Leoš Bárta: ADHD je třeba začít brát vážně, upozorňuje Asociace dospělých pro hyperaktivní děti

Psychiatrickou poruchou zvanou ADHD trpí v České republice na 20 000 dětí. Převedeno do reálného života se jedná o jedno či dvě děti v každé třídě základní školy. Pokud se příznakům ADHD nevěnuje pozornost a není léčena, přímo ohrožuje budoucnost těchto dětí. Neléčená ADHD často ústí v antisociální, kriminální a jinak delikventní chování, častějším závislostem na drogách a narušeným sociálním vztahům.

Michael Hejč - Petra Haasová: Užívej dne

Já na to cvičení taky moc nejsem, ale fakt je, že se hodně proběhnu s Apollonem. Apollon je můj pes, pražský krysařík. Neobvyklý je v tom, že je čokoládově zbarvený. A navíc hodně kamarádský a dost hyperaktivní. Někdy mi dá na procházkách hodně zabrat. Co se týče jídla – klidně uvařím vepřo-knedlo-zelo jako od maminky. Potíž je v tom, že vařit pro sebe samotného mě moc nebaví.

Renata Šindelářová: Léthé nebude moc široká řeka

Petra Kukala, autora poezie i prózy, jsem vám již v Pozitivních novinách představila v rozhovoru „…a řekl básník: poezie je pro mě pořád tajemstvím“. Dnes bych vám ráda přiblížila dvě nové knížky tohoto všestranně nadaného literáta. V rozhovoru již zmiňovanou knihu Tajemství Panské zahrady a zcela novou sbírku básní Orel velmi.

Pavel Pávek: Darek Vostřel si v Kutné Hoře nezahrál

Ředitel divadla Rokoko v Praze, herec Darek Vostřel, pocházel z Vysočiny, a tak ho pochopitelně přitahovaly Železné hory nedaleko Kutné Hory. Nejezdil do hor ale jen "pátrat po lanýžích". Lákalo ho středověké město. Měl jeden velký sen. Zahrát si v kutnohorském divadle s celým souborem Filozofskou historii, která byla kdysi v Rokoku legendou.

Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?

Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?

Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (2)

Vzpomínáš si, jak jsem ti jednou v záplavě mladického šílenství řekl, že bych možná někdy rád psal filmy pro lidi, a ty ses nestačil divit? Já ani nebudu odhadovat, před kolika lety to bylo. Co je komu do toho, kolik let už jsme na téhle zeměkouli zažili.

Eduard Světlík: Umění číst / Výslech

Nemám na mysli ono umění, které z šestiletého analfabeta dělá gramotného školáka. Jde mi o to, že i gramotný člověk v dospělém věku se musí občas potýkat s požadavkem kdy, kde a co číst, aby z toho měl potěšení i užitek, že to není věc tak docela samozřejmá, ale též umění jistého druhu.

O Sedlčansku nad Démonem - a možná přežiju i bizona…

„Mám výborný nápad na reportáž,“ hulákal nadšeně do telefonu můj parťák, fotograf Milan Richtermoc. Ten dobře ví, jak na mě. Poslední dobou strkám diktafon před nos každému, kdo je ochoten se mnou něco probrat, ve snaze získat image reportérky.

Emília Molčániová: Turisti | Umelecké dielo | V reštaurácii

Raz ráno si ma dal zavolať šéf: „Magduška, mám pre teba dobrý džob. O tri dni príde na Slovensko veľké zviera z USA inkognito a rád by tak trochu súkromne spoznal naše hlavné mesto. Potrebuje niekoho, kto by sa mu počas pobytu venoval.“ „Prečo práve ja?“ „Máš najdlhšiu prax v odbore sprievodca, vieš dobre anglicky a si domorodkyňa, Bratislavu poznáš ako vlastnú dlaň. Preto.“ „Kto je to?“

František Mendlík: Bohatýrský smích

Předmět „Železniční doprava“ na železniční průmyslovce ve Valticích byl doménou profesora Augustina. Tento pán měl vzezření anglického lorda a jako by z oka vypadl Neville Chamberleinovi, známému to zástupci Velké Británie v Mnichově v neblahém roce 1938. Suchý anglický humor mu ovšem chyběl. Vytáhlý a asketický pán s knírkem byl legrace prost. Snad k tomu přispěla prodělaná žaludeční choroba.

Ivan Kraus: Tajná znamení

Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.

Luděk Kocourek: Jak jsem odhalil tajemství soch na Velikonočních ostrovech

Lidí, co plují po mořích, je asi málo. Míň než řidičů. Proto si na nás „veledůležití“ troufli. Národ tvrdých českých námořníků to začal řešit po svém. Po „česku“. Jsme přece národ švejků! Na nějakém kroku nám přeci nezáleží! Všechno se dá obejít! Vždyť umíme ohnout záda! A dělat kompromisy. A to už od Bílé hory.

Tomáš Zářecký: Ve čtenářském deníku klid

Mezi ty věci, které patří mezi příjemnější nálezy, spadá bezesporu čtenářský deník. Při listování mnohaletými zápisky mě ovane náhlý závan nostalgie. Zavzpomínám na časy dávno minulé a zhrozím se, jak jsem mohl někdy tak neuvěřitelně škrábat a psát natolik přihlouplé komentáře, že mě polije horký pot studu pokaždé, když obrátím list.

Miroslav Sígl: Dvě životní osmičky Jindry Dvořákové

Vystudovala dívčí reálné gymnázium a Střední odborné učiliště společného stravování v Praze – Malešicích, v létech 1946 – 76 byla sekretářkou na generálním ředitelství zdravotnického podniku Spofa Praha. Proslavila se jako perníkářka, žijící v Křenku (pošta Dřísy), kde je dlouholetou chovatelkou včel. Byla jmenována mistryní lidové umělecké tvorby, rozšiřuje znalosti malovaných originálních perníků na mnoha výstavách, v kulturních domech, muzeích a školách.