Kuchtík vyhlíží téměř čistým oknem do slunného dne, který nijak nepřipomíná prognózy meteorologů vyhrožujících mrazem a vánicí. „V Číně metr sněhu, v Egyptě o něco méně. Jenom u muzea na Václaváku patnáct nad nulou a hned máme na krku globální oteplení,“ hodnotí pragmaticky situaci.

Dantone, nevím, zda před dvěma sty lety u vás existovalo slovo REVUE. Asi ano. My, cizinci jsme je od vás nedávno přejali. Asi se divíš proč, protože překlad toho slova je "přehlídka" a to existuje v každém jazyce. My to slovo v původním francouzském znění přejali proto, abychom odlišili jeho doslovný překlad od jiné podívané.

Jak to mají dnešní čtenáři? Čte se ještě vůbec? Nekonkurují počítače a DVD knihám? To víte, že ano! Ale? S počítačem si do postele nevlezete, za to s dobrou knížkou v ruce si navodíte tu správnou atmosféru pro dobrý spánek. Jedu ve vlaku nebo v tramvaji a vidím kolem sebe čtenáře. Jsem knihovnicí v malé obci, a i tam lidé čtou.

V letošním roce uplynulo deset let od otevření nádherné a moderní knihovny v Liberci. Stavba důstojná města a bohatá svou kulturní činností, chrám vzdělanosti, poskytující občanům nejen vzdělání, ale i místo kultury, zábavy a setkávání. Knihovna se vyrovná knihovnám v zahraničí. Nedávno jsem obdržel e-mailovou zprávu paní Kořínkové, která žije v New Yorku, o knihovně, kam chodí a kde si půjčuje knížky.

Věděli to staří moudří všech duchovněji orientovaných kultur, věděl to Buddha a Ježíš, a víme to dnes i my (díky moderním zobrazovacím metodám). Rozhodující je úmysl. Jinými slovy, naši budoucnost určuje právě to, s jakým základním znaménkem (jestli plus nebo mínus) dnes vnímáme a jednáme. Ukázalo se, že skutečně jsme strůjci svých osudů.

Za minulého režimu jsme vlastně žili jako ony. Krávy uzavřeny ve chlévech a my, občané, v hranicích naší země. Když se nějaké krávě náhodou podařilo utéct na vzduch, dostala maximálně holí na záda. Když zatoužil po "čistém nadechnutí" člověk... Nám už delší dobu překročit hranice hranici nic nebrání a ne každý si toho váží.

Každý si může vzpomenout na manifesty nejrůznějších významů s následky tu kladnými, tu zápornými! Tehdy ovšem slovo znamenalo opravdu SLOVO, každé mělo svůj význam a málokdo si dovolil jeho přesný význam posunout. Slovo dělalo muže, po protestech feministek nyní dělá i ženu, což by bylo v pořádku, kdyby šlo o opravdové slovo.

Velké zavazadlo totiž svádí k tomu, brát si sebou i úplné blbosti. Stojíte před skříní, už jste vzali kdeco, ale v zavazadle je pořád dost místa, tak berete další a další věci, jen aby to bylo plný. Pokaždé si sebou například beru 15 – 20 triček. A vždycky v cílové zemi vidím, že takové tričko tam stojí zhruba jako žvejkačky. Já se s tím táhnu přes půl světa, přičemž rozumné je odjet bez triček a tam si je kupovat jako žvejkačky a pak to vyžvejkané tričko jednoduše zahodit do koše.

Květuška nám rozkvetla do krásy. Není divu. Je jí nádherných šestnáct let a opravdu jí to sluší. Květuška je náš poklad, říkávala její maminka již od malička a dopřávala jí z prostředků dobře situované rodiny, čeho si její srdíčko přálo. Spíše by se ale dalo o Květušce říci: Je to perla! A to ze všech stran! Největší perla se houpe v pupíku odhaleném za každého počasí, jak móda velí.

To pivo je dneska jako křen, slýchával dříve kuchtík po hospodách a marně přemýšlel, proč by mělo být. Pálivě štiplavý nápoj, po kterém z očí tryskají slzy jako z hasičské proudnice při středně velkém požáru, není na chuť ani žízeň to pravé. Z opačného pohledu se mu jako zajímavá nezdá ani tekutá kořenová zelenina, ještě ke všemu hořká a s bílou pěnou.

Někdo má kočku, někdo psa nebo jiné přítulné domácí zvíře. Útěšné lidské přilnutí k jinému živému tvoru má mnoho podob. Jsme příkladem, že to nemusí být toliko živočich, k němuž se přichylujeme, hledajíce příjemné a rovnovážné emoce, neboť tvorem našeho životního přimknutí je strom.

Tu onde zaslechnete slovo nebo najdete v novinách větu, ze které by se málem zdálo, že některé lidi přímo rozjařuje představa, že nadešly nové časy a že tu je báječná příležitost s něčím zatočit nebo s někým zúčtovat. Když někoho vidím takto se rozkřikovat, nemohu se zbavit dojmu poněkud děsivého: že má vlastně radost z toho, co se stalo, a že se mu to jaksi hodí do krámu.

Nutně se musím zmínit ještě o jedné skupině zbytečností, které se těm kamenným zdánlivě vzdalují pouze formou, ale obsahem se nápadně podobají. Splňují stejné atributy: Lahodí oku, jsou rovněž opředeny závanem dávných i nedávných vzpomínek, ani se nedají koupit v žádném supermarketu. Ano, jedná se o nádherné zbytečnosti, o které zavadíte doma pohledem.

Kdo ví, zda současný ministr práce a sociálních věcí četl v dětství i Čtyřlístky s obrázkovými příběhy svého jmenovce, komisaře Drábka? Pokud tomu tak bylo, pak ho ta četba neinspirovala při výběru školy a nestal se rovněž policistou, což by mu jistě (také) sedělo. Já sám vzpomínám na dávného komisaře-kocoura, který se dostával do křížku se zločinným světem myší, více než v dobrém.

Nedávno se v krátké návaznosti seběhlo hnedle několik věcí, které daly vzniknout tomuto zamyšlení. Mám za svými zády deset krabic od banánů plných archivu, nebo,li „siláže“. A žena Anna se mě zeptala jak se mě spalo a vnuk se zakrátko otázal: „A hele – dědo to jako když mají to „Studio“, tak to pořád studují? Po pořádku: Ty škatule plné papíru ležící na hlubotiskovém lisu mě donutily k povinnosti vše roztřídit, potřebné naskenovat a nepotřebné musí pryč.

Dětský hospic Nadačního fondu Klíček v obci Malejovice ve středním Posázaví slouží dětem, u nichž byla diagnostikována život ohrožující či život omezující choroba, a jejich rodinám. Mezi hosty domu bývají i pozůstalé rodiny, jimž dítě zemřelo. Při slově hospic ve spojení s dětmi většině lidí trochu zatrne – dětský hospic je ale jiný druh zařízení, než hospic pro dospělé: svou povahou se víc blíží „domu na cestě, poskytujímu osvěžení poutníkům“, což slovo „hospic“ znamená ve svém původním významu.

A já jsem tehdy v tom okamžiku u toho Kocoura jako „náctilletý“ vyslovil nahlas pro mě tehdy zcela nové zjištění: Že člověk sám o sobě je vnitřně bohatší tím, že společně sdílí přátelství s lidským gigantem. Je bohatší o obsah jeho života, se kterým tak či onak sdílí jeho priority hodnot v jejich poznávání a je tak spoluúčasten na jeho lidském a profesním údělu. V tom se mně zjevil onen pojem „dar“ a pozitivní vliv nejenom na další profesní, ale i obecně lidský růst. Byl nesporný a nezpochybnitelný současně.

Říká se, že chlapi nepláčou. Avšak i nejdrsnějším mužům se zakalí zrak a zadrhne hlas, když mluví o přírodní katastrofě vskutku biblických proporcí, která právě postihla Austrálii. Austrálie je obyčejně označovaná jako nejsušší kontinent na světě. Ano, do minulého týdne to byla pravda. Po dlouhých deset let byla Austrálie sužována neuvěřitelným suchem. Hlavně obrovský stát Queensland a Nový Jižní Wales.

Při povolání filmaře se člověk potká s dlouhou řadou lidí, z nichž jen někteří se mu vryjí nesmazatelně do paměti. Nezapomenutelní v mé mysli jsou dva venkované, jejichž jméno se mi nikdy nepodařilo zjistit. Setkal jsem se s nimi 23. srpna 1968 v polích na okraji Dolních Počernic u Prahy. Když naši republiku dva dny předtím obsadila vojska »spřátelených zemí« byl jsem na dovolené na Moravě. Rychle jsem se vrátil do filmového studia, kde se organizovalo natáčení.

Slunný podzim netrval příliš dlouho a v Ještědském pohoří se začíná hlásit zima, Ještědu nasazuje bílou čepici a dostat se k hotelu Ještěd autem není snadné. Rána jsou chladnější, ale o to jiskrnější jsou výhledy po krajině, když slunce probleskne mezi mlhou a mraky. Mrazivý vzduch odhalí paletu barev a příroda se jeví jako znovuzrozená po fádním pozdně letním zbarvení. I ovoce doladí na stromoví náladu dnů podzimu.

♦ Většina lidí si většinu lidí plně zaslouží. ♦ Co se nemůže pokazit, to se taky pokazí. ♦ Optimista se domnívá, že svět, ve kterém žijeme, je nejlepší ze všech možných. Pesimista se obává, že je tomu skutečně tak. ♦ Nic není tak jednoduché, jak se to na první pohled zdá. ♦ Všechno stojí více času, než jsi předpokládal. ♦ Může-li se něco pokazit ze čtyř různých příčin a podaří-li se ti nakrásně všechny čtyři odstranit, v zápětí se objeví pátá.

Woody ALLEN - Na tomto světě jsou dva typy lidí – dobří a zlí. Ti dobří lépe spí a ti zlí se daleko radši probouzejí. | Peníze jsou lepší než chudoba, přinejmenším z finančních důvodů. | Hans Christian ANDERSEN - Není hezčích pohádek, než ty, které píše sám život. | Marcus AURELIUS - Kde člověk upadl, tam musí vstát, aby se opět dostal nahoru.

Co se vám vybaví, když se řekne pošmourná? Obec v Polabí, kde slunce nesvítí? Je to možné, asi ano. Bude to o počasí. Pošmourný. Slovo jako zvonek od kapličky, mrak, co odkudsi připutoval mezi ploty zpoza humen a usadil se v teple vysoko na obloze. Je léto, teplo, pošmourno. Bude pršet. Je vlastně před deštěm a něco spadne s oblohy. Počasí už není tak krásné jako předevčírem, ale dosud se nic nestalo. Jen je pošmourno.

Možná, že ten titulek bude pro někoho znít příliš pateticky, nadneseně, ale začtete-li se dál do těchto mých řádek, a co by vůbec bylo nejlepší, kdybyste mohli nahlédnout do jeho dílny či alespoň do jeho monografie malíře, sochaře a grafika (vydal Oftis, Ústí nad Orlicí, s vynikající grafickou úpravou), pak teprve pochopíte, že ty perly jsou pravé.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji.

Dovádí mě totiž k šílenství přemýšlet půlhodiny nad pár písmenky a hádat, jaký význam slova v sobě asi skrývají. Copak toho chci tolik, když žádám, aby mi kamarádka psala jednoduše po česku?! Co slovo, to zkratka – co slovo, to mé nepochopení a bouchání do klávesnice. A když už mi každý strká pod nos angličtinu, ať to není alespoň její hybridní forma.

Pobřežní ulice v pražském Karlíně je dnes jedna z těch velmi zajímavých bývalých předměstských uliček, v nichž se jako v mnohých jiných starobylých městských částech, čtvrtích ale i zákoutích, v dnešní moderní a uspěchané době leckdy snoubí sláva zašlých časů v podobě toho, co jsme zde ještě před nedávnem ani jako zajímavost nevnímali.

Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.

Včera jsem v jedné z horních poliček objevila knížku „Nemoc jako symbol“ od německého psychoterapeuta Rüdigera Dahlkeho, a nestačila se divit. U pojmu CHRÁPÁNÍ bylo uvedeno, že „chrápání se vyskytuje u lidí, kteří se vědomě jen málo zabývají nevědomím a každou noc pracují proti odporům. Jsou neschopní zjednat si ve dne prostor a respekt nebo udávat tón. Jejich tvrdá a neuhlazená komunikace vychází v noci najevo.

Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání.

Psavec na úrovni, zvaný též psavec ušlechtilý, neřeší své slavné jméno ani profesionalitu. Píše, protože to umí, protože mu to jde a protože má co sdělit. Klobouk dolů před tímto vzácným druhem. A zvlášť, pokud za své honoráře dokáže uživit svoji rodinu. Psavec na úrovni bývá skromný a zamlklý. Umí naslouchat. Jde o druh ohrožený, a tudíž chráněný.

Věřte, nevěřte, ale na padesát knížek již ilustroval brněnský profesionální malíř a zejména jejich autor Jan Dungel (* 1951), o němž jsme psali poprvé 14. března 2009. Teď se přijel představit pražským čtenářům a divákům už podruhé – ve výstavní síni španělského Institutu Cervantes (Na Rybníčku u svatoštěpánského kostela) shromáždil pro oči návštěvníků barevnou přehlídku, doslova gejzír svých divokých zvířat a ptáků z tropů Jižní Ameriky, které nikdy u nás neshlédnete, z oblasti Amazonie, brazilského Pantanalu i horských úbočí And.

Trojka je bezvadné a pro leckoho šťastné číslo, a tak i toto sondování českých hospůdek se dočkává svého třetího a posledního pokračování. Opustíme v něm staré pražské vyhlášené „osvěžovny“ i neznámé studentské hospůdky a zkusíme se podívat pod pokličku či na pípy nových hospůdek současných. Protože patřím mezi staromilce, nesmí se nikdo divit, že v mých následujících postřezích se budou zákonitě střídat klady se zápory.

Mezi našimi přáteli není žádným tajemstvím, že v Novákovic rodině se vaří. Taky se ví, že vaří všichni, respektive vaří každý večer jeden a pečlivě se střídáme jeden po druhém. Co už se neví je, že dobrovolná služba zahrnuje taky uklízení a mytí nádobí. Automatická myčka na všechno nestačí a pánvím tak jako tak nesvědčí, takže se domývají ručně a ručně se taky utěrkou utírají.

…ty jsou tak hezké ach hezké! Podruhé se už snad netřeba omlouvat panu Hašlerovi, a tak i když vím, že je u nás mnohem více mnohem důležitějších a důstojnějších staveb a domů, dovolím si přejít hned k dalším vzpomínkám na hezké české hospůdky, které mi přišly za mého už docela dlouhého života do cesty.

… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.

Když si připomenu dovolenou na ostrově Tenerife, první, co mi naskočí, je akvapark s obrovským toboganem a já v něm. V tu dobu jsem díky poblázněným hormonům přibrala patnáct kilo, které jsem si, na rozdíl od mého okolí, nijak zvlášť neuvědomovala. Když jsem se tehdy spolu s vnukem řadila do fronty mezi omladinu, nemohla jsem si nevšimnout rozruchu, který jsem vzbudila.

V televizním pořadu Uvolněte se, prosím byl nedávno hostem mim Jaroslav Čejka. Snad poprvé jsem měla na Jana Krause zlost, když se ho opakovaně ptal, proč že na tu operaci kyčlí vlastně nemohl jít. Copak by maminka těch pár týdnů v nějakém sociálním zařízení nevydržela? „Ona by to nechtěla,“ odpověděl mim s andělskýma očima.

Ani dnes jsem se od sběratelské posedlosti úplně nevzdálila, ale pouze je zaměnila.Tu a tam ještě něco zvednu ze země anebo získám darem od přátel. Nyní kameny do srdce shromažďuji způsobem jiným. Maluji je. Do obrazů usazuji kamenné stopy nesmrtelnosti, tisknu jim symbol jakéhosi embrya, které pupeční šňůrou spojuje vesmírný svět zkamenělých mýtů.

Také dnes zveme vážené a milé čtenáře na krátké listování naším Slovníkem cizích slov. Na řadě jsou písmena H až M. H : habilitace = rozkaz hanáckému letectvu, halogen = stádní gen ženoucí jedince do haly, hausbót = domácí obuv, helénista = člověk milující Heleny, heretik = pán zabývající se etikou, heroina = hrdinná narkomanka, Hindúkuš = tvrdé okřiknutí Hinda....

Ani s postupujícím časem moje sběratelská vášeň neustávala. Byla pouze soustředěna na nový zájem - a to lov kamenů suchozemských.Ty už nevyžadovaly tolik péče při usazování do půdy zahrady. Jejich momentální domov byl závislý na mém duševním rozpoložení; valouny se staly bludnými kameny. Zaměřila jsem se na rozličné velikosti a tvary a nepřipouštěla jsem si starosti s rozmisťováním po zahradní ploše.

Dvě stránky před dokončením knižního překladu z němčiny se mi porouchal počítač. Přesněji řečeno: počítač běžel jako obvykle, jen na obrazovce monitoru se dělo něco nepatřičného. Vyskočila tam najednou tabulka Vlastnosti a přes ni se nedalo přejít dál. Šla jen zavřít. Když jsem pak klikl na kteroukoli ikonu na ploše, tabulka se objevila znovu. 

V kradnutí sme sa dostali doteraz najďalej v našich dejinách. Niežeby sme v tom boli sami, veľmi zručne sa kradne aj v okolitých krajinách, aj v iných svetadieloch, ale vzhľadom na veľkosť našej krajinky a pomerne malý počet obyvateľov sa naozaj nemáme za čo hanbiť. Jediný problém vidím v tom, že za kradnutie sa nevyznamenáva, dokonca tí, čo kradnú, sa tým neradi chvália, niektorí to aj taja, alebo aspoň tutlajú.

Odlišné pohledy na kameny přinášejí svízele. Někdo v nich spatřuje překážku, o kterou občas zakopává, jiný zase šedou zbytečnost, o niž ani pohledem nezavadí; pro někoho se zase kámen stává metaforou břemene, nosícího na krku, nebo nastraženou pastí v jeho batohu. Já vidím v kameni prahmotu sochařů, věčnou inspiraci básníků či malířů.

Ukázkou takového člověka je hlavní hrdina v televizním seriálu „Můj přítel Monk“. Odborný konzultant policie je nadprůměrně inteligentní muž, kterého smrt manželky psychicky poznamenala tak, že začal trpět úzkostnými stavy, provázené četnými fóbiemi (obavy z lidí, výšek, nesterilního prostředí...)

Jsou lidé zcela nevšímaví, kráčejí městem zahleděni sami do sebe a ani by nezaregistrovali, kdyby kolem nich prošel slon indický. Potká-li je známý, musí je minimálně praštit do zad, aby se ze své letargie probudili. Neuvažují o souvislosti věcí, které vlastně okolo sebe nevidí a těžko chápou, že se ochuzují o pestrost dějů života včetně často užitečných poznatků.

Koncert Ivana Ženatého, mistrně doprovázeného Václavem Máchou, v kostele sv. Václava v Torontu 26. března 2009, nebyl jeho prvním torontským vystoupením. Nebyl jím ani jeho první koncert v Krajného Nokturnech před několika lety. Vím, že jsem s jeho prvním koncertem v Torontu měl něco společného, i když už nevím co, a krátce nato jsem ho slyšel v Rudolfinu.

Nemyslím si, že naše zkušenosti jsou v tomto bodě ojedinělé a patrně mnozí krajané je s námi sdílejí. Hlavní stan naší pětitýdenní návštěvy republiky byl u sestry a švagra mé ženy Jany, kde jsme sice nebydleli, ale kam jsme se pravidelně vraceli k hodům téměř lukulským. Mnohdy jsem si připomínal „moudrá slova“ Antonína Zápotockého, (také Ušaté Torpédo zvaného) z jednoho jeho novoročního projevu, kdy hlásal „Stůl pracujících opět bohatší“.

Pozoruhodný osud má zejména kamenná socha TGM v kostele Církve československé husitské na Zámostní ulici ve Slezské Ostravě. Snad téměř jako jediná, anebo jedna z mála v naší zemi, přežila od svého postavení v roce 1926 až do současnosti stále na svém původním místě.

Jedete si pěkně po nepříliš široké silnici s provozem v obou směrech, lemované úhlednou alejí kvetoucích třešní, a kocháte se pohledem na líbeznou českou krajinu, tak jak to dělal ve filmu „Vesničko má, středisková“ herec Rudolf Hrušínský. Nijak vás nevzruší, když zaznamenáte kolonu automobilů přibližujících se v opačném směru.

Je dobré zamýšlet se čas od času nad obsahem pojmů a slov. Např.: Odpovědnost je vědomí dosahu následků lidského jednání. Neschopnost nebo nevůle nést zodpovědnost za činy a jejich následky znamená velké selhání. Je velmi časté v lidské množině. Vědomí a svědomí člověka se vyvíjelo velmi, velmi dlouho.

Každý si může vzpomenout na manifesty nejrůznějších významů s následky tu kladnými, tu zápornými! Tehdy ovšem slovo znamenalo opravdu SLOVO, každé mělo svůj význam a málokdo si dovolil jeho přesný význam posunout. Slovo dělalo muže, po protestech feministek nyní dělá i ženu, což by bylo v pořádku, kdyby šlo o opravdové slovo.

Je tomu pár let, co neuspokojené zástupy stávaly v houfech před obchody, hlavně masnými, aby měly z čeho připravit svůj denní pokrm. Většinou uspokojené nebyly, proto se vždy v kuchyni počítalo se všední fádní jistotou a improvizovalo s chudobou výběru. V takových polohladových podmínkách ovšem přežíval dávný systém dělby práce i dělby pokrmů.

Že se každá slova téměř v každé řeči skládají z jednotlivých hlásek, přesněji samohlásek a souhlásek, a při vyslovení se tyto základní jednotky skládají do slabik, to je asi známo. Zajímavé a pro mnohé z nás nepochopitelné však je, že různé národy mají různé hlásky a navíc je pro nás velmi neobvykle spojují.

My všichni, kteří jsme nejlepší léta svých životů, kdy náš mozek byl ještě schopný přijímat více informací než ztrácet, prožili v době, kdy světové jazyky kromě jediného vyvoleného byly buď tabu nebo alespoň na indexu, tedy možná i větší polovina národa, se může na tuto neblahou dobu krásně vymlouvat.

Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce! Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“

Svatá Lucie bosonoháVeledůležitým datem švédského adventního období je třináctý prosinec, svátek svaté Lucie. Po celém Švédsku se konají celý týden masové oslavy nevinné krásky, která dala přednost lásce duchovní před fyzickou. Síla jejího utrpení v průběhu staletí vyvanula, dnešní Lucie je znamením přicházejícího světla a naděje v boji s nepřátelskou tmou a depresí, asi jako naši Blaničtí rytíři symbolizují ochranu českého národa před zlými mocnostmi.

Osobně jsem byla pro ženu prezidentku, která dávala smutně stagnující zemi jakousi naději. Hilary Clinton byla inteligentní, obklopovala ji celá řada kvallitních politiků včetně světově oceňovaného prezidenta předchozího. Přesto byla pod neustálou palbou kritiky. Voliči jaksi paradoxně nefandí nikomu, kdo se zdá být příliš chytrým.

S pozitivitou v nás je to nesnadné. Tu nikde nekoupíte. Nemůžete přijít do krámu a říci: „Dejte mně prosím třicet deka POZITIVITY, když to bude víc, tak to nechte, sním si ji doma“. A poněvadž ta pozitivita v nás je vždy subjektivní kategorií, je nesnadno ji objektivizovat, škatulkovat a unifikovat, stejně jako ji třídit podle velikosti a nebo podle toho, zda je sladká, sladomléčná a nebo hořká.

Vycházíme bránou hřbitova ven, jdeme k autu a on čtrnáctiletý se na mě podívá zkoumavýma očima a ptá se: “Dědo, a proč teda všichni umřeli?“ Stydím se za to, že mu neumím odpovědět jednou větou a současně ho nechci odbýt. A tak jsem mu po cestě zpět navrhl, že si třeba spolu uděláme takovou šňůru výletů. Ne na hřbitovy, ale po našich městech a po kraji.

 Nějaká výročí existují každý den. Protože každý den se něco rodí a zaniká. Obě tyto skutečnosti pak mají svá výročí. Jedno k existenci, pokud za něco stojí, druhé ke vzpomínce, pokud předmětný objekt za něco stál. Vezměme toto výročí jako podnět, abychom je mohli ještě mnohokrát opakovat a oslavit.

Začít, pokračovat, dokončit, psát, nadepsat, zapsat, podepsat, přepsat, zaškrtnout, podškrtnout, přeškrtnout, zvýraznit, vygumovat, zatrhnout, korekturovat, nalinkovat, ošifrovat, označit, parafovat, nadiktovat, orazítkovat, zalepit, poslat, odfaxovat, odmailovat, tisknout, namnožit.....

Ve škole se tresty prováděly veřejně před třídou. Starý učitel, jinak ohromný dobrák, vykonával trest s naprostým klidem, oznámiv předem, oč jde. Za mírnější trest byla považována rána ukazovátkem do nastavené dlaně, ačkoliv taková rána je bolestivější než rána tímtéž ukazovátkem přes zadek. Tlučení přes zadní část bylo obřadem.

Zavřel jsem oči… a najednou, jakoby zevnitř ze včelího koncertu, slyším zcela zřetelný tichounký hlas: „Vítám tě, poutníku!“ Zmateně se rozhlížím, nevidím nikoho a přece slyším, jak slova vycházejí odkudsi zevnitř, z dutiny vykotlaného kmenu prastarého stromu či ještě výš, ze silných větví rozmáchlých k modré obloze.

Tento titulek není myšlen hanlivě - spíš něco jako název Kožíkova románu Největší z Pierotů. Osobnost, která na mne vystupovala z filmového plátna, nepochybně patří k nejzajímavějším hercům na světové politické a kulturní scéně poslední třetiny minulého století (a ani to nemusí, jak film naznačuje, být neodmítatelnou poklonou).

  Ne vždy dokáže každý pozitivně myslet a činit. A nebojme se přiznat, že je to lidské a normální... Všichni víme celkem dobře, že někdy je denní znechucení a demotivace z různých důvodů tak silná, že se nám nechce vůbec nic dělat, a už vůbec se nám nechce nic tvořit a začínáme pochybovat o všem, dokonce i o vlastním smyslu života v duchu hesla "marnost nad marnost"....

  Nie vždy dokáže každý pozitívne myslieť i konať. A nebojme sa priznať, že je to ľudské a normálne...Všetci poznáme celkom dobre, že niekedy je denné znechutenie a demotivácia z rôznych dôvodov tak silné, že sa nám vôbec nič nechce robiť, a už vôbec nie niečo tvoriť a začína pochybovať o všetkom, dokonca i o vlastnom zmysle života v línii dikcie márnosť nad márnosť...

Až jednou vyhraji pár milionů, stačí přece tak málo, docela určitě si otevřu cestovní kancelář. Ale ne takovou obyčejnou kterých je šest na každém rohu. Ta kterou založím nebude pro lidi kteří vyjedou za hranice všedních dnů, tam sebou praští k moři, dopoledne se grilujíce z hora odpoledne z druhé strany, a večer courají mezi blikavě osvětlenými výkladními skříněmi s pocity sounáležitosti s velikým světem.

Jako nejblbější obyvatel planety by se podle nedávného výzkumu nejmenovaného zdroje dal označit člověk. Druh živočicha, který se po staletí vyvíjel, až dospěl do bodu nejvyšší debility, a tím také pro mnohé z nás největšího zklamání. Kuriozitou ovšem zůstává, že se na první místo žebříčku dosadili právě sami lidé…

  Problematikou kvality života z pohľadu sebariadenia (automanažment), riadenia výkonov (performance management) a poradenstva života (life management) sa zaoberám niekoľko rokov. Som prekvapený ako málo koncentrovaných informácií k psycho-pohode sa ponúka v našom internetovom priestore.

  Problematikou kvality života z pohledu sebeřízení (automanagement), řízení výkonů (performance management) a poradenství života (life management) se zabývám už několik let. Překvapuje mě, jak málo koncentrovaných informací k psycho-pohodě se nabízí v našem internetovém prostoru.

Jde o případ Ivety Kollertové, na který se jistě pamatujete. Je čtenářkou i přispěvatelkou PN, tak jsem se s ní seznámila i já, reagovala na nějaký můj článek. Od té doby si píšeme pravidelně. Překvapilo mě, jak silný a vpravdě pozitivní to je člověk, a to i přesto, že má všechny důvody být nevraživá a zatrpklá.

 Internet ponúka aj k pozitívnemu mysleniu veľa informačných zdrojov – priamych i nepriamych. Predmetná informačná diaľnica – je obrovskou príležitosťou, ako rýchlo a relatívne lacno nazbierať základné informácie pre začiatočníkov i nadstavbové info pre pokročilých.

  Internet nabízí k problematice pozitivního myšlení řadu informačních zdrojů – přímých i nepřímých. Předmětná informační dálnice je obrovskou příležitostí, jak se rychle a relativně jednoduše dostat k základním informacím pro začátečníky, i k nástavbovým info pro pokročilé.

Kuchtík má zase jednou, takhle po ránu, hlavu plnou starostí. Závratným tempem se blíží oslava dne významného tím, že prvně zřel světlo světa. Jak tvrdí, toho dne se začal divit a již nikdy nepřestal. Je mu ale jasné, že oslava dne tak mimořádného a ještě pro člověka proslaveného kuchařským umem, nemůže být odbyta několika chlebíčky s vlašským salátem koupenými v blízkém delikatesu.

Před devíti lety jsem se přestěhovala do Švédska. Moje důvody byly ryze soukromé, což mi nijak nebránilo v tom, abych netesknila po domově. Prošla jsem si takovou malou zkouškou na smrt, protože mnoho mých tehdejších myšlenek, přání a vlastností umřelo, aby se zároveň mnoho mých nových postřehů, představ a schopností zrodilo.

 Máme větší domy a menší rodiny. Více vymožeností, ale méně času. Máme více titulů, ale méně zdravého rozumu, více vědomostí, ale méně soudnosti. Máme více odborníků, ale také více problémů. Více zdravotnictví, ale méně péče. Utrácíme příliš bezstarostně. Smějeme se nedostatečně. Jezdíme příliš rychle. Příliš rychle se rozzlobíme.

  Hlavným paradoxom doby je, že moderný život dneška má oproti nemodernému spôsobu života v minulosti menej spoločných hodnôt, ale oveľa viac životných paradoxov. Od schopnosti porozumieť im a byť nielen v obraze, ale najmä v nadhľade závisí aj spokojnosť človeka s vlastným životom.

Tak jako tažní ptáci se vracejí rok co rok do svých rodných hnízd, i moje manželka a já se periodicky vracíme do míst, kde jsme se narodili, jen na rozdíl od těch okřídlených opeřenců tak činíme jen tak jednou za čtyři nebo pět let. Zdá se až neuvěřitelné, jak těch pár krátkých týdnů s dávnými přáteli rychle uběhne a už se dostaví doba, připravovat se na dlouhou zpáteční cestu.

  Sebeřízení a autoenergetizace je obrovskou příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny lidi i konkrétního člověka. Jedním z jejich nástrojů je nepochybně také pozitivní teoretické myšlení a pozitivní jednání v praxi. Mnozí lidé na Slovensku nenacházejí potěšení ani tak v samotném komplexním zlepšení svého života, ale spíše ve srovnávání s jinými zeměmi – zkoušenějšími regiony ve světě, které tak houževnatě nabízejí všechna domácí média.

  Sebariadenie a autoenergetizácia je obrovskou príležitosťou k zlepšeniu kvality života pre anonymné ľudstvo i konkrétneho človeka. Jedným z jej nástrojov je nepochybne aj pozitívne myslenie v teórii a pozitívne konanie v praxi. Veľa ľudí na Slovensku sa teší nie z komplexného zlepšenia ich života, ale viac z porovnávania s inými krajinami – chudobnejšími vzorkami vo svete, ktoré húževnato prinášajú všetky domáce médiá.

Spolu se Zprávami Společnosti bratří Čapků (číslo 87/2007) vypadla z obálky i útlá publikace – či zvláštní číslo Acta Čapkiana k 60. výročí založení Společnosti bratří Čapků (6. března 1947), kterou sepsal prof. PhDr. František Černý, DrSc. Byl v letech 1992 – 98 jejím předsedou a je velmi dobře známo jeho úsilí o vybudování pomníku oběma slavným bratřím v Praze.

Uvedu jen jeden okrajový příklad: sexuální morálku a s ní související stud. Moje generace si ještě potrpěla na platonické lásky, na rituální stydlivé tanečky kolem opačného pohlaví, a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních. Být stydlivý a zdrženlivý bylo tak obvyklé a za poetický status quo pokládané.

Na podzim v roce 1951 byl vytištěn a dán do prodeje Slovník jazyka českého. Jako jediný autor je v něm uveden František Trávníček, což je od té doby zpochybňováno. Slovník má 1801 stránek a je uložen v jednom objemném svazku s plátěnou vazbou. Manipulace s ním je velmi rychlá a jednoduchá. Je to obyčejná knihařská práce, ale výjimečných řemeslných kvalit.

Vrcholoví sportovci na národních, kontinentálních či světových mistrovstvích nebo dokonce na olympiádách jsou využíváni jako loutky pro fanoušky, a v těchto sportovních arénách předvádějí pro peníze své schopnosti, síly a výsledky své dřiny. Nutno podotknout, že největší peníz spadne do klína pořadatelům a ne těm sportohercům.

Některé pravdy jsou skutečně neoddiskutovatelné. Třeba ty historické, které byly popsány a zaznamenány v kronikách. Nelze kupříkladu popřít fakt, že Mistr Jan Hus byl upálen a to v Kostnici. Samozřejmě, kroniky se dají spálit a dá se pak lhát, že to je všechno Masarykův výmysl, aby nastolil církev Husitskou.

Kuchtíka opět po čase přepadly chmury a výčitky. V optimistickém prostředí čekárny zubaře, aby potlačil přirozenou hrůzu z lékařského oboru, kterému se, podle jeho niterného přesvědčení, může věnovat pouze sadista, začal listovat v pohozeném časopise v křídové obálce. Hrůzu nepotlačil, ba naopak stoupla.

Kuchtík, proti všem svým zásadám, na dnešní večer zaměnil staré dobré džíny za kalhoty, podle svého názoru značně pitvorné, po delším uvažování odložil i klasickou kostkovanou košili a nasoukal tělo do téměř značkového trika s nápisem Adidas, za které u Vietnamce utratil hříšné dvě stovky.

Paní, nechejte si ten formulář... Podnikám dál na černo, neplatím nic, zdravotní za mne platí stát a sociální pojištění nikdo. Stejně je k ničemu. Dostávám 10 800 od Úřadu práce, 8 000 za služby přátelům, manželka 3 630, takže náš celkový příjem do rodiny je 22 430. Naše životní úroveň se rapidně zvedla, letos v létě si konečně dovolíme dovolenou u moře a v zimě lyžování v Alpách.

Hledání alternativ ke konzumní společnosti nebo ke společnosti, která je přívětivá pouze k její malé menšině, je složitá. Političtí šarlatáni ovšem vědí, že hlásat a horlit za práva většiny je dobrý lov na voličské hlasy. Ovšemže k té privilegované menšině patří, nebo se k ní po zvolení přihlásí a včlení se do ní. Jediné, co jim zůstane, jsou neupřímná slova v ústech, sliby a nicnedělání měnit stav k lepšímu.

Kuchtík je jednoho ještě skoro zimního večera naladěn poněkud nostalgicky. Snad proto, že za oknem to nijak nepřipomíná zimu v pojetí romantických malířů, možná trochu i proto, že, před chvílí dočetl Londonova Bílého tesáka a ještě byl duší v roce 1896. Právě se spolu s Shepardem do Dyey pokoušel překonat smrt nabízející průsmyk Chilcoot.

Takoví lidé existují, a také věří v celou řadu věcí, faktů, názorů a skutečností a nemusí být katolíky, evangelíky, mormony nebo islamisty. Když věří ve spravedlnost, dobro, neničí přírodu, mají rádi děti, neokrádají spoluobčany a pomáhají tam, kde mohou a je to potřeba, pak jsou pro svět většími světlonoši, nositeli a jeho doručovateli, než tisíce fundamentalistických hodnostářů všech církví, co kdy a kde existují.

Právě probíhá v Pozitivních novinách anketa o některých neblaze působících médiích. Bylo to začátkem roku 1999 kdy mě, při mé návštěvě v Praze, požádal o rozhovor novinář magazínu "Story". V té době jsem ještě bydlel v Ženevě a uvažoval o návratu. Moje práce ve švýcarské televizi skončila. Článek mi byl poslán ke kontrole, jak jsem požadoval.

Po první válce bylo zdejší Slezsko a Louky v něm anektováno Čechy, kteří se tu potom usadili na všech významných místech a pro domorodé neměli porozumění. Skončilo to tak, že nejdříve vytrávili všechno živé v opěvané řece a tím i v rybnících, jak bez zábran do ní pouštěli jedy z třineckých hutí na horním toku, potom nádherné mohutné starožitné duby vykáceli (ke stovce jich bylo).

V České republice jsou vlastně zatím tři generace Vietnamců. Ti nejstarší, co sem přišli jako první za prací a lepším živobytím, pak jejich děti, některé z Vietnamu, některé již narozené v Čechách a nakonec generace nejmladších: dětí, jež se narodily také tady v posledních pěti až osmi letech. Ty jsou však bohužel již „počeštěné“, jak říká Martinka.

Jako mnohé další pokrmy je dršťkovka nejlepší druhý den; propojí se a vyváží všechny jemné proporce, polévka získá vyrovnanou harmonii a tu nejideálnější příchuť. Je ale na zemi málo lidí, kteří ji mohli okusit až druhý den. Ne, že by si kuchtík dělal starosti jako představitelé Evropské unie a chvěl se hrůzou, že dva dny uleželá polévka či dokonce guláš vyvolají po celém kontinentu epidemii.

 Stále agresivnější propaganda, propagace a marketing je vynořujícím se důkazem strachu o zisky, pozice, vliv a moc. Současný systém uspořádání společnosti nenachází další nové nástroje, aby mohl existovat v přijatelné a většinou společnosti akceptovatelné formě. Častěji se vynořují problémy, které současnými obvyklými metodami a opatřeními, jež používají státní aparáty, vlády a politika velkých firem, nadnárodních seskupení a monopolů, jejichž součásti mají různá jména, nejsou s to uspokojivě řešit...

Procházka ulicí, která od nepaměti vede stejnou a důležitou trasou a často střídá jména, vede okolo tiše zasmušilého hřbitova, založeného za morové epidemie v roce 1680; pro oběti jinde již nebylo místo. Ulice tehdy patrně žádný název neměla, spíše ani nešlo o ulici jako o obyčejnou cestu. Později ale začala jména střídat jako žena mající co koníčka rychlé a pravidelně měnění manželů. Vinohradská, Foschova, Stalinova, opět Vinohradská…

Třeba jednou sousedka, paní Vomáčková, přišla naštvaná od doktora a rozčilovala se, že ten novej, mladej ničemu nerozumí, protože – představte si - jí napsal zelené pilulky místo těch modrejch, které ona bere dvacet roků… Dědeček si automatickým pohybem přihladil knír, nebylo pod ním moc vidět zda se náhodou nesměje ...

Kuchtík rozšafně odložil dočtený rodokaps, vrátil se z romantiky divokého Západu do drsné reality a usoudil, že podivný tlak v útrobách může být příznakem vážné choroby, případně hladu. Po krátkém zamyšlení dospěl k názoru, že se jedná o hlad. A protože před několika málo stránkami Billy Wrangel, ochránce zapadlého ranče U dvojitého F... 

Chci se dostat z bodu A do bodu B. Nejde jen o pohyb, o přesunutí se odněkud někam. Může a také to bývá o jiné činnosti. O myšlení, uvažování, úmyslech, záměrech a chování. Ale dosud nevím, jaký je bod B a kde je. Rozhoduji se tedy, co chci dělat, kdy a kde. Určuji tedy, že si sednu k počítači, napojím se na internet a vyhledám nějaký server.

„Všimla sis, co ta veverka držela v packách?“ ptám se. „Nevím, co to přesně bylo, ale vím odkud to ukradla…“ odpověděla mi mamka. Vydaly jsme se na místo “činu“. Objevily jsme hrob z tmavého mramoru s vyrytou fotkou nějakého chlapce, kterému nemohlo být víc než dvacet let… Pod fotkou kromě jakéhosi srdíčka a svíčky ležely (už jen) tři kuličky Rafaela v sněhobílých papírových kalíšcích.

Jako mladíka a novopečeného emigranta mě Sydney v roce 68 ohromila. Nejen svou bezprostřední krásou a velikostí, ale i svým svérázným způsobem života. Byl jsem vyjukaný a nechápal, jak lidé mohou žít v tomto konglomerátu, aniž by museli mít občanské průkazy. Jakpak asi dokazují svoji identitu, když je zastaví policajt, přemýšlel jsem a vůbec mě nenapadlo, že mu prostě řeknou své jméno a on jim to bude věřit.

Pro ubitána byla určena jenom smrt, zpravidla propíchnutí oštěpem. U primitivního kmene byly i sny chápány jako reálná skutečnost a v tom s skrývalo velké nebezpečí. Stalo se to i našemu cestovateli. Jednou v noci vycítil nad sebou neobvyklý pohyb, rychle zareagoval a zjistil, že syn náčelníka se nad ním rozpřahuje s oštěpem v ruce.

Čím mohu přispět do jubilejního osmičkového vyprávění, vzpomínání, hodnocení, které začalo už na sklonku předchozího roku v přípravách oslav, memoárů, rozhovorů nejen v mediích, ale ovlivňuje programy institucí, agentur, společenských, kulturních a sportovních aktivit a bude nás všechno provázet po celý letošní rok, až se obávám nemoci z osmičkové přeinformovanosti – toť otázka?

Svátky vánoční se blíží, a tak minulý týden jsme jeli navštívit přítelkyni krajanku, která má velké zdravotní potíže a nemůže již k nám jezdit jako dříve. U ní jsme se také po delší době opět setkali se zdejším českým páterem Šimkem, protože k němu do Sydney to máme dosti daleko, téměř dvě hodiny cesty.

Pak jsme ještě, celkem náhodou, hračky jsme fakt kupovat nechtěli, zašli do hračkářství a já myslel, že mě budou muset omývat. Tam měli z plastiku vytlačené dětské židličky za dva dolary devadesát pět centů /!/ a k tomu prodávali i plastikový stoleček za 11,95. Za patnáct dollarů jsem mohl mít něco, co mohlo nakrásně nahradit židli za 160...

„Přiznám se vám,“ říká Jiří, „že Libri jsem navštívil vůbec poprvé. Byl jsem zde s Petrou Haasovou, abychom především podpořili účast a expozici pelhřimovského nakladatelství NTP a současně i Nové tiskárny Pelhřimov, se kterými již delší dobu k obapolné spokojenosti spolupracujeme. Také jsem se snažil využít příležitosti a upozornit na zajímavý internetový magazín Pozitivní noviny, který pravidelně sleduji.

A proč nečíst? Protože to je ztráta času? To by bylo trochu laciné, že? Lepší důvod proč nečíst knihy lze vidět v tom, že přece každý jsme knihou, zpočátku nepopsanou a každý si svůj příběh do velké míry píše sám. A výhoda je, že si ve svém románu můžeme i zalistovat nazpátek, můžeme se i zastavit na poslední stránce, tedy té, kterou máme zrovna rozepsanou.

Dnešní diskuse a spory o to, co způsobuje oteplování atmosféry a změny klimatu jsou z tohoto pohledu malicherné až komické. Ne však nedůležité. Tehdejší změny nikdo nevnímal a nekomentoval, protože tehdy neexistovala společnost výše uvedených bytostí. Tento tvor, člověk, se vyvinul a vyčlenil z fauny na Zemi. Trvalo to miliony a miliony let.

Spisovatel Jan Neruda se dostal do čítanek, když řešil,kam se starým slamníkem.My ženy v průběhu generací řešíme, kam s malými dětmi a tento problém se dostane maximálně na pátou stranu sobotní přílohy. Dnes se už moc neví, co dříve dělaly ženy se svými potomky, když měly plné ruce práce.

Letošní léto bylo vskutku podivné. Červen a červenec tropická vedra, srpen dal možnost využít jarní nebo podzimní oblečení a snad jen září je tradičně teplé a hlavně barevné. A to je šance pro nás, houbaře. V okolí každého mého bydliště byla místa, kde rostly. Houby všeho druhu. Ve Františkových Lázních to byly vysoké borové lesy kolem silnice k hraničnímu přechodu Vojtanov, kde člověk nemusel prolézat pichlavá houští a nacházel poddubáky, klouzky, žluťáky i hříbky.

Ještě v počítačové době kamenné, to míním léta osmdesátá, jsem se v práci připletl k počítačům výroby tehdy tak slavného JZD Slušovice. Jejich nedokonalost a chyby v instalovaných programech ve mně na dosti dlouho vyvolaly takový odpor ke všemu počítačovému, že jsem jen donucen okolnostmi začal později používat počítač jako psacího stroje.

Už od jeho tří let tam jezdili rok co rok. Vždy na stejné místo a ve stejnou dobu. Makarská riviéra v Chorvatsku prvních čtrnáct dní v měsíci červenci. Pamatuje si horké slunce, specifickou vůni tamního přímořského vzduchu, cvrlikání cikád, chuť sladkých broskví, vyprahlou půdu, štěbetání trhovců, šumění moře … je toho moc co si vybavuje a na co, jak dobře ví, nikdy nezapomene.

Jednou v zimě jsme já a moje sestra Jana dostaly nabídku účastnit se víkendového školícího kurzu „Plavčík“ s našimi kamarády - dvojčaty Patrikem a Davidem. V pátek ráno, při cestě autem k bazénu, jsme se my čtyři vzájemně trumfovali svými plaveckými úspěchy: „Vloni jsme s Jáňou obě vyhrály medaile na plaveckých závodech.“

Když nám konečně po roce 1989 bylo umožněno volně cestovat, většina z nás směřovala někam na jih, za sluncem a teplým mořem. Kdo si dnes ještě vzpomene na oblíbené italské Bibioni, přeplněné našinci a s nápisy v obchodech „Prosíme Čechy, aby nám zde nekradli“.

Již delší dobu pociťuji, že názory na výchovu dětí, s kterými se setkáváme, postrádají samu podstatu. Mnohdy nekonečné diskuse o nepřeberném množství výchovných směrů s cílem ovlivnit dětskou psychiku nás zavádějí do bludiště dalších problémů. Mým osobním názorem je, že základem výchovy je důslednost a od ní se všechno odvíjí.

Přirozeně že nám, Čechům, odkojeným Švejkovou geniální tupostí (já, pánové, nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec, můžete se zpravit v kanceláři jednadevadesátýho pluku v Českých Budějovicích nebo na doplňovacím velitelství v Karlíně), národu trénovanému ostrovtipem fiktivního génia Járy Cimrmana, to připadá trapné.

Už třicet minut stojím v koupelně a s výrazem drába pozoruji, jak se koupe. Roste ve mně vztek. Pečlivě mydlí každou část svého krásného mladého těla. Občas na mě koukne. Odhaduje, jak daleko mám do toho, abych po ní skočila a jednu jí vrazila. Pomalu, pomalinku, velmi přepečlivě mydlí každý centimetr čtvereční své opálené kůže.

Nespala jsem celou noc. Úmyslně. Důvodem byla blížící se maturita mého vysněného prince a mé skromné rozhodnutí mu v tuto těžkou chvíli nějak pomoci. Byla jsem sama teprve čerstvá středoškolačka, takže maturu jsem zákonitě brala jako nejtěžší ze životních zkoušek, jejíž úspěšné složení není zákonitě úspěšné. Tedy, nemuselo by být…

V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.

A tak jsme začali uvažovat, jak si usnadnit popsání toho kterého souseda, aniž bychom museli ovládat orientační a popisné znalosti. Začali jsme si všímat různých vlastností a typických znaků vzezření toho určitého souseda. Tímto jsme pomaloučku a postupně dospěli k jejich přezdívkám, které nám bezpečně popisují určitou osobu, a tak vyloučíme pochyby, že jde o případnou záměnu.

Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře. Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané? Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.

Můj tatínek měl totiž jednu neskonalou životní vadu a jednu krásnou přednost. Byl totiž komunista a básník. On ale nebyl komunistický básník, který by psal stupidní poezii opěvující dělnickou třídu a hanobíci zlé imperialisty. On byl pouze básník-komunista. A tak stránky papíru zaplňoval něžnou lyrikou, opěvováním přírody, rodné země, své maminky a své milované ženy, mojí maminky.

Říká se, že když si ženská umane, tak nedá pokoj, dokud to nedostane. Podotýkám, že když ví, co opravdu chce, tak to taky dostane, i kdyby měl čert jezdit na koze. Eliška se po celý dosavadní život vyhýbala obletovaným mužským, takovým těm šarmem nabitým krasavcům. Vycházela z čistě časově úsporného hlediska a měla za to, že je lepší, aby partner hlídal raději ji, než-li aby ona musela odhánět dotěrné samičky zblblé feromony jejich dočasných idolů, a za další, dělalo jí dobře, že nemusela zakoušet tolik potupnou žárlivost, která se jí jeví jako nesmyslná přítěž.

Obyvatele našeho domu položila chřipka. Utkvělá představa naší babičky, že je čas umřít a nemá cenu se léčit zapříčinila, že jsme všichni onemocněli. Babička sice neumřela, ale úspěšně nás všechny nakazila. Jak jsme už kašlali se zkříženýma nohama a stereo, nebylo vyhnutí absolvovat turistický pochod po ordinacích obvodních a odborných lékařů.

O předloňském Mikuláši jsme se jako vždy vypravili všichni na náměstí Míru. Dcerka přistrojena v masce čertice. Maskou sice trochu uklidněna, ale obezřetně vždy přecházejíc na druhou stranu chodníku, když se objevili „kolegové“. Pro jistotu. Co kdyby to byli ti praví… Pokud se jí do cesty přimotalo děcko, udělala: „Hudry, hudry“, zachrastila řetězem, ale hned hlásila: „Já jsem hodná čertice, neboj se“.

Žízeň je prevít a občas člověka přivede do podivných situací. Jako třeba v té dočista zapadlé hospodě na samém kraji malého města. Nic moc útulného, poněkud zatuchlý odér a hospodská již na první pohled „samá ochota“. Po delší době se zvedla od řvoucí televize a prý cože si dám. Vyprahlé hrdlo nebývale toužilo po pivu a tak vyzněla i objednávka. Než babice došla k pultu...

Tímto libým snem - i tím, že mne něco šimralo po tváři, jsem byl probuzen. Když se rozžalo světlo, uviděl jsem, že mě obklopuje hejno motýlů druhu Babočka Paví oko, latinsky zvané Inachis io. Seděli na kanafasové peřině, na konstrukci postele, některé jsem měl ve vlasech. Hned se počali srocovat kolem rozžatého světla, jak je u hmyzu obvyklé.

Výstavní síň Valdštejnské jízdárny byla poměrně plná. Nebylo se co divit – vždyť to byla nadlouho poslední příležitost zhlédnout v Praze vzácná díla světoznámého malíře. Lidé si šeptali své dojmy z vystavených obrazů. Jinak bylo slyšet jen tlumené kroky návštěvníků a občasné zakašlání hlídajícího zaměstnance galerie, který tak upozorňoval, že se někdo přiblížil k obrazům nebezpečně blízko.

Jednoho dne jsem šel domů z práce a tak mě napadlo, že už to takhle dál nejde a byl jsem vlastně na sebe dost nakrknutej.. Vlasy už mi šedivějí, stovku už neuběhnu ani za patnáct vteřin, holky už po mně taky nekoukají ...

Svým způsobem je to zvláštní, neboť nepochybuji o tom, že v současné době si mnohý občan tohoto státu klade ne zrovna jednoduchou otázku: Žijeme opravdu v demokratické společnosti? Tak proč ona vlažnost a přezíravý nezájem? Naše současná demokracie balancuje na hraně všeobecné konzumní libovůle, do které tu a tam probleskují diktátorské sklony jednotlivců, zájmových skupin i celých politických stran.

Beneše, Háchu, Zápotockého i Husáka. Panu Klausovi se teprve chystám napsat. Z bývalých hlav naší republiky mi chybí jen Gottwald, Novotný a pan Havel; třeba jejich podpisy nějak seženu, aby sbírka byla kompletní,“ uvažuje sběratel.

Na teplém místě blízko kamen trčely z vázy čtyři uřezané větvičky třešně. Bylo svaté Barborky a maminka si je přinesla ze zahrady celé prokřehlé zimou. Dala je do teplé vody a teď bude čekat až do Štědrého dne, kdy rozkvetou. Na stole ležel připravený adventní věnec. Nebyl ještě tak docela hotov a Klárka jej dokrášlovala malými borovými šiškami.

Přesněji napsáno, co se týče blahodárnosti vlivu hudby na „adaptační změny po porodu“ je zpívající maminka dokonce daleko lepší než nahrávky Mozarta, pouštěné novorozencům sluchátky do oušek. Soukromá nemocnice v Košicích se sice „nebojí zavádět finančně nenáročné progresivní léčebné metody“, viz články, ale především fotografie, které se v okurkové sezóně koncem července vyrojily i v našem tisku...