S materiály Jana Drocára, pojednávajícími zejména o historii a rodokmenech, jakož i s rozhovory se známými lidmi o cestování, výtvarném umění, filmu a podobně, se čtenáři  setkávají v POZITIVNÍCH NOVINÁCH poměrně pravidelně. Až dosud však měl jen málo kdo šanci dozvědět se o tomto aktivním člověku něco bližšího, něco o příčinách jeho letitého zájmu o historii a českou šlechtu. Musím konstatovat, že mi dalo poměrně dost práce "dokopat" ho k tomu, aby se na chvíli odpoutal od tvorby svých milovaných rodokmenů potomků Karla IV., a napsal také něco o sobě. Bojoval statečně, seč mu jeho vrozená skromnost a opatrnost stačila, ale nakonec nutně podlehl mému soustředěnému nátlaku.  Takže - seznamte se.                                                                     
                                                                                                                                        Pavel Loužecký 

                                                                                                                                                 27.10.2004

Měl jsem to štěstí, že se mi bylo dáno mít v sobě tolik potřebné pokory a sebekázně, abych už v poměrně mladém věku trpělivě naslouchal vyprávění svého dědy, který ve mně takto probudil zájem o historii vlastní rodiny. Měl výhodu, že byl jako státní zaměstnanec v době první republiky pod penzí a mohl poté pobývat téměř 40 let v důchodu. Měl čas a chuť. Ještě ve věku blížícímu se devadesátce mu nečinilo potíže dělat si poznámky, psát si jakýsi deník, a naopak mu činilo radost sestavovat rodokmen a zapisovat některé historky tradující se v naší rodině a o naší rodině. To vše z mého hlediska po přeslici. Díky jeho zápiskům znám také všechny pražské památky viděné jeho očima před čtyřiceti lety, znám i někdejší hospůdky a kavárny, jejich otevírací dobu, ceny a úroveň jídla i kvalitu tehdy podávaného piva a vína, vím, kdo tyto podniky v minulosti navštěvoval, protože on jako správný poutník musel po celodenní štrapáci někde spočinout a posilnit se na další den. Méně štěstí jsem měl u prarodičů z otcovy strany, kteří sice rádi a poutavě vyprávěli, ale neradi psali. To, co mi vyprávěli, mám pouze v hlavě, která - jak známo - je děravá, což cítím obzvláště silně při přepisování jejich vzpomínek. Stejně silně vnímám i fakt, že této formě zachycení střípků z minulosti chybí autentičnost. Kolikrát jsem litoval, že tehdy neexistovaly diktafony a že filmová kamera byla nedostupnou věcí, stejně tak jako neexistovaly digitální fotoaparáty. Staré fotografie jsou zajímavé, ale k nim v současnosti zase chybí člověk, který by nad nimi mohl vzpomínat. Dnešní doba má prostředků tohoto druhu zase nadmíru, ale jsou někdy využívány ke zcela jiným účelům. Vždy bylo a je mým (a nyní i naším) cílem tyto dvě roviny propojit. Použít moderních prostředků k zachycení věcí minulých a postupně nenávratně mizejících. Na pozadí vyprávění svých předků jsem totiž získal obraz o době, ve které žili, kterou prožívali, jak se oblékali, kam se chodili bavit, s kým se stýkali atd. Dozvěděl jsem se informace, které mě žádný učitel dějepisu ve škole naučit nemohl a někdy ani nechtěl.
 

Měl jsem to štěstí setkat se s paní Amálií Schwarzenbergovou (rozenou Lobkowiczovou z dolnobeřkovické větve). Bylo to v době, kdy jsem četl knihu o jejím manželovi „Český šlechtic František Schwarzenberg“, kterou napsal Vladimír Škutina. Poprvé vyšla v době, kdy oba (Vladimír Škutina i František Schwarzenberg) žili ještě v exilu - v roce 1989 v Zürichu v nakladatelství Polygon. U nás poté v roce 1990 jako 6.svazek nakladatelství Alexandra Tomského. Mně se ale dostala do rukou až koncem 90.let. Po dokončení knihy tehdy Vladimír Škutina napsal: „Po dvouletém skoro denním styku osobním, písemném, telefonickém či zvukově-záznamovém je tedy kniha dokončena. Jestli jsem na počátku Františka Schwarzenberga obdivoval a vážil si ho, skláním se dnes před ním jako před velkým učitelem lidskosti a tolerance. Utvrdil jsem se ve víře, že to přece jen není všechno úplně prohrané. Že stojí za to být a zůstat Čechem uprostřed chaotického světa, že i v surovém a nahlodaném světě je krásné zůstat člověkem“.
 

V některých pasážích knihy hovoří F.Schwarzenberg o své rodině a svých předcích, v jiných o příslušnících ostatních šlechtických rodů, se kterými se pravidelně stýkal. Díky tomu znal mnoho věcí takříkajíc „ze zákulisí“. Útržky jeho vzpomínání byly někdy zkratkovité, a právě proto mě vyprovokovaly k pátrání po podrobnostech. Měl-li tam krátkou kapitolku Potomek Jiříka Poděbradského, chtěl jsem vědět kudy ty cesty k němu vlastně vedly, protože už samo zjištění, že potomci Jiřího z Poděbrad žijí mezi námi, pro mě bylo tehdy velmi překvapující. To nás ve škole neučili.
 

Z knihy jsem zjistil pro mě další překvapující skutečnost, a to, že paní Amálie Schwarzenbergová, se kterou si povídám, je přímým potomkem české a uherské královny Marie Terezie. Nešlo mi tenkrát do hlavy, jak se vlastně příslušník rodu Lobkowiczů může stát potomkem Habsburků. Řekla mi tenkrát: „O tom byste si lépe popovídal s manželem. Ten o tom dovedl vyprávět celé hodiny“. Bohužel zemřel v roce 1992 a já věděl, že už se s ním nikdy nesetkám. Ale v knize byly stále k dispozici informace, které mě lákaly. Abych lépe pochopil souvislosti, začal jsem si tenkrát dělat díky této knize své první neumělé rodokmeny, kreslené tužkou na papír – přesně tak jak jsem byl zvyklý od dědy.

Chtěl bych touto cestou poděkovat paní Amálii Schwarzenbergové, že mě svým přijetím, laskavostí i povzbuzením přivedla k tomu, že jsem se o tyto věci začal blíže zajímat.

Sestavení rodokmenů byla tenkrát dost složitá práce (alespoň pro mě). Neexistovaly prameny dostupné na Internetu, každou knihu, potřebnou k posunu vpřed, jsem musel řádně prostudovat, a často byl výsledkem práce třeba jen jeden údaj, jedno chybějící datum. Genealogických příruček bylo jak šafránu, většinou byly nedostupné, ale mě to bavilo a lákalo; bylo to jako objevování pokladu. Někdy jsem si připadal jako blázen při honbě za ověřením třeba jednoho data narození. Však se také tak se na mě v rodině často dívali. Ale stále více a více mě překvapovaly souvislosti, které by člověk pod strohým výčtem jmen a dat nečekal.

Shodou okolností jsem v té době ztratil nedobrovolně zaměstnání, které jsem si sám pro sebe vymyslel (ale to je jiná kapitola). Okoušel jsem pocity nezaměstnaného člověka. Nic moc. Ale všechno špatné je pro něco dobré. A já jsem zkrátka tento půlrok využil nejen k hledání nového zaměstnání, ale vyplnil ho také pro mě tehdy jedinou možnou činností: deset až dvanáct hodin denně jsem do vlastní databáze doplňoval jména šlechtických rodů, spojoval jejich příslušníky, připisoval děti, ověřoval rodiče a prarodiče atd. Podařilo se mi tak postupně vytvořit ve svém počítači databázi obsahující několik tisíc jmen a dostal jsem se ve svém pátrání až na samý úsvit českých a evropských dějin. Tu jsem byl v osmém století, tu v patnáctém, tu v současnosti.
Překvapivě jsem zjistil, že mezi potomky českých Přemyslovců patří kromě jiných i několik amerických prezidentů, mezi nimi také rodina Bushových. Tuto informaci jsem předal médiím a po rozhovoru v televizi NOVA na toto téma jí převzala řada evropských i světových agentur.

V roce 2002 se mi podařilo iniciovat natočení televizního dokumentu Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje k němuž jsem napsal námět a spolu s režisérem filmu Janem Soukupem se podílel na scénáři.
Měl jsem to štěstí, že jsem při natáčení  mohl osobně poznat příslušníky některých českých šlechtických rodů. Setkávání s nimi bylo velmi příjemné, inspirující, a od mne možná příliš troufalé, protože nejsem historik, spíše dokumentarista. Jedná se celkem o nesdělitelnou zkušenost. Jsou to normální lidé ale přeci jen mají něco navíc. Nenazýval bych to v dnešní době výhodou, spíše odpovědností. Jsou potomky starých historických rodů. Myslím si, že díky tomu mají v sobě prostřednictvím svých předků zakódovanou historickou zkušenost, kterou běžné občanské rody nemají a ani mít nemohou, neboť většina z nich zná své předky nejvýše do třetího, čtvrtého kolena. U nich se dají předci dohledat až k samému známému počátku. Šlechtic své předky zná. Zná je proto, že byli odedávna lidmi známými, proslulými, slavnými, ať už v dobrém či ve zlém.
Šlechtici, se kterými jsme natáčeli, byli vždy včas tam, kde měli být, připraveni a soustředěni na natáčení, byli vtipní a věci říkali na rovinu:
 

"Otec vždycky říkal, že existují jednak normy zákonné, které upravují vztahy ve společnosti mezi lidmi, a na druhé straně je obrovský prostor ještě takové té mravnosti, etiky, toho slušného chování. A vždycky to uváděl na příkladu, že křesťanská mravouka uvádí sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost, a všechny tyto neřesti vlastně nejsou v trestním řádu světské legislativy. Ale kdybychom je nedodržovali, tak nejsme slušní lidé."  (Zdeněk Sternberg)

 

"A jsme bohužel dneska ne příliš bohatá, zaostalá, velmi malá a dosti nezajímavá země uprostřed Evropy. A abychom se z toho dostali, musíme nejdříve začít pracovat na sobě a na té zemi. Ale to bude ještě nějaký čas trvat."
(Karel Schwarzenberg)
 

 

"Já neudělám nic, co by nebylo v souladu s vírou, řádem a mravností. A těch nemravností se dělá tolik, dennodenně a na každém kroku... A lidi si ani neuvědomují, že je to nemravné, protože o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoře. A nikdy neuvažovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se totiž nadá definovat. Definujte mravy! To se nedá."
(Josef Kinský)

 

Noblesa, takové zapomenuté slovo. Nepoučovali, ale člověk by zkrátka netípnul v jejich přítomnosti cigaretu tam, kde se to nesluší. Nepřikrašluji, těch deset dní natáčení s nimi takových bylo.  V dnešní době - bohužel stále se zvyšujícího vykrucování, mlžení, upadající morálky, vzájemných výčitek a přehazování si odpovědnosti - skvělé okamžiky. Díky za ně.

Chtěl bych mít to štěstí, aby se mi podařilo k příběhům, faktografickým článkům a historickým výletům získat autentické názory, poznámky, zkušenosti, ale i vlastní příběhy od příslušníků toho či onoho rodu. Protože kdo jiný než oni, členové historických rodin, by měl mít právo na svůj pohled na dějiny této země, potažmo dějiny Evropy.
Povzbuzují mě v tom slova Arnošta Waldsteina: „Mnoho zmizelo během posledních dvou století – bohužel nejen věci překonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teď naléhavě potřebovali. Tyto hodnoty musejí být znovu hledány a uváděny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho učit v dějinách a z nich znovu vybírat již existující poklady zkušeností. Jsem přesvědčen, že my ze starých rodin, bychom mohli přitom účinně pomáhat, i když nás k tomu nikdo oficiálně nevyzývá.“
 

Myslím si, že to ale vůbec není záležitost šlechtických rodů. Možná, že se všichni, které to zajímá, můžeme společně zamyslet nad tématy, dnešní době zdánlivě nic neříkající, jako je mravní a morální odpovědnost našeho původu, hrdost na minulost předků, přiblížení a zobecnění dějů dávno minulých pro současnost. Zkusme se zamyslet nad pojmy slušnost, morálka, poctivost, hrdost nad sebou samým, přirozená odpovědnost ke svěřenému majetku. Tedy: ptejme se teď hned těch nejdříve narozených příslušníků našich rodů na jejich příběhy, poznatky, zkušenosti, vzpomínejme s nimi nad starými fotografiemi, zachyťme na filmový pás či magnetofonový záznam jejich podobu a hlas. Využijme k tomu těch nejmodernějších prostředků, které nám tato uspěchaná doba dává k dispozici. Lidé budou jednou zahlceni rychlostí, zdánlivou atraktivitou nejrůznějších forem zábavy, a začnou hledat své kořeny, začne je zajímat odkud vyšli, co činili jejich předkové apod. Snad jednou zatouží neopakovat beraním způsobem tisíckrát opakované, historicky doložené chyby. Buďme na tuto dobu připraveni, protože - a nyní si opět pomohu citováním Arnošta Waldsteina: "Vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků".
 

Rád bych některé pasáže z výše zmiňované knihy Český šlechtic František Schwarzenberg připomenul i čtenářům POZITIVNÍCH NOVIN. A pro názornost, tam kde to bude vhodné, bych si ji dovolil je rozšířit o grafické zpracování daného. Vždy, když jsem četl knihu nebo viděl film, kde vystupovaly autentické historické osoby, cítil jsem se trochu nesvůj, neboť jsem se pořádně nevyznal ve spletitosti jejich vztahů. Možná, že přikládané rodokmeny pomohou i ostatním lépe se orientovat.
Snad se nám spolu s Pavlem Loužeckým podařilo po řadě pokusů najít odpovídající formu pro tuto prezentaci na internetu.

 

Dlouho jsem hledal spojující motiv pro české a evropské šlechtické rody. Blížící se významné výročí narození Karla IV. mi napovědělo. Jeho potomky, podle mých zjištění, jsou příslušníci mnoha těchto rodů, on sám je zase potomkem mnoha starých rodů z úsvitu evropských dějin. Stane se naším středem: bude doba před Karlem IV. a po něm.

  text  © Jan Drocár, 27.10.2004
 

Pro milovníky rodokmenů máme malou lahůdku: 
přehled již hotových rodokmenů, 
jejichž společným jmenovatelem je Karel IV.

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  HISTORIE