Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe
Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.
Danuše Markovová: Psí ráj
Od dob, co s námi ještě donedávna sdílel domov náš pes Robin, se nemohu ztotožnit s psími spojeními, která v nás mají evokovat pouze pocity nelibé. Stále mi nejde na rozum, proč se neblahá psí pojmenování tak sveřepě uhnízdila do našich hlav i jazykovědných slovníků. Odkud se vlastně vzala a ustálila natolik, že tyto nepravdy z nás občas bez rozmyslu vypadávají, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad jejich skutečným obsahem?
Egon Wiener: Z Lemberka | Babičky z Machnína | Antonín Tichý ze Svobody v Podkrkonoší
Nejmladší součástí bývalého okresu libereckého se stala relativně nedávno malá obec Lvová, co patřívala dříve k okresu českolipskému. Nad vsí s rybníky nad silnicí ční v prostoru s vysokými stromy hrad pevný, starý, mohutný a překvapivě krásný. Stačí vstoupit na jeho nádvoří a nestačíte se divit. V Bohem zapomenuté vesnici, v lese na kopci a tolik krásných věcí pohromadě. A ta krásná procházka lesem! Ten vejšlap vskutku stojí za trochu potu a komářího poštípání. Vůbec je tu pěkně, jako doma u maminky.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vidět Neapol...
Jednoho dne jsem navštívil milého Josefa, který si se zlomyslnou radostí mnul ruce. I vyprávěl mně, jak si kterýsi Ital vybral jedno z Mistrových děl. Dohodli si schůzku, ale protože se Hlinomaz vzdával svých obrazů nanejvýš nerad, pořídil rovnou dvě kopie. Originál sňal ze zdi, uložil kamsi na skříň, a na stěnu pověsil kopii. Což našinec pochopí.
Jan Jurek: Lenka
V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.
Pavel Pávek: Podlipansko se představuje ve filmu
Krajinu vnímá každý trochu jinak. Jinak ni hledí zarytý romantik, jinak člověk technického zaměření, jinak ten, komu je místem, kde se narodil a kam se musí vracet. Krajinu člověk odedávna formoval k obrazu svému, dotvářel ji, pomáhal, často i škodil. A krajina se k němu chovala a chová tak, jak si právě zaslouží.
Tomáš Zářecký: Děsivá závislost
Internet je samozřejmá samozřejmost. Celý systém na něm funguje, bez něho nelze nic. Kdo není „online“, neexistuje. Já zůstal „offline“ pouhopouhé jedno dopoledne a k nadělání problémů to bohatě stačilo. Dva termíny vypsané v pozdních nedělních hodinách (kdy jsem si naivně myslel, že můžu nechat odpočinout notebook i sebe a oba jsme se uložili ke spánku) v pondělí po poledni nenabízely už ani místečko volné.
Josef Fousek oslavuje sedmdesátiny. Gratulujeme!
Vymyslet originální blahopřání k sedmdesátinám pro skvělého člověka, kamaráda a přítele, nadaného umělce, všestranného tvůrce, zábavného společníka, jakož i pracovitého a obětavého profesionála, jakým je Josef Fousek? To je nesporně zadání z kategorie „poslední úkol pro sebevraha“.
Kamila Urbanová: Kocour mého dědečka
Děda poslechl babičku, strčil kocoura do kabele, nasedl na kolo a jel do lesa, vzdáleného asi deset kilometrů. Když se blížil k lesu, cestou z kopce najel na kámen a spadl z kola. Strašně se polekal, po těle měl z toho pádu spoustu odřenin a ještě ke všemu si rozrhnul kalhoty. Jeho prohnuté kolo nebylo schopno další jízdy. Děda nakouknul do kabele na kocoura. Kocour se nehýbal.
A tak tu žijeme
Obyvatele našeho domu položila chřipka. Utkvělá představa naší babičky, že je čas umřít a nemá cenu se léčit zapříčinila, že jsme všichni onemocněli. Babička sice neumřela, ale úspěšně nás všechny nakazila. Jak jsme už kašlali se zkříženýma nohama a stereo, nebylo vyhnutí absolvovat turistický pochod po ordinacích obvodních a odborných lékařů.
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (1) Raffael
Můžete vstoupit bez klepání, nemusíte čekat na vyzvání – už teď jste vítáni… Zastavte se na chvíli, uklidněte mysl a otevřete duši. Vnímejte krásu obrazu a nechte jej na sebe působit. Vtiskněte si obraz do srdce nebo jej vložte do přihrádky svých vědomostí. Všímejte si celku i detailů a dívejte se dle libosti – nikdo vás nebude rušit. Tato galerie je pro Vás otevřena non-stop. Přeji Vám příjemné zážitky při každém setkání s obrazem.
Marta Urbanová: Capri
Jediný čaj, který jsem pila jako nektar, mně naservírovali v přímořské hospůdce na Ischii. Přinesli mi zlatavý mok v křehké baculaté sklenici na nožce. Posvátně jsem ho usrkávala a dívala se na moře, na protější ostrůvek od něhož po lávce přicházel můj manžel. Obklopovala mě atmosféra krásy a pohody, dalo by se říct, že poezie.
Eva Vlachová: Jen počkej, zajíci!
Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotřesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Děti ho nacházejí v zahradě, někde pod keříčkem, sedícího(!) v ošatce plné čokoládových vajíček. Slepička není tak důležitá, prostě vajíčka „jenom“ snesla a teď rozpačitě přešlapuje kdesi v pozadí.
Thajsko nejsou jen masáže
Sympatický blonďatý mladík s dlouhými vlasy, se kterým jsem se poznala na společně navštěvovaném kurzu angličtiny. Když během konverzace pronesl, že I was with my wife Zdeňka at Thailand, we were there one month (byl jsem se svou ženou Zdeňkou v Thajsku, byli jsme tam jeden měsíc), zbystřila jsem.