FRANTIŠEK SCHWARZENBERG:   Doma jsem se cítil na Orlíku
Jak jsem slíbil ve svém článku OD MALIČKA MĚ ZAJÍMALA HISTORIE, rád bych čtenáře POZITIVNÍCH NOVIN postupně seznámil s některými pasážemi ze zajímavé knihy Český šlechtic František Schwarzenberg.
Jan Drocár, 13.11.2004

    FRANTIŠEK SCHWARZENBERG
   
     *   24.3.1913, Praha   
     †   9.3.1992, Unzmarkt, Rakousko

 
▼ Když Vladimír Škutina psal knihu Český šlechtic František Schwarzenberg, bydlel František Schwarzenberg se svou manželkou Amálií rozenou Lobkowiczovou v malém štýrském městečku Unzmarkt. Nedaleko od jeho středu stojí mohutné jednopatrové stavení s masivními zdmi, vypadající jako panské sídlo. Je to bývalá lesní správa schwarzenberského panství, prý - jak vypráví František Schwarzenberg -  „ ... ještě z dob, kdy lesní správa bývala za každým třetím smrčkem. Pak řekli, že stačí za každým pátým smrčkem a tuhle lesní správu zrušili.“
Dnes patří Františkově neteři Alžbětě von Pezold, rozené Schwarzenbergové, jediné dceři posledního Schwarzenberga z hlubocké větve Jindřicha, který adoptoval Františkova synovce Karla Schwarzenberga, a tím došlo opět ke spojení obou větví rodu: hlubocko-krumlovské a orlické.
Fořtovna v Unzmarktu, vypadající jako panské sídlo, zůstala prázdná. A tak, když se František Schwareznberg chystal na americké univerzitě do penze, nabídla mu neteř Alžběta, jestli by nechtěli bydlet v Unzmarktu. V turistických prospektech Štýrska je označen jako letovisko. Což nejspíš charakterizuje toto malebné místo na řece Mur v horním Murtalu. Z protějších zřícenin Frauenburgu se vypíná románsko-gotický kostel, kde je pochován poslední německý minnesänger Ulrich von Lichtenstein (1220-1276)

František Schwarzenberg vypráví:

FS:
“Narodil jsem se na pondělí velikonoční dne 24.března 1913 v Praze v Rohanském paláci v Karmelitské ulici na Malé Straně. Křtěn jsem byl doma – ale úvod jsem měl hned naproti Rohanskému paláci u Panny Marie Vítězné. Při té příležitosti sundali zázračnou sošku Pražského Jezulátka Bambino di Praga (kterou do Čech přivezla roku 1628 má prabába Polyxena z Lobkowicz, po otci Pernštejnová, a darovala ji karmelitánům). Takže jsem „dotýkané dítě“.
Vyrůstal jsem na Orlíku, v Čimelicích a v Praze, kde jsme až do konce první války bydlívali v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě. Vždycky v zimě. Palác patřil mému dědečkovi Clam-Gallasovi, který měl sedm dcer a žádného syna. Matka se vdávala první a dědeček si proto představoval, že při dělení majetku zůstane pražský palác mé matce. Matka tam bydlívala ještě s druhým manželem Kinským a potom jsem tam bydlel já – jako student a po svatbě s Amálií až do konce“.
 
▼ František Schwarzenberg rád vzpomíná na majitele paláce, svého pradědečka, generála Eduarda Clam-Gallase. To byl ten generál, jak sám říká, co byl vždycky bit. Byl roztržitý. Roztržitý pradědeček se jmenuje jedna z kapitol knihy. Jednou před bitvou u Jičína za války prusko-rakouské v roce 1866, ještě než šli k Hradci, to vypadalo špatně a generál Clam-Gallas uvažoval, že by bylo nejlepší ustoupit. Jeho pobočník namítal, že by snad bylo dobré povolat rezervy. Pradědeček Clam-Gallas se podivil, že mají nějaké rezervy. Pobočník jej ujistil, že mají. „A kde je máme?“, ptal se roztržitý pradědeček. Pobočník mu sdělil, že když o tom excelence ráčila rozhodovat, tak to bylo tak tajné, že ani on u toho nebyl. Proto tedy neví, kde zálohy jsou rozmístěny. „Já už taky ne,“ pravil rezignovaně roztržitý pradědeček a zavelel k ústupu.
Jinak ještě před ústupem v předcházející bitvě se generálu Clam-Gallasovi podařilo nastrkat Prušáky do rybníka pod Jičínem. To ještě Františkovi ukazoval a vykládal profesor Pekař.
/V době největšího rozkvětu se v Clam-Gallasově paláci konaly plesy a koncerty. Palác hojně navštěvovali slavní hosté, např. Mozart s ženou Konstancií a Josefinou Duškovou, která prý byla blízkou přítelkyní Clam-Gallasů. Hrál zde i Beethoven. Když majitelům chyběly peníze na udržování rozsáhlých objektů, pronajali některé prostory úřadům. Po právnických studiích zde nastoupil Franz Kafka jako praktikant – pozn.red./. 
 
FS: "Nějaký čas jsme každoročně trávívali v Tochovovicích u našeho prastrýce Bedřicha, kde nás teta Christina nezřízeně hýčkala. (Strýc Bedřich byl naším spoluporučníkem). Na jaře jsme bývali tři-čtyři týdny v Kostelci nad Orlicí u Kinských. František Kinský byl sice bratrem mé babičky, ale pro věkový rozdíl kosteleckých sourozenců byly jeho děti v našem věku….ačkoli byli bratranci mého otce. Někdy  jsme jezdívali k dědečkovi a babičce Clam Gallas do Frýdlantu či Grafensteinu, a to ovšem byl úplný ráj.
Když se naše matka znovu provdala (7.června 1921) za Zdenko Radslava hraběte Kinského, tak jsme žili jako cikáni; každou chvíli jinde.
Obora u Chlumce nad Cidlinou, to byl vskutku koňský ráj. Když pak otčím Zdenko Radslav Kinský zdědil po svém bratrovi Chlumec, tak jsme také jezdili do zámku Karlova Koruna. Pak také do Žďáru – to bylo dědictví mé matky po Dietrichsteinech a Clam-Gallasech. Když mi po maturitě v roce 1931 zakoupili Nalžovice, jezdil jsem hlavně tam."
 
FS: "V Rohanském paláci jsem se narodil proto, že to měl otec blízko do úřadu místodržitelství. Starý Rohan, řečený Arcirohan, byl velice blízký přítel mého prapradědečka – jezdíval na Orlík a pak docházelo k všelijakým sňatkům – vlastně to všechno byla jedna velká rodina. A protože ještě nebylo přestavěno první patro Clam-Gallasova paláce, bydleli naši v Rohanském paláci.
Ale doma – doma jsem se cítil na Orlíku. Byl jsem orlický Schwarzenberg. A potom ten krátký čas v Nalžovicích – A samozřejmě v Praze.
Na Orlíku bylo 105 místností a všechny byly zařízené. Orlík vyhořel do základů roku 1802. Maršál (Karel I. -  vítěz nad Napoleonem u Lipska- pozn. red.) se tehdy rozhodoval, zda má znovu postavit Orlík, anebo jestli má raději obnovit Zvíkov. (Ten pak obnovil až Karel II). Maršál se rozhodl pro Orlík a zlí jazykové tvrdí, že se prý tak rozhodl proto, že ze Zvíkova bylo vidět kousíček lesa, který nepatřil Schwarzenbergům. Zatím co z Orlíka široko daleko, nejen kam až oko dohlédlo, bylo jen a jen panství Schwarzenbergů.
Orlík býval dvoupatrový a po obnově se maršál rozhodl přistavět třetí patro, aby bylo dost místa pro pobočníky. Těch musel mít kolem spoustu i na Orlíku. Mezi nimi byl i hrabě Clam-Martinic, o kterém se říká, že by mohl být otcem Boženy Němcové.
Jinak byly ve třetím poschodí hostinské pokoje. Ty měly jména po sestrách mého dědečka, když tam bydlívaly. Sestry mého dědečka byly Ida Lažanská z Manětína, kde byl vychovatelem Karel Čapek; Anna Thunová, manželka místodržícího Františka Thuna z Děčína, Gabriela Silva-Tarouca z Čech na Moravě a Marie Trauttnabsdorffová z Horšovského Týna. Po nich se pokoje jmenovaly…. Ne, počkat! Thunovské pokoje byly dole. Přecejen to byl místodržící.“
 
▼ Otec Františka Schwarzenberga Karel V. Schwarzenberg působil na českém místodržitelství a zemřel na počátku první světové války na úplavici ve Vukovaru na srbské frontě  ve věku 28 let. Jeho manželka Eleonora (rozená Clam-Gallasová) zůstala sama s dvěma malými syny.  Jejich poručníkem byl také jejich prastrýc Bedřich, který v roce 1920 pozval na zámek Orlík  prezidenta Tomáše G. Masaryka. Znali se z doby české předválečné politiky, kdy společně zasedali v říšském sněmu. (syn TGM Jan Masaryk byl stejně starý jako Karel V. Schwarzenberg. Oba se narodili roku 1886 a chodili spolu na gymnázium).
Bedřich provedl Masaryka parkem a ten potom šel navštívit Eleonoru Schwarzenbergovou. Ta tehdy nemluvila ještě dobře česky a tak spolu mluvili anglicky. TGM se mimo jiné ptal, jestli bydlení na starém hradu není příliš nepohodlné. On sám že by dal přednost bydlení v americkém hotelu. Nato kněžna řekla, že je na to od mládí zvyklá.
Obdivuhodný byl její vztah k češtině. Narodila se ve Frýdlantu a žila částečně tam - tedy v německy mluvícím kraji a částečně ve Vídni v Clam.-Gallasově paláci. Začala se učit česky až když se zasnoubila. Nejdřív jí čeština dělala potíže. Pak už mluvila hezky. V kritických dobách před Mnichovem zvláště za okupace byla horlivější Češkou než leckteří „vlastenci“.Těsně před smrtí, když už byla duší na onom světě, začal na ní její syn Karel mluvit česky. A ona mu odpovídala – z hlubokého bezvědomí – krásnou češtinou.
 
▼ K diplomatické kariéře František Schwarzenberg předurčen nebyl. Na rozdíl od bratra Karla, jemuž bylo hned od narození určeno (de iure i de facto ihned po otcově smrti roku 1914), že bude muset převzít statky a panství, zatímco Karel toužil dělat historii. Byl vědec. Tedy na rozdíl od bratra Karla u Františka nebylo předurčeno nic.
Ale ještě na gymnáziu byl pozván k tehdejšímu ministru zahraničních věcí a pozdějšímu prezidentu republiky dr. Eduardu Benešovi. Benešovi tehdy bydleli za Zátorce pod letenským vodojemem. A tehdy mu dr.Beneš řekl, že až bude mít po maturitě a po vojně, aby studoval práva a pak přišel na „zamini“ (jak se ve zkratce říkalo ministerstvu zahraničních věcí). Dr. Beneš jako zkušený diplomat (a bezesporu jako diplomat jeden z nejlepších své doby) věděl, že v řadě evropských zemí jsou určité kruhy, kam se on se svými lidmi nedostane. A věděl, že právě princ Schwarzenberg by byl tím nejideálnějším zprostředkovatelem důvěrných styků. Což se záhy vyplnilo. (Po 2.světové válce byl František Schwarzenberg československým velvyslancem u Vatikánu. – Pro zajímavost. - V té době zastupoval Rakousko u italské vlády v Římě jiný Schwarzenberg –  Jan princ ze Schwarzenbergu. Ten byl nejmladší z dětí Františkova dědečka Karla IV. Schwarzenberga. Ale z druhého manželství. – Takže jednu dobu zastupovali dva Schwarzenbergové, dvě různé vlády u dvou různých vlád v jednom městě – Římě. Není divu, že si je často pletli.).
 
FS: "Kdysi se mě ptal jeden exulant v Americe, co je vlastně mé hlavní zaměstnání. Co všechno jsem byl a co všechno jsem dělal? Byl jsem státním úředníkem. Nějakou dobu velkostatkářem. Byl jsem aktivní v politice. Mým oborem je státní právo. V době domácího odboje jsem byl přímo z nařízení okupačních úřadů nezaměstnaný podle rubriky „zaměstnání“. Pak jsem byl v diplomatických službách. V Americe jsem učil na univerzitě – tedy povolání „univerzitní profesor“. Byl jsem činným ve všech možných i nemožných exilových i krajanských organizacích, což sice nebylo povolání, ale zabralo to víc času než leckteré regulérní zaměstnání. Odpověděl sem tehdy, že mým hlavním zaměstnáním bylo a je být ORLICKÝM SCHWARZENBERGEM. Byl to rodák z našeho kraje, tak mi rozuměl."

 

FS: "Inu – co vlastně znamená ORLÍK. Ano mladý orel. Taky se tak říkalo Napoleonovu synu. Hlavně však je to jméno hradu na vysoké skále nad Vltavou (dnes přímo nad hladinou Vltavy, od té doby, kdy byla postavena Orlická přehrada). Hrad nad Vltavou v moři lesů.
Pro nás však to slovo znamenalo vždycky mnohem víc. Vyjadřovalo celý soubor představ, ústící ve velmi vyhraněný postoj na různých úrovních – náboženských, státně politických a národních.
Pro nás znamenalo být orlickým Schwarzenbergem: věrnost katolické církvi, obhajobu české státnosti, nedělitelnost a celistvost zemí koruny svatováclavské a češství. K tomu ovšem patřil živý zájem o věci veřejné a ochota se zapojit do práce a přiložit ruce k dílu.“
      Související články:       FRANTIŠEK SCHWARZENBERG:  O vltavském údolí
                                         
Jan Drocár:  OD MALIČKA MĚ ZAJÍMALA HISTORIE

 DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  HISTORIE