Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (33) Jiřina Bohdalová

K následujícímu jednomu z mnoha receptů Jiřiny Bohdalové mám pěkné vzpomínky na to, jak jsem se s paní Bohdalovou přímo i nepřímo v minulosti setkával. V roce 1960 jsem se učil truhlářem v podniku zvaném Výtvarná řemesla. Mým mistrem byl nemluvný a nerudný dědeček jménem Pařízek, který byl sice mistrem ve svém oboru, ale v žádném případě nestál o to mít na krku nějakého učně. Nu a bác ho – vyfasoval zrovna mě! Nad výsledky mého truhlářského snažení se zlobil osobitým klením „krucaj pinďaj!“ a raději než u ponku mě viděl třeba vařit klih.

Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vidět Neapol...

Jednoho dne jsem navštívil milého Josefa, který si se zlomyslnou radostí mnul ruce. I vyprávěl mně, jak si kterýsi Ital vybral jedno z Mistrových děl. Dohodli si schůzku, ale protože se Hlinomaz vzdával svých obrazů nanejvýš nerad, pořídil rovnou dvě kopie. Originál sňal ze zdi, uložil kamsi na skříň, a na stěnu pověsil kopii. Což našinec pochopí.

Josef Blažek: Existuje ostrov (10)

„Jsem ze srdce rád, pane,“ oslovil mne kapitán, „že jste neopomněl nalodit našeho navigátora.“ Vedle kapitána stál urostlý muž v plátěných kalhotách a v zástěře. Pod paží pevně držel živou kachničku a v dlani žmoulal žlutou voskovici. Ano, pamatuji se na něj. Tento muž platil kusem filmového pásu zabaleného do stránky knihy. Tu jsem si nemusel ani prohlížet.

Miroslav Sígl: Cesty do pralesa se štětcem a mačetou

V Praze 1, Na Rybníčku 6, poblíž kostela sv. Štěpána, má své sídlo španělský Institut Cervantes. Pořádají se zde hodnotné akce o španělsky mluvících zemích, besedy se zajímavými lidmi, autogramiády (vzpomeňme na jednu z prvních, o níž jsem psal v PN 17. 6. 2008 – kniha Všichni odcházejí od mladé kubánské spisovatelky Wendy Guerra zakrátko na to zmizela z knihkupeckých regálů) a také projekce pozoruhodných filmů a dokumentů.

Antonín Tichý - Hynek Šnajdar: Krakonoš je nade vším

Trutnov - Freiheit je česky Svoboda nad Úpou. A nejen to. Jmenují se tak i webové stránky krkonošského patriota, publicisty a sběratele Antonína Tichého, který v tomto městečku žije a nedá na něj dopustit. Jako literát samouk od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku. „Je mnoho zajímavějších lidí vhodných pro rozhovor, než jsem já. Budete pro smích."

Jak si můj tatínek chodil s kluky pro „ránu“

Můj tatínek byl ze tří synů mojí babičky nejmladší, a tudíž i nejmenší. V útlém mládí bydlíval s maminkou (válečnou vdovou) a dvěma bratry v plzeňských Lobzích. Matka coby samoživitelka měla co dělat, aby tři hladové kluky uživila, a tak si brala hodně práce navíc. Domů se tedy vracela až pozdě večer. Kluci proto měli pré.

Dobromila Lebrová: Alois Jirásek, spisovatel a dramatik

Alois Jirásek byl za svého života uznávaným spisovatelem, ale hlavně byl oslavován po vzniku Československa, protože jako první podepsal prohlášení 222 českých spisovatelů ze „17. května 1917 Manifest českých spisovatelů za svobodný stát Čechů a Slováků“, jehož autorem byl Jaroslav Kvapil. V době války to vyžadovalo hodně odvahy.

Václav R. Židek: Vzpomínka na Eduarda Ingriše (2)

Jsem nesmírně vděčna za to, že jste započal v Pozitivních novinách akci, aby byla umístěna pamětní deska na Smetanově nábřeží 12. Já sama jsem se o tom zmínila již před několika měsíci panu Gabrielu Goesselovi z Českého rozhlasu, který vydal CD Eduarda Ingriše "Chci věčně vzpomínat". Ten byl také pro, ale od té doby jsem už nic na tohle téma neslyšela, až jsem se vše dověděla z Vašeho článku a pak i další podrobnosti po telefonu od Vás.

Jitka Dolejšová: Paměti Čestmíra Staška

...Měli jsme s Mosteckým dětským sborem koncert v biografu v Duchcově. Během přednesu Smetanovy „Mé hvězdy“ zhasla světla. Okamžik probíhalo provedení skladby potmě bez mého přičinění. Ale to jen do okamžiku, než jsem si vzpomněl, že mám v kapse malinkou baterku (vozil jsem ji s sebou vždy, když jsme se vraceli se sborem ze zájezdů až za tmy). Uchopil jsem ji, rozsvítil a dirigoval úspěšně dál. Iluminaci přivítalo publikum potleskem ještě během „Mé hvězdy“, a to s mohutností, jakou jsem nezažil dlouho potom…“

Alena Heinová: Krásný den – až do usnutí!

Srdce je tíha. Rozum jen váha… Slova básníka Vladimíra Holana, ta z říše cest ze stínů do světel, kterou nás vedlo s pokorou i odvahou Hercovo Umění – právě ta slova mě napadla, když přišla ta zpráva, že v poledních hodinách 10.března odešel z pozemského bytí Radovan Lukavský. Bolí to. Obyčejně a hodně to bolí, protože odešel Člověk hodný obdivu i lásky v dokonalé čistotě obsahu těch slov.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)

Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (16) V zajetí čínských lupičů

Na podzim roku 1925 se doktor Howard vypravil na farmu svého přítele Willa Palmera. Bylo to v čínské provincii Hej-lung-čiang, blízko hranic s ruskou Sibiří. Palmer tady vyučoval domorodé zemědělce moderním způsobům hospodaření. Celý kraj byl v té době sužován bandami čínských lupičů. Armáda se je sice snažila pronásledovat, ale pro nedostatek vojáků neměly akce valného účinku. Rolníci si museli pomáhat sami.

Miroslav Sígl: Annie Girardotová v ruzyňské věznici

Velkým zážitkem bylo setkání s herečkou Annie Girardotovou. Film se točil mimo jiné v ruzyňském vězení a Girardotovou přivezli z letiště rovnou do kriminálu. Jak se pak ukázalo, bylo pro ni téměř nepředstavitelné, že lze filmovat přímo ve skutečné věznici.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (12)

Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.