proslovy, vyprsí se v okázalém natřásání své důležitosti a občas dojatě zaslzí.

Na naše nádraží byl dneska po ránu opravdu krásný pohled, stříbrné struny kolejí opředené v ranním slunci lesknoucí se pavučinou trolejí, do nichž sem tam probleskovala duha barev odjezdových návěstí… V kapse mě hřála jízdenka do Třemošnice a v duši vědomí, že tenhle krásný předjarní den strávím konečně v přírodě.

Ač mi to trhá srdce, musím dnes čtenáře Pozitivních novin mimořádně zarmoutit zprávou, kterou se stala před pár hodinami. Dne 19.10.2008 v 7 hodin ráno nás ve věku 96 let navždy opustila nejstarší čtenářka Pozitivních novin paní Mařenka, která se nesmazatelně zapsala do historie tohoto internetového magazínu.

Jsem, těhotný. Jak mám jinak popsat verdikt 3 zasmušilých pracovnic zdravotního ústavu, které na dnech pro zdraví uspořádaných u našeho zaměstnavatele diagnostikovaly v mém případě nejvyšší stupeň obezity? Nejsem sice žádná modelka, ale míry 110-106-110 snad nejsou pro muže mého věku až tak frustrující...

Každý to dobře zná. Stačí někdy jen pouhé slovo, věta, závan vůně či povědomý obraz a dveře do světa vzpomínek se náhle otevírají a my se ocitáme v jiném čase a prostoru. Vždy mě zas a znova fascinuje mechanismus otevírání vzpomínkových dveří, které se od těch obyčejných liší především nepřeberným množstvím klíčů, které jsou schopny je spolehlivě otevřít.

Toto je veľmi zaujímavá správa. Že vraj jeden človek, asi ho na to nahovorili vedci, lebo vedci sú zvedaví a chcú si všetko overiť, takže ten človek sa nechal vysadiť na pustom ostrove a žil tam ako voľakedy legendárny Robinson Crusoe. Teda sám. Toľko správa. Nehovorí sa v nej napríklad o tom, či mal zo sebou mobil. Lebo keby ho mal, tak o nič nejde.

Knižní veletrh v Lysé nad Labem je pro mne v první řadě o potkávání. O potkávání se s krásnou literaturou a hlavně s lidmi, kteří ji píší, s ilustrátory a vydavateli. Je o navazování kontaktů, předávání zkušeností a podaných vstřícných rukách. Je nádherné sledovat, jak si ilustrátoři sdělují své postřehy a zkušenosti, jak se domlouvají výstavy, jak básníci a spisovatelé hovoří o svých knihách s druhými, jak vzniká spolupráce malíře a spisovatele na dalším díle…

Řízení vozu a jeho pohyb po silnici je však smrtelně nebezpečnou záležitostí i dnes. Vezmeme-li do rukou nabitou zbraň, chováme se obezřetně, protože si v každé chvíli uvědomujeme, co může způsobit náhodný výstřel. Sedneme-li za volant či řidítka, toto vědomí zvláštní odpovědnosti se nedostaví. Konáme cosi naprosto běžného, všedního, zautomatizovaného, co, podle jakéhosi skrytého vnitřního přesvědčení, nevyžaduje žádnou zvláštní péči, ani přesné dodržování stanovených pravidel.

19. června 2008 zemřela v Torontu ve věku 92 let "obyčejná žena", Miluška Peřinová. Jejích pohřebních obřadů v kostele Sv. Václava o deset dní později se zúčastnilo asi třicet lidí včetně Miluščiny neteře Helenky Robkové, prasynovce Dr. Olina Robka, Rev. Libora Švorčíka a Rev. Ladislava Kozáka. Na rakvi zesnulé ležela československá vlajka. Po ukončení obřadů byly hrány čs. národní hymny. 

Prezentaci jsem dokončila, zrovna když začala přestávka. Nevím, jestli v poločase nebo ve třetině, nezajímá mne ani hokej, ani fotbal. Manžel vstal a já mu prezentaci na počítači předvedla. Pořád jen vrtěl hlavou a občas si ťukal na čelo. Asi ho bolela hlava. Pak přinesl z komory krabičku s novou žárovkou a – bylo světlo.

„On, on, on…“ Slova mi plynou kolem uší a já v duchu kladu otázku stěžující si mladé ženě: „A kde jsi ty? Máš na sebe čas, věnuješ se sama sobě, zajímáš se o sebe, „mluvíš“ sama se sebou, máš pro sebe porozumění a pochopení? A pokud ne, stěží se toho dočkáš od někoho jiného. To, co nedáme sami sobě, nedá nám nikdo jiný.

V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled. V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."

Třebaže konference na Syndikátu novinářů ČR skončila ve zmatení jazyků, někdy ostrých (ale vždyť jazyk je snad jediný nástroj, který se stálým užíváním ostří), neměla by nikdy skončit trvalá diskuse o etice, morálce a svědomí našich žurnalistů a jejich médií. Užitečná bude tehdy, až se do ní zapojí širší veřejnost.

Pozitivní noviny byly a jsou mimo jiné založeny k podpoře pozitivního myšlení a dobré nálady. Pod tímto praporem se shromáždily stovky autorů, tisíce čtenářů, kteří tento server denně navštěvují. Na obrazovce vidíme v levém sloupci PN názvy rubrik. Jsou hojně navštěvovány, o čemž svědčí rubrika ohlasy a stále přibývající, statisticky evidovaný, počet čtenářů.

Právo a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince. Právo mi dává množnost nějak jednat, něco mít, něco získat a jedinec podle toho jedná. Ale jeho jednání má vždy určité následky. Tím se dostávám v této slovní skice k pojmu a slovu odpovědnost. V jeho obsahu a pojmu je vědomí dosahu a následků za vlastní činy / a to  i činy všech subjektů, které se práva a rovnoprávnosti dovolávají/.

Jsem přesvědčen o tom, že všechno spěje k těm nejsvětlejším zítřkům. Autoři se nám nyní hrnou takovým tempem, že jejich příspěvky musíme přehazovat hodně širokými vidlemi, abychom v nich udrželi pozitivní náboj, a všichni – slyšíš dobře – všichni do jednoho chtějí pracovat zadarmo!!! To jim cpeš peníze horem dolem – ale oni že ne, že by tím přišli o pocit z dobře vykonané práce ...
 

V pondělním večerním zpravodajství Televize Nova ( 18.února 2008) jsme mohli vidět další přehlídku lidské tuposti a krutosti. Záběry z jatek v USA, kde zaměstnanci nemocné a zraněné krávy, které se nemohly postavit na nohy, „povzbuzovali“ ranami, bodáním do očí, kopanci a najížděním auta na týrané zvíře.

Sládci klejí: "Zatroleně, / chmel už zase stoupl v ceně, / chceme-li jen skromně žít, / pivo musí podražit!" / "Mouka dražší, vizte ceny!" / křičí pekař ustrašený, / "chceme-li jen skromně žít, / buřty nutno podražit!" / "Ale nám se nejhůř daří, / naříkají uzenáři. / "Chceme-li jen skromně žít, / buřty nutno podražit!"/

Krásný a úspěšný rok 2008 Vám přeje redakční rada Pozitivních novin spolu se všemi svými spolupracovníky. Ze záplavy péefek, které jsme dostali do redakce od čtenářů i autorů, jsme mohli vybrat jen zlomek. Děkujeme Vám všem za trvalou přízeň a v příštím roce na shledanou.

Po dnes již zažehnaném útoku na Divadelní ústav, chtějí reformátoři české kultury „zefektivnit“ Památník národního písemnictví. Abych neunavoval zbytečnými výklady a neopisoval nic neříkající a opatrné odpovědi řady úředníků, přejdu k jádru pudla: Sedm miliónů rukopisů, knih, korespondence, výtvarných předmětů, nábytku a navíc lukrativních nemovitostí má být rozpuštěno mezi Národní muzeum, Národní knihovnu a pravděpodobně Národní galerii.

Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.

Nemám ve zvyku upozorňovat čtenáře Pozitivních novin na články, které v nich vyšly. Ale dnes mě cosi nutí učinit výjimku (potvrzující pravidlo), která má jediný cíl: ALARMOVAT! Ptáte se, proč na to zvlášť upozorňuji? Obávám se totiž, že velká řada čtenářů internetu „nemá ráda hodně slov najednou“, a tak jednoduše dlouhé články „vypouští“.

Kuchtík zase jednou dostal hlad a po předchozím úspěchu s uzenkami dospěl k názoru, že umění pana Savarina není nic tak složitého, aby si s ním právě on neporadil. Kráčel, čirou náhodou, zrovna lesem, a tak se rozhodl nasbírat pod vzrostlými velikány nějakou tu houbu. Prozíravě se vyhýbal jedovatým, bez povšimnutí nechal i takové, o kterých někteří houbaři ještě pár dní před smutečním obřadem prohlašovali, že jsou výborné a chutné.

Obvykle to začne docela jednoduše. Potencionální kuchtík sedí doma opuštěn nad studenou plotnou, má hlad a do hospody se mu zrovna a náhodou nechce. Opuštěn je proto, že se buď ještě nestačil oženit, nebo proto, že mu žena již utekla a žádná náhradní zatím není v dohledu. Budoucí mistr věd kulinářských zcela rozumně přijde na to, že by si měl něco uvařit.

Mezi všemi účinkujícími zářila mládím (byla opravdu mezi autory nejmladší) a štěstím Petra Haasová. Štěstím proto, že po básnické sbírce Sonáta, přivezla s sebou na autogramiádu ještě tiskařskou barvou vonící knihu Povídky praštěné třicítky.

Po několikaletém pobytu v Kanadě, kde, ač našla plné porozumění a pohostinnost této země, se necítila šťastná, se usídlila ve Švýcarsku. Jezdí do rodné Prahy, kde vydává své knihy. Cítí se být Evropankou. Nedávno vyšlo druhé vydání její krásné knihy Vltavěnka. V seznamu jejích knih jsou díla další.

Tisíce dokumentů a podkladů u nás překládá denně v nejrůznějších jazykových kombinacích na 600 profesionálů, kteří se od roku 1990 sdružují v Jednotě tlumočníků a překladatelů (JTP) včetně pedagogů translatologie, jejíž odborný ústav založili na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V technicky i odborně rychle se rozvíjející společnosti stejně tak denně narůstají všem problémy, o nichž navzájem referovali ....

Máte doma dítě, které chodí do čtvrté třídy základní školy? Jestliže ano, pak určitě budete vědět, o čem píšu. A vy, kteří jste školním učebnicím již dávno odrostli, vězte, že se v této oblasti dějí věci, nad kterými nezbývá než kroutit nevěřícně hlavou. Dcera mi přinesla pracovní sešit k učebnici VLASTIVĚDY pro 4.ročník základních škol s tím, že potřebuje pomoci.

Cestu na Polabský knižní veletrh v Lysé n/L jsem plánoval týdny před jeho konáním. Ale když jsem 8. září 2007 ráno chtěl vstát, ohrozily tento můj záměr citelné bolesti páteře a celkově jsem se necítil zcela fit. Zaujal jsem znovu postelovou pozici vleže a do sluchátek jsem si pustil ČRO 2-Prahu pořad Meteor, který na této stanici od 8.10 do 9.00 hod. každou sobotu již léta poslouchám. Když pořad skončil, řekl jsem si, že se přece jenom pokusím překonat bolest, nemyslet na ni a do Lysé n/L přece jen vyrazit.

Pradávné výrobní postupy, do kterých se pouštěl se všemi jejich zapeklitostmi, zvládal snadno, neboť ho bavilo přicházet věcem na kloub. Odkrýval souvislosti a rozmotával uzle těch nejsložitějších propletenců. Složité proplétané ornamenty dokázal bravurně „od ruky“ nakreslit. Všechno podle něj vycházelo z docela konkrétních věcí, z konkrétních praktických činností – tkaní, pletení provazů, vázání uzlů.

Vážení, chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří jste mě poctili svou účastí na vernisáži nebo na happenigu, taktéž za dary, kterými jste mě poctili a vůbec za setkání s Vámi. Bylo mi s Vámi se všemi přítomnými velice dobře. Chci také poděkovat všem, kteří se nemohli účastnit osobně, ale poslali mně svá přání mailem, mobilem či jinými telekomunikačními a poštovními prostředky. Ale chci poděkovat i těm, kteří se vůbec neozvali, ale vzpomněli si. Na svou šedesátku budu, nevím sice jak dlouho, ale do smrti určitě, vzpomínat.
Ještě jednou dík Vám všem František FrK Fany Kratochvíl

  There are two ways people usually learn about the existence of Pozitivni noviny (Positive News): By personal recommendation from friends or colleagues, or when searching the Internet for pictures. This unique Internet magazine has two mottos. The first one says that Pozitivni noviny is "illustrated reading for your pleasure" and the other that it is "an oasis of well-being and optimism on the net".

Ideálního politika si jistě představuje každý úplně jinak. Spousta lidí bude jmenovat určitě T. G. Masaryka, jiní vyloví z historie císaře Karla IV., světoběžníci sáhnou přes Velkou louži pro prezidenta Lincolna, feministky si vzpomenou na Marii Terezii. Najdou se i tací, kteří budou jmenovat třeba Františka Josefa II. či Napoleona. Ti první proto, že za France Josefa jsme měli v našem soustátí moře, ti druzí s odůvodněním, že Napoleon by s rozvratníky a rejpaly, co si demokracii představují jako cochcárnu – každý si dělá co chce, udělal krátký proces. Gilotina a šmik!

Tato křehká ratolest roste jako z vody a po počátečních nesmělých krůčcích a prvním žvatlání udělala náhle velký krůček správným směrem. Také se mu nejen počet příspěvků a nových autorů rozšířil, ale i nové a zajímavé nápady mu přímo prýští z jeho malé hlavičky! Jen počkejte, vy všichni negativisté a skeptici, až ještě více povyroste, co dokáže, a což teprve pak až bude dospělý! Ne, ne, nevyhrožujeme, jak by se mohlo na první pohled zdát, to vůbec ne, ba naopak.

Dnes ráno se má žena překonala a vstala brzo se mnou. Bylo to o to překvapivější, že den předtím jsme byli na večeři v klubu, kam nás pozvala manželka bývalého prezidenta /klubu/ na své narozeniny. Sešlo se nás na tu oslavu kolem padesáti a všechno starší lidé. Však Ruby slavila své sedmdesáté narozeniny.

Nejen východní Němci, ale i my jsme chtěli po velkém „středoevropském třesku“ v 80.letech hned mít vše, co jsme vídávali ve výlohách obchodů na západ od našich hranic. Ale nešlo pouze o materiální věci. Mysleli jsme, že nabytím svobody získáme a nabudeme snadno, ne-li automaticky, toto materiální bohatství.To byla velká iluze, jejíž důsledky pociťujeme dodnes na každém kroku.

  Co však mohu, chci a musím, je apelovat na širokou veřejnost z naší „pozitivní strany barikády“, aby se již konečně začala bránit proti stále přežívající „blbé náladě“, která nám byla Václavem Havlem implementována v devadesátých letech minulého století do duší, a která tam - k naší všeobecné škodě – pevně sídlí dodnes. Nutno podotknout, že na udržování a neustálém prodlužování pocitů „blbé nálady“ se velmi účinně a dlouhodobě podílejí všechna média bez výjimky.

Několik dnů před tím jsem sledoval od počátku do konce ruch kolem sýkorčího hnízda a byl to pro mne nenahraditelný letní zážitek. O něco později jsem pak spatřil, kterak jakýsi chlupatec útočí ze zálohy a dáví jedno z neopatrných mláďat. Bolelo mne z toho u srdce a dalo mi hodně přemáhání neplésti se do přírodního děje a nedurdit se na tu šelmu, která jednala podle své přirozenosti.

Ohlédnu se často za krásnou ženou se zářivým úsměvem, bílým chrupem, souměrnou postavou, svádivými a krásně vytvarovanými nohami, které sebevědomě nesou vztyčenou hlavu, a poprsím, jehož nositelka by na ně měla mít zbrojní pas. Ale líbí se mi i ostatní ženy. Protože každá žena je svým způsobem krásná.

Přečetl jsem si v tisku a slyšel v rozhlase, že korupce podle vlády (míní se české vlády) mírně klesla. Z toho vyplývá, že existuje dál, že trvá. Můžeme se ptát kde, jak a o kolik? Určitě ne mezi dělníky, zaměstnanci a lidmi s podprůměrnou mzdou. Je a vždycky byla mezi bohatými, mocnými, vlivnými lidmi, kteří usilují o ještě větší podíl v těchto třech jmenovaných sférách.

Naproti, u vchodu do metra, antikvariát Galerie a za výlohou knihy exilových autorů. Lekám se svého jména. Je to vůbec pravda? Je to možné? Jak je to dlouho, co rozhlas Svobodná Evropa v Mnichově uváděl pořad Literatura bez cenzury? Jaroslava Tvrzníková v něm četla na pokračování i můj Deník Leošky K...

Také by se dalo říci zkušenosti, vzdělání a svoboda. Ale to je jen vyjádření stejného jinými slovy. Každý z nás lidí může mít na nějaký určitý jev, děj, příhodu či proces svůj názor. Ten se může lišit a začasté se liší od názoru jiného, druhého člověka. Podle svého názoru se pak „svobodně“ rozhodujeme pro něco, či docházíme k nějakému závěru k tomu či onomu problému, dění a aktuálním úkolům nejen jednoho dne, ale i delšího období, někdy i celého života.

Ty první dny přebíháme nesystematicky, nadšeně a splašeně od jednoho ke druhému. Jako bychom všechno museli dohonit naráz. Z Vinohradské třídy od rozhlasu ke kostelu sv. Ludmily, u boční lodi leží černá skládka uhlí právě jak před lety. Také modrobílá mozaika chodníků zůstala! Nějaký chodec hubuje na rozbitou dlažbu, využívám chvilky a šup, jedna kostka mizí v kapse. Jak mi scházela!

Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný? Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech.

A tak nezbývá než spekulovat, že veškeré tvůrčí úsilí na přípravě a výrobě tohoto pořadu je věnováno vlastně jen tomu, ABY BYL VŮBEC NATOČEN A PŘIPRAVEN ... (omlouvám se za rouhačství) ... až dotyčná osobnost někdy v budoucnu odejde z tohoto světa a Česká televize měla kam a pro co pohotově sáhnout, a na počest této osobnosti operativně – a konečně V HLAVNÍM VYSÍLACÍM ČASE - odvysílat jeho medailon.

Už jste někomu nasadili psí hlavu? Nebo jste naopak měli pocit, že ji někdo nasazuje vám? A jak vám při tom bylo? Vždyť na nasazování psí hlavy není nic příjemného. Ono to vlastně nijak nebolí, dokonce vás nasazená psí hlava nebude nijak tlačit, ani se vám v ní nebude špatně dýchat.

Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.

Vážím si lidí, kteří nemění své postoje a názory jako ponožky. Něco jiného je korigovat a opravovat postoje a názory, když se přesvědčíme a seznáme, že jsme neznali všechny skutečnosti a fakta. A to nás uvedlo v mylný, respektive neúplný pohled na děje a tím i často k ne vždy zcela správným rozhodnutím.

Čtu-li místy vášnivé, jindy zas vlažné debaty o dynamice života a dopravní statistice za poslední léta, chápu, že jsou lidi, kterým jde změna silničního zákona na nervy. Na opačném spektru stojí ti, co ztracené body za řidičské provinění vychvalují. Po důkladném přečtení terénu ale dojdete k názoru, že v českém silničním životě je přece jen něco, co je společné i trvalé.

Středověká krčma: „Tak co, panenko, nažrala ses dobře?“ Hospodského otázka slečnu kupodivu nevyvedla z míry. Očekávala něco podobného. „Co si dáš k chlastu?“ „Malé pivo, prosím.“ „Hubu drž, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsně, ale přesto srší vstřícným vtipem. Dívčina vzhlédla a mile se na něho usmála. Nevěříte, že by bylo něco takového dneska možné?

Vážení autoři a čtenáři Pozitivních novin, pojďme se rozmazlit a potěšení si nadělit. V životě funguje jednoduchý zákon: „Po akci následuje reakce“. A protože byla zveřejněna akce veřejně prospěšné sbírky NA PODPORU POZITIVNÍHO MYŠLENÍ A "DOBRÉ NÁLADY", chci reagovat svým názorem na uvedený počin.

Tak už se moc dlouhou dobu nedějí žádné nepřístojné věci: Nikdo nikoho nepřepadl ani neokradl, pobočka České spořitelny v Karlíně nebyla třikrát vyloupená, na našich silnicích se nepřihodila ani jedna dopravní nehoda a tudíž nebyl nikdo zraněn, natož usmrcen, nezřítilo se žádné vojenské letadlo do sídliště ani policejní vrtulník na pláž u Orlíku, nikdo nic nepašoval ani nevyráběl pokoutně alkoholické nápoje z lihu, dovezeného jako úplně jinou látku, stručně vyjádřeno – málem nuda.

Je vždy dobré, jestliže přátelé, známí anebo jen čtenáři si vzpomenou na ty, kteří se již v ústraní dožívají vysokého věku, a přitom v době své produktivity vydali četná svědectví o našem životě a společnosti. K takovým patří Karel Štoll, který se narodil uprostřed první světové války – 5. května 1916.

Jak je dávno známo, obor tzv. malých literárních žánrů má mnoho společného s vařením polévky. Obojí totiž může být připraveno z dobrých surovin, ale nedáme-li tomu příslušnou chuť a vůni, je to špatně poživatelné. Proto se také oba uvedené články velmi liší od věcných přednášek a písemných prací našich předních vědců, jež jsou někdy podávány poněkud suše.

Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný.

I když... před pár dny jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného městem, a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná se starosta vzmoh' a dává příležitost nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál, zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň znovu použít.

Na stránkách pozitivních novin je nedostatek publicistiky, konstatoval nedávno ve své výzvě k autorů vydavatel. Pozitivní noviny se prý, alespoň podle hlasů některých nespokojených čtenářů ba dokonce i samotných autorů, stávají literárním serverem, tedy čímsi co pomalu ztrácí kontakt s každodenní realitou.

Bylo to začátkem jednoho velkého vítězného října, měsíc po započetí školní docházky první třídy. Šestiletý Míša odjíždí vlakem s velkou červenou pěticípou hvězdou a se svými rodiči i o šest let starším bratrem Tomášem směrem na Západ. Při strachuplném přejezdu státních hranic v Rozvadově nic netuší a nemá ponětí, co ho čeká v blízké budoucnosti i v nejbližších letech.

Už samotný fakt, že jste se rozhodli stěhovat, přináší nejednu bezesnou noc. Kam s tím letitým harampádím a co vůbec s sebou vzít či nevzít do další etapy svého života. Zvláště pak, když vašemu rozhodnutí nepředchází získání nemovitosti dědictvím či sňatkem a vy nemáte jinou možnost než začít znovu v novém prostředí, s omezenými prostředky v kapse a vidinou lukrativního zaměstnání v nedohlednu.

Nemám srdce bezbřehé. To snad nemá nikdo. Ale přesto se do něj vejdou dětské neohrabané krůčky, úsměvy dětí, dojímá mě jejich pláč, jejich bezelstnost a příkrost jejich reakcí na jednání dospělých, ale hlavně na špatné jednání dospělých. Vejde se do něj krásná hudba, pravdivá, dobrá a dobře napsaná beletrie, působivá poesie, divadelní hry, umělecké obrazy, grafika, umná a lidem sloužící a užitečná architektura

Vážení autoři! Množí se nespokojené hlasy jak čtenářů, tak i některých autorů, které hlasitě upozorňují na fakt, že se z Pozitivních novin pomalu ale jistě stává další literární server. Rád bych vás proto vyzval, abyste se ve své tvorbě zaměřili - pokud možno - na témata z oblasti PUBLICISTIKY. Nejsnadnější inspirací pro vás může být proklikání jednotlivých RUBRIK v sekci publicistika.

Jenže mě sestra upozornila, že byla kdysi na Dádě, a že se jí to vůbec nelíbilo. Samozřejmě jsem si vzpomněla hned na nějakou tu slušnou porci článků z bulváru, kde Dádu Patrasovou propírali jen v tom špatném, a tak se v myšlení dostala až k článku pana Ondřeje Suchého, právě o Dádě Patrasové, a snad jediného pozitivního, na který jsem  narazila. Řekla jsem si, že bulvár nebudu poslouchat.

Dějištěm je Vltava v prosinci minulého roku. Aktéry na jedné straně otužilci každoroční vánoční plavecké soutěže ve vodě teplé šest stupňů Celsia, na straně druhé v suchu na nábřeží teple zabalení Pražané. A nebyla by to ani dnešní doba, kdyby z hloučků zvědavců nepadlo i osudné – Co za to mají? Co za to dostanou? Za tohle ale musí být prachů!

... bývá dobrým zvykem hodnotit, co nám právě uplynulých 365 dní dalo a vzalo. Těším se z faktu, že nejsem komentátorem veřejnoprávního média, které musí účtovat za celou společnost, a že se mohu ve svém proslovu soustředit pouze na Pozitivní noviny. * Čím prošly PN v roce 2006.  * Jednou z dominantních věcí, které nemohly pravidelnému čtenáři uniknout, bylo nejen vystřídání několika grafických podob úvodní strany (titulky), ale i samotného loga PN.

A pak začala mela. Jedni chtěli dovnitř, druzí zase ven, ten tomu šlápl na nohu a ten mu to začerstva oplatil fackou - padni, komu padni, ten se v té tlačenici přitískl na mladou a ta začala ječet jak siréna. Moderátoři přiběhli na pódium se svíčkami ...

Je to už hezkých pár roků - člověk si ani nechce připustit, jak to uběhlo, kdy jsem v galerii tehdejší Mladé fronty“ ve Spálené ulici pocítil závrať nad vystavovaným obrazy. Zářily na nás průzračnými barvami a šířily kolem sebe jas nevídaný. Nebyl to jenom můj pocit, ale sdílel jej i můj kamarád, který slovy formuloval to, co jsme cítili oba: „To se mu to, panečku jinak maluje, když má přístup do jiných světů!“

Protože už bylo dost pozdě, šel jsem spát. Mobil jsem si nechal pro všechny případy na nočním stolku. Asi ve dvě hodiny v noci mi pípnul a vzbudil mě. Přišla SMS zpráva. Nějaký dobrý pán, pejska, potkal našeho Klipa u nedalekého nákupního střediska.

Letošní, v pořadí již osmý Den poezie se koná od 9. do 23. listopadu 2006 ve více než čtyřiceti městech a vesnicích po celé České republice. Akce, jejímž ústředním tématem je letos „Kde domov můj?“, oslavuje roli poezie  našem životě a v české kulturní tradici. Koná se vždy v listopadu, přesněji kolem 16. listopadu, na který připadá výročí narození Karla Hynka Máchy (1810-1836, letos je 170. výročí jeho úmrtí). Program tvoří veřejná čtení, happeningy, výstavy, hudební a divadelní představení, konané v klubech, knihovnách, ve školách, v kinech, kavárnách, ale i na méně tradičních místech...

Asi bych měla hovořit spíše o tom, že druhé vydání Vltavěnky přivítalo už při křestu hodně příznivců knih Blanky Kubešové, které mapují prostor lidských osudů s dnes už neobyčejným vztahem k mateřskému jazyku.

Snad je to shodou náhod, že jsem v rozmezí dvou dnů dostal ohlasy na téma PROJEKTY V POZITIVNÍCH NOVINÁCH. A protože je to téma - alespoň pro mě tedy rozhodně - citlivé, rád bych se s vámi podělil o myšlenky, které v naší korespondenci padají. **** Zdravím, úplně náhodou jsem narazil na váš článek, dnes už dva roky starý, docela mě pobavil, pokud jste to myslel vážně, určitě shromažďujete e-mailové adresy lidí, kteří reagovali.

V lednu 2005 jsem na stránkách Pozitivních novin v rubrice Záruka kvality psala o útulném krámku, kde prodávají solné lampy. Můj dojem byl však trochu hořký, protože jsem se setkala s nedůvěrou k mé nabídce napsat osobní doporučení ...

Jen si to představte. Jedete takhle v sobotu 9.9.2006 na Polabský knižní veletrh do Lysé nad Labem podívat se na přátele, kterak dělají na tomto veletrhu veřejné vystoupení pro časopis Receptář. Nic netušíc zasednete s rodinou do hlediště a spokojeně se těšíte na připravený program, jehož hlavním hřebem je křest nového kalendáře časopisu Receptář.

Ve spodní části titulní strany Pozitivních novin se můžete dočíst následující poznámku: INFORMACE pro autory ► POZITIVNÍ NOVINY publikují přednostně autorské texty, vytvořené exkluzivně pro PN, a následně články, které dosud nebyly uveřejněny na internetu. Jakékoli výjimky pouze potvrzují toto pravidlo. Chápu, že mnohým z nás - narazí-li někde na sousloví "výjimka potvrzující pravidlo" - se lehce zatmí před očima, neboť to silně zavání protekcionismem.

Honza vždycky míval živé sny, ale tentokrát se ten zvláštní sen opakoval čím dál častěji. Zdálo se mu, že ho jeho žena Eva podvádí, a to velice rafinovaným způsobem. Předstírá spánek a čeká, až Honza usne.

Jestliže budete ve dnech 8.8.- 31.10. 2006 v Praze, rozhodně se nezapomeňte zastavit na Kampě. K vidění tu je velmi zajímavá výstava 120 velko-formátových fotografií (180 x 120 cm). Najdete zde působivé snímky Země, které pořídil francouzský fotograf YANN ARTHUS BERTRAND z vrtulníku.
Fotografie pouštních oblastí i arktické polární krajiny, pustých částí země i přelidněných ghett ukazují celou planetu ve všech jejích přirozených, ale i člověkem změněných podobách. Divák se tak konfrontuje s uměleckým dílem přírody, ale zároveň ho fotograf upozorňuje na její ohrožení. Výstava je opravdu "rozlehlá".

Každému vydavateli se občas stane, že dostane k otištění ohlas na nějaký článek, s jehož obsahem nesouhlasí. A teď nastává to pravé vydavatelské dilema: Otisknout ho nebo neotisknout? Když ho otisknu, dám nejspíše průchod následné bouřlivé diskuzi dvou a více táborů, které budou hájit svá nesmiřitelná stanoviska a rozvíjet do nekonečna své "pravdy". Neotisknu-li ho, budu dříve nebo později napaden z toho, že provádím v Pozitivních novinách cenzuru.

 Uvědomuji si, že se Pozitivní noviny chovají poslední dobou k poezii více než macešsky. Zpočátku jsem zkoušel poezii zařazovat, ale pak se najednou „protrhl pytel s básníky“. Každý začal posílat básničky, až jsem se z toho docela vyděsil. Dostával jsem básně vážné i nevážné, dokonce i básně erotické ....!!!, prostě úplná záplava zakuklených básníků.

Rád bych, aby se Pozitivní noviny co nejdříve přehouply z dominující LITERATURY do stále ještě zanedbávané PUBLICISTIKY. Což bude vyžadovat zásadní změnu ŽÁNRŮ, tj. přejít od POVÍDEK a FEJETONŮ k INSPIRATIVNÍM ČLÁNKŮM O ZAJÍMAVÝCH LIDECH, FOTOREPORTÁŽÍM, DOPORUČENÍM  atd. atd.  Je potřeba neúnavně hledat a zkoušet stále nové a nové formy. 

Je opravdu těžké určit, co bude naše čtenáře zajímat. Pravda je taková, že pokud budete psát o místní akci (třeba brněnské), tak že to Pražáky nebo Ostraváky nebo krajany žijící v Austrálii nejspíš nebude zajímat.  To je určité nebezpečí. Vámi zachycená akce by měla něčím nějak přesahovat místní rámec, být inspirativní pro další lidi po celé republice i po světě.

Občas se stane, že některé věci, týkající se našich novin, si najdou cestu i na titulní stranu. Stalo se tak i nyní, kdy jsme si řekli, že vás tak trochu vtáhneme do naší redakční diskuze na téma, o němž jsme sami mezi sebou již mnohokrát mluvili ...

Miluji návštěvy. Hlavně ty, které se včas ohlásí a dají mi dostatečný prostor k tomu, abych se předvedla v tom nejlepším světle. To nejlepší světlo pro mě znamená nejen zazářit jako pořádkumilovná hospodyňka, ale také vytvořit patřičný kulinářský zázrak a k tomu všemu vypadat uhlazeně a stylově. Když je potom ta správná hvězdná konstalace, hostů je přiměřený počet a dobrého jídla a pití právě tak akorát, návštěva se vydaří. Po dlouhé týdny pak ve mně přetrvává hřejivý pocit sebedůvěry a sebevědomí a optimisticky plánuji řadu dalších milých sešlostí.

Uchu zrovna dvakrát nelahodící zvuk, jež se line z mého mobilu, mě vždy dočista probere. Pomalu se zotavuji z každodenního ranního šoku a hned jak se vzpamatuji, mohu konečně myslet normálním způsobem. Nasměruji se na cestu do koupelny, následuje rituál mé hygieny a po půlhodinovém přemýšlení, co si dnes vezmu na sebe, se jakž takž upravená vydám na snídani.

V den, kdy se všichni zpravidla radují, zpívají, tančí, baví se a prolévají hrdly potoky povzbuzujícího moku, mi dovolte, abych zůstal nemístně vážný. Existenci posledního dne v roce totiž s postupujícími roky stále více chápu jako poslední možnost ohlédnout se seriózně za vším, co všechno člověk dosud vykonal (a nevykonal), co se povedlo (a co ne), aby hned následujícího dne mohl bez uzardění prohlásit, že „čo bolo, to bolo ...

V předvánočním čase, ještě někdy v listopadu, jsem četla na netu informace o knížce o Janu Werichovi. Hned jsem si řekla, že jí koupím mojí 92 leté (!) babičce, která je dosud velkou čtenářkou a s radostí hltá každou novou knížku ...

A v jejím jménu svobodu, která nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale podívejme se, ona vypadá spíš jako bezostyšnost, hrabivost, nenažranost a politické komedianství. Nelíbí se? Někdo mávne rukou, někdo hne ústy, to ovšem může být varianta, která má smysl, pokud vysloví nahlas a dostatečně důrazně pravdu. Od ní je přinejmenším vidět na cestu.

Bei der täglichen Lektüre von Zeitungen und bei der Verfolgung von Berichten im Fernsehen werde ich seit einiger Zeit schwermütig oder bekomme sehr oft nur schwer beherrschbare Anfälle von Aggressivität. Warum? Der Hauptgrund dafür ist das offensichtliche Überangebot an negativen und der Mangel an positiven Nachrichten, die dem Publikum vorgelegt werden. I

Mám dluh. Panu Volfovi a paní Moosové poděkovat, že si všimli mé „ranné“ tvorby (Mám na to boty) a ocenili ji tak nadměrně, až jsem poněkud znejistěl, jestli tolik uznání patří mně. Je to tak, že mi už není ani osm, ani třináct, kdy jsem byl značně psavý, ale na jaře mi bude dvacet a píšu stále méně, rozhodně méně úspěšně. Tak se mi to aspoň jeví.

Je hluboká temná noc. Všichni normální lidi už dávno spí. Mezi ty ostatní patřím já. Ne že bych byla v práci nebo trpěla nespavostí. Nemůžu spát, ačkoli ležím v pohodlné manželské posteli. Vedle mě leží můj muž. Spí. Oddychuje. Chrápe. Strašně ! Příšerně!!! Od jemného bublání připomínajícího vaření brambor v hrnci na sporáku přes ptačí pískání, až po hvizd lokomotivy vrcholící akustickým projevem cirkulárky doprovázené motorovou pilou.

  Es war der Anfang eines großen, siegreichen Oktobers, ein Monat nach Anfang des Schulunterrichts in der ersten Klasse. Der sechsjährige Michael fährt in einem Zug mit dem großen fünfzackigen Stern mit seinen Eltern und seinem um sechs Jahre älteren Bruder Thomas in Richtung Westen. Trotz des mit vielen Ängsten verbundenen Übertritts der Staatsgrenze in Rozvadov ahnt er nicht was auf ihn in der näheren Zukunft und während der weiteren Jahre wartet.

Charita se stává v čase předvánočním v posledních letech v Česku samozřejmostí, což je dobře. Ale bylo by ještě lépe, kdyby se tak dělo po celý rok a lidé přestali hledat za podobnou činností něco špatného. Za ta léta - od dob „Sametové revoluce“ - jsme se totiž naučili jakoukoliv dobročinnost podezírat z nekalých úmyslů. Na tom však nese velkou vinu celá naše společnost, protože ne všechno se rozvíjí tak, jak by se správně rozvíjet mělo.

Ve svých 44 letech jsem dospěl k poznání, že s každým novým rokem na kontě mého života stávám se stále více klidnějším a vyrovnanějším. Myšlenky i činy dostávají konečně svůj pevný logický řád, který už není, zaplaťbůh, deformován nerozvážností mládí, netrpělivostí ducha, srdečními touhami, nestálostí názorů a rozporuplným objevováním sebe sama.